Své třiatřicáté narozeniny (před rokem – pozn. překl.) oslavila německá drezurní jezdkyně Jessica von Bredow-Werndl vskutku stylově – ohromujícím vítězstvím v kvalifikaci Světového poháru v Neumünsteru na klisně Dalera. Udělejte si pohodlí a užijte si tento její podnětný rozhovor s Christopherem Hectorem.

V Německu jste dlouhou dobu na špičce, ale teď se zdá, že se s Dalerou dostáváte ještě výš díky sebejistotě, kterou vám dodává.

„Myslím, že ano, ale je to také proto, že jsem se hodně jezdecky zlepšila. Není to jen o klisně, ale i o mém ježdění.“

(Foto FEI - Stefano Grossi)

Při tom mi přichází na mysl citát Podhajského: mí koně jsou mí učitelé.

„Vlastně můj dosud nejtěžší kůň, ale zároveň nejlepší učitel, byl Unee. Tolik jsem se od něj naučila. Ale myslím si, že Dalera je kůň na úplně jiné úrovni, je to kůň, který nemá omezení. Je neuvěřitelnou tanečnicí s tak lehkým pohybem a v obdélníku se chová opravdu jako hvězda. Chce se předvádět, chce ukázat, jak je dobrá. Miluje závodění. Je to nejúžasnější kůň, jakého jsem dosud na této úrovni jezdila.“

Byla už od začátku takhle jednoduchá?

„Ne! (Jessica nemá ke smíchu nikdy daleko). Když jsem ji dostala, bylo jí už osm let, byla ve velkém napětí, ale už ukazovala spoustu potenciálu a velmi dobrou piafu a pasáž. Ještě ne dokonalou, ale viděli jste, že bude dobrá. Trochu se ale bála přeskoků, takže jsem ten první rok skoro padala, jak vyhazovala – bláznila a opravdu se bála udělat jeden samostatný přeskok.“

Co jste s tím dělala?

„Jen jsem zůstávala v pohodě, nikdy nešla do konfliktu, vracela i ji do pohody a čekala. Když se to povedlo, pohladila jsem ji, a pokud ne, ignorovala jsem to. Jen jsem ji uklidnila, nedělala jsem si z toho nic, jen jsem to trénovala. Také jsem trénovala mnoho dalších věcí, takže jsem z toho pro ni nedělala velký problém. Prostě se to vyvinulo samo o sobě a nezaměřovala jsem se na to.“

Jezdíte s ní i mimo obdélník – ven na vyjížďky?

„ANO! Jezdím ven hodně se všemi koňmi. To je jedna z mých nejdůležitějších tréninkových zásad, mít šťastné atlety. Je pro mě velmi, velmi, velmi důležité mít šťastné koně, a proto považuji za důležité jim dát spoustu různých zkušeností. Brát je hodně ven a často jezdit na vyjížďky. Máme super cvalovou dráhu a také chodí každý den do výběhu, i v zimě. Někteří koně nechodí do travnatých výběhů, ale i v zimě chodí do paddocku, i když je sníh.“

A sněhu asi nemáte nedostatek! (Jessica se svou rodinou žije v Aubenhausenu, na úplném jihu Německa, téměř na rakouských hranicích – výhled na Alpy tvoří i velkolepou kulisu jejich venkovní jízdárny. Na webu https://aubenhausen.de/en je úžasné video.)

„Máme hodně sněhu…“

Co byly ty nejdůležitější věci, které vás Unee naučil?

Učitel Unee

„Unee mě naučil mnoho věcí. Když jsem ho dostala, nebyl zrovna motivovaný, a tak mi ukázal, jak správně koně motivovat. Jako třeba dělat každý den trošku odlišným způsobem, dávat pozor, abych příliš nedrilovala technické věci – také se soustředit na silový a kondiční trénink. Třeba jsme se na dva týdny zaměřili jen na kondiční trénink a chodili pracovat na cvalovou dráhu – a nechtěla jsem po něm ani jediný cvik. Naučil mě mnoho věcí, mimo jiné abych zůstala trpělivá a byla vždycky tady a teď. Nemohla jsem si moc plánovat, jak s ním pojedu úlohu, protože každý den byl trochu jiný. Prostě jsem musela být s ním v každém konkrétním okamžiku (a zase smích, jak Jessica vzpomíná). Musela jsem se naučit cítit a být jen tady a teď.“

A co vaši lidští učitelé?

„Měla jsem mnoho dobrých učitelů. Největší vliv v mládí na mě měl Stefan Münch, to byl velmi dobrý trenér juniorů a mladých jezdců. Ten nás (Jessicu a jejího o dva roky staršího bratra Benjamina – pozn. překl.) provedl kategoriemi juniorů a mladých jezdců a byl perfektní. Nebyl to jen super trenér, ale také něco jako náš nejlepší přítel – nejvhodnější trenér, kterého jsme na téhle úrovni mohli mít. Na Grand Prix už nebyl tak zkušený, takže když tohle naše společné období skončilo, odešel k jinému juniorovi nebo mladému jezdci.“

„Vždycky jsme s bratrem hledali víc. Chtěli jsme vědět víc a víc, byli jsme jako malé houby, snažili jsme se všechno do sebe nasát. Po ukončení školy jsme začali studovat a spolu s našimi koňmi jsme odjeli na tři měsíce do Anglie, ale ne, abychom tam trénovali, ale abychom se trochu naučili angličtinu. Jeli jsme do stáje k Emile Faurie, ne trénovat, ale abychom se rozmluvili, protože naše školní angličtina byla hrozná. Pomohlo jen mluvit, i když jsme dělali chyby.“

„Pak jsme začali i přemýšlet o tom, co děláme, a ne jen dělat to, co nám bylo řečeno. Ptala jsem se Isabell (Werth) – také proto, že jsme se tam cítili trochu ztraceni – jestli by nám nemohla pomoci. Souhlasila, i když jsem to nečekala. Takže jsem k ní šla s několika koňmi na pět let. Nejdelší doba, kterou jsem tam zůstala v kuse, byly čtyři týdny, pak jen týden každý měsíc nebo každý druhý měsíc, jen abych získala nové podněty. Ale nikdy jsem tam nenechala koně, vždycky jsem s nimi přijela a pak zase odjela zpět. To jsem dělala od dvaceti do dvaceti pěti let.“

„Ale těchto pět let bylo také nejméně úspěšnými roky, které jsme zažili, ne kvůli Isabell, ale protože jsme neměli koně. Byli jsme opravdu dobří do věku 21 let, podařilo se nám přivést naše koně až do finále Piaff-Förderpreis (to je seriálový pohár pro jezdce do 25 let) v kategorii do 21 let, ale nikdy naši koně nestačili na to, aby byli hvězdami v Grand Prix. Proto jsme se rozhodli je prodat a investovat peníze, které jsme vydělali, do nových koní, mladých koní, jako je Zaire, a které jsme koupili před deseti lety.“

Zaire – teď už není blázen (Foto Jacob Melissen)

„A to byl začátek velmi dlouhého a těžkého období, protože jsme neměli úspěch, a to ani v soutěžích pro mladé koně. Zaire byla pěkně bláznivá, když byla mladá. Předtím jsme byli nejlepší mezi juniory a mladými jezdci, třikrát za sebou jsem vyhrála Mistrovství Evropy v jednotlivcích i Mistrovství Německa a pak jsme zmizeli, protože jsme neměli koně. Prostě jsme nevěděli, jak najít nové koně. Nejsme z jezdecké rodiny, moje máma byla lyžařka, můj otec námořník. Přesto to bylo pravděpodobně nejdůležitější období našeho života, protože tehdy jsme se naučili, jak připravit mladé koně až do Grand Prix úrovně.“

Co považujete za hlavní věci, které jste se naučili od Isabell?

„Hlavně techniku tréninku. Nejdůležitější věcí, kterou jsem se naučila od Stefana Müncha, byla trpělivost. Byl to trpělivý muž, nikdy nekřičel, nikdy nebyl nespravedlivý ke koni, vždy se vše odehrávalo velmi pozitivním způsobem. S Isabell to bylo jiné, ta na mě hodně křičela! Ale jeden z jejích jezdců mi řekl, že pokud na vás křičí, zajímáte ji. Isabell je úžasný jezdec a určitě také úžasný trenér. Naučila jsem se od ní tolik věcí jen tím, že jsem ji pozorovala. Je to génius. Je to nejúspěšnější jezdec všech dob a je těžké ji porazit, je to něco jako mission impossible.“

„Byl to trénink na částečný úvazek pro mě i bratra, ale protože jsme věděli, že ji nemůžeme kopírovat a ani jsme to nechtěli, našli jsme si postupně za těch pět let svou vlastní cestu. Měla jsem i období, kdy jsem chtěla přestat jezdit. Když mi bylo pětadvacet, myslela jsem na to, že skončím, nebo alespoň omezím ježdění na jednoho nebo dva koně denně. Protože po ukončení studia jsem začala provozovat ještě naše fitness centrum a to mě také bavilo. A když jste neúspěšní v ježdění a docela úspěšní v provozování fitness centra, přemýšlíte také někdy o změně.“

„Naštěstí jsem potkala velmi dobrého kouče, se kterým stále spolupracuji, jmenuje se Holger Fischer. Není mentálním koučem, ale spíš koučem života. Jen mi položil správné otázky a mně bylo brzy jasné, že opravdu chci jezdit. Takže jsem přestala pracovat ve fitness centru a soustředila jsem se jen na ježdění. Dala jsem si pět let, do třiceti, na to, abych se někam dostala. Když mi bylo 28, byla jsem v německém reprezentačním kádru!“

Kdo vás teď trénuje?

„Když jsme začali trochu soutěžit ve stejných soutěžích jako Isabell, takže pro ni bylo obtížné stíhat trénovat ještě nás, převzal nás Jonny Hilberath. Ona byla navíc daleko a my jsme potřebovali někoho, kdo by dojížděl k nám. Proto jsme začali trénovat s Jonnym. Poradil nám to také bývalý národní trenér Holger Schmezer. Poslední čtyři roky také velmi pravidelně trénuji s Mortenem Thomsenem.“

„Teď je to už osm let, co trénujeme s Jonnym. Čtrnáct let také trénujeme s jedním z jezdců ze Španělské jezdecké školy Andreasem Hausbergerem. On se zaměřuje na trénink piafování na ruce, ale také nás sleduje, dobře nám radí a je naším dobrým přítelem. Už od doby, kdy jsme ještě trénovali se Stefanem Münchem, je po celou dobu s námi, takže nás zná opravdu od začátku.“

„A ještě Monica Theodorescu – když mě Jonny nemůže trénovat na závodech, je to Monica, a když je Monica v Bavorsku, přijede k nám a potrénuje nás. Momentálně tedy máme čtyři trenéry, ale mým hlavním je stejně můj bratr Benjamin.“

Benjamin a Famoso – v Neumünsteru čtvrtí

A žádná sourozenecká rivalita?

„Ne, a čím jsme starší, tím lépe to funguje. On to ví a já to vím také, že bez něj bych nebyla tam, kde jsem, a platí to i naopak. Opravdu si navzájem pomáháme a podporujeme se – samozřejmě se umíme také pohádat jako bratr se sestrou, ale obvykle u dalšího koně už se máme zase rádi, protože potřebujeme pomoc. Jsme opravdu dobří přátelé.“

Ferdinand BB ve Frankfurtu (Foto Kenneth Braddick)

Co nám povíte o koni, kterého jste měla v Louisdor Preis ve Frankfurtu, Ferdinandovi BB?

„Když k nám přišel, byl čerstvě obsednutý, někdo na něm seděl možná pětkrát nebo desetkrát, než k nám přišel. Je to docela vtipná historka, protože když přišel, chtěla jsem ho první nebo druhý den vzít pod sedlo. Vzala jsem ho na chvíli na lonž a pak jsem nasedla a on začal utíkat. Rychleji a rychleji a Benny to natáčel. Po asi pěti nebo šesti kolech opravdu rychlého cvalu jsem začala křičet pomoc, POMOC! Bála jsem se, protože jsem ho neznala a on ne a ne zastavit, bylo to hrozné. Ale uklidnil se a já jsem nespadla. Zatím jsem z něj nikdy nespadla, ale byl dost divoký.“

„Byl to hřebec, vykastrovali jsme ho až v šesti letech, takže byl hřebec docela dlouho. Jsem na něj docela pyšná, protože s některými cviky do Grand Prix bojoval opravdu dlouho, ale teď se ukazuje, že tyto cviky budou jeho silnou stránkou, což je opravdu skvělé. Jen dostal čas, který potřeboval, a ve Frankfurtu mi ukázal, že to stálo za to. Když jsme vjeli do obdélníku, cítila jsem, že se bojí, ale brzy už mi říkal „v pohodě, jdeme na to“. S jeho předvedením úlohy jsem byla opravdu spokojená, udělal jen jednu velkou chybu v prodlouženém klusu, ale i tak jsem měla radost, je to jasná známka, že můžu mít další superstar.“

V küru, který jste jela s Uneem, jste nakousla věci, které dalece přesahují drezurní obdélník. Začínáte slovy Martina Luthera Kinga: „Respektovat všechny živé bytosti.“

• Kür je ke zhlédnutí zde: https://www.youtube.com/watch?v=O9Tj4bf5rGE

„Skutečně miluji zvířata a nejím ani maso. Je zajímavé, že jste se na tuto otázku zeptal, protože se na ni nikdo neptal po celé roky, kdy jsem s tímto kürem závodila. Bylo to ale moje poselství od srdce, že je pro mě důležité, aby každý respektoval ostatní takové, jací jsou. A zejména zvířata, protože zvířata neumí mluvit, takže se nemohou ozvat. Myslím si, že bychom měli za zvířata mít větší odpovědnost a stěží dokážu pochopit podmínky, v nichž musí některá zvířata žít „ jen pro náš užitek. Toto je poselství, které bych ráda rozšířila více. Nikdy není pozdě a čím jsem starší, tím víc na tom chci pracovat.“

• Zde se můžete podívat na Jessičin kür s Dalerou: https://www.youtube.com/watch?v=YiO077ZxF-o

„Pro Daleru jsem vybrala tuto hudbu, protože je tak lehkonohá. Závažné poselství jako u Unea by se do La La Land rytmu nehodilo.“

Pokud se chcete podívat, jak Jessica oslavila své 33. narozeniny úlohou za 89,64 % na Daleře v Neumünsteru, pak máte možnost zde: https://www.youtube.com/watch?v=h0fTuBVKiZs

 

Kdo je kdo: Jessica von Bredow-Werndl

Jezdí od čtyř let, poprvé se zúčastnila německého Bundesšampionátu už na poníkovi Ninovi. Když startovala v kategorii juniorů a mladých jezdců, získala šest zlatých a dvě stříbrné medaile na Mistrovství Evropy s koňmi Bonito a Duchess. V roce 2012 dostala možnost jezdit černého hřebce Unee, se kterým vstoupila na mezinárodní drezurní scénu a začala být známá. Později se k němu připojila ještě Dalera a Zaire. Má na kontě několik vítězství a mnoho medailových umístění v Grand Prix na mezinárodních závodech v Německu a Rakousku. Byla také členkou vítězného týmu na Světových olympijských hrách v Tryonu v roce 2018 (s Dalerou).

Více informací zde: https://jessica-aubenhausen.de/en/