Co vás přivedlo k jezdectví?

Když mi bylo šest let, tak přítel mých rodičů byl po operaci a chodil v rámci fyzioterapie jezdit na koni. Moji rodiče si řekli, že by se mi to mohlo líbit a jednou mě vzali sebou. Pamatuji si, že mne vysadili nahoru a já nechtěla dolů. Jako když pustíte rybu do vody, bylA jsem v sedle nesmírně šťastná. U fyzioterapie to neskončilo. Jako každá holčička v mém věku jsem byla zamilovaná do koní. Ale také jsem se chtěla zlepšovat, chtěla jsem jezdit drezuru, být lepší a lepší. Když jsem začínala, tak jsme na koni byli dva, seděl za mnou asistent, který mne držel a někdo jiný vedl koně. Jenže já chtěla jezdit sama, bez pomoci. Z ježdění se stala vášeň.

Když mi bylo deset let, tak jsem dostala prvního vlastního poníka, a to vše změnilo. Mohla jsem jezdit víc a také se učit, jak provést různé drezurní cviky.

To se o vás rodiče nebáli?

Ne, oni jsou úžasní. Počítám, že jiní rodiče by se báli, kdyby přišla jejich dcera bez nohou a řekla, že chce jezdit na koni. Ale oni reagovali hned, jasně, to bys měla zkusit. Když mi v jezdecké škole nechtěli dovolit jezdit samotné – chtěli, abych jezdila s druhým jezdcem, který by mě držel – tak za mě bojovali. Chtěli, abych jezdila sama, abych rozvíjela, co se mi líbí a dokázala sama, kam až můžu dojít. Pamatuji si, že jsme jednou i s druhým jezdcem spadli a moje maminka prohlásila, že padat můžu klidně i sama.

Co pro vás znamenal sport?

Když jsem vyrůstala, koně byli celý můj svět. Stejně jako snad každá malá slečna, i já měla pokoj málem vytapetovaný plakáty koní. U koní jsem byla šťastná. Navíc jsem měla dobrou školu, do které jsem ráda chodila a fajn kamarádky, se kterými jsem chodila ke koním. Bylo nás pět, byly jsme sehraná skupinka a u koní nám bylo prostě dobře.

Když jsem se začala zlepšovat a vyhrávat soutěže, přineslo mi to i spoustu sebevědomí. Naučila jsem se, že možné je všechno, jde jen o to najít vlastní cestu. Ježdění mi ukázalo, že to musíte zkoušet, nevzdávat se a pak se dostaví i úspěch. To je stejné s nohama nebo bez.

Jací koně vás provázeli vaší kariérou? 

Když mi bylo čtrnáct let a nadšení mě stále neopouštělo, rodiče se rozhodli, že zainvestují do dobrého koně. Dodnes jsem jim za to nesmírně vděčná, nebyli jsme bohatí, ale úplně normální rodina střední třídy, a přesto se rozhodli mě podpořit. Dostala jsem poníka plemene New Forest, který se jmenoval Snoevs a byl jedním slovem skvělý. Když vjel do obdélníku, málem narostl o deset centimetrů, byl nesmírně hrdý a soutěživý a vydal pro mě ze sebe vždy vše. Osud nám dopřál čtyři společné roky, byli jsme spolu třeba na Světových jezdeckých hrách v Kentucky v roce 2010. Bylo mi šestnáct, jela jsem na svém malém poníkovi a ani jsem nebyla nervózní, protože jsem věděla, že společně jsme nejlepší, jací můžeme být. Získali jsme spolu dvě bronzové a jednu stříbrnou medaili.

Bohužel Snoevs umřel koncem roku 2011, měsíc po našem společném vítězství na mistrovství Evropy. Bylo to nesmírně těžké období, byla jsem úplně zdrcená. Poměrně rychle jsme pořídili nového koně, ale vůbec to nefungovalo, a já padla úplně na dno. Byl to jeden z koní, co vás není ochotný pustit blíž. Byl nesmírně silný, ale zkažený nebo zrazený. Vzdala jsem to po roce. V slzách jsem řekla své trenérce, že končím, že už na koni nikdy jezdit nechci. Ona se na mě jen tak koukala a řekla, že to chce jiného koně.

Našli jsme Steffi Graf, skvělou, nesmírně hodnou a milou klisnu. Vždycky se snažila vyjít mi vstříc, nesmírně rychle pochopila, co potřebuji, mohla jsem ji jezdit sama už po třech týdnech. Byla přesně to, co jsem v té době potřebovala. Pak se bohužel ukázalo, že nemá dostatečné kvality pro vyšší soutěže. Museli jsme hledat dál. Rok před olympiádou v Riu jsem dostala Smartieho (správně se jmenoval Horsebo Smarties, ale říkali jsme mu Smartie).

Co je pro vás důležité, když pro sebe hledáte koně?

Za ty roky jsem se naučila, že potřebuji koně pozorného a opatrného, takového, co naslouchá jezdci. Empatický je možná to slovo, přesně takového koně potřebuji. Také je hodně důležité, aby to nebyl strašpytel, co se pořád plaší. Samozřejmě, že hledám kvalitu, ale bez dobrého charakteru a odvahy se já u koně neobejdu.

Se Smartiem jste byla velmi úspěšná a zakončila kariéru takříkajíc v nejlepším.

Těžko hledám slova, kterými bych popsala, jak jedinečný kůň Smartie je. Má tolik kvalit, je odvážný, chytrý, prostě perfektní ve všech směrech. Vyhráli jsme spolu medaile na všech šampionátech, ale pak už byl v letech a po vítězství na Světových jezdeckých hrách v Tryonu usoudili jeho majitelé, že už dokázal dost. Jejich rozhodnutí naprosto respektuji, už nebylo nic, co by nevyhrál a zasloužil si odejít na vrcholu a důstojně. Zase mi to zlomilo srdce, ale moc jsem si přála, aby byl spokojený a odešel jako hvězda na vrcholu. Pořídila jsem si pak mladého koně, ale nebylo to ono. Tak jsem si po čase řekla, že možná i já potřebuji na chvíli přestávku. Najít samu sebe bez koní.

Myslíte, že to je navždycky?

To ne, určitě se do sedla zase vrátím. Nejezdím rok a půl a pomalu mi to začíná scházet. Překvapivě je to nesmírně milý pocit, bála jsem se, že nikdy nepřijde. Že mám koní dost nadobro. Jak víte, koně jsou úžasní, ale také to je hodně práce, tvrdé práce a potřebují veškerý váš čas a všechny vaše peníze. Teď mi pomalu začínají chybět koně a možná, že mi za čas začne chybět i závodění.

Jezdectví, stejně jako každý sport na vysoké úrovni navíc velmi ovlivňuje váš život. Promítají se do něj všechny pády a vrcholy. Já jsem se v něm pohybovala od čtrnácti let, teď mi je osmadvacet a potřebovala jsem si vyzkoušet, jaké to je být prostě mladá, bez zodpovědnosti a tlaku závodů.

Přesto jste u koní svým způsobem zůstala, působíte jako novinářka pro média s jezdeckou tématikou.

Ano, během léta jsem psala pro FEI a velmi mě to bavilo. Ovšem současně jsem zjistila, že chci dělat něco, co se neomezuje jen na ten malý svět kolem koní. Mou aktuální životní výzvou nebo cílem je změnit svět k lepšímu pro lidi s postižením. Přihlásila jsem se do Mezinárodního paralympijského výboru, získala místo a v listopadu se přestěhovala do Bonnu. Psát o koních budu stále, ale jen jako vedlejší práci, moje hlavní činnost bude pro paralympijský výbor.

Změnit svět je velký úkol, můžete být konkrétnější?

Mezinárodní paralympijský výbor se v současnosti snaží trochu pozměnit svou práci či poslání. Nevěnovat se jen sportu, ale zaměřit se také na lidská práva. A dosáhnout toho právě prostřednictvím sportu. Změnit přístup k lidem s postižením, jejich mobilitu a jejich možnosti. Myslím si, že to je krásná myšlenka, osobně mě velmi oslovila a chci se jí věnovat. Kolem lidí s postižením vládne bohužel tolik předsudků a nevím, jestli pramení jen z neznalosti. To bych chtěla změnit a ukázat světu, že jsme lidé stejní jako všichni ostatní. Můžeme být prima, nebo také ne, stejně jako Ostatní lidi.

Svět nás potřebuje vidět, vidět co dokážeme, a nesoustředit se jen na to, co nedokážeme nebo nemůžeme. V tom směru může sport velmi pomoci zlepšit ten zažitý obraz o postižených. Dám vám příklad ze života. Měla jsem na závodech s sebou karamádku, také jezdkyni, zdravou. Byla nadšená z atmosféry, jak si lidé pomáhají navzájem, a pak přiznala, že nastala situace, kdy váhala, jestli má jednomu jezdci pomoci s koněm, co dělal nějaké problémy. Než se rozhodla, tak jezdec situaci vyřešil sám a ona mi vyprávěla, že si uvědomila, že byl mnohem lepší jezdec než ona sama. Myslím, že její pohled na postižené už nikdy nebude stejný.  

Na druhou stranu je smutné, že postižení často musejí dokázat něco na sportovním poli, aby byli vidět.

Přesně tak, je to velmi smutné. Měli bychom být stejně hodni pozornosti, být akceptováni jací jsme, jako schopní lidé, i když nesportujeme. A právě to bychom chtěli pomocí para sportu změnit, dokázat světu, že jsme stejně schopní jako ostatní. Nevidět jen postižení, ale osobnost každého člověka.

Když píšete o koních a jezdectví, čemu se věnujete nejraději?

Mám ráda příběhy lidí, kteří mají opravdu výjimečný vztah ke koním. Myslím, že o tom by měla být drezura, ne o tom, kolik máte peněz na koupi koně. Ráda píšu o jezdcích, kterým opravdu záleží na koni a kteří mění obraz našeho sportu k lepšímu. Lidé, kteří prezentují dobrý horsemanship a nevidí koně jako sportovní nástroj. Takových potřebujeme více, a také více o nich psát. Koně jsou skvělá zvířata, která pro nás tolik dělají, a my bychom si jich měli mnohem více vážit a respektovat je.

Také ráda píšu o para jezdcích. Rozhovory dříve vždy začínaly stejně, otázkou co se vám stalo? Novináři také často konstruovali příběh o koni, který postiženého jezdce zachránil. Tak to ale není, para jezdci jsou sportovci, koně jsou součástí jejich života, ale nejsou to jejich zachránci, kteří by kouzelnou mocí dokázali nějak změnit či vymazat jejich postižení. Já se narodila silná a díky tomu jezdím na koni. Když dělám rozhovory s para jezdci, tak se zaměřuji na jejich sportovní kariéru. Ta je přece stejně náročná, jako u zdravých sportovců. Probojovat se na paralympiádu je stejně tvrdé jako na olympiádu, to mi můžete věřit.

Kdo vás osobně inspiroval, máte nějaký jezdecký idol?

Ano, dánskou jezdkyni Lis Hartel, první ženu, která kdy vyhrála olympijskou medaili v drezuře. Ve dvaadvaceti letech dostala obrnu, ochrnula, přesto se vrátila do sedla a pokračovala v ježdění a v závodění. I když nedokázala ovládat svaly lýtek a bez pomoci se nedostala do sedla, dokázala vyhrát dvě stříbrné medaile a stát se mistryní světa v drezuře v Cáchách. Je to moje hrdinka, co ta dokázala v době, kdy pro postižené lidi v podstatě neexistovala žádná pomoc, je naprosto výjimečné. Vždy byla můj vzor.

Jak se liší váš trénink od tréninku zdravých jezdců?

V podstatě moc ne, jen potřebuji pomoc při nasedání a speciální sedlo, jinak jsem si třeba Smartieho připravovala úplně samostatně. Čas od času je dobré mít po ruce lepšího jezdce, který si po vás na koně sedne a opraví některé vaše chyby, ale to je v určitém okamžiku stejné u všech jezdců, co pracují s trenérem. Své poníky jsem si také připravovala sama, myslím, že jsem celkem dobrý jezdec (srdečný smích). S mladým koněm jsem nevystačila bez pomoci druhého jezdce, protože v rámci výcviku potřeboval jezdce s nohama. Jezdil ho se mnou můj trenér. Ač nerada, musím připustit, že mladí koně a jezdci bez nohou nejsou dobrá kombinace. Podruhé už bych to neudělala, ale byly to veselé zážitky. Musíte si to prostě vyzkoušet, jinak tomu neuvěříte.

Stinna Tange Kaastrup

Dánská paradrezurní jezdkyně se narodila bez nohou, přesto dokázala vybojovat medaile na všech významných šampionátech. S Labbenhus Snoevs startovala například na Světových jezdeckých hrách v roce 2010 v Kentucky (dvakrát bronz, jednou stříbro), s Horsebo Smarties na paralympiádě v Riu 2016 (dvakrát bronz) a na Světových jezdeckých hrách v Tryonu 2018 (dvakrát zlato). Po Tryonu se Smarties rozloučil se sportovní kariérou a Stinna si dopřává sportovní přestávku. Vystudovala angličtinu a média a komunikaci, píše pro různé jezdecké magazíny, na mistrovství světa v Herningu 2022 působila jako zástupce FEI pro komunikaci a PR. Od listopadu pracuje pro Mezinárodní paralympijský výbor v Bonnu.