Centrum chovu huculských koní v Maďarsku je umístěno v nádherné oblasti krasových jeskyň Baradla, které jsou neméně zajímavé. Prohlídku jeskyň jsem si také nenechala ujít. Je nutné se na ni dobře obléknout, zájemci o tento druh turistiky pak ale nepřijdou o nádhernou scenérii krasových jeskyň, o skoro 6 metrů vysoké jeskynní útvary, nebo závěrečnou tmu, do které vstoupí hudba, abyste ve tmě mohli pozorovat při zvucích hudby odhalování jednotlivých částí centrálního sálu.

Všechny chovatele, které jsem doposud navštívila, spojuje jedna věc: chovají koně v horách. Samozřejmě, bavit se v Maďarsku o horách je jako říci, že nejvyšší horou zde bude kopa hnoje, nicméně prostředí, ve kterém tito koně žijí, je dost podobné.

Jak jsme si již vysvětlili v jednom z předchozích dílů, došlo po roce 1919 k zanedbání chovu huculských koní, a to hlavně z důvodu roztříštění chovného materiálu mezi všechny státy. V roce 1970 shromáždil ředitel ZOO a botanické zahrady dr. Csaba Anghy zbylé huculské koně a rozhodl se pokračovat v chovu. Až v roce 1986 přijalo ředitelství Národního parku Aggtelek Nemzeti Park 10 klisen a chov tak mohl pokračovat hlavně s výpomocí několika koní ze zahraničí. Na počtech koní na prvopočátku lze vidět, jak žalostná byla situace s počtem koní schopných reprodukce.

Chovné klisny a jejich hříbata se nacházejí poblíž Jósvafő a žijí polodivoce asi 1,5 km severně od vesnice Gergés-lápa, vzhledem k tomu, že jsme v nížině, není nutné je shánět na zimu do údolí. Koně se zde chovají volně, toulají se na 300 ha pastvin a tráví noc v otevřeném přístřešku. Na pastvinách je v současné době kolem 130 koní, v nedalekém Perkupa je 50 koní a další skupina se drží v Színpetri.

Hlavním úkolem chovu v Jósvafő je zachovat genové rezervy tohoto starého plemene. Koně jsou pečlivě vybíráni k chovu, aby se narodila zdravá hříbata, která se prověřují kolem třetího věku výkonnostními zkouškami. Ve stájích v Jósvafő je výcvikové centrum. Ti, kteří mají správné vlastnosti, jsou vycvičeni k tomu, aby byli zapřaháni do kočáru a zůstali klidní u dětí, zatímco hřebci jsou trénováni, aby se vypořádali s treky kategorie C.

Důkladná selekce zajišťuje, že kůň je vhodný pro kontakt s dětmi a používá se k denní práci hlavně s nimi. Vybrané klisny jsou připraveny k soutěžím a slouží jako školní koně, někteří koně jsou vhodní i pro drezuru. Z hlavního stáda jsou vyloučeni nespolehlivé koně.

Pastva je udržována koňmi a samozřejmě potlačuje výskyt invazivních rostlin a podporuje růst rostlin vzácnějších, pastviny nejsou nijak technicky udržovány, jelikož je to v souladu s přírodou, potřebami koní a tento způsob je užíván po staletí a není tak potřeba jej měnit.

Hlavní myšlenkou je zde opravdu komplexní ochrana prostředí, jeskynní systémy lemují naučné stezky, kde je možno se dozvědět, jaké rostliny a zvířata zde žijí. Rajon je velice oblíbený, v době mé návštěvy zde bylo opravdu hodně turistů a to i ze Slovenska, jelikož díky spolupráci obou parků a možnostem, které nabízí Evropská unie, vznikl jeden obrovský komplex jeskynních systémů, map, společných aktivit. Návštěvník velice brzo zjistí, že tento komplex je tak zajímavý, že jeden den opravdu nestačí.

Ve stájích, které jsme měly možnost navštívit, jsou umístěni koně v tréninku a ti, kteří jsou využíváni pro klienty a účelovou turistiku. Řeknete si v tréninku, i já jsem se trochu pousmála nad termínem „sport hucul“, ale opak je pravdou. V úzkostně čistých boxech stojí koně se střiženou hřívou, lesklí jako zlato, jsou nakováni na všechny čtyři končetiny. Na dvoře jsou zaparkovány kočáry, „maratóňáky“, v sedlovnách skoková sedla – ano, vítejte ve stáji sportovních huculů.

Povídám si se slečnou Brigittou Petö, která mě ochotně stájí provází a vypráví mi o nich. Kolem je mnoho jiného personálu a hlavně dětí, které jsou neodmyslitelnou součástí stáje, ale ze všech stran na mě dýchá rodinná atmosféra. Brigitta mi představuje jednoho koně po druhém a bavíme se o využitelnosti těchto koní ve sportu.

Vedle zachování plemene je kladen důraz na výchovu a výcvik mladých koní. Výcvik mladého koně je zde, stejně jako u nás, zakončen zkouškou z výkonnosti. Zkouška z výkonnosti nejenom, že hodnotí to, jaký má kůň potenciál do sportu, ale zároveň dokládá i jeho ochotu k práci. Nezvládnutelní nebo nespolehliví koně nejsou akceptováni. Jednou ze součástí zkoušky je i zkouška v terénu, kde je mnoho překážek u nás známých hlavně z trailu, nebo se skáčou různé přírodní skoky, které jsou u nás známy z military soutěží. Kůň není hodnocen za rychlost, ale je hodnocen za ochotu spolupracovat, za přesnost a hlavně za spolehlivost.

V poslední době je zejména tato část zkoušky napodobována a vyhlašovány jsou soutěže pro děti, tak pro dospělé. V každoroční soutěži, kterou vyhlašuje hřebčín, se můžete přesvědčit o tom, jak vhodný je tento kůň pro dospělé a co všechno s nimi na svém hřbetě dokáže. Vyjmenujme si jen pár základních překážek, které musejí tito koně překonat. Jsou to suché příkopy, příkopy s vodou, pohyb v lesním i kamenitém terénu, různé lávky, mosty, překonání rokle, …

Z nabídky služeb bych zmínila výcvik jezdců, vyjížďky, které končí až na jeskynním systému Baradla. Oblíbené jsou také pronájmy kočárů turisty, ale zde jsou huculové hlavně pro děti.

Každý rok jsou pořádány tábory; Jósvafő provozuje dětské jezdecké tábory v Národním parku Aggtelek na jaře, v létě a na podzim. Nejen, že jsou účastníci po jeho absolvování schopni jezdit, ale také získávají přehled o životě hřebčína a dozvídají se o základní péči o koně. V táborech mohou mladí jezdci získávat zkušenosti s malými koňmi, mohou jezdit jak samostatně, tak ve skupinách. Pokročilí jezdci mohou jezdit pravidelně a dokonce se účastnit každoročních velkých závodů. 

V doprovodném programu v odpoledních hodinách se děti seznamují s některými zajímavostmi parku, včetně jeskynního systému Baradla, zříceniny hradu Szádvár a absolvují jízdu na autokaru kolem pastvin v Jósvafő. S pomocí zaměstnanců národního parku se děti mohou také zúčastnit řemeslných workshopů, prozkoumat vodní život v Jósvafském potoku mikroskopem nebo sledovat další kuriozity přírodního světa. Počet účastníků je mezi 6 a 16 dětmi ve věku od 8 do 16 let. Ubytování podle sezóny je k dispozici buď ve srubech nebo v turistické ubytovně v kempu Baradla.

Návštěvu jsem učinila ve snaze poznat různé chovy a hlavně posun v chovu v různých zemích. Zde v Agtelleku dobře vědí, jak využít finance z fondů Evropské unie, umí „chodit“ v turismu a umí dělat propagaci. Zajímavé pro mě bylo i vidět huculské koně ve sportu, opět elegantní huculské koně, plné síly, krásné a upravené, přesto pořád skromné koně z hor, kteří nic nepotřebují.

Za poskytnuté materiály děkuji Briggitě Petö, která v této stáji pracuje a zároveň stáj reprezentuje na mezinárodní úrovni jak v jezdeckém, tak kočárovém sportu. Pokračovat můžete na webové stránky Agtellek Nemzeti Parku.