Kdo je kdo: George a Monica Theodorescu

George Theodorescu (1925-2007) je další z drezurních legend, jíž asi netřeba představovat. Narodil se v Rumunsku, které reprezentoval na olympijských hrách v roce 1956 ve Stockholmu. Poté se přestěhoval do Německa a jeho trenérský věhlas daleko překonal ten jezdecký. Nejúspěšnější svěřenkou je jeho dcera Monica (*1963), kterou dovedl ke třem zlatým olympijským medailím v soutěži družstev. Získala je v sedle Ganimeda a Grunoxe v letech 1988 (Soul - 6. místo mezi jednotlivci), 1992 (Barcelona) a 1996 (Atlanta - 4. místo mezi jednotlivci). A „samozřejmě" získala i mnoho umístění na Světovém poháru a Mistrovství světa. Kromě dvou výše zmíněných koní se dostala na špičku ještě s Lexikonem, Renaissance Fleur a nyní sklízí úspěchy i v sedle Whispera.

George Theodorescu ve svém tréningu kladl velký důraz zejména na rovnováhu, v níž se kůň pohybuje, a sebenesení. Je zvláštní, že, ač trenér, který nemá konkurence, příliš toho prý nenamluvil. Se svou dcerou se dorozuměl s úplným minimem slov. Za jeho trenérské zásluhy mu byl v roce 1996 udělen německý zlatý jezdecký kříž (German Golden Rider's Cross) a v roce 2005 obdržel titul jezdeckého mistra (Riding Master).

Kultivované ježdění

Chris Hector píše o své návštěvě v hřebčíně Lindenhof - domově George a Moniky Theodorescu, kteří jsou kultivovaní, vzdělaní lidé, a proto tak i jezdí a trénují...

To ráno při naší návštěvě se George procházel okolo s dlouhým bičem, rozděloval mrkev a trousil zrnka moudrosti, zatímco Monica se svým Whisperem se pohybovala v takovém sebenesení, že se tajil dech. I v momentě, kdy kůň vykopl po biči při požádání o trochu lepší piafu, zůstal jeho krk a nos v perfektní pozici - krk vzpřímený, nos lehounce před kolmicí. A tam byl po celou dobu práce. Později jsem Monice řekl, že toto se obvykle nevidí... zdálo se, že ona to považuje za normální.

„I když požádám o trochu větší shromáždění, kůň musí mít možnost jít dopředu, takže v žádném případě netahám zpátky." To je teorie, ale obvykle se to takto nedělá. Zpravidla když se lidé s koněm dostanou do konfliktu, hezký tvar bere za své...

"Kůň vždycky musí mít možnost jít dopředu, vždycky. I když požadujete trochu větší aktivaci zádě nebo chcete, aby se trochu probudil, musí mít možnost jít dopředu a nikdy se nebát."

Kůň se nikdy nedostal za kolmici...

"Není to vidět, ale takový kontakt, jakého já chci dosáhnout, se získává pobídnutím koně, aby vykročil od zádě, aby jeho záď byla zapojená a aktivní. Aktivita zádi projde hřbetem, krkem až do kontaktu. Ale nikdy to není kontakt zpředu dozadu, proto se kůň nemůže dostat za kolmici. Chci mít kontakt; není lehký, protože pak by byl kůň za otěží a za kolmicí. Neustále mám kontakt, ale je na mně, jak moc nebo jak málo. Whisper je nyní ve fázi, kdy má dostatek sebenesení. Nemusím ho držet, je dost silný a poddajný. Snadno akceptuje poloviční zádrže, díky nimž je měkký a lehký vpředu, ale stále mám kontakt."

Při našem příjezdu pan Theodorescu právě končil lekci se členkou ruského týmu Alexandrou Korelovou a jejím Balagurem. Tato dvojice způsobila senzaci, když se objevila v roce 2005 v Cáchách. V roce 2006 se vrátili, aby získali sedmé místo na CHIO (Světovém jezdeckém festivalu) v Cáchách. Probíhal v květnu, aby pak mohl uvolnit místo Světovým jezdeckým hrám (WEG). Alexandra se mezitím vrátila do Ruska, načež zjistila, že nedostane vízum, aby mohla opět do Německa a ke svému koni! Nakonec, díky intervenci ředitele WEG, se do Německa, do stáje svého trenéra, dostala, ale až deset dnů před zahájením her, takže neměla příležitost se řádně připravit. Není divu, že se jim tentokrát tolik nedařilo...

Balagur je zvláštně vypadající zvíře, které si vydělávalo na svou porci jádra coby policejní kůň, než se Alexandřin předchozí sportovní kůň zranil a musel ukončit kariéru. „Kůň stál někde asi čtyři hodiny cesty z druhého konce Moskvy," vzpomíná George. „Sibiř! Řekli nám, ať se na něj přijedeme podívat. My chtěli, aby poslali video. Bylo vidět, že má nádherný pohyb. Zvládl jen jeden přeskok, zprava doleva, ale řekl jsem, že to je v pořádku, je to komunistická země. Řekli nám, že je velmi klidný. Když ho vezmou na fotbalový zápas, klidně stojí hodiny a nic ho nerozhází. Až když jsme ho přivezli sem, ukázalo se, jak inteligentní zvíře to je..."

Alexandra nyní pracuje u rodiny Theodorescu, takže již nemá problém s vízy, a spolu s Balagurem se dostávají do špičkové formy před zářijovým Mistrovstvím Evropy v Itálii (2005 - pozn. překl.)

Navštívíte-li Hřebčín Lindenhof, dýchne na vás příjemná rodinná atmosféra. I psí populace je stále tatáž. Francouzský buldoček, patřící paní Theodorescu, greyhound pana Theodorescu, Moničin foxteriér a hlídací rotvajler. Kulisy se časem mohou měnit, ale postavy zůstávají stejné. Terry - Moničina nová mladá "teroristka" - je opravdová osobnost. Neustále se objevuje v hale s mrkvemi, které ukradla koním. „Je to kanibal," poznamenává Monica. „Nejhorší je, když dostane mrkev a chroupá ji před koňmi ve stáji."

Mrkev je vůbec důležitou součástí každodenního života na Lindenhofu - pan Theodorescu jí má vždy plnou kapsu a po ruce nůž, jímž koním odkrajuje kousky. „Lidé mi říkají, 'já bych tohle nikdy nedělal - nedávej koni mrkev, má dělat oč požádám, protože musí.' Proč? Chci-li po nich něco nového, trochu je to stresuje. Ale mají-li vás rádi, znají váš hlas a vědí, že pro ně máte odměnu, jde jim to snáz. Koně jsou velmi inteligentní a my musíme najít způsob, jak se s nimi domluvit."

Když Monica jezdí po hale, pejsek běží před ní, každé čtyři nebo pět kroku z radosti povyskočí jako malý koloušek. Nakonec ho Monica odežene a Terry usoudí, že můj klín je použitelnou alternativou. Místu, kde psi sedí, je tu přikládán velký význam. Jednou pana Theodorescu navštívili dva tmavě oblečení pánové, zástupci místního prodejce vozů Mercedes, se svým nejnovějším modelem a speciální cenou pro dobrého zákazníka. Jen se podíval, „ale tady jsou vzadu dělená sedadla, můj greyhound nebude sedět na dělených sedadlech, přivezte mi model se sedadly vcelku." „Tento model se s nedělenými sedadly nevyrábí." „Je to krásné auto a velmi lákavá nabídka, ale prosím odvezte si jej."

Unikátní filosofie ježdění George Theodorescu vznikla z toho, co se naučil nejprve v rodném Rumunsku, později ale i z německých zkušeností:

„V Rumunsku jsem měl štěstí na velmi, velmi dobrého trenéra, a když jsem přišel sem, vše tu bylo tak organizované, závody, lekce... i v Německu se dnes již mnoho věcí změnilo, ale dříve brali lidé věci vážněji. Způsob, jakým pracovali s koňmi, i drezurní úlohy. Dnes každý říká, že není čas, ale když jsem přišel do Německa, úloha Grand Prix byla dlouhá 16 minut - dnes je sedmiminutová. Prý musí být kratší, protože není čas, ale s koňmi, když nemáte čas, pak je lépe nepracovat."

„Kůň má čtyři nohy, což je pro nás jezdce problém. Máme výrazně jinou rovnováhu, lidé na dvou nohách a koně na čtyřech. Jezdec se může otáčet jako voják, zleva doprava, ale s koněm musíte obraty provádět a to je problém, se kterým se v jiném sportu nesetkáte. Kůň a jezdec, tolik se lišící v rovnováze, si musí najít stejnou rovnováhu, což vyžaduje talent a práci. Když se podíváte na cirkusové artisty na visutém laně, chtějí-li si výkon ztížit, vezmou si na rameno jiného artistu. Pokud ten udělá chybu, spadnou oba. Ale oni oba mají stejnou rovnováhu, řízenou stejnými zákonitostmi: kůň a jezdec mají rovnováhu zcela odlišnou."

Mezitím Alexandra dojezdila Balagura a rozhodla se ho vykrokovat několikerým obejitím areálu. Zahodila otěže a, jak odcházela, pískala si, zatímco Balagur ji následoval. „Je to tak inteligentní kůň", zadumal se Georg. „V Aténách nebylo dovoleno při opracování mít na zemi bičík, tak jsem vytáhl z kapsy kapesník a udával jím rytmus a kůň reagoval, jako bych měl bič. Přiběhl komisař a říká mi, 'nesmíte používat bič!' 'A kde mám bič?' Zeptal jsem se ho."

Whisper je o hodný kus větší a úplně jiný typ koně než kouzelná drobná šedivá trakénka Fleur, o kterou Monica tragicky přišla před několika lety, právě když začínala vítězit v úlohách Světového poháru. Oba koně ale mají společnou kvalitu perfektně čistého rytmu a pravidelných chodů. A opět, Monica vypadala téměř překvapená, že to někdo zmínil:

„Rytmus, kadence musí být stále stejná. Klus, levá, pravá, poloviční překrok, kruh, klus musí být stále stejný po celou dobu. Tak je pro koně snazší se unést. A samozřejmě poloviční zádrže, které pravděpodobně nevidíte, protože poloviční zádrže být vidět nemají... ale já při ježdění na jednom koni v jedné lekci udělám snad několik set polovičních zádrží. A vídám na soustředěních, řeknete poloviční zádrž a lidé jen zatáhnou za otěže a pak zase jdou. Kůň má malou přestávku a pak zase jde, jen se přeruší rytmus - říkám jim, že to není poloviční zádrž, že to je jen tahání. Poloviční zádrž je první věc, kterou koně aktivujete odzadu, pak ho jen zlomek sekundy zadržíte, ale stále jdete s pohybem. Nikdy nenarušíte rytmus. Nejprve zaktivujete, kůň jde dolů, potom dáte poloviční zádrž tím, že si přidržíte koně mezi holeněmi a nenecháte ho tolik vyšlápnout. Cítíte, jak kůň povoluje hřbet a krkem přichází na kontakt. To je poloviční zádrž. Ale nikdy nenarušíte rytmus."

Pan Theodorescu mluví na Alexandru německy, zatímco mně své vzpomínky sděluje v angličtině. Kvůli svému mladému „pracujícímu žáku" (v orig. "working pupils" jsou lidé, kteří si u dotyčného trenéra své lekce odpracovávají, zpravidla u něj též bydlí) Rafaelu Loisonovi přechází na francouzštinu. Mladík je dalším příkladem korektního elegantního jezdce a kůň chodí podle „klasického" způsobu. V této hale není místo pro hyperflexi (tj. rollkur - pozn. překl.):

„Pokud se tu někdo snaží stáhnout koni hlavu od hrudníku dolů, říkám mu hned, aby slezl, že to nechci vidět," říká George. „Takové ježdění je svatokrádež. Příliš mnoho čehokoli není dobré. Moc červeného vína také udělá jen nepořádek u stolu. Jezdci žádají příliš moc, lepší je spěchat pomalu. Podívejte se na poloviční překrok Moniky a Whispera, je to jako tanec. Poloviční překrok musí být jako tanec. Někdy mi lidé říkají, ať se podívám na ten překrok, jak ten kůň kříží nohy - ale vypadá to spíš jako epileptický záchvat: musí to být tanec."

„V dnešní drezuře je problém, že většina jezdců si myslí, že nemá čas a že by měli být rychlejší. Nemáte-li čas, nejezděte. Potřebujete talent, ale i trpělivost a kůň pro vás musí být nejlepší přítel, ne stroj."

„Dříve jsme s koňmi pracovali ve spolupráci s rozhodčími, zvlášť v Německu, rozhodčí většinou pocházeli z vojenské kavalérie a celý jejich život byli koně, koně a koně. Na konci člověk dostal protokol s hodnocením - co bylo špatné, co dobré a co by mělo být lepší. Pokud byly závody třídenní, mohli jsme to zlepšit už druhý den. Takže jsme pracovali společně s rozhodčími. Dnes máme rozhodčí z různých zemí a jen známkují, už takový protokol nemáme. A jezdci jsou zmatení, od jednoho rozhodčího dostanou za tři, druhý jim dá osmičku - a ty se nemůžeš zlepšit, protože pokud uděláš, co řekne jeden rozhodčí, budeš mít problém s tím druhým. Rozhodčí by měli umět ukázat způsob, jak dál s koněm, měli by pomoci, ne jen známkovat. Jak se můžeš učit, pokud jeden rozhodčí řekne, že je to bílé, a druhý, že to je černé?"

Nyní pan Theodorescu pracuje s americkým jezdcem Dennisem Callinanem a jeho Ruskinem, holštýnským teplokrevníkem amerického chovu. Ač je pan Theodorescu skutečným mistrem v tušírovací práci ze země, jeho prvním požadavkem bylo, aby se kůň přestal biče bát. Když Ruskin poprvé navštívil tuto halu, evidentně se biče bál, nyní jej ale akceptuje a jeho piafování je čím dál lepší.

Monica ukončila práci s Whisperem, prodloužila otěž a kůň se bez váhání natáhl dopředu a dolů. Monica má tohoto ryzáka od jeho čtyř let: „Krátce předtím jsem jej viděla u Ann-Kathrin Linsenhoff. Je to její kůň."

A vy jste ho dostala k ježdění navždycky? „Myslím, že ano. Ale zeptejte se jí. Koupili ho jako hříbě a odchovávali coby budoucího plemenného hřebce, nebyl ale licentován. Tak ho vzali domů, vykastrovali a obsedli. Měli v tu dobu dva potomky Welt Hita, oba téměř čtyřleté. Jeden byl grošovaný a druhý Whisper. Ann-Kathrin se ten grošák pro ni zdál příliš malý, ale mně že by se mohl líbit. Viděla jsem ho ve stáji, moc hezký kůň - a říkala, že mi ho pošlou. Pak jsme procházeli stájí a já jsem viděla Whispera. Později zavolali a řekli, že nám pošlou toho grošovaného, ale i toho ryzáka. Ať si je zkusím a toho, který se mi bude víc líbit, si nechám, a toho druhého pošlu zpátky."

„Po jednom nebo dvou měsících jsme grošáka vrátili. Byl moc hezký, o trochu dál ve výcviku, takže už v lepší rovnováze, ale jeho schopnosti se mi zdály menší. Tak sem přišel Whisper." Co vás na něm nejvíc upoutalo? „Krok byl už tehdy velmi prostorný, klus byl zpočátku takový normální, protože byl Whisper hodně na předku. Ale líbilo se mi, jakou má kadenci, třebaže neukazoval příliš mnoho, neměl výraz, ale ta kadence a elastičnost jeho pohybu. Z kluků, kteří tu tehdy pracovali, si dělal trochu legraci. Neměli jsme moc dobrého jezdce na mladé koně... a on dal vždycky hlavu dolů, utekl od stěny, zahnul vlevo nebo vpravo a oni spadli - totéž dělal i Ann-Kathrin. Nebyl hloupý, jen se mu pověsili do otěží a on se jich uměl zbavit. Když mu bylo čtyři a půl, začala jsem ho denně jezdit. Mně to nedělal."

Lonžujete své koně na vzpřimovací otěži? „Záleží na koni a na tom, co potřebuje. Lonžujeme i s dlouhými vyvazovacími otěžemi, aby koně našli kontakt a rovnováhu, podle toho, co potřebují. Některým vyhovuje vzpřimovací otěž, jiní se potřebují natáhnout dolů." A Whisper? „Když byl mladý, moc jsem ho nelonžovala. Později, když mu bylo sedm, jsem ho lonžovala na vzpřimovací otěži."

První jezdec stáje manželů Theodorescu, Ike Hahn, u nich pracuje už dvanáct let a i on jezdí s lehkostí a jemností. George oceňuje Ikeův přístup ke koním. "Byl u nás pouhé tři týdny, když nám někdo poslal rezavého koně. Řekl jsem, že vyzkoušíme, jaký je. Ike na něm přijel do haly a kůň udělal krok a pak se oběma předníma nohama zvedl na římsu zdi haly. Ike se nerozzlobil. Jen mu řekl 'proč to děláš, neblázni.' Pak ho otočil, kůň položil nohy na zem, udělal další dva kroky a měl nohy na římse zase. Ike se na koně nikdy nerozzlobí - a to se mi líbí."

Navzdory celoživotnímu trénování pan Theodorescu říká, že chvíle na hale si stále užívá: „Vždycky. Připadá mi velmi zajímavé, jak moc jsou koně rozdílní, stejně jako lidé. Někdy jsem měl velký úspěch s koňmi, kteří s jiným jezdcem nedokázali ani dokončit úlohu - s takovými koňmi musíte pracovat tak, abyste si získali jejich důvěru. Důvěra je velmi důležitá, protože koně se vždy bojí nových věcí a pokud mají špatnou zkušenost, je třeba mnoho času a trpělivosti k tomu, abyste je přesvědčili, že všechno je v pořádku."

Vzadu v hale lonžuje Dennis klisničku po Fürst Heinrichovi - a, jako zde často, lonžuje na vzpřimovací otěži. Poznamenávám k panu Theodorescu, že tento způsob lonžování není moc obvyklý ve světě, který je posedlý snižováním koní vpředu, jak to jen jde:

„Máme s tou prací velmi dobré zkušenosti, protože mladý, tří nebo čtyřletý kůň má vpředu více váhy než na zádi. Řekněme, že kůň váží 480 kg, rozdělíme-li jej na dvě části, má 280 kg vpředu a 200 vzadu. Uváděním koně do rovnováhy cvičením a časem přenášíte váhu na záď a zadní nohy. Máte-li dostatek zkušeností pro lonžování se vzpřimovací otěží, časem, za několik let, kůň přenese váhu na záď - dostanete jej do rovnováhy."

„Ta práce ale musí být dělána jen někým, kdo má s tímto vyvázáním zkušenosti, to, jak utáhnete vyvazovací otěže i vzpřimovací otěž, je velmi důležité. Je zapotřebí zkušený koňák, který chápe rovnováhu koňského těla. Na lonži máte tu výhodu, že máte koně pořád před očima, takže vidíte jeho svaly, sílu i slabost a jak mají být pomocné otěže upraveny, kolik do strany, kolik dolů a kolik nahoru. Koně jsou jako lidé, nejsou všichni stejní, nemůžete říct, že to musí být přesně takhle dlouhé nebo krátké - máte-li oči, vidíte, kde je slabina, a koni pomůžete. Výhodou je, že jeho hřbet není zatížen žádným jezdcem, nikdo netahá za otěže, takž pro koně je mnohem snazší přesunout váhu na záď a najít rovnováhu."

Moničina dnešní práce s Whisperem skončila, ale leží před nimi velká výzva: je Whisper budoucím Moničiným koněm pro německou reprezentaci? „Nevím, doufám." A nevadí, když kůň není úplně oslňující? Budou rozhodčí spokojeni, když uvidí korektní práci? „Proč ne - jinak bych to nemohla dělat." A poslední dotaz, na který jsem se vždycky chtěl zeptat - proč jezdíte s tak dlouhými třmeny? „Mám dlouhé třmeny, protože ráda vytahuju kolena a paty. Proto mám třmeny delší, abych s nimi musela udržovat kontakt a tím měla nohy spuštěné dolů... Dnes jsem si je zkrátila kvůli vám." Zasmáli jsme se a s tímto se i rozloučili. Do příští návštěvy, protože doufám, že bude. Atmosféra v některých stájích je totiž opravdu mimořádná.

Video Moniky Theodorescu na Whisperovi z Eurochamps Windsor 2009 můžete shlédnout na Youtube: http://www.youtube.com/watch?v=0_tXCIottwI

Příště se můžete těšit na tréning v podání Ully Salzgeber.