Když se svěří... Vanda Casková

4. 02. 2016 07:00

Obrázky: 8

Autor: EQCH redakce Foto: archiv autorky Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 5917 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Vandu Caskovou si mnozí - a správně - spojí s hipoterapií. Je místopředsedkyní České hiporehabilitační společnosti a předsedkyní o.s. Epona a vedoucí terapeutkou sdružení. Jak sama říká, podařilo se jí skloubit zálibu a profesi a propadla kouzlu chladnokrevníků, ačkoli se ke koním dostala až v dospělosti.

V kolika letech jste vůbec poprvé zauvažovala nad hmotou zvanou „kůň"?

Koně jsem měla ráda od malička, ale s „odstupem" tak 20-30 metrů, měla jsem příliš velký respekt. Až ve 26 letech jsem překonala strach z koní. Pak to ale šlo rychle...

Váza s malým LiberemUčila Vás rodina, oddíl, nebo jste úplný samorost?

Mě učila kobyla. Když jsem ve 26 letech přišla do oddílu, měla jsem to štěstí, že jsem poznala úžasnou klisnu jménem Vázu. Ve své době to byla vynikající skokanka. Když jsme se poznaly, tak fungovala jako „provozní" kůň. Měla neskutečnou trpělivost se začátečníky v sedle, na druhou stranu, když už si někdo myslel, že umí jezdit, tak si ho rychle a důkladně prověřila. Prostě Paní Učitelka. Ježdění jsem odkoukávala od ostatních a pak zkoušela v praxi, jak by to asi mohlo fungovat. Když byly pomůcky a pobídky správně, vyhověla, když jsem to zmotala, tak zůstala stát a jen se „vyčítavě" podívala, cože to vlastně chci. Já jsem moc netoužila se jezdecky prezentovat navenek, ale potřebovala jsem si po práci s postiženými dětmi vyčistit hlavu. Vyjížďky do lesa byly balzámem na nervy a bolavá záda a Váza nikdy nezklamala. Nakonec byla mým prvním hiporehabilitačním koněm, od ní jsem se všechno učila.

Jsou koně Vaší zálibou, nebo už profesí?

Stále někde mezi. Jsem vystudovaná fyzioterapeutka i specialistka na chov koní. Mám to štěstí, že se mi povedlo skloubit zálibu a profesi, příjemné s užitečným. Věnuji se hipoterapii. Ale samotnou hipoterapií nemám šanci uživit sebe ani své koně. To dotuji z práce fyzioterapeutky.

S koníky EponyJaký typ koní máte nejraději a proč?

Mám ráda koně. Tečka. Za tečkou bych asi dodala, že jsem propadla kouzlu chladnokrevných koní - je to kráčející majestát, síla, charakter a pracovitost. Z nich pak jednoznačně nejvíc obdivuji slezské noriky. Proč? Už s prvním slezským norikem Bublinou to bylo na cink! To je ono! Mám ráda les, a tak procházky okolo Hostěnic u Brna, kde s koníky Epony sídlíme, na spolehlivém koni, který v lese ví, co a jak a umí si pomalu se vším poradit, je jedinečný zážitek. Ráda s nimi pracuji i v hipoterapii, tito koně jsou velmi trpěliví ve vztahu k nám i našim klientům.

Popište nám svůj „koňský park".

Koně bych rozdělila na osobní a pak na koně ve sdružení Epona, kde se hipoterapii věnuji.

V Eponě v rámci hiporehabilitace máme několik typů koní podle potřeb klientely. Koně si dělíme na tzv. lehkou a těžkou jízdu. Lehká jízda je využívaná především pro dětskou klientelu - do aktivit se zapojuje 13letý WPB Bárty (po Thor z Bára) a 18letý ČT Gen (po Genius-11 z Arleta). Těžkou jízdu představují dva chladnokrevní koně - 5letá Besina, ČMB (po Bošar z Inka), a 6letý slezský norik Nero (po Narok ze Selců z Nela). Do sdružení patří slezská norička Úhlava (Bublina), letos 24 let (po Hegar z Irma), jeden z nejpoctivějších a nejpracovitějších koní, co jsem poznala. Bublina funguje jako „prduch" - pracující důchodce. A v důchodu, ale stále s námi, je epoňácký první kůň Mahdí, 23 let, ČT (po Faharadža z Marzone).

S NadějíMým osobním a nejsrdcovějším koněm je 28letý Libero, syn Vázy, ČT (po Libero z VČ Váza). Po ukončení sportovní kariéry byl, stejně jako jeho matka, zařazen do hipoterapie. Když mi nabídli Libera k odkoupení, neváhala jsem. Kamarádi se mi smějí, že to je můj životní partner, no něco na tom bude. Mým dalším koněm je šestiletá slezská norička Nesie, dcera Bubliny (po Nesan z Úhlava), a její loňská dcera Naděje (po Nebo Benson z Nesie).

Na co své koně máte a co s nimi děláte?

Koně v Eponě jsou využívání v hiporehabilitaci. Jsou to koně, co prošli speciálním výcvikem, složili specializační zkoušku pro koně zařazené do hiporehabilitace České hiporehabilitační společnosti. Charakterově jsou to jedni z nejlepších koní, co znám, jinak by tuto práci nemohli dělat. Vedle provozu hiporehabilitace se v Eponě věnujeme sportu handicapovaných - paravoltiži. Takže jsou zařazeni i do sportu handicapovaných.

Libero už odpočívá, své má odpracováno a užívá si důchodu ve výběhu společně s Bublinou a Besinkou. Bez svého harému nedá jako správný chlap ani ránu. Ráda bych se věnovala, alespoň v malém, chovu slezských noriků, uvidím, jak se bude Nesie dařit. Naděje je velmi nadějná, doufám, že za pár let nahradí v provozu hipoterapie Bártyho. Prostě musíme myslet dopředu.

Kdo nebo co Vás inspiruje v práci s koňmi? Máte nějaký vzor?

Osobností, které mě inspirovaly, je mnoho. Inspiraci hledám všude okolo sebe, v pozitivním ale i negativním smyslu. Někdy je dobré si uvědomit, že - jak říkají cimrmani - tudy cesta nevede. Pozorně sleduji práci jezdeckých trenérů nebo lidí, kteří se věnují výcviku koní ze země. Nebojím se zeptat na názor, říct si o radu, vzít si z jejich práce to, co mě osloví, protože jejich vnější pohled mi pomůže najít problém a tím i chybu, kterou dělám. Ale já nejsem jako ta nebo ten, a proto nebudu umět pracovat s koňmi jako oni. Tohle prostě buď člověk v sobě má, nebo ne, tohle se moc naučit nedá. Můžete si osvojit obecné principy, ale před koněm nakonec stojíte sám. Tam se ukáže, kdo jste. Tohle na koních miluji, jsou velkým zrcadlem nám lidem. Takže velkou inspirací jsou především sami koně, protože pokud já změním něco v sobě, ve svých postojích, mění se i jejich odpověď a postoj. Funguje to nejen při práci s koněm, ale v životě všeobecně. To je úžasné.

Jakou roli ve Vašem životě s koňmi hraje EQUICHANNEL? :-)

EQUICHANNEL je pro mě obrovským a komplexním zdrojem informací, tematicky velmi široce zaměřený. Což vítám vždy, když si chystám prezentaci do výuky, když hledám informace o plemenech, o využití koní, o výcviku koní, když v sobě řeším výcvikový problém s koněm. Líbí se mi, že nevynecháváte informace o hiporehabilitaci a České hiporehabilitační společnosti a tím pomáháte k větší informovanosti veřejnosti. A také k větší prezentaci hiporehabilitačních koní, které hodně „rádobykoňáků" velmi podceňuje, ale bez nichž by si mnoho z našich klientů nedovedlo představit život.

Tip redakce: připomínáme pozvánku na hiporehabilitační konferenci - 11. konference o hiporehabilitaci se blíží!

Kam až jste to s koňmi „dotáhla"?

Díky koním jsem to dotáhla k titulu inženýr. Když jsem měla na cvičení na rehabilitaci většinou muže, co jim zopakovat pohyb dělal problém, tak jsem si ulevila - a nejste náhodou inženýr? Byl. Takže už i já... Ale vážně. Nemám pocit, že bych to někam dotáhla. Můj cíl je stále někde v nedohlednu. Takže až bude hiporehabilitace uznaná jako metoda léčby, dobře finančně ohodnocená, na plné obrátky pojede vzdělávání odborníků, spolupráce s chovateli koní, pak si budu moci říct, že jsem to s koňmi někam dotáhla.

Já a moje další já

Máte nějaký svůj osobní nebo profesionální „koňský zlozvyk"? A jak s ním bojujete?

Při práci s koněm nejvíc asi „bojuji" s netrpělivostí, chtěla bych to mít všechno hned teď... a v tom okamžiku je jasné, že kůň se rozhodne jinak. O jezdeckých zlozvycích se nebudu zmiňovat, to by bylo na samostatnou kapitolu.

Co považujete za největší překážku v soužití lidí s koňmi?

Přehnané ambice lidí, co považují koně za sportovní náčiní. Netoleranci, neomylnost lidí - protože za všechny chyby může kůň. Přitom často to je o nedůslednosti ve výchově a výcviku koní, o nepochopení na základní úrovni komunikace, která se mnoha lidem jeví jako až dětské vyjednávání typu něco za něco. Takže největší překážkou je sám člověk. Pokud se nad sebou dotyčný zamyslí, tak potom navštíví seminář „zaříkávače koní" s tématem pro práci - můj kůň mi nerozumí. Ale rozumí on sám sobě? Ví, kdo je? Proč si vybral zrovna takového koně? Proč a co mu to jeho kůň ukazuje, zrcadlí? Koně jsou vážně úžasní učitelé.

LiberoJakou nejlepší věc jste se od koní naučila?

Stále se učím, tohle je podle mě nekončící proces. Asi nejvíc toleranci, zejména od hiporehabilitačních koní. Stále mě udivují svou snahou a ochotou s námi lidmi vyjít. Na druhé straně mě koně učí umět si stanovit a udržet svoje hranice, což se mi v životě moc hodí. Pak nutnost vyžadovat vnitřní disciplínu, žít v přítomném okamžiku teď a tady. Jednou z nejdůležitějších, ale i nejtěžších věcí bylo asi naučit se důvěřovat. Začíná to u koňského partnera, bez důvěry není vzájemná spolupráce možná. Ta někdy žiletková hranice mezi respektem a důvěrou!

Co je pro Vás v jezdeckém umění nejtěžší?

Nejtěžší je celé jezdecké umění, já jezdit neumím, jen si vozím zadek. Ale to mi radost nekazí. Na koni vypadám jako vosa na bonboně, tak hodně spoléhám na koně, že mě v tom nenechá se vymáchat.

Jaké knihy nebo filmy s koňmi byste našim čtenářům doporučila a proč?

Nadčasové je poselství knížky „Už zase skáču přes kaluže" a podle knížky nádherně a citlivě zpracovaný český film. Když si to zpětně uvědomím, tak to je náš první film o hipoterapii.

Osobně mě velmi oslovila knížka Chrise Irwina Tanec s černým koněm. Málokdo z koňáků veřejně přizná, že šel proti sobě i proti koni, že jeho lidské ego přehlušilo hluboký hlas nitra.

U filmů je to horší, spíše mě zaujaly některé scény - džigitovka z Nomáda, závěrečný souboj z Jestřábí ženy, sešup strží v Muži od Sněžné řeky, kladrubáci v Příběhu rytíře, lipicáni v Zázračné záchraně bílých hřebců...

Co Vám koně dali? Co vzali?

Dali mi přátelství a oporu ve chvílích, kdy jsem hledala sebe a svou cestu, sílu a odvahu nebát se být sama sebou, věřit svým instinktům. Dali mi práci, která mě naplňuje radostí. A vzali mi z okolí lidi, co se jen přiživovali, takže velké díky.


Seriál EQUICHANNELu představuje zajímavé koňáky z možná trochu jiného pohledu. Chceme vám ukázat, že známí i neznámí mívají stejné otázky v hlavě a podobné zkušenosti. Že i vy se můžete zařadit po bok lidí, kteří mají ostatním co říct. Víte o někom, koho bychom měli vyzpovídat a kdo by se tu měl určitě objevit? Pošlete nám svůj tip do redakce, zařídíme to! Pište na mail info@equichannel.cz - děkujeme a těšíme se i na vaše návrhy.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Anjabuda

    Váza a Libero

    10:24 - 04. 02. 2016

    Podle fotek jsem poznala, že jste začínala v JK ve Svobodě, je to tak? Přišla jsem do této stáje ve dvanácti letech a má první návštěva byla bohužel spojená s tím, že ten den musela být Váza uspána, vím, že byla skvělá ve všestrannosti. Také mám v živé paměti Libera, tenkrát mu bylo 6 - 7 let a co si pamatuji byl to miláček rodiny majitele stáje a pro nás drobotinu ten nejkrásnější černý valach. Jedna z největších poct byla, moci mu nasypat jádro do žlabu a vyčistit ho. Velmi mě překvapilo, že ještě žije, připadá mi to všechno tak strašně dávno, jsem moc ráda, že se má tak dobře.Přeji Vám ještě spoustu krásných společných chvil.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: