Denisa Neubauerová: Chci, aby koně ode mě odcházeli blbuvzdorní

Deniso, zaměřujete se na obsedání, výcvik a revýcvik mladých koní. Logicky se tedy nabízí otázka, proč se věnujete právě práci s mladými koňmi? 

Roky jsem s koňmi „jen“ žila. Koně jsem chtěla mít jen jako koníček, únik z reality, od společnosti, denního shonu. Vyrostla jsem na sídlišti ve městě, vystudovala VŠ, nastoupila do práce, seděla v kanceláři 8,5 hodiny denně, 5 dní v týdnu. Ke zvířatům mě to od malička táhlo, byť jsem doma mohla mít jen rybičky. 🙂 Po letech soužití s mými koňmi, které jsem vždy měla nablízku, si ke mě dala do ustájení kamarádka dva mladé koníky. Byli z pastviny, nic neuměli a já s nimi hned chtěla navázat vztah. Po pár dnech, týdnech, jsem s udivením zjistila, že jsem je dokázala velmi rychle naučit vše, co jsem chtěla. Po této zkušenosti jsem začala hledat další koníky a další a další. Nejdříve jsem s nimi pracovala zadarmo, pak už za nějakou almužničku. No a najednou jsem trénovala, po víkendech a za peníze, úplně cizí koně. Tato práce si mě prostě sama vybrala a já jsem za to opravdu vděčná. Je úžasné sledovat jaké pokroky dělají mladí koně na počátku svého jezdeckého života. Tak obrovské změny! Dáváte jim základy, které si nesou po celý život. Je to pro mě obrovská zodpovědnost a čest.

Poháry a kokardy za tohle neviditelné čarování ale nikdo nedostane! 🙂

Velmi trefné! 😀 V jezdeckém světě se často setkávám s názorem, že aby člověk mohl koním rozumět, musí mít dosaženou nějakou sportovní výkonnost. Sportovní ježdění na vysoké úrovni velmi obdivuji, ale všichni moc dobře víme, že zde velkou roli hrají peníze. Já jsem byla vděčná, že s koňmi mohu jen tak být, že je vůbec mohu mít! Pozorováním, čtením a hledáním jsem si našla cestu sama. Neustále jsem chtěla vědět víc. A za nic bych tuto cestu nevyměnila.

Co by měl mladý kůň, kterého přijímáte do výcviku, umět? Bývá někdy už tady problém?

Kdybych si mohla přát jen jednu jedinou věc, tak jednoznačně – měl by mít rád lidi. Jednoduché, že? Ale není tomu tak. Mladé koníky bych mohla rozdělit do dvou skupin. V první skupině jsou koně, kteří se bojí všeho, co od člověka přijde a druhou pak koně, kteří jsou extrémně sebevědomí, protože si své majitele vychovali víc než oni je. Samozřejmě, že je pro mě nejlepší varianta čistý list. Kůň, který nikdy neměl žádný větší kontakt s člověkem, žádnou špatnou ani dobrou zkušenost. Bohužel to je v našich podmínkách prakticky nemožné. I když se koně chovají na velkých pastvinách, tak minimálně jednou do roka přichází zásah od člověka v podobě očkování, strouhání, odčervení. Je jasné, že pro takto chované koně se tento jediný kontakt s člověkem stane mimořádně stresujícím zážitkem. Když tyto koně pak chceme obsednout, největší neplechu nám dělá ta nedůvěra a strach z člověka a veškeré manipulace. Takový kůň nedokáže ze strachu přemýšlet a přijímat nové věci. Na druhé straně tady stojí koně, řekněme domácího chovu, kteří jsou miláčkové rodiny. Od hříbátka s láskou opečovávaní koníci, kteří jednoho dne moc vyrostou. Dospějí a začínají si ve své koňské i lidské rodině nastavovat svá vlastní pravidla. Tady zase bývá problém v nastavení hranic. Takový kůň sice nemívá problém s novými věcmi, které na něj dáváme, ale jako rozmazlené dítě se vzteká, když po něm začneme chtít něco, co nezná. A nebojí se vůči nám prosazovat svůj názor. 

Máte tedy pocit, že majitelé podceňují základní výcvik hříbat nebo je většina koní, které k vám přijdou, dobře „vychovaná“?

Jednoznačně na tuto otázku odpovědět nemohu. Každý jsme jiný a správnou výchovu si představujeme jinak. Jednomu může kůň připadat vychovaný, druhému rozmazlený. Ale já toto asi vůbec nevnímám, protože si s novým koníkem nastavím pravidla během pár minut, případně hodin. Myslím si, že výchova hříbat lidskou rukou jde dnes ruku v ruce s problémy současné doby, která je více citlivá. Snažíme se všechno, co vychováváme, uchránit od stresu. Všemu dáváme přehnanou péči a neuvědomujeme si, že tím toho dotyčného na život nepřipravíme. Hříbě by v první řadě mělo být vychováváno stádem. Neměli bychom to být my, lidé. Samozřejmostí by mělo být stabilní, klidné a vyrovnané stádo s jasnou hierarchií. Hříbě se musí cítit v bezpečí, ale zároveň musí mít možnost sledovat spravedlivého a klidného vůdčího koně. Pokud je samo stádo nejisté, bude strachově smýšlet i hříbě a díky tomu si ponese do budoucna následky. Když nemáme jinou variantu, než hříbě vychovávat sami – tím myslím i třeba jen ve společnosti druhého koně, který nedokáže být hříběti vzorem, ať už z jakéhokoli důvodu – musíme se chovat přesně tak, jak by se choval klidný a spravedlivý vedoucí kůň. Jestliže vás vaše hříbě používá jako kousátko a nedodržuje váš osobní prostor, jste pro něj jen kamarád na hraní, kterému ale v kritické situaci věřit nebude. Pokud máte s vaším hříbětem správně nastavené hranice, pak s vámi v terénu na procházce nezaváhá a přes ten nebezpečně vypadající potok půjde. Věří, že i když se ono samo bojí, tak vy víte co děláte a že to pro něj je bezpečné. 

V kolika letech je podle vás vhodné mladé koně obsedat?

Po letech práce s mladými koňmi jsem tuto otázku úplně přestala řešit. Ale ano, na internetových diskuzích je to citlivé téma na dlouhé zimní večery. Jedna věc je nátlak společnosti, snaha dělat vše co možná nejlépe a hlavně v souladu s welfare. Druhá věc je sportovní využití koně a nutnost splňovat nějaké milníky dané věkem koně. Bohužel mě ta první situace přijde horší než ta druhá. Snaha dělat vše co možná nejlépe se přehoupla v extrém, kterým je obsedání sedmiletých urostlých zvířat, která už jsou si v životě jistá a se svým stavem nepracujícího koně absolutně spokojená. Takový kůň už má ve svém stádě nějaké postavení a tak zásadní krok, jako je obsedání, se mu s největší pravděpodobností moc líbit nebude. Specializuji se na výcvik a obsedání sportovních koní, kde je běžnou praxí, že tříletý kůň již musí splňovat nějaké jezdecké mantinely. Určitě nesouhlasím s drilovaním dvouletků teplokrevných plemen (nemluvím o dostihového sportu, který má svá vlastní pravidla). Ale to snad už u nás ani nikdo nedělá. Ano, často se mi stává, že i ten tříletý teplokrevník není ještě tak narostlý a vyspělý, jak by měl být a když to podmínky dovolí, nechává se do čtyř let věku. Myslím si, že většina velkých sportovních stájí obsedá více méně ve 4 letech. Možná také díky tomu, že koní je mnoho a schopného personálu málo. Koně, kteří musí ve třech letech splnit nějakou zkoušku, projdou kratším intenzivním výcvikem a poté se obvykle nechají opět na pastvině až do čtvrtého roku života. Z mého pohledu nic, co by koně mělo do budoucna nějak zásadně poškodit. Pokud se to dělá s rozumem.

Kolik času opotřebujete, než svěřence s klidným svědomím pošlete domů? Jsou majitelé trpěliví?

Intenzivní výcvik zpravidla trvá dva měsíce. Jeden měsíc nemá smysl, byť už je koník třeba znalý váhy jezdce. První dva týdny kůň vstřebává nové prostředí, nové kamarády (ty koňské i lidské) a také nový systém učení. Další dva týdny jsou vidět velké pokroky a když koník nevykazuje zvláštní chování, druhý měsíc si vše naučené již jen utvrzujeme. Občas se mi ale stane, že bezproblémový kůň po cca pěti týdnech prožije nějaký “zkrat”, na který by majitel koně nemusel být schopen adekvátně zareagovat. Často čtu, že by aktivní obsedání profesionálem mělo probíhat minimálně tři měsíce. Kůň v průběhu výcviku nabere více síly, odvahy, začne zkoušet, případně může začít řešit nějaké nepohodlí. Trenér, který má tyto koně přečtené od počátku práce, dokáže nežádoucímu chování předcházet a případně rychle přijít na příčinu a problém řešit. Prozatím se mi ale dva měsíce osvědčily a ve většině případů to stačí. Zatím se mi nestalo, že by na mě někdo tlačil, aby byl kůň připraven rychleji. Myslím, že si většina majitelů dobře uvědomuje, že vše dělám především z hlediska jejich vlastní bezpečnosti. Vždy říkám, že chci, aby koně ode mě odcházeli co nejvíce „blbuvzdorní“ a to především pokud se jedná o běžné rekreační nebo hobby koně. U koní do sportu si mohu dovolit tuto myšlenku trochu zanedbávat, protože jejich jezdci bývají zkušenější.

Existují problémoví koně? Je to o genetice nebo především o nás, o lidech?

Dříve, když jsem narazila na koně s problémem, tak jsem hned přemýšlela, kdo, kde udělal chybu ve výcviku. Ono je to tak jednoduché hodit vinu na nějakou špatnou zkušenost s lidmi, na minulost, na něco, za co nemůžeme! Ale čím více koní potkávám, tím více se utvrzuji v tom, že za velkou část chování koně opravdu lidé nemohou. Pokud za něco mohou lidé, je to způsob chovu koně. Kůň žijící v samotě či v labilním a hektickém stádě, kůň zavřený na boxe 24/7, bude mít psychické problémy a to do toho nemusíme ani přímo zasahovat. Potkala jsem koně, u kterých jsem si byla jistá, že se na ně nikdy nesáhlo a přitom měli z člověka nepřiměřený strach nebo projevovali až agresivní útočné chování. Koně, kteří si nenechali sáhnout na hlavu, uši, nos a přitom vyrůstali v milující rodině, kde jim nikdy nebylo ublíženo. Takoví koně nejsou problémoví, jsou prostě jen jiní, potřebují jiný přístup. Nikdy nevíme jaký psychický problém si kůň v hlavě mohl vyrobit a z jakého podnětu. Nebo kde, kdy a jak prožívá určitou bolest, na kterou ani naše vyspělá medicína nemůže přijít. Je důležité si uvědomit, že ne vždy lze vše dokázat tak, jak si představujeme. V komunikaci s živým tvorem je vždy nutné vést dialog. Když přístup k určité věci zklame, a my opravdu nevíme jak dál, je důležité najít střed našeho problému a spokojit se jen s částí jeho řešení. Musíme být připraveni ustoupit nebo se něčeho vzdát. Vše nemůže být vždy tak, jak chceme. Ale je důležité najít si ten střed, ve kterém společně můžeme žít tak, aby to oběma stranám přinášelo radost. 

A co problémoví majitelé, existují?

Vždy jsem říkala, že se věnuji pouze koním, ne lidem. Ale bohužel je pravidlem, že ke každému koni patří i majitel! 😁 Komunikace s lidmi mi dělá odjakživa problémy, kolikrát ani netuším, jak mám pocity koně přeložit do řeči pro majitele. Lidský svět je pro mě velice složitou záležitostí. Snažíte se proplouvat, doufáte že nic nepokazíte, že uspějete, že nezklamete. Snažíte se všem zavděčit, ale stejně jednou narazíte. Je důležité stále myslet na to, že platí pravidlo: „tisíc lidí, tisíc chutí“. A ve světě koní je tolik různých názorů, směrů, pravidel! A nikdo si moc neuvědomuje, že není potřeba si hájit jen tu svou pravdu. Naopak. Je potřeba poznávat všechno to nové, nezatracovat, učit se z chyb, vzdělávat se a hledat si svou cestu. Lidé vytvářejí kolem sebe různou auru. Pokud už v úvodním rozhovoru pocitově dochází k velkému nátlaku, nedokážu s tím člověkem komunikovat a proto pro mě není možné s takovým člověkem ani trénovat jeho koně. To ale neznamená, že tito lidé jsou problémoví. Jen si jednoduše jako lidé nesedíme. 

Věnujete se i reobsedání. Co je nejčastější příčina toho, že koně mají problém?

Tady už opravdu bývá příčinou chyba člověka. Většinou se objevuje ve spojení s citlivým koněm, který se při obsedání nechoval úplně typicky, tak, jak to cvičitel do té doby znal. Můžete obsednout deset koní stejným způsobem, ale ten jedenáctý na váš způsob prostě nepřistoupí. A protože my jsme v tomto vztahu ti, co nejednají jen na základě svých primárních potřeb, musíme začít přemýšlet jinak. Přijít na to, jak koni tu situaci lépe přiblížit, vysvětlit. A tady bývá ten kámen úrazu. Musíme totiž opravdu přemýšlet! Proto právě koně, kteří jsou jiní, nás učí a posouvají dále! Člověk se strašně rád drží nějakých nastavených pravidel. V jezdeckém světě se stále používá při obsedání mnoho starých konzervativních metod a to jen proto, že lidé nejsou schopni se zamyslet a více vzdělávat. Pak je obsedání trochu jako pokus/omyl, buď to vyjde nebo nevyjde. Díky bohu, že kůň je zvíře pracovní, které nám většinou přirozeně vyhovět chce. A ti ostatní? Ti pak přijdou k lidem jako jsem já. 😁

Jak s mladými koňmi začínáte? Někdo rád koně dlouho a hodně lonžuje, jiný preferuje sedlo. Jaký postup máte vy?

Z obsedacího lonžování mi běhá mráz po zádech. Z této činnosti si mladý kůň nemůže vzít nic, co by mu pomohlo pochopit novou situaci. Když si představím mladého koně, co možná tak potřetí v životě vidí člověka – násilím je oddělen od své koňské rodiny, která mu dodává odvahu a pocit bezpečí, je nacpán do lonžovacího prostoru, nucen pomocí biče běžet a na záda mu někdo nacpal sedlo. Co si z této situace kůň vezme? Jak pozná, co je správně? Vše nové je děsivé, před vším mám utíkat, člověka se mám bát, jsem v tom sám, nemám nikde oporu, musím se rozhodovat sám, i když nevím jak? Takže už od začátku podporujeme jen strach ze všeho nového, utvrzujeme koně v útěkových reakcích a ve zkratovém jednání. V prvních lekcích s mladým koněm je pro mě důležitá práce na blízko, kontakt  s člověkem. Chci, aby se kůň naučil přijmout tlak, uměl od něho ustoupit. Chci, aby věděl, že nechci, aby utíkal a panikařil.  Pokud to dělá, je v této situaci podržen a je mu vysvětleno, že má být v klidu u člověka, protože ten mu v této situaci nahrazuje stádo a dodává pocit bezpečí. V této fázi si tvoříme tolik krásných věcí! Ať chceme nebo ne, tlak provází koně celý život a to v mnoha různých podobách, ať už fyzický nebo psychický. Tlak od nohy, od udidla, od podbřišníku nebo třeba nastupování do přepravníku. A pro koně je přirozené jít proti tlaku nebo od něj co nejrychleji utéct. Pochopit tlak je tedy pro mě základ všeho, na tom se dá stavět. 

Co by podle vás ve výcviku koní nikdy nemělo chybět nebo naopak přebývat?

Když už mám koně, který je v procesu učení tak daleko, že mám jeho plnou pozornost a důvěru, je pro mě nejdůležitější stranová práce ze země. Úplně tou nejjednodušší formou učím koně, že ne všechny pobídky a jeho kroky musí jít dopředu. Koně si díky stranové práci ze země lépe uvědomí své tělo a svůj vlastní prostor vzhledem k člověku a zlepší koordinaci pohybu. Vše to pak přenáším do sedla, kde  již mám díky stranové práci skvěle rozpracováno prodloužení a přenesení váhy na vnější stranu koně, mám perfektní zastavení, přenesení váhy na záď a tím i budoucí shromáždění. Další důležitou věcí je pro mě pohyb v terénu. Hned jak je to možné, vyrážím s mladými ven. Koně nešetřím a beru je do všeho, co mě napadne. Nesmí chybět voda, mosty, prudké lesní cesty. Vše v doprovodu a s dopomocí koňského matadora, který – kromě mě – dodává mladému koni odvahu a pocit bezpečí. Venku se také mnohem lépe cválá, na jízdárně se mladý kůň ze začátku velmi těžko unese a to může nadělat spoustu zbytečných škod. Nejdřív potřebujeme koně pod jezdcem pořádně rozchodit, až pak můžeme začít něco tvořit. A čeho určitě méně? Samozřejmě méně lonžování a jezdit jen dopředu. Ano, lonžování je to nedílnou součástí jezdeckého života koně, ale kromě nějakého vyběhávání nám nic nepřináší. Většina koní to absolutně nepotřebuje. 

Co považujete ve vztahu člověk kůň za to nejdůležitější?

To je těžká otázka. Mě připadá důležité asi všechno. Od samotné péče o koně, přes budování důvěry, až po prostupnost koně při ježdění. Všechno dohromady nám dává spokojeného koně ve všech směrech a pak jsme spokojeni i my.  Nechci vyjmenovávat známá klišé jako důvěra, vzájemná komunikace, dokázat jeden druhého předvídat. O tom už bylo napsáno hodně. Ale jak se k tomu vlastně dostat? Když přemýšlím o svých klientech, pak častým problémem bývají dvě věci. Strach a trpělivost – čas. Mám na mysli strach ve všech rovinách, od toho nebát se na koně sednout až po nebát se něco zkazit. Pro mě je důležité nestrachovat se a jít do všeho, zkoušet nové věci, zkoušet nové disciplíny, zvyšovat si limity. Na druhou stranu se nesmím bát, že něco pokazím, že nebudu dost dobrá, že se něco stane. Říct si, že když něco pokazím, tak to zase napravím. Netvrdím ale, že nesmím svůj strach vnímat. Naopak, je to velmi důležitý instinkt, který nám může v určité situaci zachránit život. Ale nesmíme vlastním strachem omezovat přirozené chování koně – strach ze zranění, proto nepůjde do výběhu, strach ze cvalu na louce, protože tam se mi určitě utrhne. No a trpělivost? Koně nás celý život učí nesmírné trpělivosti a díky nim jsme lepšími lidmi. Každý kůň potřebuje jinou dávku trpělivosti, v jiných rovinách. A tím nemyslím jen to, že při problému koni necháme prostor, aby si to urovnal sám se sebou. Máme na všem pracovat společně a u toho vydržet. Případně měnit způsoby komunikace a hledat si cestu. Jak v tréninku, tak i ve společném bytí. Čas je naším nejhorším nepřítelem, neustále nemáme na nic čas. Možná ještě nutno dodat, že ne každý kůň je vhodný pro každého člověka. Kolikrát vidím velmi nevyrovnaný vztah a tak to také řeknu. Pak je na majiteli, zda má sílu změnit svůj přístup nebo jít za své hranice, otevřít si nové obzory a nebo raději vybrat jiného koně. Je důležité si vše nejprve uvědomit, aby se ani jeden z toho vztahu netrápil. Měli bychom splňovat předpoklady toho druhého. Nemůžeme mít doma sporťáka, který je nadšený atlet, radující se z pohybu, když se bojíme rychlosti a chceme se courat venku v klidu po lese. Ukazatelem toho,  jestli je váš kůň pro vás vhodný, je pocit, se kterým od něj odcházíte.

V současné době se jezdectví stále častěji skloňuje v souvislosti s welfare. Jak tuto situaci vnímáte vy?

Samozřejmě že to čtu všude kolem sebe a jsem opravdu ráda, že se nemusím denně pohybovat se svými koňmi mezi lidmi a pravidly. Ať už to jsou pravidla společenská nebo přímo psaná. Já si starost o welfare koní představuji tak, že je potřeba zajistit kvalitní podmínky a zázemí, ideálně typu aktivního ustájení. Suchá stáj, dostatek pohybu, zpevněné namáhané plochy, kvalitní seno, nezámrzná voda, udržované pastviny…. A to by se mělo řešit! Sport tady vždy byl a bude, díky němu se koně vždy chovali a šlechtili. Vše je vždy o lidech a to, co se děje za zdmi stáje nebo malého chovatele na statku, nikdo neovlivní. Proto nemá podle mě smysl zaměřit se jen na pár velkých sportovních událostí a tam začít veřejně provolávat hesla o welfare nebo týrání koní. To je naprosto bez kontextu. Pro sportovního jezdce je jeho kůň to nejdražší, proto ho jistě nebude zanedbávat a dá mu to nejlepší, co může. Na tom se totiž odráží jejich výkon. Více lituji koně, který stojí na malém plácku venku v bahně a nemá žádné využití. Mám pocit, že s nastupující mladší generací se moderní postupy výcviku a chovu sportovních koní stále zlepšují, jen nesmíme vše „poliďšťovat“ a tak se dostat v chovu koní do dramatické přecitlivělosti.

Máte v souvislosti se svým životem s koňmi nějaký sen?

Ano, ale netýká se ani výcviku, ani uznání nebo sbírání těch nejlepších mašlí na závodním poli. Je to vlastní bydlení. Žít po nájmech, tvořit na cizím, být neustále někomu zavázán, to je ubíjející a pro mě, jako osobu bezkontaktní, stresující. Mám všechny kolem sebe moc ráda, ale jistě každý pochopí, že mít a budovat na tom svém, je úplně jiný pocit. Toužím s koňmi jednoduše žít, na krásném odlehlém místě, kde koně nebudou nikomu vadit. Na místě, kde budou mít zvířata klid, bez hluku moderní doby. Kde se budu moci naprosto soustředit na výcvik. Je to sen o nenáročném bydlení v souladu s přírodou, sen o aktivním ustájení s kvalitním zázemím pro koně i jejich majitele, kteří si budou chtít odpočinout od pracovního shonu a načerpat energii.