Bílé legendy - Balagur

14. 04. 2014 09:00

Obrázky: 5

Autor: Michaela Burdová Foto: www.equestrian.ru, www.forumcavallo.it Rubrika: Různé Počet přečtení: 6158 Počet komentářů: 5 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Piafy jako z učebnice, životní příběh jak z pera hollywoodského scenáristy, úspěchy ho řadí k olympijským hvězdám drezury. Orlovský klusák Balagur je skutečnou bílou legendou a svými výkony dokázal připomenout příznivcům drezury její pravý smysl a krásu. Ale vraťme se nejprve o pár století zpátky, na začátek vzniku bílých legend Ruska.

Od palácového puče k orlovskému klusákovi

Říká se, že nocí a bouřkou v létě roku 1762 uhání kočár s Kateřinou II. z letního sídla Carskoje Selo do Petrohradu, kde probíhá státní převrat proti jejímu proněmeckému choti Petrovi III. Na kozlíku vedle kočího sedí jeden ze synů jejího milence Gregorije Orlova, Alexej. Cestou musí ještě stihnout několik schůzek s dalšími pučisty. Carevniny evropští koně však nejsou dost rychlí a vytrvalí pro tak zběsilou jízdu. Jeden padá a musí se v jednom hostinci přepřahat. „Rusko nutně potřebuje rychlejší koně," pomyslel si hrabě Alexej Orlov po této zkušenosti a rozhodne se vyšlechtit vytrvalé, výkonné a současně elegantní plemeno.

Od myšlenky k činům

Jeho blízké kontakty s carevnou mu pro jeho plán vynesly velké území v evropské části Ruska, kde založil Chrenovojský hřebčín. Choval zde až tři tisíce koní, což mu umožnilo pracovat s několika liniemi najednou. Pro nákup koní měl neomezené prostředky. Kupoval ty nejlepší koně z Arábie, Turecka, Persie, Kavkazu, Polska, Itálie, Španělska, Holandska, Německa, Anglie a Dánska. Hledal koně dost tvrdého, aby odolal drsnému ruskému klimatu, byl vytrvalý, s prostorným klusem a samozřejmě musel být i krásný.

V roce 1775 hrabě Orlov nakoupil mnoho koní na Peloponézském poloostrově (Morejský despotát), většinu z nich dal Kateřině Veliké a pro sebe si jich nechal jen několik - mezi nimi i arabského hřebce Smetanku, za kterého zaplatil neuvěřitelných 60 tisíc rublů (některé zdroje uvádí 50 tisíc rublů). Pro porovnání - v té době stáli koně řádově desítky rublů. Průměrné aristokratické rodině stačilo 400 rublů ročně, aby mohli celkem slušně žít v Petrohradě, nejdražším městě ruského impéria. Když Orlov koně nakupoval v nepřátelské Ománské říši, využíval kromě peněz přízně paši Hassan Beie. Ten velel turecké flotile, kterou Orlov se značným přispěním štěstěny porazil a pašova rodina upadla do zajetí. Orlov s nimi zacházel lidsky a postaral se o jejich návrat domů, což mu vyneslo u paši úctu (ve svém dopise Voltairovi popisuje hraběte jako pravého "rytíře"). Paša mu na oplátku pomohl s nákupem a dopravou koní.

Smetanka - devatenáct párů žeber

SmetankaSmetanka se měl původně plavit po moři, ale to se zdálo Orlovovi příliš riskantní. Hřebec cestu absolvoval po souši s vojenskou eskortou. Protože bílí koně byli ceněni výše než koně jiných barev, hřebce z obavy o jeho bezpečí nechal hrabě údajně nabarvit na černo.

Hřebec měl kratší nohy a neobvykle dlouhé tělo - jak se později zjistilo, přebýval mu jeden hrudní obratel a měl tedy extra pár žeber navíc - což se stalou jednou z charakteristických vlastností tohoto plemene. Také vynikal doslova extravagantním klusem. Smetanka bohužel žil po svém příchodu do Ruska jen jeden rok, ale stačil zplodit čtyři potomky, mezi nimi hřebce Polkan 1. Ten s holandskou klisnou No.2. v roce 1784 dal bílého hřebce Bars I, který je považován za prvního orlovského klusáka - měřil v kohoutku 162,5 cm, disponoval rychlým klusem, krásou a elegancí typickou pro nové plemeno. Bars I během 17 let připouštěl pečlivě vybírané klisny a dal 11 hřebců, kteří přenášeli jeho výjimečné vlastnosti. Dva z těchto hřebců po arabsko-meklenburských klisnách Liubeznyi I a Lebed I jsou předky moderního orlovského klusáka.

Na podnět hraběte Orlova se začaly konat organizované klusácké dostihy a ruská šlechta si také velmi oblíbila tyto dostihy na zamrzlých řekách. Velmi populární byly závody ruské trojky. Smetanka nebyl jen nejdražším, ale také nejslavnějším koněm ruské chovatelské historie. Jeho kostra s 19 páry žeber byly uchovávána v majetku rodiny Orlovů do roku 1812, než byla přepravena do Chrenovojského hřebčína.

Jen ti nejlepší do chovu

Orlov chtěl plemeno koní elegantních, rychlých, ale také tvrdých. Proto je odchovával venku ve velkých stádech, na území, kde se původně dařilo tarpanům. Jeho selekce byla velice striktní. Pouze nádherní koně s extrémním klusem a bez jakýchkoliv vad na kráse byli používáni v chovu. Šanci nedostal ani nejrychlejší kůň hřebčína Mužik, který byl vykastrován kvůli své barvě. (Lev Nikolajevič Tolstoj ve své knize Cholstoměr (Dvě smrti, nakl. Havránek)zvěčnil příběh tohoto koně, který byl vykastrován jen proto, že to byl vraník s bílými odznaky.) Za hraběte Orlova také trval zákaz prodeje chovných zvířat, chtěl si udržet monopol chovu.

Orlovský klusák byl dlouho nejrychlejším klusákem na světě, dokud nepřišel už ne tak elegantní, ale rychlejší americký klusák a francouzský klusák. Ztratil pak na popularitě, byl vylepšován přílivem krve amerického klusáka a vedle ryzího původního plemene vznikl ruský klusák.

Natural´sBaletVytrvalost i ladnost

Orlovský klusák skoro zmizel z mapy plemen, až v posledních desetiletích se na jeho záchraně podílí v Rusku a na Ukrajině 15 hřebčínů, několik příznivců si získal tento kůň i v Americe.

Vytrvalost orlovští klusáci prokázali úspěšným absolvováním Tevis Cupu, nejtěžšího vytrvalostního závodu na 160 km - jako první zde uspěl Natural´s Balet (foto), dar od Nikity Chruščeva, druhým orlovským klusákem na trati Tevis Cupu byl Crusty, který absolvoval úspěšně ve vytrvalosti přes tři tisíce mil a kromě TC v roce 1997 dokončil Mistrovství Francie v roce 2002. Eleganci a rozsah pohybové škály tohoto plemene v drezuře potvrdil Balagur.

Balagur - cirkusák i policajt

Balagur (nar. 1990) se v dostizích jako dvouletý neosvědčil, rozhodně nestačil na svého otce Raskata (Fortunato - Riviera), který zvítězil v 17 dostizích ze 38. Byl prodán jako tříletý do cirkusu, kde bylo do standardů welfare hodně daleko, ale neztratil vrozenou důvěru a ochotu spolupracovat s lidmi. Z cirkusu byl prodán jízdní policii v Nižním Novgorodu, kde zůstal do svých deseti let jako spolehlivý žoldák, kterého žádný ruch v ulicích nevyvedl z míry. Policejní koně pracovali v ulicích od jara do podzimu, a protože v zimě byl terén v ulicích pro koně nebezpečný, pracovalo se s nimi jen v hale. A tady byl na očích i lidem, kteří dokázali jeho potenciál poznat.

Oko Eleny Petuškové

Mladá drezurní jezdkyně Alexandra Korelova se chodívala na práci policejních koní dívat a její pozornost upoutal právě Balagur a jeho zjevné potěšení z učení se nových lekcí. Nicméně to nebylo dost na to, aby tohoto koně chtěla koupit, měla svého drezurního koně do Grand Prix. Navíc to byl klusák.

O několik let později se Balagur dostal do zorného úhlu ruské drezurní legendy Eleny Petuškové, která byla rozhodčí na drezurních závodech v Nižním Novgorodu. Balagur byl pro účast v soutěžích zapůjčen několika jezdcům. Poznala jeho potenciál a upozornila na něj vedoucího a majitele tamějšího jezdeckého oddílu Anatolije Balykina. Ten byl také majitelem GP koně, jehož jezdila Alexandra Korelova. Balykin vzal slova Petuškové na vědomí a dál se nic nedělo. Osud Balagura stále čekal na další příležitost a ta přišla, když onemocněl GP kůň Korelové. Teprve pak si vzpomněli na doporučení Eleny Petuškové. Balagur byl jediný po ruce. Alexandra Korelova jej brala spíše z nouze a už jen fakt, že se jedná o orlovského klusáka, jí příliš optimismu do další kariéry nedávalo. Kdo kdy viděl orlovského klusáka v GP drezúře?

Balagur Peking 2008Výcvik špičkového drezurního koně je otázka nejen schopností, ale času a peněz. Balykin se chtěl ujistit, že vynaložené prostředky se vyplatí. Dělat vrcholový jezdecký sport v Rusku není snadné, až na pár veřejných jezdeckých škol je cesta za vyšší výkonností otázkou výhradně soukromých prostředků. Stejně tak zde není takové zázemí a špičková veterinární péče. Není divu, že si celou věc Balygin potřeboval ověřit a rozhodl se vyžádat si názor odborníka. Nahrávka práce Balagura putovala k jedné z největších osobností světové drezury, George Theodorescu. Obratem přišla stručná odpověď: „Přivezte koně, je výjimečný a chceme ho trénovat."

Necelý měsíc poté přicestoval Balagur do tréninkového centra k George Theodorescu v Linderhofu. Kůň i trenér si jeden druhého okamžitě oblíbili a jejich vzájemný respekt vyústil v takovou spolupráci, kdy Balagur pracoval především pro George, kterého měl očividně velmi rád. Dával do každodenního tréninku maximum. Byl také neúnavný a velmi hrdý, když ho George pochválil. Theorodescu velmi oceňoval inteligenci Balagura a doprovázel ho na všechny důležité závody až do své smrti, kdy jeho trénink převzala Monica Theorodescu.

Sedm měsíců po svém příjezdu do Německa byl Balagur nejen spolehlivým GP koněm, ale jeho úspěchy mu zajistily start na Světových jezdeckých hrách v Jerez ve Španělsku v roce 2002 (skončil na 27. místě). Od začátku si získal srdce publika i rozhodčích. Nejen pro své dokonalé tři "P" - piafy, pasáže, piruety, ale pro zjevné potěšení, se kterým úlohy předváděl.

Jeho cesta na vrchol pokračovala na Mistrovství Evropy v Hickstead 2003, Olympijských hrách v Aténách 2004 a CHIO Aachen 2006, na finále FEI Světového poháru v Neumünsteru dostal za piafu desítku. Standing ovation a další desítky za piafu se dočkal na mistrovství Evropy v Torino 2007, kde skončil 6. Olympijský rok 2008 zastihl tuto dvojici ve výborné formě, což potvrdili pátým místem v Pekingu.V roce 2009 byl 3. v Aachenu, ale na evropském šampionátu ve Windsoru se vrátil pod dvacátou příčku.

Všechny výsledky Balagura na mezinárodních závodech FEI najdete ZDE.

V roce 2009 slavil růžový bělouš své devatenáctileté narozeniny a Alexandra Korelova se rozhodla dopřát mu zasloužený důchod. Balagur zůstává na penzi ve stájích Moniky Theodorescu a Alexandra Korelova se vrací do Ruska.

Alexandra Korelova

Alexandra Korelova je v současné době na 6. příčce žebříčku Středoevropské ligy, šampionkou Ruska a po odchodu Balagura do penze je její jméno nyní spojené s koněm Bajkal.

Alexandra Korelova získala díky Balagurovi cenné zkušenosti a dnes je názoru, že "U dobrého koně barva a plemeno nerozhodují." K charakteru orlovského klusáka potvrzuje, že je nesmírně pracovitý a snadno se učí. Ovšem pokud ztratí důvěru jezdce, dokáže vzdorovat a odmítne se pohnout z místa, což Balagur u dvou jiných jezdců v průběhu výcviku předvedl. Závodní atmosféra ho však nijak nerozhodí.

"Balagur podává výkony bez ohledu na podmínky.Vždycky. Je jako voják ve službě. Má rád publikum a hudbu. Čím větší publikum, tím lépe," tvrdí Korelova.

Podívejte se na výkon Balagura v Pekingu v roce 2008 ZDE na videu. Drezurní rozhodčí Bernie Saunders jeho výkon zhodnotila takto:

Kür ruské dvojice Alexandry Korelové s Balagurem dokázal, že můžete soutěžit i s korektní piafou a pasáží. Ač získali 73,8 %, bylo potěšením vidět koně tak aktivního a pohybujícího se dopředu. Jestli chcete vidět, jak kůň můžet „sednout" do piafy a přitom neztratit kmih, podívejte se na video. Pasáž není zcela učebnicová, ale má úroveň, výšku a dobře se na ni dívá. Jeho přechody jsou dobrým příkladem koně, který se pohybuje odzadu a začíná změnu důraznou aktivitou nové vnější zadní nohy. Nebyly zde žádné kroky, které by působily nestejně nebo vynucené otěží, aspoň co jsem viděla. A piruety v piafě jsou úžasné, zvláště pokud je jezdec schopen udržet tak živou aktivitu předních i zadních nohou. Na mě udělala dojem piafa, kdy Korelová v této lekci nikdy neztrácí cit po rytmus - "trot - two, trot - two".

Balagur

Když se vrátíme k hraběti Orlovovi, který šlechtil kromě koní kdeco - od slepic, přes ovce a psy, nelze než obdivovat jeho chovatelský úspěch, kterého dosáhl u orlovského klusáka. Od roku 2006 je toto plemeno součástí Ruského národního dědictví.


Zdroje:

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Katka K.

    Díky!

    11:20 - 14. 04. 2014

    Tohle "ošklivé káčátko" drezury mám strašně ráda.:-)

  • 2. gamblerka

    Balagur

    11:24 - 14. 04. 2014

    Reaguje na 1.

    Já taky - a navíc jsem se zamilovala do orlovských klusáků:))

  • 3. HelenaG

    Páni!

    11:25 - 14. 04. 2014

    To byl teda strhující příběh a jízda! Krása, díky moc, asi ty OKáčka začnu mít fakt ráda :-)

  • 4. Katka K.

    OK

    12:00 - 14. 04. 2014

    Reaguje na 2.

    No takovýho bych teda mohla mít taky.:-))

  • 5. semminka

    Skvělé

    19:01 - 14. 04. 2014

    Moc hezký článek, o bělouších si tu čtu ráda a pravidelně, tentokrát to ale bylo i s historií a opravdu povedené! :) A ačkoli drezuru nesleduji a na vrcholové úrovni ji nemám příliš v lásce, z tohohle koně opravdu dýchá ochota pracovat a učit se. Takže mít taky takového by mi asi nevadilo :D

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: