Hlasové pomůcky v tréninku našich koní

7. 09. 2020 06:00

Obrázky: 9

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Odborné studie Počet přečtení: 751 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Hlasové pomůcky nejsou v hipologii zrovna kdovíjak oprašovanou kapitolou. Většina začínajících jezdců získá v této souvislosti obvykle jen dvě informace. Za prvé: „Na koni se nemluví!“ a za druhé: „Okolo koní nekřičíme.“ To je standardní základ, se kterým si musí většina začátečníků vystačit, nic moc víc se totiž v úvodních lekcích od svých instruktorů jezdectví obvykle nedozvíme. A to je docela škoda. Hlas je totiž pro koně zrcadlem naší duše.

Hlas člověka a hlasové pomůcky si naši zvýšenou pozornost rozhodně zaslouží, významně se totiž podílí na efektivitě výcviku i kvalitě interakce člověk & kůň. Přestože se tedy postavení hlasových pomůcek v průběhu staletí v naší kultuře měnilo a mění, a ne všichni jezdci jim přikládají stejnou váhu, jisté reálie se k nim vážou. A právě proto se v několika článcích na tyto pomůcky zaměříme. Dnes se seznámíme s některými výstupy, která nám nabízí věda, a příště se plynule přesuneme k lekcím veskrze praktickým.

Vnímání akustických signálů

Vnímání akustických signálů je pro většinu z nás tak samozřejmé, že si často ani neuvědomujeme, jak je celý proces zpracování těchto informací vlastně komplikovaný. Co o procesu zpracování akustického signálu – zvuku – obecně vzato víme? Víme, že na tom, jak náš mozek akustický signál vyhodnotí a zpracuje, se podílí celá řada faktorů – z hlediska fyziologie má význam výška zvuku, jeho barva, hlasitost, to, jak je zvuk absorbován, i to, kde je zdroj zvuku umístěn. Rovněž víme, že schopnost porozumět tomu, co slyšíme, nám není dána shůry, jedná se o vlastnost, která je naučená. S porozuměním zvukům se tedy nerodíme ani my a ani naši koně. Vše, co s vnímáním a zpracováním zvuků souvisí, je naučené a úzce propojené s pamětí.

Mozek si zkrátka musí zapamatovat, jak, kdy a v jaké souvislosti konkrétní zvuk slyšel, a až v návaznosti na tuto zkušenost je schopen si později vybavit, co ten který konkrétní zvuk v tom kterém konkrétním kontextu znamená. Zkuste si představit, jak ohromující množství zvuků nás obklopuje. Objem informací, které musí mozek v souvislosti s akustickými podněty zpracovat, analyzovat, roztřídit a samozřejmě si i pamatovat, je ve světle této představy doslova a do písmene ohromující.

Pro představu – i prostorová orientace je věc naučená. Zdroje zvuku posunuté doleva nebo doprava vnímají uši s různou intenzitou. Proto při hledání zdroje zvuku natáčíme hlavu tak dlouho, dokud hlava nesměřuje ke zdroji a my nevnímáme zvuk oběma ušima stejně intenzivně. Zvuk, který nemá zdroj přímo před námi, totiž přichází do každého ucha v jiný okamžik, což zvuk deformuje. A i takovou detailní nuanci mozek analyzuje, ukládá a pamatuje, aby dokázal reagovat a prostorově se orientovat.

Zpracování zvuku mimo to není věc „jednoho bodu“ v mozku. Například pravá hemisféra mozku člověka zpracovává informace o frekvenci zvuku – o výšce a barvě tónu a jejich změně – tedy zpracovává frekvenční modulaci, zatímco sluchová centra hemisféry levé se zaměřují na zpracování informace o časových intervalech zvukového signálu, jeho rytmu. Podobně je tomu, s drobnými rozdíly, i u dalších savců.

To, jak mozek zvuk zpracovává, jakým způsobem zvuk ovlivňuje aktivitu nervových buněk, dnes můžeme detekovat funkční magnetickou rezonancí. Data již tedy dávno nejsou vycucaná z prstu, informace nám poskytuje analýza prokrvení jednotlivých částí mozku. Zvýšené prokrvení ukazuje na vyšší spotřebu kyslíku a tak tedy i vyšší aktivitu neuronů. Teoreticky jsme tedy velmi blízko tomu, abychom dokázali detekovat prakticky všechny pochody, a to jak u člověka, tak i u zvířat. Tyto pochody jsou ale velmi subtilní a podílí se na nich souhra činnosti různých částí mozku. Na co tedy my savci myslíme, jak uvažujeme, co přesně se děje, když posloucháme, ještě přesně určit nemůžeme, přesto se zdá reálné, že i toho bude v blízké budoucnosti věda schopná.

