Zahraniční i tuzemská média v posledních dnech přinášejí informace, které v kontextu války roku 2026 působí téměř surreálně. Autentické záběry ze sociálních sítí i reportáže velkých deníků však tento nečekaný fenomén potvrzují: Ruská armáda na Ukrajině od konce roku 2025 aktivně nasazuje jízdní jednotky. V éře, kdy o životě vojáků rozhodují operátoři dronů s joysticky v rukou a bojiště snímají satelity, působí návrat „živé síly“ jako anachronismus. Nejde však o romantický návrat kavalérie, ale o zoufalou adaptaci na podmínky moderní opotřebovávací války.
Když v polovině 50. let sovětský maršál Žukov a vedení armády definitivně rozpustili kavalerii jako bojovou složku, zdálo se, že kůň z bojiště zmizel navždy. Tanky a obrněné transportéry měly být rychlejší a silnější. O sedmdesát let později však ruské velení oprášilo staré manuály. Proč? Protože tam, kde selže motor, projde kůň.
Podle informací serveru United24 a několika ruských telegramových kanálů využívá ruská armáda nejen koně, ale i osly jako přímou náhradu za konvenční dopravu v místech, kde technika selhává – k přepravě munice, proviantu a dokonce k podpoře přesunů vojsk napříč bojovými zónami. Ačkoliv se může zdát, že jde o krok zpět, realita je prostší. I v roce 2026 se totiž ukazuje, že v hlubokém bahně a neprostupném terénu nemají tito čtyřnozí vojáci technologickou konkurenci.
Na ještě specifičtější a pro moderní válku příznačně paradoxní využití koní upozornila v lednu 2026 i česká média, konkrétně server Forum24.cz. Podle zveřejněných informací montují ruské jednotky na hřbety zvířat terminály satelitní sítě Starlink. Kůň v tomto případě nefunguje jen jako nosič munice, ale stává se z něj mobilní komunikační uzel. Tato „živá základnová stanice“ se dokáže nenápadně pohybovat v nepřehledném terénu a zajišťovat spojení tam, kde by statická anténa nebo zaparkované vozidlo byly pro operátory dronů snadným terčem.
Tato strategie má však děsivou trhlinu, kterou odhalují videa přímo z frontové linie. Na moderním bojišti, které je pod neustálým dohledem z ‚ptačí perspektivy‘, se dokonale skrýt nelze. Záběry dronů lovících jezdce jsou tak drastickým svědectvím asymetrie tohoto konfliktu.
Kůň je velký, a tudíž snadný cíl. Zásahy mají často fatální následky, případně zvířata umírají na svá zranění bez jakékoliv naděje na veterinární pomoc. I úspěšný útěk nezřídka končí tragicky v minových polích, kam se vyděšená zvířata bez vedení rozběhnou.
Pro nás, „koňáky“, je tento aspekt bolestivý, protože současná ruská „ad hoc kavalérie“ postrádá základní welfare. Koně jsou vystaveni extrémnímu stresu a absence odborné péče znamená, že i řešitelná zranění končí smrtí nebo opuštěním zvířete v zemi nikoho.
Je samozřejmé, že v kontextu tisíců zmařených lidských životů nelze klást utrpení zvířat na stejnou misku vah. Tragédie tohoto konfliktu zůstává nezměrná a primární. Přesto se při pohledu na fotografie a videa koní uprostřed válečné zóny nelze ubránit pocitu hlubokého smutku nad historickou recidivou. Kůň provází člověka válkami po celá tisíciletí. Od Alexandra Velikého přes Napoleona až po jatka světových válek – vždy stál po boku vojáka, vždy bez možnosti volby, vždy s tichou oddaností. Zdálo se, že 21. století tento krutý úděl ukončilo a dopřeje koním roli sportovních partnerů a společníků.
Současné záběry z východní fronty nás však vyvádějí z omylu. Kůň se opět ocitl v pekle, které nerozdmýchal, ale jehož následky musí nést.
Autor článku čerpal z aktuálních reportů United24 Media, historických analýz ruské armády a dostupné videodokumentace z let 2024–2026.
