S Ivetou Jebáčkovou-Lažanskou o souladu, knihách a životě

14. 09. 2020 06:00

Obrázky: 8

Autor: Gabriela Rotová Foto: archiv Ivety Jebáčkové-Lažanské Rubrika: Ustájení a péče o koně Počet přečtení: 725 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Našim čtenářům není třeba Ivetu Jebáčkovou-Lažanskou sáhodlouze představovat, asi všichni autorku většiny perfektních článků o venkovním ustájení dobře znají. A brzy ji bude zřejmě znát i širší koňácká komunita – tiskařská čerň na její zbrusu nové knize sotva zaschla. Dnešní rozhovor s Ivetou je tedy o její knize, ale především o krásném, úplně obyčejném koňáckém životě...

V jiném čase a za jiných okolností bych v úvodu rozhovoru položila první otázku z úplně jiného soudku. Před pár týdny ale spatřila světlo světa tvá zbrusu nová kniha: „Venkovní ustájení koní – v souladu s přírodou“. Bezpodmínečně tedy musíme začít u ní! Jak dlouho sis s ní hrála, proč sis s ní hrála a co ti dala a vzala?

Já doufám, že dá – čtenářům. Proto ostatně vznikla. Dnes už v každé vesnici potkáš maloustájení u baráčku, jen těžko najdeš dědinu bez koní. Jako nikdy dřív se rozmáhá trend brát si své koně domů, kde jsou velmi často drženi na venkovních plochách s vidinou uspoření financí i práce – a ne vždy žijí v uspokojivých podmínkách... Lidé tápou, budují domácí ustájka nekoncepčně, chaoticky, systémem pokus-omyl... Myslím, že na českém knižním trhu bolestně chyběla kniha o této problematice. Ráda bych, aby si noví majitelé koní, nadšeně si stěhující čtyřnohé miláčky ven na zahrádku, předem reálně uvědomili, co tento krok obnáší. Jak moc se jim samým změní život, ale nejen jim a jejich koním – i sousedům a krajině v nejbližším okolí.

Ale nejde jen o začátečníky. Ráda bych pomohla komukoli, kdo hledá informace, v hladkém přechodu koní z boxového na venkovní pobyt. Koně venku nejsou jen o ploše, na kterou se vypustí – a zvládej, oři, jak umíš..., nejsou jen o lásce a ryzím nadšení, dokonce ani pouze o koních samých. Mít koně venku a od začátku pro ně přetvářet a budovat životní prostor je taková hra s danou lokalitou, se svými silami, s obyvateli vesnice i s vlastní rodinou – a také s krajinou. I když jen s malým konkrétním úsekem, přesto jde o určitou zodpovědnost. Nejen k velkým živým tvorům (koním, lidem), ale také k životu drobnému, často naprosto opomíjenému: k rostlinám a živočišnému společenstvu na daném stanovišti. A tím myslím i půdní život, který je chovem koní také dotčen. Často si ani neuvědomujeme, jak moc ovlivňujeme ráz krajiny prostým nastěhováním koní na plochu.

Navíc, ať už venkovní ustájení budují profesionální stáje nebo nováčci u koní, pravidelně se setkávám se stále stejnými dotazy, s opakujícími se chybami v plánování a rozvržení prostor, s opomíjenými a přitom zcela zásadními stěžejními body celého počinu. Proto vřele doufám, že kniha Venkovní ustájení koní (s podtitulem V souladu s přírodou) pomůže pozvednout nejen welfare koní samých, ale i estetiku těchto ploch. Příroda nás nutně potřebuje informované, zodpovědné za rozhodnutí, která činíme, ochotné starat se i o ni, nejen o sebe a své koně. Propojení zvířat v lidské péči se zdravou krajinou je úkolem každého majitele ustájení, ať velkého nebo malého. Svojí troškou může k hezčí a funkčnější krajině přispět kdokoli z nás koňáků.

Ovšem publikovala jsi i dětské knihy s koňskou tematikou. A to se vzalo kde? Můžeme se těšit i na další takové knížky?

Myslím, že příběhy, které jsem povyprávět chtěla, jsem už čtenářům předložila – momentálně na ničem beletristickém nepracuju – ale víš jak: nikdy neříkej nikdy... :-)

A kde se to vzalo? V porodnici...? :-D :-D

Tak teď vážně – od malička jsem vášnivě ráda vyprávěla (v dětství dokonce zpívala!) vymyšlené příběhy – a nejraději cestou ze školky na celou tramvaj. Maminka mi dodnes pobaveně líčí, jak mě tišila a „umravňovala“, ale vždy se našel někdo ze spolucestujících, kdo se zaujetím poslouchal a chválil moji vyřídilku – a dožadoval se přídavků. :-) Postupně jsem výřečnost poztrácela, chuť mluvit nahlas v dopravních prostředcích naštěstí také... :-D – ale se získáním dovednosti písma se mi otevřel celý obrovský nový svět. A svoje fantazie jsem začala cpát namísto do cestujících v tramvajích na papír – do nejrůznějších sešitků, bločků a rádobyknih domácí výroby. Psala jsem příběhy, pohádky, horory, básničky... S kamarádkou Monikou jsme ve školních lavicích (i během vyučování!) kreslily komiksy z jezdeckého oddílu, kam jsme chodily, a místo soustředění se na učitele jsme si pod rozloženou učebnicí vymýšlely a zapisovaly povídky o koních, které jsme si dokonce vlastnoručně v hodinách matematiky ilustrovaly. Kamarádčina maminka nám v práci zařídila jejich svázání – to bylo poprvé, kdy jsem držela v rukách svoji „knihu“. :-) Mimochodem dodnes máme s Monikou tato veledíla pečlivě uschovaná!

Jak ses vůbec dostala ke koním a skončila s nimi „pod jednou střechou“? Je v tom špetka genealogie, anebo není?

Kořeny v rodině, kterou znám, to nemá ani trochu. Ale předci, které jsem nemohla vzhledem k datu narození poznat – prarodiče z maminčiny strany –, měli velké řeznictví ve Znojmě, se kterým se pojilo povoznictví (rozvoz masa, tenkrát ještě nikoli auty, ale povozy) a také handláctví (jak se obchodování s koňmi dříve říkalo). Tak jestli někde tam se do DNA zakódovala bytostná potřeba obklopovat se koňmi a vším souvisejícím? :-) První obrázek, který se dochoval z mého nejútlejšího dětství, je maličká princezna v maličké zámecké komnatě zdobené obřím obrazem koně. A jelikož dítě kreslí vše důležité jako veliké a okolní nepodstatné věci maličké, jasně z této rané kresbičky vyplývá, co jsem už tenkrát považovala v životě za prioritní. :-)

Jsi v tom každodenním kolotoči sama, nebo si užíváš podpory rodinných příslušníků? :)

Mám podporu v rodině, dokonce obrovskou. Koně domů do Lažánek prostě patří. Všechny mé dcery (dnes již dospělé) vyrůstaly s koňmi po boku, nepamatují si to jinak – měly své poníky a nekonečný prostor našich luk, polí a lesů, kde s nimi trávily obrovské spousty času, stejně jako jejich kamarádky. Poníky si braly s sebou na výpravy na konvalinky, na houby nebo na průzkum staré chaty v lese, kde si představovaly, že straší. Ostatně knihu pro děti „Poník Terezka a tři Veroniky“ jsem psala na reálném podkladě dětství svých dcer, i když samozřejmě notně přibarveně...

