Zastavení – nedoceněné a opomíjené?

Zastavení nabízí velmi jasný obraz úrovně toho kterého jezdce i koně a zákonitě tedy platí, že čím nižší úroveň soutěží, tím hrozivější jsou výkony jezdců související se zastavením.

Před pár týdny jsem měla tu čest sledovat několik desítek dětí a juniorů různého věku v trailových soutěžích. Každý jezdec v každé soutěži musel několikrát svého koně zastavit. A pohled to byl skutečně tristní. Nejen, že prakticky všichni jezdci prokázali, že absolutně nejsou seznámeni s tím, jaké pomůcky se na korektním zastavení podílí, ale co hůř – hrubá síla, za pomoci níž se i malé děti zastavení dožadovaly, jim byla nejen tolerována, ale byla jim jejich cvičiteli dokonce přikazována: „Drž ho! Drž ho pořádně!“… 🙂

Přítomní cvičitelé všechny hrubiánské výkony svých svěřenců absolutně přehlíželi a nadšeně je motivovali k dalším podobně úžasným výjevům. To celé halasně podporovali i přítomní rodiče daných dítek. Všichni přítomní byli nadmíru soutěživí, přičemž tato jejich soutěživost se projevovala především urputností a zápasnickou surovostí. To vše bez nejmenšího náznaku soucitu s poníky, kteří tak, se střídajícími se dítky na hřbetě, prožívali celodenní nekonečná muka.

Zdá se vám obrázek, který jsem vykreslila, příliš pochmurný, nepravděpodobný a přepjatý? Jděte se na nejnižší úroveň současného jezdectví podívat sami. Již ti nejmenší si fixují návyky, kterým by se mohli vyhnout, pokud by jejich učitelé byli zodpovědní. Jezdectví není jen o žlutých kokardách a koně nejsou kola. Proč účast v soutěžích, proč otěže v ruce, když jezdec nemá žádnou představu o základních pomůckách? Zastavení přece není o tom, že roztrhneme koním huby či jim opilujeme zuby!

Jak tedy na to?

Dnes ještě nebudeme řešit, jak vést výcvik koně, který dobře a s důvěrou umí zastavit a stát. Zaměříme se na pomůcky, jimiž na koně působí, či by působit měl, jezdec sám. V úvodu je ale vhodné připomenout, že i zastavení se týká celá řada obecně platných pravidel.

• Jezdec je trpělivý, soustředěný a jeho pomůcky jsou nejen korektní, ale i neměnné. To znamená – jestliže kůň ihned nereaguje tak, jak jeho jezdec očekává, jezdec – beze změny (působení pomůcek, provedení, míra tlaku) – ve svém úsilí vytrvá. Nevzteká se, nepanikaří, nemění působení pomůcek. Intenzitu pomůcek tedy neměníme, tlak zuřivě nenavyšujeme, nýbrž nabídneme koni čas a prostor k nápravě. Okamžitá vyšší míra nasazení ze strany jezdce, nápadné zvýšení tlaku, obvykle nevyvolá žádanou změnu chování na straně koně, nýbrž koně vyvede z požadovaného soustředění a vyvolá odpor. Kůň musí vědět, že „má čas“, že může jezdci důvěřovat. Že to může ještě jednou zkusit… Jestliže tedy kůň nereaguje dle představ jezdce, jezdec opakovaně korektně požádá. A až následně uměřeně tlak všech svých pomůcek navýší! Trhat, protahovat, škubat, rvát? Ne. To není korektní reakce jezdce!
• Snažíme se neklást si příliš velké cíle a nikdy netrénujeme více nových věcí současně. Nespěcháme, nezmatkujeme. Postupujeme od jednoduššího ke složitějšímu, od jednoho cviku ke druhému. Každý cvik dobře fixujeme.
• Zastavení trénujeme pravidelně, v každé lekci, ale rozhodně nikdy ne do úmoru. Ztratili bychom angažovaného koně. A zaujatý, spolupracující kůň je dar! Tedy i zde platí – stokrát nic umořilo vola…:)
• Koně nikdy nezastavujeme, pokud je nesoustředěný, vzdorovitý nebo vystrašený. To se týká koní temperamentních ještě o něco více než koní nevzrušivých. Jestliže chceme, aby zastavení bylo klidné, uvolněné a plné důvěry, musíme cvik dobře načasovat. Jedná se o cvik, v kterém koně žádáme o maximální soustředění a absenci pohybu. A to rozhodně není málo! Předcházíme tedy konfliktům, hledáme vhodný, ideální moment!
• Zastavení a trest bičem se za žádných okolností neslučují. Zadělali bychom si tak na dlouhodobý, obtížně řešitelný problém. Většina koní, kteří nejsou řádně proškolení nebo jsou mladí, nestojí s valným nadšením. Mají tendenci se rozcházet, ustoupit, zacouvat, švihat ocasem. Jestliže si zastavení spojí s možným trestem, je velmi náročné uvolněného a klidného zastavení dosáhnout. Pokud chceme koně v zastavení korigovat, nečiníme tak nikdy v prvotních lekcích (vystačíme si s málem) a vždy tušírkou pouze jemně upozorňujeme. Bič i pomůcku do zastavení musí kůň přijímat s maximálním klidem, s důvěrou, jinak je předem vše ztraceno.
• Snaha o udržení zájmu na straně koně by měla být prvořadým zájmem jezdce. Motivace je důležitá nejen pro jezdce, ale i pro koně! Jezdec se tedy snaží být za všech okolností laskavý a řádně chválí koně, i pokud cvik nebyl proveden a kůň pouze projevil či naznačil snahu. Lekce musí obsahovat dostatek dobrých momentů. Střety, nedorozumění a konflikty je nutné minimalizovat.

Pobídka do zastavení

Každý plánovaný přechod do zastavení vyžaduje ze strany jezdce plnou koncentraci. Zastavení je totiž opravdu přechod. Přechod jako každý jiný… Jezdec by si tedy i u zastavení měl uvědomit, že se nejedná o jednu jedinou akci, nýbrž o soubor akcí, které k zastavení vedou.

Je dobré být schopen si vizualizovat všechny níže jmenované fáze, které se na pobídce pro zastavení podílí. V podstatě lze říci – nerealizujeme zastavení, ale provádíme soubor pomůcek, který obsahuje aktivizaci zádi, poloviční zádrž, plnou zádrž a opětovnou aktivizaci, což vyžaduje nejen naši koncentraci, ale i pečlivou přípravu. Není dobré cvičit zastavení jako nárazovou přepadovku. Nejen kůň, ale i jezdec potřebuje čas na přípravu.

Pomůcky, které se podílí na zastavení, jsou komplexní a můžeme je rozdělit na čtyři části:

1) Příprava – maximální podpora dopředného pohybu koně v daném chodu

2) Příprava – poloviční zádrž, aktivizace, příprava na  změnu – přechod do zastavení

3) Provedení cviku – plná zádrž – přechod do zastavení a klidné, více či méně korektní zastavení

4) Příprava – obnovení reaktivity koně, příprava na další přechod

První fáze – Aktivizace

V první fázi pobídky do zastavení se jezdec musí pokusit vygenerovat energii. Podpoříme aktivní pohyb koně vpřed. Pokud náš kůň není „živý“, provedeme před plánovaným přechodem do zastavení několik jiných přechodů, nacváláme, opětovně prodloužíme a zkrátíme cval/klus. Oživíme své působení sedem a holeněmi. Tímto „probuzením“, akčním přílivem energie, aktivizujeme záď. Cítíme více pružnosti v zádech koně (lépe se nám sedí, pohyb jde více nahoru a dolů) a jemné odlehčení v otěžích. Teprve v tuto chvíli si jezdec vybírá ideální místo pro zastavení. Nemá smysl zastavovat, pokud kůň leží na předku a sotva se vleče. Bez naakumulované energie dobré zastavení provést nelze.

Druhá fáze – Poloviční zádrž

Aktivizace zádi vytvoří energii, impulz, který následně můžeme jemně „zachytit do otěží“ – provedeme poloviční zádrž. Zde je dobré připomenout. Poloviční zádrž lze jen s obtížemi přesně definovat. Jedná se celý soubor různě stupňovaných zadržujících pomůcek otěží (každá poloviční zádrž má trochu jinou intenzitu, jiný tón, pokud bychom se pohybovali v oblasti hudby – není to jedna konstantní a fyzikálně měřitelná veličina), které mají informativní charakter. Poloviční zádrží žádáme koně o pozornost, soustředění, o více kontaktu a upozorňuje ho na to, že budeme požadovat nějakou změnu – přijde změna ruchu, konkrétní cvik. Docílit bychom tedy měli intenzivnějšího přilnutí, lepší rovnováhy, prostupnosti i celkové angažovanosti koně.

Poloviční zádrž: Obě holeně současně a rovnoměrně pobízí vpřed. Souběžně mírně vyvedeme zápěstí ruky tak, že klouby prstů u rukou budou místo před sebe směřovat k sobě. Provedeme zádrž.

Schopnost koně reagovat na poloviční zádrž je přímo úměrná stupni jeho výcviku i jeho temperamentu. Jezdec musí vědět (zjistit), jak jeho kůň na poloviční zádrž reaguje (případně nereaguje :)). Reakce neškoleného nebo mladého koně totiž mohou být velmi éterické. Jezdec tedy musí mít cit, musí být soustředěný a mimořádně vnímavý i k velmi malým nuancím v reakcích koně. Jinak snadno prvotní moment reakce koně na poloviční zádrž „prospí“. Jakmile zaznamenáme, že kůň se v důsledku jemného působení zadržující otěže zkracuje a jeho záda a záď se více angažují (napínání luku), ihned působení pomůcky rukou ukončíme. Následně – podle potřeby – poloviční zádrž i několikrát opakujeme.

Třetí fáze – Plná zádrž

Jakmile se jezdec přiblíží k bodu (podle stupně přiježděnosti koně a schopností jezdce se může jednat o patnáct metrů nebo o metry dva, tři), kde chce zastavit, musí se „stát těžkým“. Váha se přesune více do paty, noha se snaží být delší, sed hlubší. Trup jezdec poněkud vzpřímí. Ramena jdou lehce vzad, ovšem nikoliv výrazně a ne až do záklonu.

Bedra jakoby „usnou“, pánev přestane kopírovat pohyb koně. Tak jezdec vyšle jemný, nepřekvapivý signál o tom, že žádá od koně méně pohybu kupředu. To od jezdce vyžaduje rovněž jistou míru praxe. Není snadné naučit se ovládat své tělo tak, aby bylo pro koně dobře čitelné. Opět tedy platí – trpělivost, trpělivost! Pokud je kůň cvičen k pomůcce do zastavení hlasem, nikdy není od věci si touto pomůckou z počátku vypomoci. Transparentnost je pro všechny zúčastněné primární! Později, až budou přechody do zastavení téměř dokonalé, ustoupí hlas do pozadí. V úvodu ale hlas může pomoci jak koni, tak i jezdci.

Vše doprovází plná zádrž. Aret. Jezdec, tak jako u zádrže poloviční, přiblíží klouby na rukou k sobě, vytočí zápěstí. Prsty více sevřou otěž, ale ne tak, aby to pro jezdce bylo nepohodlné. Hluboký nádech. Současně se pánev jezdce mírně posune kupředu – „pod ruku“, což ji přiměřeně nakloní.

Holeně jsou lehce a klidně přiloženy na podbřišníku. Jejich velmi mírné dopředné působení je žádoucí, míra dopředné pomůcky je odvislá od temperamentu daného koně. Obě holeně působí stejnou silou. Pozor na silnější nohu, ruku!

Stehenní a hýžďové svaly jsou uvolněné, celý jezdec zůstává uvolněný, dýchá. Pokud by jezdec svaly sevřel, celá končetina by se vytáhla vzhůru a efekt hlubokého sedu a dlouhé nohy by ihned zmizel. Jezdec jakoby celý ustrne, stane se statickým. Přesto ale maximálně uvolněným. Je to realizace pohádky o Šípkové Růžence. Jezdec svým tělem jakoby „zastaví celý svět“ v jednom jediném momentu. Je to tedy nejen technika, ale ve své podstatě i trocha dramatizace! 🙂

Pamatovat musíme, že pokud kůň na plnou zádrž nebude reagovat kdoví jak úžasně, nebudeme v reakci stupňovat pomůcky. Budeme „milosrdní“. Tak jako jsme postupně zlepšovali všechny přechody, musíme postupně zlepšovat i přechod do zastavení. Při přechodu do zastavení z klusu pár kroků kroku z počátku vůbec nevadí. Plynulost a kvalita přechodu by měla mít přednost před přesností. I kůň patří do kategorie „žádný učený z nebe nespadl“ – nabídneme čas, aby kůň pochopil požadavek jezdce a jezdec si zažil komplexní souhru pomůcek, kterou plná zádrž vyžaduje. Zásadou je, že otěže by ani zde neměly být příliš angažované. Otěž je hravá, lehká a jemná, jinak ji bude brzy kůň vnímat jako nepřítele a podle toho se k ní bude i chovat.

Čtvrtá fáze

Jakmile kůň zastaví, všechny pomůcky se ihned odlehnou, stanou se lehkými jako pírko, ale nemizí zcela. Jemné se stane vágním. Jezdec ještě více uvolní celé tělo, o něco více povolí i paže a ramena. Přestaneme ke koni aktivně „promlouvat“. Nastane fáze „úplného ticha“. Přesto ale jezdec definitivně „neumírá“. Prakticky ihned je znovu angažovaný a udržuje s koněm kontakt. Komunikuje! „Spirituálním způsobem“ žádá koně, aby byl připraven. Připraven k další změně. Připraven k akci a brilantní reakci.

Je to těžké popsat a ještě těžší realizovat. Může nám trvat měsíce, než my sami vše zpracujeme a přivedeme k dokonalosti. A kůň je na tom samozřejmě úplně stejně. Přijímejme tedy každý neúspěšný pokus o zastavení s úsměvem, radujme se s každého dobrého okamžiku. Pokud nás bude každá lekce těšit, cíl je hned za dveřmi! 🙂

Pamatujte, že čím více zastavení v rámci výcvikových lekcí provedeme, tím lepší výsledné zastavení bude. Ani tady to tedy není o fyzické síle, ale o systematickém tréninku.