Mně to potkalo také. Dle babiččiných slov jsem ve dvou a  půl letech nasedla jedné slečně do sedla a poměrně dlouhou dobu jsem pak z něj neseskočila.  Obrazně řečeno. Začínala jsem v JK Český Těšín v den mých jedenáctých narozenin. Přes různé  soukromníky, kde jsem se naučila jen opravdové základy, mi byl k šestnáctým narozeninám  zakoupen kůň vlastní, který mne provázel dalších jednadvacet let až na současné místo, kde je  pochován. Největší zlom ve všem nastal, když jsem potkala svého manžela, a přistěhovala jsem se  na malou rodinnou farmu, kde jsem dostala možnost začít s koňmi v úplně jiném směru. Opustila  jsem celní správu a mé celkem oblíbené zaměstnání – výcvik služebních psů, a začala se věnovat  zemědělství.

Vydala jsem se směrem nabídky ustájení, protože k tomuto bylo vše potřebné a  dostupné - seno i prostory. V ježdění nejsem nijak zdatná, ve své podstatě jsem se nikdy jezdit  neučila, a přestože jsem neměla a nemám v ježdění co předávat dále, přišlo pár lidí požádat, jestli  by mohli chodit jezdit. Takže jsme provozovali nedělní bloudění po jízdárně s pokusy o vedení  koně směrem, kterým chceme my. V roce 1997 jsem se zúčastnila kurzu PNH (Parelli Natural  Horsenamship) s Birgerem Gieseke z Německa, a od té doby jsem se tomuto směru věnovala trošku  více, zkoumala jsem různá odvětví tohoto směru, nejen PNH, také mateřskou školku pana Bořánka,  kdysi na ze stáda vycházející teorie pana Nováka atd., zkoumám i teorie, se kterými tak úplně  nesouhlasím, jako je např. klikr trénink. Z tohoto důvodu se občas někdo přišel zeptat na radu, když  měl s koněm problém. V tomto kraji, jak jsem po těch letech zjistila, ovšem přirozené komunikaci  pšenka nekvete, takže v tomhle směru jsem zde zůstala osiřelá. S kamarádkou jsme se pokusily o  koňský krámek, tedy obchůdek s potřebami pro koně, ale nepovedlo se, nedaleký Liberec nabízel  větší možnosti. Shlédla jsem se v Extreme Cowboy Race, který se k nám teprve dostával, a  uspořádala jsem první "Setkání v Corralu", kde toto byl hlavní závod, později v různých úpravách  měl ještě tři ročníky. Dále nebyl zájem ze strany účastníků. Nakonec jsem přestala s ustajováním  definitivně, přestala jsem jezdit a přestala se více zapojovat do okolního koňského života, a vydala  se cestou osamělého vlka.

S manželem jsme začali přemýšlet, kterým směrem se v našem podnikání  vydat. Protože můj hlavní směr v zemědělství je masný skot, musela jsem koně tomuto vždy  přizpůsobit, i když jsou součástí mé práce také. Tenkrát jsem mohla konečně vyslovit mé  celoživotní přání - mít aspoň patnáctihlavé stádo koní. Dříve jsme o jakémsi "útulku pro nepotřebné  koně" mluvili několikrát, protože by se pro tento počin prostory našly. Co jsem ovšem nikdy nenašla  byl spolehlivý partner, spíše dva, který se mnou do toho šel. Manžel samozřejmě parťák je, ale není  to koňák, a i když si s koňmi přesto poradí, já chci na dovolenou jezdit s ním. Probrali jsme spolu  tedy veškeré možnosti, všechna pro a proti, a zrodil se projekt Sunset ranch. 

„Sunset ranch“ je obchodní značka pro nabídku dožití na naší farmě koním, kteří jsou nějakým  způsobem již nepoužitelní, především v oblasti ježdění. Nejedná se jen o staré koně, ale i o koně s  hendikepem, znemožňujícím nosit na zádech člověka bez fyzické bolesti, ale v jejich životě je to  jinak nijak závažněji neomezuje. Abych tuto nabídku mohla vypustit do světa, musela jsem tomu  najít název, a zrodil se "Sunset", tedy česky západ slunce, nejvíce mi to vystihovalo ono dožití,  sklonek života, a ranch, protože mne nic lepšího nenapadlo. Jednoduše jsem chtěla pomoct koním,  které už lidé nechtějí, a zde, na naší farmě, by si mohli užít klidný zbytek života. Ve své podstatě  nabízíme kombinaci přirozeného ustájení s výhodami dohledu a opečovávání člověkem.

Na začátku bylo šest našich původních koní, a první dohoda zněla maximálně deset kousků. Utvořila jsem internetové PR a vyslala nabídku do světa. Jediná podmínka byla, že chci koně do svého vlastnictví,  abych o něm mohla plně rozhodovat ve všech směrech, hlavně ve věci případného odchodu. Na  jedné straně byl zájem velký, i když mnoho požadavků nedopadlo, většinou ze strany žádajících,  některé jsem musela odmítnout já. Na straně druhé se to neobešlo bez rejpanců, zvláště co se financí  týká. Lidí, kteří mají potřebu koně zachraňovat, je po celé republice poměrně dost, a ti vědí, kolik co stojí, a většinou, aby své záchranářské potřeby realizovali, neobejdou se bez podpory okolí, jak  finanční, tak fyzické. Proto se nedivím, že se takovéto nabídce mnozí divili, a byla jen těžko  uvěřitelná. Vzhledem k popsaným skutečnostem jsem ze začátku měla obavu, jestli to všechno sama, za technické, a hlavně velmi výrazné psychické, pomoci manžela zvládnu. Nebyl  nikdo, kdo by zastoupil, veterinární péče začíná být čím dál méně dostupná, péče o kopyta  jakbysmet. Dnes mohu napsat, že začínáme třetí zimu, jsme stále v plném počtu dvanácti koní, více  či méně bojujeme se zdravím a úrazy, a snažíme se udržovat se v kondici, jak koně, tak my lidé.  Nutno dodat na závěr, že tento projekt je uzavřen. Koně necháme v klidu a důstojně dožít a další již  přibírat nebudeme. Důvod? Před deseti lety bych ve všem pokračovala, byl elán, nebyla zapšklost  vůči koňáckému světu. Ale v dnešní nejisté době, kdy dochází hlavně fyzické síly, a po stránce  úřednické to také není žádný med, už je toho na dva lidi moc. Chtěla jsem alespoň pár koním vrátit,  co mi celé jejich pokolení dalo. 

Jak tedy naše práce vypadá a funguje. Koně jsou ve venkovním pastevním ustájení. Mají k dispozici  v létě 5 ha pastviny s dřevěným přístřeškem, který byl koncipován pouze na osm koní, a je tedy  doplněn mobilními plachtovými přístřešky. Zde se nachází také hnojiště z betonových U panelů,  zakrytých plachtovým přístřeškem, a pojízdná sedlovna, což je především sklad krmiva a  potřebného materiálu, která se pomocí traktoru přetahuje na potřebné místo. Nezbytný „veterinární  box“, který je průchozí, ale jednoduchým zavřením dvou bran je z něj uzavřený, zpevněný prostor. Toto celé jsme s manželem vytvořili vlastními silami, za pomoci techniky, kterou máme k dispozici,  na zelené louce, a nazývám to tedy ranč, který je sice součástí farmy, ale má svůj vlastní prostor. 

Kolem zázemí farmy máme k dispozici 13 ha pastvin, které jsme před čtyřmi lety nově oplotili  akátovými kůly a elektrickým ohradníkem. Tato pastvina musí vystačit jak koním, tak výkrmovému  skotu. Farma jako taková sestává z rodinného domu, kde bydlíme s manželovými rodiči, dílny a  chlíva na výkrm, haly, kde dříve byly krávy s telaty, haly - seníku, a loni nově haly - zastřešeného  zpevněného hnojiště. V zimě koně přesouvám do haly k farmě, kde je jednak vše dostupnější  technikou, jednak zde máme téměř 600 metrů čtverečních zpevněné plochy (včetně haly), kam se  koně pohodlně vejdou. Volně pak mají přístup na část pastviny, zhruba hektar. Jak v letním, tak v  zimním zázemí mají koně k dispozici nezamrznou míčovou napáječku. V létě mají koně k dispozici  pastvu, v zimě jsou přídělem krmeni senem. Kyblíkový příkrm dostávají jen ti, kteří to potřebují.  Vitamíny a minerály zajišťuji přídělem kostek, které dostanou přímo z ruky. Ošetření veterinářem, chiropraktikem, kovářem a podobně zajišťujeme oddělením mobilním hrazením, které můžeme  postavit pod střechou, s přístupem k elektrice, s možností osvětlení. Kvůli zajištění odvozu koně v  případě veterinární nutnosti mám k dispozici vlek na koně, interně zvaný koňák, a mám veškerá  oprávnění k převozu zvířat a řízení takové soupravy. Úklid prostoru provádím ručně, jednou za  čas manžel strojně. Pastviny se na jaře smykují, na podzim pak posekají nedopasky. Seno si  vyrábíme sami, takže za kvalitu ručím pouze já sama sobě. Přestože máme ve stádě i dušné koně,  tento management, tedy roznos sena, kvalitní seno a pobyt v neuzavřených prostorách, je udržuje v  dobré kondici. Pro artrotické koně je možnost neustálého volného pohybu dle jejich potřeby také  velmi vhodné. Deku a masku proti mouchám má každý kůň v povinné výbavě a dle potřeby  používáme. Co u nás teď již nenaleznete je kruhovka, jízdárna, či jiný prostor pro práci s koňmi.  Dvakrát či třikrát ročně vyrazím do okolí na maximálně dvouhodinovou vyjížďku na jednom ze  dvou pojízdných koní. Kromě koní máme na farmě ještě tři oslíky - Bětku, Bertu a Bedřišku,  jalovice a býky ve výkrmu, slepice, dva psy -Joeyho a Sydneyho, rybník s kapry, a spoustu další  havěti, jako srnky, hady, hrdličky, vrabčáky… 

Má-li kdokoliv chuť se o našich koních, mém koňském životě a našem projektu dozvědět více, sepsala jsem svůj pohled na koně a péči o ně v knize „Jak přestat být koňákem“, kterou si u mne  lze objednat, nebo navštívit můj blog, kde nalezne i potřebný kontakt. 

Webové stránky Sunset ranče naleznete zde. 

Článek byl publikován bez redakčních úprav.