Domov a koně jsou prostě u nás jedno a to samé. Dokonce hádám, že Ivetu bez koní si nikdo neumí představit. :-)

Ale nebylo tomu tak vždy – jako dítě jsem žila v Brně v paneláku na sídlišti a ke koním jsem musela utíkat tajně, tatínek mi je zakazoval a jednou mi za dvojku z fyziky na vysvědčení (mezi samými jedničkami) jako trest uložil celé prázdniny bez jezdeckého oddílu, zato s dozorem nad dvěma mladšími sourozenci. :-) Možná právě to mě naučilo jít si za svým, ale mít u toho i zodpovědnost, nekoukat jen na sebe. Dodnes se kamarádky smějí, jak jsem dávala oči v sloup, když se sestřička Zuzka (dnes paní doktorka a milovnice čistých prostor) s malým bráškou Rudou společně objevili u vyvážení hnojů ve dvoře oddílu s tím, že „mamka nám to dovolila!“... A jak i přes mé „co tady děláte, mazejte domů!“ a jejich odbojné „nene, my tu budeme s tebou!“ jsem nad nimi pečlivě držela ochrannou ruku – běda, kdyby jim chtěl někdo vlásek zkřivit! :-)

Představila bys nám obyvatele vašich stájí? Proč právě shagya-arab?

Koní je na představování moc, ale určitě zmíním zakladatelku našeho domácího stádečka – shagya-arabku Shenu. Ta je mým duševním stínem (často i zcela zhmotnělým), mou přítelkyní a dítkem v jednom, mojí životní srdcovkou. Od hříbátka až do dnešních 21 let v plné síle a ve výborné kondici provází mě i celou rodinu dnem po dni životem. Všechny dcery naučila jezdeckým základům, jak jízdárenským, tak terénním, dala nám 6 krásných hříbat. Je prostě královnou ve svém vlastním království – a my jsme její věrní poddaní. :-)

A proč shagyové? Odjakživa nás s manželem okouzlovali arábci, i když jsme do pořízení Sheny měli doma jiná plemena – ale oba jsme obdivovali arabskou ušlechtilost. A tak jednoho dne padlo rozhodnutí, že si splníme sen a nějakou orientální krasavici si přivezeme. Objeli jsme mnoho chovů a stájí, aby na nás nakonec u chovatele nikoli plnokrevných, ale shagya-arabských koní pana Jirsy, vykoukla hlavička naší Madam. Koně se tenkrát něčeho lekli a zaběhli dozadu do veliké haly, aby se po chviličce jediné hříbátko (nejmladší z celého ročníku) vrátilo k vratům otevřeným do dvora a upřeně osamoceně pozorovalo mě a manžela. Od té doby říkáme, že si nás vybrala. :-) A tak jsme nakonec nesáhli do plnokrevné orientální zahrady, ale utrhli si poupátko ze starých rakousko-uherských chovů. Zvědavá a tenkrát ještě hnědá shagya-arabečka s obrovskýma očima a výraznou lysinkou nám postupně vykvetla v nádhernou bílou růži bez trnů. Poklad celé rodiny. Právě nám z ní dorůstá velmi nadějná dcera, pravá sestra Shengo Khaliffa, Shenina velmi úspěšného synka, odprodaného do Německa, se kterým majitel míří do tamního chovu.

Měla jsi někdy i sportovní ambice nebo to u tebe vždycky bylo „úplně na pohodu“?

Vůbec ne. K pohodě jsem se musela propracovat. Jezdecky jsem vyrůstala v oddílech – takže sportovní stránka využití koní mě samozřejmě ve své době lákala a zlákala. Ale s příchodem druhého dítěte, s velkým statkem na krku a se všemi činnostmi, které jsme doplňkově provozovali při mé mateřské (býci na výkrm, pěstování jablek a jahod, řepa na semínko, nějaká ta drůbež, králíci, sem tam prasátko plus veliká zahrada a pozemky, k tomu koně, psaní a vedení knihovny v obci) jsem začala ježdění brát jako relax, i když každodenní. Bez nutnosti tréninků a výjezdů po závodech se vše zjednodušilo. Nezbláznit se z hromady práce a jejího kloubení s povinnostmi v domácnosti a kolem tří dětí bývalo hlavní prioritou dne. :-) A má-li fungovat partnerský vztah, také to nějaký ten čas a úsilí spolkne, zanedbávat chlapa na úkor dětí, kamarádek a koníčků je největší chyba, kterou si ženské samy vyrábí – manželství nefunguje jen samospádem... Když si k tomu připočtete ještě širší velkou rodinu, která se schází pravidelně právě u vás a pro kterou tu chcete být – ten relax to prostě nutně chce...

Naše lesy na koňském hřbetě mi dodnes vrací klid a pohodu, mají na mě doslova léčivé účinky a dobíjí mi baterky se spolehlivostí, kterou jsem v závodní atmosféře nikdy nenalézala. Naučit se najít si u koní svoji parketu, nedělat nutně to, co vyznává jako smysl života okolní koňo-obec je základ pro spokojenost a harmonii se svými zvířaty.

Máš nějaký sen?

Ano – nesplnitelný. Abych se nikdy nemusela loučit s nikým mně drahým. Tedy ani s Shenou... :-D

Kde bereš inspiraci, v životě a při psaní?

V tom, co žiju, vidím, slyším a také čtu. Samozřejmě i ve své fantazii.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Svoji spokojenou ukotvenost v rodině, své dcery a manžela, kteří mi ještě nesbalili raneček, nedali mi do ruky vodítka všech koní a neposlali mě do světa. :-D

Jak by vypadal koňský ráj podle Ivety a ráj Ivety?

Koňský ráj? Maximální životní prostor, smíšené stádo s hřebcem-ochranářem, s neporušenou krajinou plnou potravních a putovních možností, ano, i včetně nebezpečí a predátorů, kteří jsou nutní k selekci stáda a udržení co nejzdravější populace.

Ráj Ivety by byl maximální prostor pro koně, který by ale neudržovala nutně jen Iveta, ale nějaká neviditelná a nestárnoucí (tedy neunavitelná) ruka. :-) A bezedná peněženka k tomu! Rodinně fungující stádo s vůdčím valachem (nikoli hřebcem). Nula predátorů (ať už ze zvířecí či lidské říše). Zdravá krajina, plná vyváženého života, zalitá sluníčkem (ale toho sluníčka akorát, žádné tropy, vichry a spalující sucha! :-D) s duhou nad obzorem. Prostě „...a byli šťastní až do smrti.“! :-)

Tvoje články věnované venkovnímu ustájení jsou protkány úctou k životnímu prostředí, užitou estetikou a láskou nejen ke koním, ale i ke krajině... cítíš se být v souladu s přírodou, máš hlínu v kostech? :)

Dnes nejsme v dokonalém souladu s přírodou nikdo, i když se třeba snažíme. I život na vesnici a na statku je poznamenán dobou, která přírodě nepřeje, i když se začínají ozývat protestující hlasy mladé generace. Jen ještě přidat i ruce (nikoli k protestům, ale k práci)...

Kdyby každý pečoval o své nejbližší okolí a neubližoval okolí vzdálenějšímu, kdyby každý sázel, uklízel, pěstoval, choval a vyráběl s vidinou prosperity nikoli jen dneška, ale i zítřků, které přece přejeme našim dětem zdravé a rozkvétající, bylo by dobře na světě...

Myslím, že je hodně důležité, aby mladí cítili ze zkušených koňáků opravdový zájem a starost nejen o koně a ježdění, ale i o krajinu a půdu – protože koně přece odjakživa propojují svět sportu + rekreace právě s přírodou. Vnímat z autorit (tedy trenérů, chovatelů, vedoucích jezdeckých klubů, kteří se věnují novým adeptům jezdectví) ohleduplnost k přírodě, pochopení širších zákonitostí v návaznosti na hospodaření a údržbu pozemků, nevidět jen kolbiště a výkony (ať už sportovní nebo chovatelské), ale i méně populární oblasti, těsně přiléhající ke koňáctví (pěstitelství, krajinotvorba, ochrana přírody). Nastudovat základy agronomie a propojit to s ekologií, to jsou podstatné věci, které by právě naše generace měla předávat těm mladším, kteří nastupují po nás. Ne jim hodit do klína zničenou vyčerpanou půdu, navíc ještě zasypanou bincem (zpevňování ploch ve venkovních chovech se začíná zvrhávat v masové bezhlavé využívání stavebních odpadů, ať už jde o asfaltový recyklát nebo sutě z bouraček s příměsí kde čeho – naši potomci budou mít z tohoto odkazu předků-koňáků jednou ohromnou radost, až budou chtít bývalý výběh využít znovu coby zahrádku nebo políčko...). Ohleduplnost si zaslouží nejen koně (nedržet je v bahně), ale i výběhy a pastviny, protože ony nepatří jen nám a našim zvířatům. Žije na nich přece nekonečný drobný život (měl by žít!), který také potřebuje naši pozornost a ochranu (a s tím související vědomosti).

My koňáci máme často pocit, že koním musí padnout za oběť a podřídit se všichni a všechno, že sami jsme takoví nepochopení mučedníci, kterým zbytek populace nerozumí a hází jim jen klacky pod nohy. Jenže to je nesmysl.

Vždy jsem dcerám říkávala, že pokud slyší vícekrát od kamarádů ve škole „ty jsi kráva!“, velmi pravděpodobně nebude chyba v těch kamarádech, ale stálo by za to zamyslet se nad sebou a přehodnotit své chování – protože existuje reálná možnost, že se jako kráva třeba skutečně zrovna chovám...

Pokud bychom chtěli více porozumět koním, měla bys recept, jak na to?

Dodržovat recepty mi nikdy moc nešlo. Každé jídlo v mém podání je jen variací základního receptu, bez přesně odměřených ingrediencí, s důrazem na výsledek, který nemusí být uniformní. Pokud si každé jídlo trošku poupravím dle momentální chutí své a těch, pro které vařím, nezevšední, i když ho připravuji často... Stejně tak život je den po dni stejný – a přitom jiný. A nemusíme se kvůli tomu hned rozvádět a komplet překopat dosavadní způsob bytí, stěhovat se do jiných koutů země, střídat přátele a zájmy. Pestrost života si přece vytváříme my sami v našich hlavách a srdcích! Pokud to neumíme, nepomůže nám ani plavba kolem světa a dvacet nových životních partnerů. Koně tohle „umění“ mají v sobě, dostali ho do vínku – neprahnou po velkých změnách, ale nachází jistoty v každodenní rutině se svým stádem. Klid a harmonie totiž vychází zevnitř ven, zvenku dovnitř to může fungovat až druhotně. Dokud si člověk neudělá pořádek ve své vlastní hlavě (srdci), nemůže dělat pořádek v hlavách (srdcích) jiných živých tvorů...

 

Mít koně v režimu 24/7 neznamená jen dřevěnou boudu, bláto a hromadu hnoje vedle, ale může to celé vypadat hezky a přívětivě. Inspirací jsou četné fotografie z velmi dobře vyřešených venkovních ustájení včetně spousty vychytávek, jako jsou vodní plochy, drbadla, živé ploty, větrolamy, koňské záchody nebo vyvýšené záhony. Cílem je udělat venkovní ustájení koní tak, aby nejen zohledňovalo jejich přirozené potřeby, ale bylo praktické i pro samotného majitele.

To vše najdete na 320 stranách velké celobarevné knihy.

Ivetinu knihu Venkovní ustájení koní vydanou nakladatelstvím Arcaro můžete zakoupit zde.

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: