Mé starší dítko už brázdí drezurní obdélníky téměř samostatně (a je to krásný pocit), ale cesta k tomu byla dost náročná a hlavně plná omylů a chyb. Když se o ně podělím, třeba vás jich ušetřím.
„Neříkala jsem ti už stokrát, že na mě nemáš mluvit, když jezdím?" houkla jsem možná zbytečně ostře, abych získala trochu času. Tohle jsem totiž nečekala. Měla jsem pocit, že každodenním nuceným pobytem u koní (máma zkrátka musí ty koně obstarat a odjezdit) jsem v dítku vypěstovala dostatečný odpor. Koneckonců nikdy nepadlo ani slovo o tom, že by chtěla jezdit. No možná kdysi dávno, protože odkázání „až jí bude šest" jsem si matně vybavovala. Od té doby nic a teď tohle. Rozhodně mě to nepotěšilo. Koně jsou koníček nebezpečný (a já jsem, co se mých dětí týče, pořádný posera), drahý (o tom něco vím) a má-li to za něco stát, tak i časově náročný (a času mám ještě míň než peněz). A rozhodně jsem neplánovala ukončit svou teprve začínající drezurní „kariéru" (no dobře, díru do světa ve třiatřiceti určitě neudělám, ale baví mě to) kvůli tomu, aby mohlo děťátko drndat. Můj velký a nepohodlný drezurák vhodný není a koně máme v nájemní stáji, takže poník nepřichází v úvahu. Takže je to jasný, jsem posera a sobec a děťátko jezdit nebude.
„Hele, Maki…" zkusila jsem to rozumně, když jsem dojezdila a utřídila si myšlenky, „je podzim a sotva jsi začala chodit do školy, necháme to na jaro, jo?"
„Tak jo," odvětilo dítě bezstarostně.
Tak to bychom měli, oddechla jsem si. A dítko si na koně už ani nevzpomnělo.
… tak to říkala maminka a i když mi to v tu chvíli nepřipadalo, čas ukázal, že měla pravdu. Mělo být hůř :-). Po těhotenském absťáku (poprvé jsem zodpovědně nejezdila) jsem byla nažhavená se vrátit do sedla. Po prvním dítku mi to prošlo bez problémů, po druhém už moc ne. Tělo holt nevydrží všechno a pánev a křížokyčelní klouby dostanou porodem docela zabrat a drezurní soustředění v šestinedělí asi opravdu nebyl nejlepší nápad. Vzpomínám na to nerada, takže co hrozí, když se moc spěchá s návratem k pořádné jezdecké práci, si počtěte tady. Jestli bude nějaké příště (doufám, že ne), první dva měsíce po porodu budu pokorně chodit jen na procházky.
Když se ale všechno zaběhlo, nastaly mi poměrně pohodové časy. Díky kojení má člověk jídlo pro mrně vždy u sebe a malé miminko opravdu hodně spí. Jen vychytat kdy a také – kde. O různé vychytávání nejen spaní se s vámi podělím a protože víc bab víc ví, poprosila jsem o tipy i Hanku Houšteckou coby „zasloužilou matku" tří dětí a majitelku ani nevím aktuálně kolika koní :-). Na můj dotaz, jaké má tipy pro skloubení péče o tři malé děti a ježdění, se upřímně zasmála. Prý se to nedaří. Nicméně potvrdila mou zkušenost, že jedno, dokonce i dvě děti se s ježděním skloubit dají. Záleží také, jak moc prozíraví jste byli v „plánování". Malé děti dva roky od sebe budete kombinovat s čímkoli hodně těžko (ale znám matky, které si pochvalují, jak si to pěkně rychle „odbyly"). Já si chtěla užít děti i koně, takže jsem si nechala pětiletý rozestup a musím říct, že to bylo príma.
Vraťme se ale zpátky k miminkům a ke spaní. U té starší jsem to měla snadné, jako správné hodné miminko se naučila usínat v kočárku u jízdárny. Spousta maminek kolem mě si stěžovala, že jim děti ve stojícím kočárku nespí, že jakmile zastaví, dítko se probudí. Nevím, jestli jsem měla štěstí, nebo pomohla rada „pokud je to možné, uspávej v klidu. Ať se napřed naučí v kočárku usínat ve stoje, než s ní začneš jezdit. Když si zvykne na drncání nebo houpání, nebude ve stojícím kočárku tak dobře usínat." Každopádně jsem to tak dělala, kočárek sloužil na spaní, na přesun hodně málokdy, to spíš šátek nebo klokanka (nebo auto).
Čím větší šrumec byl okolo, tím spolehlivěji mi dítko spalo. Matně si vybavuji z přednášek vývojové psychologie, že takhle by to správně u zralého miminka mělo fungovat – pokud je moc vzruchů, nervová soustava se dostane do ochranného útlumu a dítko zkrátka usne, aby se chránilo před zalhcením vjemy. Jenže ne všechna novorozeňata jsou tak vyrovnaná, což jsem zjistila vzápětí u druhého. Tam to bylo všechno jinak. Potřebovalo na spaní absolutní klid. Neusnulo v jedoucím autě, v kočárku, dokonce přes den ani doma u otevřeného okna, jakýkoli ruch kolem ji hned budil. A o tom, jak protivné a neuspatelné je přetažené miminko, se asi nemusím rozepisovat a užily jsme si spolu proto svoje. Asi jsem na to přišla náhodou, ale zjistila jsem, že nejlépe se jí spí v sedačce v zavřeném stojícím autě. Jakmile se jelo, okamžitě se budila. Naštěstí se narodila v srpnu, takže když jsem začala pořádně jezdit, už jsem nemusela řešit horka. Zpočátku jsem měla trochu výčitky svědomí, že je chudinka zavřená v autě, že poloha ve „vajíčku" není ideální na zádíčka, že by měla být na čerstvém vzduchu… asi si to umíte představit, kritiků se vždycky najde hodně. Ale po vyzkoušení všech možných jiných variant, které všechny vedly k protivnému dítku, které něco probudilo, jsem rezignovala a v autě ji s chůvičkou nechávala. Protože jsem mohla parkovat hned vedle jízdárny, měla jsem ho pořád pod dohledem.
S hlídáním to totiž bylo dost ošemetné, to se mi podařilo sehnat tak jednou do týdne. Vzhledem ke své nekoňařské rodině jsem se ani nepokoušela moc tlačit na pilu, abych se vyhnula poznámkám o zanedbávání svého nebohého dítka. No, možná kdybych ji tehdy méně zanedbávala, nebrala by mi dnes koně… 🙂
Kdybych měla shrnout poznatky tohoto prvního období svých dětí do nějakého doporučení, asi by znělo: nenechte se odradit od koní, nenechte si radit a už vůbec se o něčem přesvědčovat. Vyslechněte, inspirujte, ale najděte si vlastní cestu bez ohledu na všechny předsudky – zvlášť ze strany nekoňáků. Péče o miminko a ježdění (nebo péče o koně) v 95 % případů skloubit jde, pokud o to opravdu stojíte. Počítejte ovšem s tím, že to bude na úkor odpočinku a péče o domácnost, ale to asi není nic nového. Každému miminku během dne udělá dobře delší spánek a klíčem je zjistit, jaké mu k tomu zajistit podmínky. Některé spí nejlíp v ruchu, jiné v absolutním klidu, každé preferuje jinou polohu a každé má jiný biorytmus… a musíte na to přijít vy, nikdo cizí ho tak nezná. Pokud na to přijdete, odměna bude nejen čas na koně, ale také spokojené a pohodové dítě. A fakt si nenechte namluvit, že musí spát tehdy a tehdy a že tohle nebo tamto je špatně (viz denní spaní ve „vajíčku", které bylo v mé době skutečně zatracované). Důležité je, aby dobře usínalo a dobře spalo, ve dne i v noci. Jakkoli.
Hanka k tomu dodává: „Všechno je to o rychlosti. Využít dobu, kdy dítko spí. Klidně jděte jezdit s bodláky ve hřívě, kůň to přežije. Může se totiž stát, že když je konečně vyndáte, dočistíte a nasedláte si zvíře, dítko bude vyspalé. Takže žádné zbytečné zdržování."
Druhá věc, která mi z tohoto období naskakuje, je kojení. Nejen pro zdraví dítěte, ale i pro sebe se ho držte jako klíště, pokud to jde. (Pokud nejde, dítě neumře, jak se vám snaží vysvětlit někteří fanatici, ale vy si zkomplikujete život.) Kojení nevadí sportování, co mu vadí, je přepínání se a dehydratace. Na to, aby se dobře „rozjelo", to opravdu chce vedle lítání kolem hemelek trávit čas se svým dítkem, vnímat, kdy má hlad, a soustředit se na něj. A potom to pití. Pořád jsem u sebe tehdy měla láhev s vodou (odloženou na židličce vedle jízdárny) a při každé pauze jsem se napájela. Představa míchání „sunaru" ve stáji (protože koně jsem neměla doma) byla dostatečně šílená na to, abych si to opravdu hlídala.
Obě děti mi celkem spolehlivě spaly po obědě zhruba do roku a půl. Když se stalo, že se probudily dřív, zjistila jsem, že se dají poměrně spolehlivě zabavit tvrdým rohlíkem (ano, samozřejmě že jsem je krmila pečivem, určeným pro koně, koneckonců, jakmile se začaly pohybovat, obsluhovaly se samy a radši nevědět, co všechno zvládly ochutnat). Byla to pro ně poměrně vzácnost a další půlhodinka klidu na koně stála i za zadrobený „koňský" kočárek.
Trochu problém bylo období „všechno ven z kočárku" – strašně príma hra, kterou jsem pochopitelně na koni neocenila. A myslím, že jsem ji i brzy přestala hrát, což samozřejmě v tu chvíli nastartovalo nevoli, nicméně měla jsem dítka celkem učenlivá, takže pochopila, že vyhazovat jídlo ven se nevyplácí. Pokud se dobře pamatuji, zkoušela jsem ale i různé experimenty, jak rohlík přivázat ke kočárku nebo poschovávat v kočárku několik kusů rohlíku. Nebylo to nic převratného, člověk musí pořád vymýšlet něco nového a vždycky chvíli to funguje. Jednu důležitou věc jsem ale objevila. Nejenže je pro jistotu nutno dítko v kšírkách přivázat ke kočárku, ale také přivázat kočárek k hrazení jízdárny! Rozhoupání kočárku je totiž velká psina, která by ale mohla ve finále docela bolet.
I přes tyhle drobné peripetie se považuji za šťastlivce, protože nejenže jsem měla děti, které dobře spaly, ale byly ochotné se zabavit alespoň nějakou chvíli i samy a nechat mě třeba dojezdit. Spousta maminek, jako třeba Hanka, takové štěstí nemá: „Moje děti, když nespaly, tak jsem neměla šanci, že by vydržely sedět chvíli v klidu ve stojícím kočáře, to neznám." Takže si musela poradit jinak. Třeba zjistila, že hodného a vychovaného koně lze lonžovat s dítkem v šátku. „Není to úplně bezpečné, ale svoji klisnu jsem si tak lonžovat troufla. I leccos kolem koní se dá udělat s dítětem v šátku, ale pro bezprostřední blízkost, tedy vodění koní z výběhu, čištění, strojení a podobně, dejte raději dítě na chvíli na bezpečné místo do kočárku."
To bezpečné místo zdůrazňuje, člověk by měl přemýšlet, kam kočárek „zaparkuje". Kdo někdy zažil úprk koně, kterého něco poplašilo, ví dobře, o čem je řeč. Když je potom dítě starší, je bezpečnější i pohodlnější uvázat si ho na záda.
Pro tohle období mám asi jen takové doporučení, nad kterým si poklepete na čelo, že to víte taky – dobře plánujte a vymýšlejte, čím dítko zabavit. Když se naučí zabavovat samo (vámi pečlivě připravenou hrou či hračkou), je to obrovský vklad, který nejen vám ohromně uvolní ruce, ale i jeho naučí mnohem větší samostatnosti a nezávislosti. A skutečně to je věc, kterou se většina dětí musí učit, nemají to od přírody. Můžete se inspirovat třeba psími hlavolamy :-). Ne, nedělám si legraci, něco podobného jsem pro své mladší, méně spavé dítko vymýšlela. To nejjednodušší bylo vzít noviny, roztrhat stránky na čtvrtiny, zmuchlat a do každé koule schovat půlku piškotu. Nevím, zda to tak funguje u všech dětí, ale to moje se raději ládovalo piškoty než novinami a rozbalování a trhání papíru ji nesmírně bavilo. Pokud to někdo máte s těmi piškoty a novinami obráceně, můžete zkusit zakoupit jedlý papír, také existuje (on ale ani ten normální není jedovatý, dodnes si pamatuju, že jsme ve školce soupeřili, kdo sní víc krepáku a jediná újma, ke které došlo, byl zničený slunečníček, ze kterého ty krepové fáborky visely). Obrovským hitem u nás byly také plastové krabičky… nevím už kde jsem je dostala, ale byla to sada asi osmi krabiček, do kterých se daly schovat menší hračky. Nedaly se úplně snadno otevřít, ale dítě to za chvíli zvládlo. Do těch jsem vždy chystala nějakou hračku jako překvapení (hračkou byl třeba i kapesník s uzlem) nebo pamlsek a dítko se jimi dokázalo zabavit neuvěřitelně dlouho. Důležité bylo, aby tam vždycky bylo něco nového, aby skutečně fungoval efekt překvapení.
Velice dobře mi fungoval systém vzácných hraček. Asi to máte také – dorazí rodina na návštěvu a dítko zavalí hračkami. Máte doma blbostí, že nevíte co s nimi a dítě courá od jedné k druhé, s žádnou si pořádně nepohraje, protože neví, co dřív a nakonec ho stejně všechny přestanou bavit, protože už je zná. Když tedy podobná návštěva přijela, hračky jsem zabavila a dávala po jedné. Samozřejmě že mě babičky měly za krkavčí matku, ale to mi nekazilo spaní (je jedno, jaký důvod si najdou, že). V zásadě to fungovalo tak, že doma byly víceméně stále stejné hračky, ale u koní vždycky něco nového.
Nicméně tyhle věci se daly využít při lonžování nebo péči o koně, na ježdění jako takové člověk potřebuje klid a soustředění. Když mi tedy dítka přestávala spát a začala moc rušit, což bylo někdy po druhém roce života, hledala jsem nové řešení. Tím bylo společné ježdění. Ale o tom příště.
Když do arény vjížděl kočár fenomenálního Australana Boyda Exella, zraky všech se upíraly především na ...
Otec české hipologie František Bílek, vizionář a muž, bez něhož by svět přišel o unikátní plemeno staro...