Co si z těchto informací máme vzít?

Respekt k hlasovým pomůckám a rozvahu v jejich používání. Člověk, který se rozhodne, že bude trénovat koně, musí nejen své tělo, ale i své hlasové pomůcky používat promyšleně a přistupovat k nim citlivě. Náš hlas má totiž moc a sílu a naši koně si zvuky, které skrze jejich boltce vstupují do jejich mozků, ukládají, pamatují si je a dále je využívají v naší mezidruhové komunikaci.

I když se nám někdy může zdát, že si koně akustické signály nepamatují tak dobře, jak bychom si přáli, důkazy svědčí o opaku. Koně náš hlas velmi citlivě vnímají a pamatují si jej skutečně dobře. Samozřejmě. Rozpor je v tom, co si koně pamatují a co v reakci na tuto „vzpomínku“ udělají. Ale to už je otázka motivace. Motivace je psychologický proces vedoucí k energetizaci organismu, k reakci. Pokud nejsme motivovaní, nejsme schopni se k výkonu dobře nastartovat, výkon bude nedostatečný a proces učení následně nebude efektivní. Jak, jakým způsobem a v jakých souvislostech zvukové pomůcky používáme, je tedy velmi důležité. I ony totiž s motivací úzce souvisí. Každý zvuk má v dlouhodobém kontextu svůj specifický význam. Slova tedy nemůžeme vypouštět z pusy jen tak halabala... dnes tak a pak zas onak, nelze měnit slovní tvary, intonaci, hlasitost či výšku tónů, pokud tato slova mají skutečně být povely. Ani emocionálně laděné nadávky nejsou nic moc užitečné. Důležité jsou totiž i konotace a emoční prožitky, které se k akustickým pomůckám vázaly a vážou. Nic – když vstupujeme do interakce s koněm – tedy není bez významu. A tato informace by pro nás měla být velmi důležitá. O tom, jak svůj hlas používáme, jak s ním pracujeme, jak ho zasadíme do konkrétní situace, je tedy dobré přemýšlet.

Jak paměť koní v souvislosti se zpracováním akustických signálů funguje a jak citlivě koně na hlas člověka reagují, si přiblížíme výsledky nedávno publikovaných studií.

Jak to funguje

Tak jako některé další druhy obratlovců (kočky, ovce, delfíni, ...) rozlišují i koně známé a neznámé osoby za pomoci zvukových a vizuálních podnětů. Tyto podněty jim umožňují vytvořit si v mozku komplexní obraz těchto osob. Tento obraz, reprezentace osoby, úzce souvisí s emociálním hodnocením a je postaven na emociální valenci předchozích interakcí s touto osobou. Tato valence významně ovlivňuje reakce koní při všech následných interakcích s touto konkrétní osobou i dalšími lidmi.

Koně jsou skutečně velmi citliví na to, jak s nimi jednáme a jak je trénujeme. A velmi dobře si získané informace také ukládají. Nedávno publikované studie kupříkladu doložily, že koně trénovaní za pomoci pozitivního posílení projevují vyšší zájem o lidi a aktivněji vyhledávají kontakt s nimi, než koně trénovaní za pomoci negativního posílení. Přičemž tato data platila i po uplynutí dlouhého období bez kontaktu (6–8 měsíců) a u zcela neznámých osob, což potvrzuje, že koně jsou schopni procesu generalizace. Snaha koní navázat kontakt s trenérem, který používal pozitivní posílení, byla i po uplynutí osmi měsíců vyšší, než jejich snaha navázat kontakt s jakýmkoliv jiným člověkem (neznámé osoby, trenér využívající negativní posílení), a to přestože experiment/výcvik koní probíhal jen několik dní. Právě toto zjištění tedy dokládá existenci spojení mezi lidskými individuálními charakteristikami a valencí minulých zkušeností.

Emoce, které koně při výcviku prožívají, tedy rozhodně jsou důležité – koně si je pamatují a podílí se na kvalitě vztahu člověk & kůň dlouhodobě. Logicky proto platí – negativní emoce, které kůň prožije při kontaktu s člověkem, jsou brzdou, pozitivní emoce pak leteckým benzínem progresivně postupujícího kvalitního výcviku. Výcvik, který obsahuje vysokou míru trestů a nepohodlí, je tedy zákonitě metodou nefunkční a zastaralou.

Emoce a akustické vzpomínky

To, že si koně jsou schopni zapamatovat určité povely, pro nás asi není žádné velké překvapení. Jsou ale schopní rozlišovat mezi hlasy osob a dokážou si uložit/vybavit výhradně akustickou vzpomínku – nahrávku lidského hlasu –  související s emocionálním prožitkem a konkrétním člověkem?

Ano. V nedávno publikované studii bylo testováno, zda si koně jsou schopni spojit konkrétní lidské hlasy, s nimiž se v minulosti setkali, s pozitivními nebo negativními zkušenostmi, které při kontaktu s těmito osobami měli. To je sice pro lidi z praxe platný předpoklad, důkazy a jasná představa o tom, jak a zda to celé skutečně funguje, nám ale doposud stále ještě chyběly.

Behaviorální i elektroencefalografická měření, která byla ve výzkumu použita, umožnila v rámci experimentu sledovat nejen behaviorální reakce koní, ale také vzorce laterality (lateralita – teorie o dominanci využívání jedné strany párových orgánů na základě rozdílnosti funkce pravé a levé mozkové hemisféry). Výsledky studie, která propojila encefalografickou analýzu mozku koní a vzorce jejich praktikovaného chování, jasně ukázaly, že koně odlišným způsobem reagují na hlasy (v tomto případě aplikované z reproduktoru), které mají spojené s již získanými zkušenostmi.

Pokud slyší hlas, s nímž mají pozitivní zkušenost, vykazují zvýšenou pozornost / vzrušení /gama oscilace v pravé hemisféře a objevují se u nich indikátory pozitivního emočního stavu (aktivace levé hemisféry a uši orientované vpřed). V reakci na hlas spojený s minulými negativními zkušenostmi / negativními afektivními stavy drží uši dozadu a aktivizuje se u nich pravá hemisféra. Negativní a pozitivní zvukové signály tedy koně zpracovávají odlišným způsobem a získaná data si jsou schopni uložit, a to i dlouhodobě.

Koně tedy jsou schopni si spojit lidské hlasy s valencí předchozích zkušeností s lidmi a také si vzpomínají na valence těchto zkušeností, když tyto lidské hlasy slyší. Tato zjištění podpořily závěry studií (nesouvisejících s akustickými signály), které již dříve doložily, že koně mají dlouhodobé vzpomínky na minulé zkušenosti s lidmi a jsou schopni si vytvořit reprezentace lidí, přičemž tyto reprezentace jsou prokazatelně ovlivněny kvalitou interakce a tréninkovými postupy.

Platí tedy, že valence předchozích interakcí člověk & kůň (v tomto případě výhradně akustických) ovlivňuje budoucí postoj koní vůči lidem a tak i jejich chování. Pozitivní interakce vyvolávají pozitivní očekávání, spouští pozitivní přístup k interakci s lidmi, podporují pozornost zvířat a jejich ochotu navázat kontakt s člověkem. Naopak negativní zkušenosti vedou k negativním afektivním stavům a následně i negativním očekáváním spojeným s nadcházející interakcí.

Analýza elektroencefalografických profilů koní (EEG) také odhalila jasnou preferenci pravé hemisféry pro vokalizace vyjadřující negativní emoce (strach), zatímco preference levé hemisféry byla zjištěna v reakci na vokalizace vyjadřující pozitivní emoce (štěstí). Tato zjištění dokládají, že koně jsou citliví na emoční obsah lidských vokalizací. Pokud tedy chceme, aby koně ve výcviku byli pozorní a byli schopni se efektivně učit, musíme se pokusit uzpůsobit naše výcvikové postupy těmto závěrům. Negativní zkušenost s naším hlasem, a tak i naší osobou, má totiž dlouhodobě negativní dopad. Proč si tedy každý kontakt s koněm řádně nepromyslet a nepokusit se využívat svůj hlas k tomu, abychom si vyšlapali bezpečnou a pohodlnou pěšinku pro lepší zítřky?

Emoce v neverbálních vokálních signálech

Další studií, která jasně ukázala, jak významnou roli v interakci člověk & kůň hrají vokální signály člověka, je studie, která se zabývala schopností koní určit emoce v neverbálních vokálních signálech člověka. Ani v tomto oboru totiž koně, jak se zdá, nebruslí – naopak – velmi dobře se orientují nejen v našem projevu verbálním, ale i projevu neverbálním.

Výzkumy již dříve doložily, že koně dokážou rozlišit lidské emoční stavy prostřednictvím i jiných modalit, než jsou akustické signály – jsou schopni detekovat výraz obličeje člověka, jsou citliví na pachy našeho těla a změny úrovně lidské úzkosti. Protože lidé vědomě i nevědomě používají hlas v přímé interakci s koňmi při mnoha činnostech (výcvik, ošetřování), jistě je dobré vědět, do jaké míry jsou koně schopni rozlišovat mezi různými emocemi vyjádřenými v našem neverbálním projevu. A to i proto, abychom byli schopni lépe předvídat důsledky všech našich vzájemných interakcí.

Ve studii byly koním přehrávány zvukové podněty, aby se zjistilo, zda koně reagují odlišně na pozitivní a negativní emoce zobrazené v lidských vokalizacích. Prezentovány jim byly jak mužské, tak i ženské neverbální vokalizace. Charakteristicky „šťastnou“ prezentací byl lidský smích a „nespokojenou“ prezentací pak vrčení, žádné další emociální narážky v nahrávkách přítomny nebyly.

Zjistilo se, že koně v reakci na poslech negativních lidských neverbálních vokalizací – vrčení – zaujímají obranný „předletový“ postoj – akutní stresová reakce, signál vnímají jako bezprostředně ohrožující a projevují chování související se zvýšenou ostražitostí (drží uši dopředu). Při poslechu pozitivních zvuků – nahrávek smíchu – je tomu naopak. Kromě toho se objevila i jasná předpojatost pravého ucha (levá hemisféra), když koně poslouchali zvuk smíchu. Zajímavé je, že koně v paradigmatu, který byl v experimentu použit, nerozlišovali behaviorálně mezi mužskými a ženskými hlasy, přestože obecný předpoklad je, že koně budou reagovat negativněji na mužské hlasy, a zejména negativní mužské hlasy, protože muži mají relativně nižší základní a formující frekvence než ženský hlas.

Zas až takové překvapení to ale ve výsledku není, už výzkum u psů doložil, že psi nediskriminují pohlaví, když slyší emocionálně laděné neverbální vokalizace, a to přestože mají schopnost rozlišovat pohlaví v lidských hlasech. Zdá se tedy, že emocionální narážky jsou v takových paradigmatech význačnější, a proto na ně psi a koně reagují přednostně. Tato studie tedy ve výsledku doložila, že koně velmi dobře - funkčně relevantním způsobem - spontánně reagují na pozitivní a negativní emoce i v lidských neverbálních vokalizacích, a to bez ohledu na pohlaví konkrétního člověka.

Má tedy smysl chtít, abychom se okolo koní hlasitě smáli a usmívali, abychom projevovali pozitivní emoce. Koně nám rozumí a odpovídajícím způsobem reagují. Takže – svou významnou roli má nejen naše držení těla, výraz našeho obličeje, vůně, kterou vydáváme, ale i zvuky, které toto vše doprovází, a to i tehdy, pokud je vytrhneme z kontextu.

Koně a hlasové pomůcky

Výzkumy doložily, že koně jsou velmi citliví na afektivní zvuky ve specifických vokalizacích člověka a věnují pozornost emociálním podnětům zakotveným ve vokalizacích obecně. Je rovněž prokázáno, že diskriminují sociálně relevantní podněty v lidských hlasech, jako jsou charakteristiky hlasové identity během rozpoznávání jednotlivců. Pokud tedy člověk při přímé interakci s koňmi bude ve zvýšené míře využívat svůj hlas, bude z toho člověk i kůň profitovat. Koně dokážou rozlišovat mezi různými emocemi vyjádřenými lidskými hlasy a zvuk lidského hlasu jim umožňuje předvídat důsledky jejich interakce s lidmi, což nejen, že může zvýšit motivaci ke kontaktu, výkonu a schopnost soustředění, ale také snížit stres.

Pokud tedy dokážeme svůj hlas správně používat a budeme přikládat hlasovým pomůckám dostatečnou váhu, můžeme koně připravit na mnoho různých aspektů, s nimiž se v průběhu výcviku dostane do kontaktu. Koně se mezidruhové komunikaci celoživotně učí a jsou schopní rozvíjet svůj potenciál. Náš hlas může koním dodat sebevědomí, povzbudit je a přimět je nám důvěřovat. Náš verbální i neverbální je projev je tedy komodita, z níž můžeme jak my, tak i naši koně těžit. Nebojte se tedy na koně mluvit a projevovat prostřednictvím svého hlasu emoce. Je to prima věc! :)

Použité zdroje:

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: