Když se svěří... Martin Blažek

20. 10. 2014 19:00

Obrázky: 11

Autor: EQCH redakce Spoluautoři: Martin Blazek Foto: archiv Martina Blažka Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 6275 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Martina Blažka určitě už z EQUICHANNELu znáte jako toho, kdo vám perfektně odpoví na dotazy ohledně stavby jízdárny a také toho, kdo se nebojí popíchnout třeba i ČJF. V rozhovoru nám však o sobě (a na sebe) prozradil i spoustu dalších zajímavých věcí... Vítejte u našeho nového nepravidelníku :-)

"...Narodil jsem se v době hluboké normalizace a pamatuji tedy dobu klasických jezdeckých oddílů, pionýrských šátků, branných cvičení a front na banány. Moji rodiče vždy měli spoustu podnikatelských nápadů a snažili se je realizovat i v rámci plnění socialistických pětiletek. V roce 1990 si otevřeli první soukromou restauraci v Berouně o rok později plně zrekonstruovanou na menší rodinný hotel, který jsem jim pomáhal provozovat až do roku 2003. Ale jako jediný vybočuji z rodiny, a můj vztah k pohostinství je kladný spíše z pozice hosta než obsluhy. Navíc mě od mala fascinuje výpočetní technika, a tak jsem začal na recepci hotelu postupně přijímat zakázky na výrobu webových stránek a jiného softwaru a v roce 2003 pak rodinnou firmu opustil a začal se programováním a následně projektovému managementu věnovat na plno.
Po smrti otce máma s bráchou hotel prodali. V té době Lucka od svých rodičů dostala 3ha pozemek ve Zdicích a díky podílu z prodeje hotelu jsme si mohli společně splnit dětský sen - vybudovat vlastní jezdecký areál ve Zdicích. Péče o koně, ježdění, soutěže a fyzická námaha s údržbou a rozvojem areálu ... to je nádherná kompenzace celodenního sezení za displejem počítače a na schůzích. Svět koní je tak reálný a skutečný oproti virtuálnímu světu, který tvořím v práci..."

V kolika letech jsi vůbec poprvé zauvažoval nad hmotou zvanou "kůň"?

Vlastně jsem nad tím nikdy neuvažoval. Koně si asi spíš našli mě. Nikdy jsem nechodil s obdivem sledovat lidi jezdící na koních, vlastně až do jednoho osudného dne mi slovo kůň neříkalo vůbec nic. Navštěvoval jsem tenkrát první nebo druhou třídu základní školy, máma pracovala jako vedoucí nádražní restaurace ve Zdicích a já celé dny trávil s koloběžkou a mezi vlaky, případně s razítky a účtenkami v kanceláři mámy. Jednoho dne přišla jedna z kuchařek restaurace s tím, že odpoledne jde s dcerou do nedaleké vesnice jezdit na koni a jestli bych místo koloběžky nechtěl odpoledne osedlat koně ... tak jsem šel. Do dneška si pamatuju ten nekonečně dlouhý kopec z Chodouně nahoru na Lejškov u Málkova a pak najednou se před námi otevřel nádherný pohled. Samota u lesa a svažující se louka, na které se páslo stádo koní. Na samotě nás přivítal starý a velmi milý pán. Ten den jsem prvně v životě zažil ten nejkrásnější pohled na svět - pohled z koňského hřbetu, a vlastně ten jediný den pak přehodil výhybku celého mého života. Od té doby jsem se snažil u koní trávit prakticky každý volný den. Ačkoli máma hodně těžce nesla mé, z počátku do krve rozbité pozadí od ježdění bez sedla, viděla mou snahu a odhodlání, a tak mě v koních i s tátou maximálně podporovali.

Učila tě rodina, oddíl, nebo jsi úplný samorost?

Mou plnou cestu ke koním jsem popsal v samostatném článku, je dlouhá, tak to vezmu ve zkratce... Článek najdete tady: Jezdecké začátky jednoho malého kluka

Poníci u pana Trojana v LejškověU pana Karla Trojana na Lejškově to byla drsná škola. Zejména prvních pár měsíců, kdy si každého bažanta mazácké osazenstvo oťukávalo. Tvrdá práce - kydání, nošení vody, plná péče o stádo čítající cca 15 koní (welsh-pony a shetland pony) včetně hřebců a chovných klisen a několika psů. Sedlo bylo pouze výsadou vzácných hostů. Nicméně neexistovalo, aby ten, kdo pracoval, odešel bez svezení na koni. Výcvik občas vedl po „dragounsku" sám pan Trojan, ale nejvíce zkušeností nám předávali starší a zkušenější jedinci. Ale ona oťukávací fáze byla opravdu drsná a měla vytřídit zrno od plev... Co vím, tak z těch, kteří vydrželi, většina zůstala u koní až dodnes. Samozřejmě jsme se naučili velkou spoustu zlozvyků, ale také odpovědnosti a pohotovosti. V 10-12 letech nám nebyla cizí péče o kopyta včetně asistence při kování a strouhání, pomoc při ošetřování zranění, setkali jsme se s kolikami, učili se poznávat zdravého a nemocného koně. O prázdninách a víkendech noční hlídání klisen při porodech a dokonce i asistence při připouštění. Zvykali jsme hříbata na ohlávky a učili je vodit a zvedat nohy. S většinou úkonů, které jsme řešili prakticky každý den, se dnes hodně majitelů koní nepotká za celý svůj život a to mi přijde hodně špatně. Naučili jsme se tam pohotovost a cit, který spoustě lidí dnes chybí.

Později jsem opustil svět poníků pana Karla Trojana a začal docházet do jezdeckého oddílu JZD Horymír Neumětely se stájí v Bezdědicích. Mým prvním opravdovým trenérem byl pan Jiří Kornalík. Tam se pochopitelně již jezdilo v sedlech a následovala spousta hodin odnaučování zlozvyků z ježdění bez sedla. Nikdy nezapomenu na jednu hodinu na lonži, kdy přišel příkaz „klus, lehký klus" a po něm - nohy ze třmenů a nohy do třmenů... a toto se opakovalo s přestávkami celých 40 minut. Pak jsem již nikdy neměl problém najít třmen, pokud mi při výcviku vypadla noha :-) V Bezdědicích ale bylo poměrně málo koní na hodně lidí, jak tenkrát bývalo téměř ve všech oddílech, a tak se člověk do sedla nedostal úplně pravidelně, protože starší členové pochopitelně měli přednost.

S Golemem

Pak mě další náhoda zavála až k Tuchoměřicím, do TJ Jiskra Pazderna, kde mou trenérkou byla paní Eva Špuláková a částečně Jirka Mayer. V témže klubu se mnou působila Marta Dobiášová nebo například, dnes hodně známý, Míra Půlpán. Tam jsem prvně měl možnost přičichnout k opravdovému sportu. Také situace s počtem koní na počet jezdců byla na tehdejší dobu nezvyklá, a tak nebyl problém odjezdit i dva koně za jeden den (krom víkendů). Pak vlastně ani nevím, co se stalo, ale z ničeho nic jsem na Pazdernu přestal dojíždět a vlastně dočasně opustil svět koní úplně, abych se v pubertálních letech rok a půl plácal od ničeho k ničemu, až jsem se jednoho dne načapal, jak sedím na louce před samotou na Lejškově a dívám se na pasoucí se stádo a dovádějící hříbata... Trvalo to ještě několik týdnů, než jsem našel odvahu znovu zazvonit. Uvítání bylo vřelé a díky té pauze mi tenkrát došlo, že bez koní nemá život moc smysl. O zhruba rok později jsem si v roce svých 20. narozenin přivedl domů svého prvního koně - odstávče hřebečka Golema.

Pony ExpressPak se do mé cesty postavil kovboj tělem i duší, kovář a vynikající kamarád Míra Šedivý a začalo mé, asi 12 let trvající westernové období. Byl jsem členem rady Westerners International CZ a pokladníkem Československého pony Expressu, u kterého mám odjeto 10 ročníků. Ve westernovém sedle, na hřbetě hřebce Golema mám procestovanou půlku republiky (cesta na Moravu, jižní Čechy, ...). V té době jsem jezdecký sport vůbec nesledoval a zpřetrhal všechny vazby na jezdce v anglických sedlech. S odstupem času to vidím jako velkou chybu a dnes musím říci, že mě přestávka od parkurového a drezurního sportu hodně mrzí a s největší pravděpodobností ji již nikdy nedoženu.

Můj návrat do anglického sedla a vlastně i ke sportu má na svědomí moje dlouholetá partnerka Lucka, která v roce 2005 zatoužila ozkoušet, jaké to je si skočit přes „pořádnou překážku"... a tak k narozeninám dostala zaplacených 10 výcvikových hodin v JS Bardonová ve Velkém Chlumci u Osova. Pochopitelně cesta k „pořádnému" skoku se nedá zvládnout za 10 výcvikových hodin a já statečně odolával pokušení vrátit se ke sportu ještě asi 3 měsíce. Pak ale stačily dvě hodiny pod trenérem a lítal jsem v tom - a lítám v tom dodnes. Katka Bardonová nás trénovala s drobnými přestávkami necelé 4 roky. Po nějakých neshodách v Chlumci nás náhoda zavála k Filípkům na Řitku, kam jsme si následně dovezli i svého prvního „velkého", sportovního koně. Souběžně jsme v té době již budovali náš vlastní areál ve Zdicích. S Martinou Ludvíčkovou/Filípkovou trénujeme zcela pravidelně od roku 2009 a pravidelně si na Řitku dáváme koně na zimní přípravu, neboť zatím nemáme doma halu a je příjemné mít trenéra každý den po ruce.

Krom Martiny cca 1x měsíčně trénuju s Jaroslavem Jindrou buď formou soustředění během zimní přípravy v Martinicích nebo na Ptýrově a během sezóny si jej zveme k nám a pořádáme soustředění v našem areálu. Čas od času mám možnost potrénovat drezurní přípravu s Karolínou Žižkovou. Nicméně naším hlavním trenérem je Martina, která má svatou trpělivost a dokázala nám předat spoustu zkušeností a mnoho souvislostí jsem pochopil až s její pomocí a za to jí patří ohromné díky.

Jsou koně tvou zálibou, nebo už profesí?

Koně jsou a asi vždy zůstanou jen mou zálibou. Budu ten, kdo bude služeb profesionálů využívat a platit za ně - trenéry, chovatele, za práci s mladými koňmi... Nemám ambice mít koně jako příjmovou stránku.

Slovo „záliba" je ale špatně řečeno. Koně jsou mým, resp. naším životním stylem, prakticky jim všechno přizpůsobujeme. Dům, pracovní dobu (naštěstí to v mém oboru většinou lze), denní režim. Všechen volný čas patří těm čtyřnožcům... Víkendy buď na závodech nebo někde na tréninku, případně něco rochním a vylepšuji v areálu. Samozřejmě, že jsem někdy hodně unavený a lezou mi koně krkem a nejraději bych je „vypustil a složil do skříně", hlavně v zimě... ale nedovedu si život bez nich představit. Mojí profesí a zdrojem obživy jsou informační technologie a proces výroby software.

Golem a ŠerpaJaký typ koní máš nejraději a proč?

Díky tomu, že první plemeno, se kterým jsem se v životě potkal, byl velšský pony, mám pro tyto „malé-velké" koně velkou slabost. Prakticky je kolem sebe mám celý život. Nicméně po svém návratu do anglického sedla jsou mi asi nejblíže teplokrevná plemena koní s parkurovými předky.

Popiš nám svůj "koňský park".

Mým prvním vlastním koněm byl šiml plemene welsh-partbred, plemenný hřebec Golem. Zamiloval jsem se do něj prakticky jeho druhý den života a prožil se mnou celých 21 let. Projezdil jsem na jeho hřbetě hodně míst. Ve 14 letech vyměnil westernové sedlo za anglické a jízdy Pony Expressu za pony sport a v sedle s 8letou Alžbětou Vyštajnovou se mu podařilo úspěšně zúčastnit MČR pony v parkurovém skákání a umístil se na krásném 8. místě. O dva roky později, kdy sport musel díky úrazu mezikostního svalu trvale opustit, vyhrál celou výstavu velšských koní na Řitce a na dalších výstavách sbíral jeden pohár za druhým, zdálo se to až neuvěřitelné. Bohužel jsem Golema letos v létě musel nechat uspat a zůstaly jenom krásné vzpomínky...

Lucka a GranátRok po té, co jsem si dovedl Golema, k němu přibyly dvě kámošky, wels-partbred klisničky Sára a Šerpa, která si u nás na pastvinách užívají zasloužilý důchod. Sára dala jedno hříbě, Šerpa pak 4 krásná hříbátka.

V současné chvíli máme dále ve stáji 3 teplokrevné koně. Lucka osmiletého valacha Granáta po Quirado na skákání, který je výborným učitelem, a desetiletou klisnu Sandru po Silvio II, se kterou jezdí drezury. Já jsem si v březnu dovezl z Mustangu zkušenou devítiletou klisnu Cookie po Carlos, která mi pomáhá posunout se dále ve skokovém sportu. No a na jaře jsem si ještě koupil čtyřleté miminko (dnes již valáška) Galea po Cry For Me, který je v současné chvíli na výcviku u Vaška Horkého v Dubenci a v únoru bych si ho chtěl již vzít na Řitku na halu pod denní dozor trenéra.

Na co své koně máš a co s nimi děláš?

Jak již bylo řečeno. Uchvátil nás klasický jezdecký sport, tedy skoky a drezura a to je i činnost, na kterou se zaměřujeme se svými koňmi. Snažím se dodržovat pravidelný tréninkový plán, tedy 1 den v týdnu volno, 1 den v týdnu skáčeme, 2 dny v týdnu drezura a dva dny se snažíme chodit terény. Koně mají k dispozici 2ha pastvinu s přístřeškem a 12 hodin tráví venku. Na noc chodí do boxu. Poničky jsou venku v režimu 24/7 a nic po nich nechceme...

Kdo nebo co tě inspiruje v práci s koňmi? Máš nějaký vzor?

Jsou to lidi jako Ingrid Klimke, Michel Robert a u nás pak Jaroslav Jindra.

Jakou roli v tvém životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

He he... :-) Je to místo, kde mohu seberealizovat své „psavecké" choutky a prezentovat své názory. Zároveň je pro mě zdrojem zajímavých informací. Ale Equichannel je pro mě mnohem víc než to. Jsem jeho součástí téměř od samého počátku, čas od času pomůžu s nějakými technickými problémy. Equichannel je stejně jako koně neopomenutelnou součástí mého života. A je pravda, že by měl být uveden i v mé předchozí odpovědi, protože je to právě Equichannel, který mě v mnoha věcech inspiroval.

Kam až jsi to s koňmi "dotáhl"?

Jsem pyšný na náš areálek. Je malý, rodinný, nechceme zde trvale cizí lidi (takže nenabízíme ustájení), ale pořádáme za pomoci kamarádů jezdecké závody a snažíme se zpřístupnit vynikající trenéry i jezdcům, kteří by se k nim za normálních okolností velmi špatně dostávali. Proto děláme u nás veřejné tréninky s Jardou Jindrou a Karolínou Žižkovou, v loňském roce jsme sem zvali Sašu Onoprienka. Sám se ale žádnými super sportovními úspěchy pochlubit nemohu, ale pochopitelně jsem velmi pyšný na sportovní a výstavní úspěchy Golema, který se díky nim dostal do hlavní plemenné knihy. Jinak si jezdím hlavně pro radost, pro dobrý pocit v sedle, který je pro mě důležitější než umístění na výsledkové listině. Ale pochopitelně mašle vždycky potěší a zrovna tento víkend jsem si jednu vyskákal v Hradištku ve svém třetím ZL v životě. Pro mě je i toto velký úspěch a jsem na něj pyšný. Mým dlouhodobějším cílem je cvičitelák a vyjezdit si bronzový odznak ČJF. Tak uvidíme, jak budu úspěšný...

O tom, jak jsme areál budovali, si můžete přečíst zde - Jízdárna je hotová, zbývá rekapitulovat... a o tom, jak slouží, tady - Jízdárna je hotová, zbývá rekapitulovat ... tentokrát před II. sezónou.

Náš areál ve Zdicích

Máš nějaký svůj osobní nebo profesionální "koňský zlozvyk"? A jak s ním bojuješ?

Někdy je problém překonat nějaký nával vzteku. Asi to zná každý, kdo na koni seděl. Někdy je to jako by si danou hodinu z nás kůň dělal srandu. Ví, co po něm chcete (nebo jste o tom přesvědčeni), běžně to dělá a ten den zrovna ani ne a místo toho po desáté vycukne otěže, lekne se 100x na stejném místě... Pak by to nebohé stvoření člověk pod sebou nejraději zabil. To je lepší slézt a nechat to na zítra. Nebo s úplně blbou náladou do sedla vůbec nelézt, nebo se nanejvýš jít cournout do lesa, aby nebyla příležitost ke konfliktu.

Co považuješ za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Já myslím, že to jsme právě my lidé sami... nedostatek naší empatie k nim, neschopnost jim naslouchat a porozumět a přemíra našich ambicí. Pochopitelně koně my lidé chováme za nějakým účelem a bylo by hodně naivní si myslet, že bychom se s koňmi potkávali tak často, pokud bychom na nich nemohli „uspokojovat své vlastní potřeby" - myšleno například potřebu předvádět se, prožívat adrenalinové vzrušení či třeba jen relaxovat v sedle. Je tedy jen třeba najít nějaký ideální kompromis mezi tím ideálním světem pro koně a tím naším...

Jakou nejlepší věc ses od koní naučil?

Trpělivost a sebeovládání. Ale někdy je to fakt těžké :-)

Martin a CookieCo je pro tebe v jezdeckém umění nejtěžší?

Návraty zpět. Nejtěžší je pro mě vracet se zpět o nějakou úroveň toho, kde jsem již byl. V takové chvíli si říkám, že bych toho měl nechat a trvá mi docela dlouho, než se s tím smířím a opět začnu s chutí trénovat. A je to i určitá nespravedlnost z hůry... Kdy člověk dře poctivě každý den a když by měl svou dřinu zužitkovat (například na závodech), přijde do výběhu a kůň stojí na třech. To mě osobně asi zabíjí nejvíc.

Jaké knihy nebo filmy s koňmi bys našim čtenářům doporučil a proč?

Tak v tomhle ohledu to bude se mnou slabší... Na čtení a ani na filmy nemám moc času. Určitě stojí za přečtení knížka Katky Lipinské - Táňa... Přiznám se, že celou jsem ji nečetl, ale z těch pár na přeskáčku přelouskaných stránek můžu říci, že to je povedené dílko. Jinak filmy o koních mají většinou jednu společnou věc - natáčejí je lidé, kteří s koňmi nemají moc společného... a bohužel je to na těch filmech vidět a mě většinou dost nakrkne, když se tam dozvím, že jezdec sedící v sedle má v rukou opratě, nebo jsou v nich koně příliš polidštění. Blbě se mi od toho oprošťuje...

Co ti koně dali? Co vzali?

Koně mi dali smysl života. Nedovedu si život bez nich představit. A samozřejmě tím mi vzali velkou část mé svobody. Nemohu se sebrat a jednoduše se odstěhovat, vzít práci v zahraničí nebo našetřit peníze a pak cestovat po světě. Ač mám volnou pracovní dobu, nemohu chodit do práce na desátou hodinu (jako spousta mých kolegů), protože potřebuji za světla odjezdit... Ale rozhodně si nestěžuju. Je to cesta, kterou jsem si sám zvolil a jdu po ní rád a nechci z ní nikam odbočovat... a jsem moc rád, že mám vedle sebe partnerku, která po ní hrdě a ráda kráčí se mnou...

 

Nový seriál EQUICHANNELu představuje zajímavé koňáky z možná trochu jiného pohledu. Chceme vám ukázat, že známí i neznámí mívají stejné otázky v hlavě a podobné zkušenosti. Že i vy se můžete zařadit po bok lidí, kteří mají ostatním co říct. Víte o někom, koho bychom měli vyzpovídat a kdo by se tu měl určitě objevit? Pošlete nám svůj tip do redakce, zařídíme to! Pište na mail info@equichannel.cz - děkujeme a těšíme se i na vaše návrhy.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: