Volební právo koně

16. 11. 2020 06:00

Obrázky: 4

Autor: Michaela Burdová Foto: archiv Daniel Burda Rubrika: Různé Počet přečtení: 882 Počet komentářů: 2 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

„Ale jezdec to dělá dobrovolně, zatímco kůň si vybrat nemůže.“ Takhle podobně zní jeden ze zásadních argumentů, proč by koně neměli dělat to či ono. O čem vlastně mohou koně rozhodovat ve světě lidí? Jaké volby jsme jim ponechali, pokud vůbec?

V náručí civilizace jsou koně méně svobodní než většina lidí, ale stejně jako my si nemohou zvolit – kde se narodí, jakým rodičům, s jakou genetickou výbavou, do jakých podmínek, jak s nimi bude v raném věku zacházeno, jací budou jejich učitelé, jaké vnější události a lidé/koně jim do života vstoupí. Pak přichází dospělost. Můžeme si my, lidé, zvolit všechno, co chceme? Ano, můžeme si zvolit, co chceme a hledat cesty, jak toho dosáhnout. Pomineme filosofické úvahy o tom, zda jsou i naše přání svobodná nebo ne.

Tuhle volbu jsme koním vzali, nemá cenu to zastírat. My určujeme, k čemu nám kůň bude sloužit – zda jako parťák na vyjížďky nebo sportovní partner v nějaké disciplíně nebo na dráze. My rozhodujeme, co bude žrát, kde bude žít, s jakými koňmi bude v každodenním kontaktu, jak bude jezdecky nebo chovně využíván. Taky naše znalosti, zkušenosti a ochota se učit a poučit a v neposlední řadě finanční situace rozhodují o tom, zda bude u nás kůň zdravý a spokojený nebo ne. Tak to prostě je. Přestože je kůň primadonou mezi hospodářskými zvířaty, je zcela v naší moci. My mu dáváme péči, krmení, ochranu. Jaké volby mu můžeme v dnešním světě nabídnout, pokud vůbec?

Antropomorfismus výběru

Tvrdit, že si kůň nějakou disciplínu nevybral, je zářný příklad čirého antropomorfismu, který je tak často (a někdy neprávem) odsuzován v jiných souvislostech (především v oblasti emocí). Kůň se sice umí rozhodovat, někdy rychleji, než bychom chtěli, umí si vybírat cestu, bylinu na pastvě atd., ale vybrat si budoucnost, na to není uzpůsoben. Antropomorfismu (přisuzování lidských vlastností zvířatům i neživým objektům) se do jisté míry dopouštíme všichni, a nejen vůči koním. Ono i takové rodinné auto se dá pochválit nebo mu vynadat. Antropomorfismus (kterého se podle výzkumů nejvíce dopouštějí ženy) může být nebezpečný, pokud koni přičítáme vlastnosti, jako že je zlý, dělá něco schválně, dělá to proto, aby mi oplatil, že jsem přišla včera krmit pozdě, přemýšlí, jak se vyhnout práci, ví, co udělal špatně, apod. Obvykle následuje trest a kůň se nic nenaučí.

V paměti mi utkvěla jedna hezky antropomorfní rada od zkušeného jezdce, že po práci je ideální zavřít koně na samotce, aby přemýšlel o tom, co se naučil. Na druhé straně může antropomorfismus probouzet empatii a snahu udělat pro welfare koně maximum. Někdy popisujeme chování koně analogicky s lidským, protože se těžko budeme vyjadřovat v etologicky odborných termínech. Podle Lenky Pinzové a Marca Stelly je dnes nepřípustné napsat, že šimpanz má kamaráda nebo že je smutný. Výzkumník je místo toho nucen k formulacím, že „jedinec A je lokomotoricky inhibovaný a nereaguje na okolní stimuly“. (Člověk a strach. Strach v antropologických perspektivách, kapitola o strachu z antropomorfismu (L. Hanovská))

Koneckonců, i přední český etolog Michael Duruttya se k antropomorfismu a emocím staví smířlivěji. Terénní studie dokazují to, čemu vždy věřila většina neprofesionálů: Zvířata milují a trápí se, pláčou a smějí. Jejich srdce umí vzplát nadšením a může být drásáno zoufalstvím. Cítí se osaměle, jsou zamilovaná, zklamaná, zvědavá. Ohlížejí se s nostalgií do minulosti a těší se na budoucí radost. Cítí. (Duruttya, 2005).

Z antropomorfního pohledu si kůň svou disciplínu sám zvolit nemůže. Z etologického pohledu si ji nemůže zvolit, protože neví, že si ji zvolit může. Kůň žije v přítomnosti a těží ze zkušeností, těší / netěší se na bezprostřední události, aktivity. Nemá abstraktní myšlení co by – kdyby. Narodil se v prostředí lidí, jako domácí zvíře. Jeho geny, plemenná příslušnost, ho předurčují ke specifickému využití stejně jako pes je buď společenský, obranářský nebo lovecký. Takové jsme si koně z jeho původních předků udělali a takové je máme.

Když jsou naše volby i jejich volby

Tvrzení, že kůň si dostihy, skoky apod. nevybral, je v podstatě tvrzením, že člověk koně k těmto činnostem nějak donutil, což zavání jistou mírou násilí a zcela pomíjí jeden aspekt našeho soužití s koňmi, kdy jim umíme dát možnost jejich vlastní volby v co nejširší míře i v tom, co s nimi chceme dělat. A většina špičkových trenérů a jezdců tak vlastně podvědomě nebo systematicky činí. Není to o tom, aby si kůň dělal, co chtěl, ale aby se jeho volby ztotožnily s našimi. Aby koně aktivita bavila a stala se vítanou součástí jeho života. Vyžaduje to nejen znalosti a zkušenosti, ale velkou míru kreativity a citu ve výcviku a managementu. Je to ona zvláštní přidaná hodnota k řemeslu, které ovládá technicky mnoho lidí, ale tohle jim chybí. Koneckonců, vynucené není obvykle úspěšné.

Svoboda volby ve výcviku

Jednou z významných trenérských osobností je v tomto ohledu Dr. Karen Rohlf (skvělé články již jsou přeložené i tady, například poslední). Její filosofie výcviku zahrnuje freedom & choice, tedy svoboda a možnost volby. Zajímavé je, že se věnuje trénování drezury až do úrovně GP, což přepokládá maximální kontrolu koně a preciznost – jak je možné do disciplíny zakomponovat svobodu rozhodování? Jde o to, kam směřujeme. Mezinárodní jezdecká federace v článku 401 stanovila, že „Cílem drezury je rozvoj koně ve spokojeného atleta jeho harmonickým výcvikem.“

Koně, stejně jako my, jsou spokojenější, čím větší mají kontrolu nad svým prostředím a nad tím, co dělají. To je důležitý faktor nejen pro jejich welfare, ale i pro drezuru, všechny další disciplíny i pro koně v hobby sféře, jistě to platí pro koně hiporehabilitační. Dnes jsou obvykle měřítkem úspěchu výsledky na závodech. Proto se často s koněm pracuje na tom, co má předvádět na závodech. U vysoké drezury chceme poddajnost, poslušnost, korektnost, přesnost atd. Pokud se stále (a nejen v drezuře) věnujeme soutěžní aktivitě a management koně je stále jako na závodech, není divu, že to u koně může vyvolat úzkost, napětí a v extrémních případech naučenou bezmocnost.

„Drezurní trénink není o tom, aby dal kůň hlavu dolů a udělal 51 přechodů. Spokojenost koně a harmonie není o výsledcích v soutěži. Chceme, aby si kůň vybral to, co chce dělat, a cílem pak není ani tak to, jaká pomůcka ho to přiměje dělat, ale jak ho motivovat, aby to chtěl dělat. Koně, kteří mají možnost volby, rádi experimentují, což je skvělá součást výcviku,“ říká Karen Rohlf. „Čím více s koněm pracujete ve volnosti, bez udidla nebo bez otěží, tím přesněji zjistíte, jaká je jeho volba. Moji koně vědí, že když dám najevo nějaký úmysl, podnět, něco po nich chci… takže kdykoliv cítí z mé strany tlak, vědí, že mají něco udělat a pak ten tlak povolí. Pokud něco udělají a já nepovolím, vědí, že chci něco jiného. Takže to začnou zkoušet a říkají, je to tohle nebo tohle nebo tohle? A když udělají to, co jsem chtěla, tlak povolí a takhle komunikují. Samozřejmě musím být ve svém požadavku čitelná. Svobodná volba je součást mé strategie, pomáhá jim ke komunikaci, aby nebyli jen pod kontrolou.“ (www.dressagenaturally.com).

Koně bychom neměli zbavit schopnosti samostatného myšlení a možnosti do určité míry řídit svůj život. Karen Rohlf hovoří o jednom drezurním koni, který se k ní dostal ze stáje, kde měl kromě svého tréninku k dispozici sotva 20 minut denně ve výběhu. U Karen měl najednou box, ze kterého mohl vyjít do paddocku a z paddocku do většího výběhu. Sledovala, jak kůň chodí z jednoho paddocku do většího, zastaví se a zase jde do menšího, zastaví se a zase jde do dalšího. Zjevně si začal uvědomovat, že má možnost si prostě vybrat, kde bude. Najednou mohl samostatně myslet a být zase zvědavý.

Pokud dokáže člověk dostat koně obdařeného příslušnými vlastnostmi pro určitou disciplínu (nebo jinou aktivitu včetně terapeutického využití) na svou stranu, pak se stávají rovnocennými partnery, kteří se podílí na výsledku a leckdy řeší situace ku prospěchu jezdce ve zlomcích vteřiny; teď mám na mysli třeba situace v parkurech nebo ve všestrannosti, kdy kůň svého jezdce „vytáhne“ z průšvihu, vyřeší situaci, zvolí řešení (a možná jsme zase u polidšťování, protože ve skutečnosti se kůň v kolizní situaci při chybě jezdce především snaží předejít pádu sebe nebo překážky či si prostě zachraňuje život, na druhé straně neexistuje studie, která by popřela, že kůň dělá, co může, aby neudělal chybu a vyhověl jezdci).

Elitní jezdci všestrannosti kladou důraz na odvahu, poslušnost a ochotu koně, ale také schopnost dělat samostatná rozhodnutí a řešit situace. Vztahy jsou na úrovni kombinace autority a rovnocenného partnerství (Jacquelione Sandland 2016). Kůň Marius, se kterým německý zubař Hinrich Romeike získal zlato v jednotlivcích a bronz v týmech na OH v Pekingu 2008, byl fenomenální závodní kůň, který jel jako ohař po stopě mezi červené a bílé praporky, byl precizní, s ohromnou dynamikou i pozorností. Udělal pro svého jezdce vše, což by nebylo možné, pokud by do toho nevložil svou vlastní vůli a úsilí. Takových koní je víc, píší příběhy, jsou o nich knihy a filmy. Ano, lidé jim vybrali, co budou dělat, a koně jejich volby převzali a přidali k nim ochotu spolupracovat a „spolumyslet“ – jen museli potkat ty správné jezdce a trenéry.

A když už jsme u skoků – je známo, že koně v přírodě raději překážku oběhnou, než aby ji skákali – pokud si mohou vybrat. Výzkum polských vědců ukázal, že koně, kteří prošli skokovým výcvikem, mají větší sklon překážky skočit, ale s postupem doby tato tendence slábne a raději ji obejdou (nebo překlušou, pokud je malá). Nicméně každý jezdec brzy pozná sklony koně ke skákání – když mladý kůň raději brázdu, louži, potok přeskočí, než projde, zatímco jiný hamtne do všeho a ani ho nenapadne, že by nabídl cvalový skok. 

Zaznamenala jsem názor k výše uvedené studii, že koně, kteří byli tréninkem donuceni skákat, logicky překážku přeskočili – protože člověk jim výcvikem vymazal svobodnou vůli a bez toho by pro ně bylo přirozené překážku oběhnout. Na to lze namítnout, že skákání kůň znal především z interakce s jezdcem a bez této spolupráce a účelu se prostě vrací k přirozenému sklonu překážky obíhat. Neznamená to, že v interakci s jezdcem spolupracovat a skákat nechtěl.

Venku nebo pod střechou nebo jinde

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od psa kůň tráví v přímé interakci s člověkem jen malou část dne, je důležité ponechat mu co největší míru svobody během zbývajících, minimálně 20 dlouhých hodin (a někdy i dní). Takže našim koním můžeme dopřát volbu, jak budou trávit čas bez naší přítomnosti – samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že v ohraničených podmínkách nemají tak velkou šíři výběru jako brumbies ve Sněžných horách.

Dobře řešené venkovní ustájení dává koním svobodnou možnost volby, zda budou uvnitř, na pastvině, pod stromem nebo u balíku (možná zasíťovaného) sena, zda si budou s parťákem drbat kohoutky nebo sebou plácnou do slámy nebo na trávu. Sice je občas kvůli počasí musíme mírně omezit, aby nám např. nezničili pastvinu, ale umožníme jim jakousi malou autonomii. Dobře řešené znamená i skladbu stáda a spoustu dalších věcí (odkazuji na vynikající knihu Venkovní ustájení od Ivety Jebáčkové-Lažanské). Čím více možností má kůň na výběr v ustájení, tím samozřejmě lépe (Andrew McLean 2010).

Mimochodem, na FB před několika dny ožilo téma o povinnosti přístřešku při venkovním chovu koní, po odkazu na článek z loňského roku pojednávající o tom, že „se na MZ zjistilo“, po 10 letech, že „shelter“ je prostě úkryt, což může být i strom nebo nějaká přírodní bariéra chránící zvířata před větrem a deštěm – kam se může kůň dle své volby před nepřízní počasí ukrýt. Vzhledem k tomu, že území EU s lidmi sdílí odhadem 4–7 milionů koní, nelze předpokládat, že bude mít každý chovatel/majitel k dispozici natolik velký a členitý prostor, aby v něm mohl koně chovat 24/7 bez přístřešku, v podstatě jako ve volné přírodě, kde si zvířata mohou najít – zvolit, to nejpříhodnější místo – úkryt. Už jsem zaznamenala i argumenty, že pokud takový prostor nemá člověk k dispozici, koně nemá chovat. To by těch koní muselo být sakra o mnoho méně – a mysleme trochu i na nás, na lidi, na děti, o kolik by byl náš život bez těchto „pet“ zvířat nebo sportovních parťáků či terapeutů chudší. I na menších plochách lze koním dopřát jejich vlastní volby, kde a jak budou trávit čas bez nás.

Velká část koní je však stále ustájena v boxech, přes den pracují a tráví nějaký čas ve výběhu. Faktem je, že kůň v boxe je v pasti Hobsonovy volby (jen jedna možnost) a zatím neexistuje studie, která by jednoznačně prokázala, jaký je minimální časový denní limit pro pobyt mimo box ve volnosti ve stádě pro dostatečnou zdravotní a mentální kompenzaci pobytu v uzavřeném prostoru v kombinaci s pracovním vytížením koně. Mimochodem, naši nejstarší koně žili mnoho let částečně v boxech. Nejlépe tento režim zvládají koně, kteří mají jistotu v pravidelném a pečlivém managementu. Zvyk v podstatě sladí jejich volby s našimi. Vědí, kdy jdou ven, kdy do práce, kdy mají klid, kdy krmení, jak začíná závodní den, mají dostatek pohybu i času být jen koňmi... Je to náročné na lidskou práci a čas (větší frekvence návštěv u koní – nikoliv suma práce, která může být u venkovního ustájení větší) a klade na člověka velkou odpovědnost a spolehlivost. Také se dá říci, že se jedná o přechodnou dobu v životě koně – mládí stráví na pastvinách ve stádě a po skončení služby/kariéry se může na mnoho let vrátit do větší relativní svobody. Hodně koní po sportovní kariéře absorbuje hobby sféra a pokračují často ve svém životě ve venkovním ustájení.

Kompromisem ustájení v boxech jsou přiléhající paddocky a kvalitní prostory pro venkovní pobyt, údajně také hračky, které mohou oživit šeď dní – než si na ně zvykne (Paul Mc Greevy/Andrew McLean 2010). Extrém je kůň 23/7 v zamřížovaném boxe na pilinách, který nemá ani to minimální pidi volební právo na to, co si v omezeném prostoru bude uždibovat, a ven jde jen na trénink, kde je zcela pod kontrolou jezdce. Osobně takovou stáj neznám, přestože se s touto krajní variantou často argumentuje. Jedna studie o boxovém ustájení „překvapivě“ zjistila, že slámová podestýlka je jedním ze třech faktorů zlepšujících psychický stav koně, který tráví část dne v boxe, nicméně zpestření možností uždibováním slámy je něco jako klec pro křečka s materiálem pro okus. Pokud tito koně nemají dostatečný výběh, sociální kontakty a navíc ani minimální komunikační pravomoc ve výcvikovém procesu, pak si z nich člověk vyrábí nemyslící roboty, nikoliv spokojené atlety. Jisté je ale to, co bylo napsáno výše – boxoví koně ani při nejlepším managementu nemají takovou možnost řídit svůj čas bez člověka, jako dobře vyřešené venkovní ustájení. 

Někdy mám pocit, že větší volební právo bych u koní potřebovala já. Diktují mi toho spoustu – na druhou stranu toho pro mě spoustu udělali a dělají. Jsem ráda, když dají najevo své rozpoložení a názor. Není problém sedlo odnést a dělat jinou aktivitu. Když mě vidí koňští terapeuti, jak nesu madla a deku, přijdou mi většinou naproti, ale někdy se stane, že nenápadně a pomalu mizí na druhý konec pastviny. Těžko odvolám klienta, který potřebuje zrovna toho určitého koně, který na mě po očku kouká zdáli, jestli to myslím vážně. Když ale vidí, že pokračuji s výstrojí za ním, obvykle přijde a nechá se v klidu nachystat. Pokud není nutné brát zrovna tohoto dezertéra, vezmu stejně jiného vhodného koně. Zrovna tuhle „disciplínu“ musí kůň dělat rád, proto mimo terapie by měl mít volební právo co největší.

A co vy, kolik svobodného rozhodování svým koním dopřejete? 

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Filip Tesař

    Kkolik svobodného rozhodování svým koním dopřejete?

    18:08 - 22. 11. 2020

    Nepřestává mě překvapovat patnáctiletá dcera, kterou tahle otázka vážně trápí. Je hobby jjezdkyně, ale pro projížďky po okolí platí totéž, co pro sportovní disciplíny - kůň si je nevybral a ještě nás musí nosit. Dcera se snaží nechávat koni omezenej výběr trasy. Občas se zastaví a ptá se "kudy pojedeme?", a nechá vybrat koně, ale nejede se okamžitě tak, že by kůň vykročil, kůň naznačí hlavou, kam jet, dcera si dá okamžik na rozmyšlenou a pak jede podle naznačenýho. Občas, když vidí, že koně nějakej prostor extrémně zajímá, nechá ho tam vjet, ale třeba když jedou kolem napodruhý. Je to právo omezený volby a současně pro dceru neustálý balancování na hraně dostatečnýho respektu. Nicméně z projížděk se vrací dobře naladěná a kůň jí běhá přes výběh naproti natěšenej, že se někam pojede.

  • 2. gamblerka

    Kolik svobodného rozhodování?

    10:42 - 24. 11. 2020

    Reaguje na 1.

    To je hezký příklad toho, kdy kůň má tolik svobodného rozhodování, kolik svobodného rozhodování má jezdec, což třeba u pracovních koní není tak často možný. Spoustu koní by nejspíš chtělo být koněm vaší dcery.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 4.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: