Bubáci našich luk: Pryskyřník prudký

Pryskyřník prudký (Ranunculus acris L.)

Pryskyřník prudký je vytrvalá, středně vysoká bylina, která je jedním z nejběžnějších druhů pryskyřníků u nás. Nejvýraznější částí rostliny jsou květy, které se vyznačují sytou zlatožlutou barvou a mají až 25 mm v průměru. Pryskyřník prudký je variabilní druh, ve střední Evropě se rozlišují tři poddruhy.

• Pryskyřník prudký pravý (Ranunculus acris subsp. acris) má oddenek velmi krátký, do 1 cm délky, úkrojky přízemních listů jsou čárkovitě kopinaté. V České republice je velmi hojný.
• Pryskyřník prudký Friesův (Ranunculus acris subsp. frieseanus) má oddenek delší, 3–10 cm. Původem je ze západní Evropy, na naše území byl zavlečen do trávníků v parcích a zahradách.
• Pryskyřník prudký hřebílkatý (Ranunculus acris subsp. strigulosus) má přízemní listy více kožovité, štětinatě odstávající a chlupaté (nikoli přitisknuté jako předchozí dva poddruhy). Roste spíš v jihovýchodní Evropě včetně Slovenska, v ČR zatím nebyl spolehlivě prokázán.

Pryskyřník je rozšířený od nížin do hor, roste na vlhkých až polosuchých loukách a pastvinách, lesních světlinách i rumištích s dostatkem živin. Preferuje mezofilní ovsíkové a kostřavové louky. Po posečení vyrůstají pryskyřníky velmi rychle do původní velikosti a často tedy lučnímu porostu dominují. Mechanická likvidace jednotlivých rostlin je proto obvykle neúčinná a pryskyřníky je – při nadměrném výskytu – nutné likvidovat herbicidy a to na bázi účinné látky MCPA (500 g úč. látky/l) v dávce 2,0–3,0 l/ha. Rostliny by při aplikaci měly být 10–15 cm vysoké, aby došlo k dostatečnému příjmu účinné látky. Po aplikaci herbicidu dochází k poškození některých dalších druhů bylin (jetele) a doporučuje se proto následná regenerace porostu hnojením fosforem a draslíkem. 

Toxické látky a jejich stabilita

Pryskyřník prudký je nejčastěji se vyskytující jedovatá bylina v našich pastevních porostech.

Obsahuje furanonové glykosidy a podobné látky. V souvislosti s toxicitou je zásadní složkou glykosidický lakton ranunkulin, jehož enzymatickým štěpením vzniká toxický protoanemonin, který může způsobovat puchýře v dutině ústní a na kůži. Protoanemonin má nepříjemnou palčivou chuť, která způsobuje, že se zvířata rostlině vyhýbají, ovšem nelze na to spoléhat.

Příležitost k intoxikaci je relativně vysoká a to především při spásání travních porostů na kyselých vlhkých lukách, případně při zkrmování čerstvé seče z těchto luk. Rovněž při nedostatku kvalitní pastvy (sucho, nadlimitní pastva) ztrácí zvířata odpor a mohou pryskyřník spásat. Po seči se ranunkulin začíná rozkládat na prakticky neúčinné kondenzační produkty a proto seno s příměsí pryskyřníku již není jedovaté. Při silážování rovněž dochází velmi rychle k jeho rozkladu.

Klinické příznaky, průběh intoxikace

Spasení čerstvých rostlin způsobuje zánět v ústní dutině, žaludku a ve střevech; objevují se kolikové bolesti (záškuby končetin), podráždění ledvin (v moči je patrná krev) a výrazné průjmy. Typicky lze pozorovat zarudlé a oteklé sliznice a pysky, zvýšené slinění, potíže s polykáním, kašel a výtok z nozder. V těžších případech se dostavují závratě (ztráta koordinace, pády), bezvědomí a zástava dechu. Protoanemonin je sekundární senzibilizátor poškozující jaterní parenchym. Intoxikační dávka ovšem není stanovena. Při zjištění intoxikace je nutné okamžitě přestat podávat inkriminované krmivo/zamezit další pastvě na kontaminovaných porostech.