Motivace – podstata všeho?

Dost možná není vaší silnou stránkou to nejdůležitější – a to je motivace. 

Motivace je, ať už si to uvědomujeme anebo ne, hlavním živným kořenem našich výcvikových stromů. Právě ona zásadním způsobem rozhoduje o tom, zda se svými koňmi budeme na jízdárenském parketu tančit anebo válčit a je tedy i základním kamenem a nosným pilířem všech našich výsledků, všech úspěchů…

Čarovné slovíčko motivace

Slovo motivace je v poslední době tak často skloňované, že přes jeho všudypřítomný podprahový šum často pozapomínáme, jak mimořádně důležité je a co vlastně vůbec znamená. Obecných definicí motivace je samozřejmě k mání mnoho, ale probírat se jimi by nás asi nebavilo. Zjednodušeně řečeno ale lze říci, že motivace je proces usměrňování, udržování a energetizace chování. Jde tedy o souhrn všech pohnutek a podnětů, které jedince podporují – anebo nepodporují – v tom, aby to či ono konal anebo nekonal, aby zvýšil anebo ponížil svou aktivitu a změnil intenzitu svého chování. 

Motivaci je záhodno věnovat ve výcviku koní o něco větší pozornost, než jsme možná zvyklí. Je to totiž prvotní spouštěč reakce a také významný koordinátor její intenzity. Proč? Protože motiv je příčinou každého konkrétního projevu chování, všech psychických a fyzických akcí a reakcí, všech vykonaných činností a každého jednání. Každý cvik, každý tréninkový posun tedy na motivaci stojí i leží. Právě úroveň motivace rozhoduje na tom, kolik náš kůň dá do určitého úkolu energie a jak ochotně, aktivně a intenzivně bude na naše pomůcky reagovat… Tady je ale potřeba se zastavit. Motivace je pojem velmi široký, strukturovaný, který můžeme různým způsobem rozdělovat (vnitřní, vnější motivace, …) a dále přesněji definovat. Přestože se ale k termínu motivace vážou desítky teorií a termínů, někde uvnitř všichni cítíme, že významu tohoto slova dobře rozumíme. Že i my sami s ním denně pracujeme. Nebudeme tedy zabíhat hluboko do psychologie, ale zůstaneme raději těsně pod povrchem – tedy nikoli u termínu, ale u významu. A koho dané téma zajímá, může se do hlubin motivace vydat sám…

Motivace – která je ta pravá?

Může se nám zdát, že motivovat koně k výkonu není nic světoborného. Že na tom vlastně nic moc není. Že je to snadné. Že jde o „bububu“ nebo „mňam, mňam, mňam“. Tak jednoduché to ale bohužel není. Myšlenka: „Když mě kůň poslechne, pochválím, když neposlechne, tak ho – tím či oním způsobem – potrestám…“ totiž moc úspěšná sama o sobě není. Jistě sami cítíte, že v takto zjednodušeném modelu přemýšlení o procesu učení něco významného chybí!

Jak už jsme řekli – vnějším, exogenním zdrojem motivace jsou podněty. Pro nás, pro lidi jsou to například peníze nebo společenské pocty. Co ale může motivovat koně?

Pokud něco děláme jen proto, abychom nebyli potrestáni, je jisté, že podáme spíše uspokojující, ne ten nejlepší možný výkon. Jestliže tedy při výcviku koně pracujeme s trestem (tlakem), nejen že je pravděpodobné, že budeme – minimálně v začátcích – chybovat v míře aplikovaného tlaku a jeho načasování, ale že i později, když už budeme zkušenější, výkony stejně úplně světoborné nebudou. Tohle totiž není snadné téma! Problém totiž je, že pokud je kůň motivován k výkonu výhradně za pomoci silových faktorů negativní motivace, bude se sice snažit změnit své chování, ale v provedení cviku může chybět energie – intenzita – nadšení. Může v něm chybět radost z práce. 

Ve chvíli, kdy si toto uvědomíme, snadno uvěříme, že skutečně uspokojivých výsledků lze dosáhnout jen za použití pozitivní motivace. Pro tu je charakteristická podpora pokračování určitého chování, díky kterému je dosaženo pozitivní odměny – jedinec tak vykonává určité chování s cílem získat odměnu a spolu s ní i aspekty, které ho motivují k dalšímu uplatňování. Ale ani výcvik za pomoci aplikace pozitivní motivace není žádná hračka – i v tomto modelu můžeme jako začátečníci snadno narazit a i zde platí, že i když uděláme vše tak, jak máme, nemusí výkon onu „čistou radost z práce“ mít. Kůň takzvaně „půjde po odměnách“, bude „fungovat“, ale i tak se kdoví jaká dokonalost nikdy nedostaví.

Takže co s tím?

Motivace a učení

Problémem obvykle není metoda sama o sobě, ale práce s ní. Tedy to, jak pracujeme, jak ji aplikujeme. Začneme ale od začátku. Tím, že jsme zmínili negativní a pozitivní motivaci, otevřely se před námi široké dveře, které vedou do oblasti teorie učení. Motivace je totiž úzce propojena nejen s emocemi, ale i učením.

Koně, ale i lidé a ostatní živočichové se v rámci pokročilejších procesů učení učí z následků svého chování – jde o typ učení, který známe jako učení metodou pokus – omyl. Dnes se pracuje se čtyřmi typy těchto následků a nazýváme je čtyři kvadranty operantního podmiňování. Všechny jsou provázány s emocemi, které tento typ učení doprovází. Jsou to tyto:

• R- : Negativní posílení (motivace) – kůň je v rámci procesu vzdělávání – v důsledku svého chování – zbaven něčeho, co mu bylo nepříjemné: zbaví se tlaku, nepříjemného podnětu. Negativní, nepříjemný podnět je odebrán. Negativní posílení je spojeno s emocí: úleva.
• P+ : Pozitivní trest – kůň v rámci procesu vzdělávání – v důsledku svého chování – získá něco, co nechtěl. Negativní, nepříjemný podnět je přidán. Pozitivní trest je spojen s emocí: strach.
• R+ : Pozitivní posílení (motivace) – kůň je v rámci procesu vzdělávání – v důsledku svého chování – obohacen něčím žádoucím a příjemným, získá něco, co chce. Je tedy přidán pozitivní, příjemný podnět. Pozitivní posílení je spojeno s emocí: libost, potěšení, radost.
• P – : Negativní trest – kůň je v rámci procesu vzdělání – v důsledku svého chování – zbaven něčeho, co chce. Je tedy odebrán pozitivní, příjemný podnět. Negativní trest je spojen s emocí: frustrace.

V rámci procesu učení je dáno, že aplikace:

• Posílení zvyšuje pravděpodobnost opakování chování 
• Trest snižuje pravděpodobnost opakování chování 

Je třeba si uvědomit, že každý trénink koně je výsledkem operantního podmiňování, přičemž platí, že každý cvičitel, který nepracuje s metodou pozitivní motivace (pozitivní posílení) – tzv. pozitivkář, pracuje s koňmi za pomoci negativního posílení.

Tato metoda je metodou tradiční, zakořeněnou a stále i nejvíce rozšířenou. Historicky vzato jde o metodu, s kterou člověk umí poměrně dobře pracovat. Za pomoci negativního posílení jsou dnes tedy trénováni prakticky všichni koně, kteří se objevují ve výkonnostním sportu, ale i ti, kteří jsou trénováni metodami přirozené komunikace. Obě skupiny trenérů – přestože často vůči sobě vystupují antagonisticky – používají ve výcviku koní princip negativního posílení. V kostce. Nové chování učíme tak, že působíme tlakem (nepříjemným podnětem) tak dlouho, dokud kůň nepředvede takové chování, které požadujeme. Ve chvíli, kdy požadované chování kůň předvede, tlak (nepříjemný podnět) odstraníme. Odstranění tlaku je spojeno s úlevou. Kůň si proto postupně osvojí nové chování, aby se příště tlaku vyhnul. 

A jsme zpátky na začátku – u motivace. Odhlédneme-li od toho, jaký kvadrant operantního posilování používáme – jak koně učíme – tedy zda aplikujeme metodu pozitivní nebo negativní motivace, vždy pro nás bude mimořádně důležitá celková úroveň motivace, protože celková úroveň motivace rozhoduje o tom, jak efektivně se kůň novému chování naučí.

Pokud totiž dokážeme koně motivovat, nemusíme při výcviku používat vysokou míru tlaku (mnoho nepříjemných podnětů). Dobrý učitel/cvičitel je schopen pracovat s velmi nízkou úrovní tlaku. Ten nejlepší s úrovní téměř prahovou. S nadsázkou lze tedy tvrdit, že dobrý cvičitel je schopen tlak minimalizovat – omezit ho na nejnižší možnou monitorovatelnou míru. Úspěšně tedy lze trénovat všemi metodami, a to aniž bychom zásadně poškodili welfare koně. Podmínkou ale je, že máme cit, umíme učit, umíme s koňmi pracovat, umíme je motivovat. Když se nad tím zamyslíme, nic nového pod sluncem. Jde o umění učit, potažmo o řemeslo… 🙂

Celková úroveň motivace

Každý z nás to viděl. Když dva dělají totéž, není to totéž. Rozdíl mezi nimi není dán jenom jejich fyzickými schopnostmi, ale i celkovou úrovní jejich motivace. Pokud jsou jezdec a kůň společně na „parketu“ mohou spolu tančit, nebo mohou vykonávat soubor daných pohybů. Mohou být dvojicí uměleckou a ladnou, nebo dvojicí sice funkční, ale zcela bezvýraznou – o tom, jakou dvojicí jezdec a kůň jsou, totiž opravdu nerozhoduje jen fyzický a psychický potenciál, ale i úroveň jejich motivace. 

V jezdectví se to celé komplikuje tím, že motivaci vždy potřebují dva subjekty. Tedy jezdec i kůň. S motivací jezdce obvykle nebývá problém. Jezdec chce dosáhnout splnění svých potřeb a cílů – chce uspět, zvítězit nebo po boku koně jen tak relaxovat. Jinak by jezdec vedle koně nejspíš vůbec nebyl. Proč ta námaha? Problém tedy je motivace na straně koně. Ne každému cvičiteli je dán do vínku dostatek empatie a citu, ne každý má dostatek zkušeností, aby svého koně dokázal efektivně, nenásilně a bezchybně motivovat k výkonům, které od něj žádá. To totiž vůbec není snadné, je to doslova a do písmene ta nejvyšší dívčí jezdectví. Kámen, který je pro mnoho z nás úrazem… Jak na to tedy? Na co se máme zaměřit? Co dělat, aby se nám náš kůň nevyhýbal, aby se nás nebál, aby se výcvik nezvrhl v bezhlavý hon na odměny?

Pohled do praxe

Abychom pochopili, jak dokáže být problematika motivace zapeklitá, představím vám dvě jezdkyně s diametrálně odlišným přístupem k motivaci koně, které jsem v rámci své praxe vzdělávala.

Příklad číslo 1

Tato jezdkyně jezdectví a vztah s koňmi velmi emociálně prožívala a její prioritou byla snaha o navázání partnerského vztahu s koněm. To by v obecné rovině mohlo vypadat ideálně. Před lekcí jezdkyně vždy přinesla nějaké dobroty, důkladně koně vyčistila, byla klidná, laskavá, měla příjemnou intonaci hlasu. Ke koni prakticky nepřetržitě konejšivě promlouvala. A to i v průběhu lekce, přestože byla opakovaně upozorněna, že překračuje vhodnou míru a intenzitu hlasových pomůcek. V rámci výcviku průběžně koně nejen chválila, ale také nabízela pamlsky. Snažila se tak koně motivovat k tomu, aby se jí za její vstřícná gesta „odvděčil“ a měl ji rád. Velmi výrazně také projevovala emociální nadšení vždy, když ve svých snahách uspěla. Výsledek? Naprosto neuspokojivý.

• Hlasové pomůcky. Kůň byl z všudypřítomných hlasových pomůcek jezdce stále více zmatený. Hlasových pomůcek, tedy signálů jezdce, bylo příliš mnoho, mnohé byly koni neznámé a ve výsledku tedy vše zcela nesrozumitelné. Z intonace hlasu kůň vyvozoval, že má šetřit energií. Pokud ale tempo skutečně zpomalil, následovala dopředná pomůcka holení – pomůcky byly protichůdné, signály kůň dostával zmatené. Konfliktních situací v rámci výcvikových lekcí zákonitě přibývalo.
• Primární odměny. Pamlsky nabízela jezdkyně v průběhu lekce často a zcela nesystematicky. Kůň proto nevěděl, kdy a za co bude odměněn. Nejčastěji dostal odměnu při zastavení – když si jezdkyně chtěla upravit třmeny, pozici v sedle, položit otázku cvičiteli. Kůň brzy začal zastavovat, i když o to nebyl jezdcem žádán, a následně se dožadoval odměny. Protože se svou žádostí obvykle uspěl, zastavoval častěji a častěji a stále méně ochotně reagoval na dopředné pomůcky. Ještě později začal kromě zastavení nabízet i další cviky. Vždy byl za každou svoji iniciativu nějakým způsobem odměněn. Výsledek: kůň jezdkyni nečekaně zastavoval, točil se na místě, ohýbal se v krku, nabízel nevyžádané cviky a všemožnými způsoby se snažil vylákat z jezdce odměnu. Pobídky, které mu s jinými jezdci nečinily žádný problém, začal ignorovat a na povely jezdce přestal reagovat.

Příklad číslo 2

I tato žena byla velmi angažovaná, velmi motivovaná. Ve svých postojích byla spíše racionální. Hodně mluvila o svých prioritách, metodách, získaných zkušenostech a vědomostech a také o svých cílech. Z obavy, aby koně „nerozmazlila“, byla odměřená, minimalizovala všechny své verbální i mimoverbální projevy. Pokud kůň nezareagoval na její povel, ihned zvýšila míru aplikovaného tlaku. Byla extrémně důsledná. Od koně žádala okamžitou reakci a její přesnost. Nadměrně a nevhodně používala otěž i bič. Hlasové pomůcky používala minimálně. Pokud promluvila, byla intonace jejího hlasu emociálně neutrální, někdy i striktní. Hlasové pomůcky byly krátké, ostré a hlasitější, než bylo nutné – z jejího úhlu pohledu šlo především o to, aby ji kůň dobře slyšel a tak i rozuměl. Primární odměny jezdkyně zcela odmítala, protože měla dojem, že kůň ji nebude „poslouchat“, nebude ji respektovat a bude pracovat jen pro odměny. Chválila omezeně, krátkým poklepáním rukou na krk a emociálně prázdným sdělením: „Hodná“.

Samozřejmě obě ženy jsou extrémní případy, každá stojí na opačném konci spektra. Ani jedna z jezdkyň ale stanoveného cíle nedosáhla, obě byly ve výsledku frustrované neúspěchem. Kůň ani s jednou z nich ochotně nespolupracoval. Ani jedna nechtěla pochopit, že problém je v nich samých a nikoli v koni. V čem zásadně chybovaly? Především v mixu těchto základních aspektů:

• Antropomorfizace – jezdkyně neadekvátním způsobem přenášely aspekty lidského chování a prožívání do chování a prožívání jiného živočišného druhu. Kognitivní funkce a emociální reakce člověka na určité podněty jsou v mnoha aspektech podobné funkcím a reakcím všech ostatních savců. Některé kognitivní funkce ale u člověka a koně probíhají zcela jiným způsobem nebo u koní neprobíhají vůbec. Kůň skutečně není člověk. Konstrukt „odvděčení se“ a ani „naschválu“ není schopen vytvořit a rovněž neplatí předpoklad, že kůň chce dominovat, pokud ho jezdec neovládá či má vůči němu pozitivně orientované emoce.  
• Srozumitelnost – nebylo dosaženo odpovídající kvality přenosu jinak známého signálu – pomůcky – od zdroje k příjemci. S první jezdkyní kůň nepochopil, o co je jezdcem žádán. Pomůcky byly protichůdné, nejasné, a proto nesrozumitelné, jejich frekvence předimenzovaná. Ani druhá jezdkyně nebyla schopná koně přimět k podání uspokojivého výkonu, její pomůcky obsahovaly příliš mnoho tlaku. Projev jezdce nemotivoval koně k výkonu, kůň nechápal rozdíl mezi dobře a špatně provedeným cvikem, objevovalo se stále častěji konfliktní chování. Kůň byl ve stresu, neuvolněný a často chyboval.
• Motivace. V obou případech zůstala motivace – to, co definuje a determinuje aktivitu – zcela mimo hru. V prvním případě bylo snahy o motivaci příliš mnoho, ve druhém žalostně málo. Pokud jedinec není schopen koně motivovat – nebo ho motivuje špatně – kůň neprovede požadovanou činnost/aktivitu a pokud ji provede, nebude tato činnost/aktivita provedena s požadovanou přesností/intenzitou. 
  Obecně vzato můžeme aplikovat motivaci dvojí. Pozitivní nebo negativní. Pozitivní motivace je taková motivace, při které jednotlivec vykonává určité chování s cílem získat odměnu a aspekty, které ho motivují k dalšímu uplatňování daného chování. Negativní motivace je založena na silových faktorech, obvykle je ve hře faktor strachu a faktor existenční (obava o život, obava ze ztráty pohodlí). Oba konstrukty lze úspěšně využít. Vždy ale jde o přesné vyladění, vybalancování, o to, aby ničeho nebylo málo nebo moc. Dobře motivovat k výkonu člověka není snadné. Motivovat k výkonu jiný živočišný druh – v tomto případě koně – je zákonitě ještě těžší. Motivaci tedy nelze podceňovat! Je to kapitola nadmíru náročná, individuální a nikdo proto nemůže nabídnout přesný „recepis“, pracovní postup. 

Analýza

Z příkladů je dobře vidět, že naučit se motivovat koně k výkonu, dokázat v něm probudit zájem – získaný motiv, který se projevuje kladným vztahem k určitým činnostem – je ve své podstatě mnohem těžší, než naučit se ovládat jakýkoliv klasický výcvikový postup vedoucí k ovládnutí nějakého konkrétního cviku. Většina věcí, které koně učíme, má totiž pracovní postup poměrně jednoduchý a transparentní. Dodržíme-li daná pravidla, ovládneme tak či onak danou dovednost. Tak snadné to ale s motivací není. V této věci je prakticky nemožné vytvořit obecně platný pracovní postup. Ten by totiž musel být užitečný pro nekonečný zástup dvojic. Ty ale jsou průnikem dvou různých osobností a charakterů dvou různých živočišných druhů. Nabízí se proto zákonitě ležatá osmička možností! Je to jako stát na břehu oceánu a mít v kapse radu platnou pro každou z jeho vln.

Přesto se ale v příštím článku pokusíme alespoň pár praktických tipů nabídnout. Třeba se vám alespoň jeden z nich bude alespoň maličko hodit! 🙂