O kopytech si i čeští čtenáři mohou dnes sehnat řadu vhodných knih. Proto zde jen velmi stručně zopakuji to, co si v nich mohou přečíst.

V první řadě musím připomenout, že kopytní pouzdro je kožní derivát, nikoli kůže. "Podstata" obou je sice stejná, ale liší se v určitých věcech.
Také u jednotlivých částí kopyta rozlišujeme:

• "podkoží",
• "kožní - lépe řešeno kopytní - škáru" a
• "pokožku, čili epidermis".

Kopyto není jen elasticky deformovatelné rohové pouzdro, ale i struktury, které toto pouzdro kryje a chrání: "dolní" část korunkové kosti, kost střelková čili člunková, kost kopytní s kopytními chrupavkami, tihový váček pod střelkovou kostí a úpon šlachy hlubokého ohýbače prstu.

Podívejme se blíže na rohové kopytní pouzdro. To se skládá z následujících segmentů:
- obruba
- korunka
- kopytní stěna
- chodidlo
- patka
- střelka (neboli střel).

Obruba je několik milimetrů široký proužek hned vedle "normální" kůže nad kopytem. Na polštáři obruby, což je vlastně nejhlubší vrstva obruby a jedná se o pozměněné podkoží, se nachází škára obruby, které se formuje do několik milimetrů dlouhých papil. Na ně nasedají papily pokožky (epidermis) obruby, ze které vyrůstá rourkovitá rohovina, známá jako glazura, čili poleva. Ta těsně pod kůží tvoří nažloutlý val, který odrůstá jako našedlá "poleva" po povrchu kopytní stěny směrem dolů k nosnému okraji kopyta. Asi v polovině výšky kopytní stěny se glazura přirozeně obrušuje. Její zrohovatělé buňky se na sebe skládají jako střešní tašky. Mezibuněčná rohovina obsahuje hodně tuků, díky tomu glazura udržuje vlhkost kopytní stěny.

Korunka navazuje zespoda na obrubu, je široká až 15 mm. Úplně "vevnitř" je opět korunkový polštář (pozměněné podkoží), který tvoří základ viditelného korunkového valu. Na něm se nachází korunková škára, která vytváří až 8 mm dlouhé papily, na něž nasedají papily pokožky korunky (epidermis). Z nich vyrůstá rourkovitá rohovina korunky, které také říkáme "ochranná vrstva" rohové stěny kopyta - tedy ta nejsilnější vrstva rohového pouzdra. O ní se budu blíže rozepisovat dále. Zde se jen zmíním o tom, že tato rohovina se podle tvaru rourek a tedy i podle své funkce, dělí na tři další vrstvy - vnější, střední a vnitřní. Vnější vrstvu tvoří rourky s příčně oválným průřezem, směrem dovnitř se rourky stávají kulatější, vnitřní vrstva má rourky kulaté. Zrohovatělé buňky vnější a střední vrstvy mají tvar slupek cibule a jsou velmi odolné vůči tlaku směřujícímu zvenku dovnitř. Zrohovatělé buňky vnitřní vrstvy jsou pak vřetenovité a uspořádané podélně, takže lépe odolávají tlaku působícího shora nebo zdola (jako tlumiče auta). Právě mezi střední a vnitřní vrstvou, kde se mění tvar buněk, dochází nejsnáze k tvorbě trhlin a tak vznikají "duté stěny".

Stěna leží pod ochrannou vrstvou korunkové rohoviny. Nemá své podkoží a její škára je přímo spojená se stěnovou plochou kopytní kosti. Tvoří lístky (lamely), které mohou být vysoké až 3,5 mm. Ty se dále dělí na drobné lístečky (sekundární lamely). Z jejich volných konců vybíhají drobné papily, na nichž se nachází zárodečná vrstva pokožky stěny. Buňky pokožky (epidermis) opět tvoří rohovinu, která má zde tvar lístečků (primární i sekundární lamely). Tyto rohové lístečky jsou pevně vmezeřené do lístečků škáry, starají se o pevné spojení kopytní kosti s rohovým kopytním pouzdrem a tvoří vlastně třetí - spojovací - vrstvu rohové stěny kopyta. Tyto lístky můžeme vidět na zdravém kopytě v bílé čáře, což je vlastně pružné spojení tvrdé rourkovité rohoviny korunky a tvrdé rourkovité rohoviny chodidla.

Ani chodidlo nemá své podkoží. Jeho škára pevně nasedá na chodidlovou plochu kopytní kosti a tvoří opět papily. Na nich jsou papily chodidlové pokožky, z nichž odrůstá rourkovitá rohovina chodidla. Tak je nejsilnější u bílé čáry a tvoří část nosného okraje (= kopytní stěna - konkrétně rohovina korunky + bílá čára + asi 1 cm široký okraj chodidla), na který kůň našlapuje. Kůň jinak na chodidlo nenašlapuje. Rohovina chodidla se (na rozdíl od rohoviny kopytní stěny) na povrchu odlupuje, čímž se přirozeně zachovává klenba kopyta.

Střel (střelka) má za úkol tlumit nárazy při dopadu kopyta. To umožňuje její tvar "W", díky němuž se může roztahovat jako harmonika. Podkoží tvoří silný polštář střelu, který zesiluje pérování a tlumení. Škára střelu tvoří masivní, spirálovité, relativně krátké papily, na ni nasedá pokožka střelu, která tvoří rohový střel, skládající se z rourek a vyznačující se velmi pružnou až gumovitou rohovinou.

Zbývá nám ještě patka. Na polštář střelu navazuje polštář patky. Stejně tak na škáru střelu navazuje škára patky. Ta tvoří štíhlé papily a jde až k obrubě v zadní části kopyta. Buňky epidermis tvoří tenkou vrstvu měkké rohoviny, převážně mezirourkové. V patce a na bází střelu se nacházejí potní žlázky.

Buňky "kopytní pokožky" se mění a odumírají, ale neprobíhá to tak, jako jinde na kůži (kde se odumřelé epidermální buňky odlučují ve formě šupinek), ale drží pevně pohromadě a vytvářejí rohové kopytní pouzdro.

Jak jsem už psala, rohové pouzdro je produktem epidermis, tedy pokožky. Vyrůstá z tzv. lůžka (lůžko obruby - zde vyrůstá vrstva glazury, korunkové lůžko - odtud odrůstá ochranná vrstva kopytní stěny, lůžko stěny - to je základ lístkovité spojovací vrstvy kopytní stěny, chodidla, střelky, patek).

Kromě lůžka kopytní stěny, které je lístkovité, jsou ostatní lůžka tvořená drobnými papilami, což jsou jakési "prstovité" výrůstky, které vyčnívají směrem dolů k okraji kopyta. Uvnitř papily je kopytní škára, která obsahuje cévy i nervy, na ni naléhá tenká vrstva zárodečných buněk epidermis, ze které se dělením tvoří a dále vyvíjejí epidermální buňky; vrstva epidermálních buněk (tedy "pokožkových") tedy odrůstá od škáry směrem na povrch papily, buňky se postupně vyvíjejí (a vytvářejí v sobě keratin a mezibuněčnou hmotu - viz dále) a na povrchu papily se nacházejí už odumřelé epidermální buňky). Ty i po své "smrti" odrůstají dále jako rohovina - konkrétně rohové rourky (tubuly). Škára sice poskytuje rohovině (tedy epidermis) výživu a stabilitu, ale rohovina se z ní netvoří! Mezirourková rohovina je tvořená epidermálními buňkami, které vyrůstají ze zárodečné vrstvy nacházející se mezi papilami.

Rohovina však není tvořená pouze odumřelými epidermálními buňkami, ale i mezibuněčnou hmotou, matrix, ve které se tyto buňky nacházejí a která zde působí jako malta.

Takže se blíže podívejme i na to, co se děje v epidermálních buňkách v době od jejich vzniku do jejich odumření - a proč vlastně mrtvé buňky mohou tvořit pevné a odolné rohové pouzdro.

Epidermální buňky během svého vývoje tvoří bílkovinu keratin, která v nich zůstává, tvoří i mezibuněčnou "tmelovou" hmotu - matrix. Tato tvorba (syntéza) začíná ve chvíli, kdy buňky vzniknou v zárodečné vrstvě epidermis a končí, když odrostou a "uhynou" (tedy na povrchu papil). Pro kvalitu epidermální tkáně je důležitá rovnováha mezi vznikem epidermálních buněk a jejich fyziologickým odumíráním. Doba mezi tím se nazývá diferenciace a je to ona doba, kdy buňky tvoří keratin a matrix; tento proces nazýváme keratinizace. Po odumření se však (na rozdíl od pokožky) buňky neodlupují v šupinkách a neodpadávají, ale zůstávají pohromadě a vytvářejí rohový útvar - tomuto procesu říkáme kornifikace.

Keratin, který je hojně syntetizován v epidermálních buňkách, je bílkovina. Jsou známy dva typy keratinu; "vláknity" a "spojující vlákna". Druhý z nich je bohatý na cystin (aminokyselina obsahující síru), tvoří disulfidické můstky, které vlákna keratinu zpevňují do dlouhých jednotek. K tomu dochází na konci diferenciace, na začátku kornifikace. Na různých místech kopyta je keratin "svázán" různým způsobem a proto má i jiné mechanické či biochemické vlastnosti (viz rozdíly mezi kopytní stěnou a například střelkou). To, jak proběhla keratinizace i kornifikace, má velký vliv na další kvalitu rohoviny kopyta, konkrétně na její buněčnou část. Kromě toho však vlastnosti keratinu a jeho spojů ovlivňuje i stupeň hydratace vzniklé rohoviny, takže i hydratace má vliv na vlastnosti kopytního pouzdra.

Jak jsem řekla, krom keratinu tvoří ještě živé epidermální buňky mezibuněčnou matrix, která se exocytózou dostává z buňky ven. Tato substance se skládá z glykoproteinů (složité sloučeniny cukrů a bílkovin) a složitých sloučenin lipidů (tuků) (fosfolipidy, glykolipidy, acylglykosilceramidy). Úlohou matrix je (na rozdíl od kůže) pevně držet pohromadě keratinizované epidermální buňky, což dává rohovině mechanickou stabilitu. Nejvíce se na tom podílejí glykoproteiny. Pokud z jakéhokoli důvodu dojde k narušení nebo nesprávnému vytvoření této matrix, dojde ke snadnému uvolňování rohových buněk a zhorší se kvalita rohoviny (viz křehká kopyta).

Lipidy, tedy tuky, které jsou součástí matrix, se starají o nepropustnost rohoviny, tvoří takzvanou bariéru. Tím se starají o to, aby rohovina nadměrně nevyschla, ale také aby nadměrně nenamokla; oba případy nepříznivě naruší vlastnosti kopyta. Je zajímavé, že kvalita této nepropustné bariéry významně ovlivňuje náchylnost rohoviny k poškození i nemocím.

O výživu epidermálních buněk se starají cévy, které se nacházejí ve škáře (tedy "vnitřek papil"); živiny i voda procházejí z cév do epidermálních buněk difúzí.

Co je to kvalitní kopyto

Úlohou rohového kopytního pouzdra je ochrana citlivých živých tkání před mechanickými, chemickými a biologickými vlivy prostředí, na druhé straně přebírá a rozkládá síly, které působí na dolní část končetiny při pohybu nebo v klidu. To vše rohové pouzdro dokáže díky své promyšlené a vysoce organizované struktuře (rourky a mezirourková hmota, popř. lístky).

Definice kvalitní rohoviny může znít takto:
je přizpůsobená různým funkcím jednotlivých částí kopyta a je schopná plnit své úkoly dobře i v nepříznivých podmínkách prostředí.

Nekvalitní rohovina:
je natolik pozměněná, že není nadále schopná plnit dostatečně své funkce.

Zjišťování či měření kvality rohoviny je věc téměř nemožná, protože tomu brání několik faktorů:
- v první řadě není rohovina stejná po celém rohovém pouzdře,
- dále nelze spojovat určitou měřenou vlastnost rohoviny (např. odolnost v tahu) s "kvalitou" bez přihlédnutí a důkladné analýzy dalších podmínek a prostředí (např. tvrdost povrchu).

Asi nejběžnější metodou stanovování kvality rohoviny je měření její tvrdosti.

Biomechanické vlastnosti rohoviny, např. pružnost a tvrdost, jsou dány její strukturou, která vzniká během procesu keratinizace a kornifikace. Keratinizace je silně ovlivněná přísunem živin a kyslíku do epidermálních buněk. Kvalitu rohoviny výrazně ovlivňuje ustájení, především působení vlhkosti, chemikálií a mikroorganismů, takže kvalita rohoviny se neustále mění.

Vlivy na kvalitu rohoviny můžeme rozdělit do dvou skupin:

• strukturální (vnitřní, primární)
• vlivy prostředí (vnější, sekundární)

Výživa (především dodání minerálů a vitamínů) stojí někde mezi tím, protože ovlivňuje už od prvopočátku proces keratinizace (proto je to vnitřní či primární vliv), ale lze ji různě obměňovat (tedy i vliv vnější čili sekundární).

Strukturální vlivy:

- struktura, složení a chemické vazby v bílkovinách vláknitého keratinu i keratinu vlákna spojujícího.
- struktura, složení a množství mezibuněčné matrix
- architektura rohoviny, tedy uspořádání tubulů (rourek) a mezirourkové rohoviny

Všechny tyto vlastnosti jsou dány už během keratinizace. Proto vše, co naruší keratinizaci, naruší i strukturu a s ní i kvalitu konečné rohoviny. Proto tímto způsobem můžeme i pozitivně ovlivňovat kvalitu kopyt - výživou, dodáváním minerálů či třeba biotinu.

Vlivy prostředí:

Ovlivňují už vzniklou rohovinu, takže bude záležet už i na primárních vlivech, tedy na tom, jak kvalitní rohovina vznikla během keratinizace a kornifikace. Například vlhkost ovlivňuje tvrdost rohoviny, protože ovlivňuje keratinové spoje. Popisuje se vliv chemikálií, například modré skalice, dehtu či formaldehydu. Tyto látky ovlivňují strukturu už vzniklé rohoviny, tedy ovlivňují také kvalitu kopyta.

Pokud chceme nějak ovlivňovat kvalitu kopyt, v první řadě musíme ovlivnit procesy v živých epidermálních buňkách, ve druhé řadě můžeme působit na již vzniklou rohovinu, například modifikací vlhkosti či použitím chemikálií. Druhý způsob je méně efektivní, protože můžeme jen do určité míry ovlivnit vlastnosti toho, co vznikalo během keratinizace.

Reference:
H. E. König a H.-G. Liebich: Anatomie domácích savců, Bratislava, 2002
K.-D. Budras, H. Geyer, J. Maierl, Ch. K. W. Mülling: Anatomy and Structure of Hoof Horn, 10th International Symposium on Lameness in Ruminants, Lucerne, 1998

Ilustrace:
úprava z H. E. König a H.-G. Liebich: Anatomie domácích savců, Bratislava, 2002

Související články:

• Jak se vyhnout schvácení kopyt /5.8.1999/