Akademika za odměnu

7. 05. 2019 06:00

Obrázky: 8

Autor: Jana Lohrová Foto: Venya Kršňa, Angelica Hesselius Rubrika: Kurzy, semináře, soustředění Počet přečtení: 881 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Akademické jezdecké umění se stává stále oblíbenějším. Do Čech historicky poprvé zavítala Švédka Angelica Hesselius, která se vzdělává u Benta Branderupa (Academic Art of Riding), ale její práce je založená na pozitivním posilování neboli práci s odměnou.

Výsledky jsou na první pohled stejné – koně provádějí cviky, o které jsou požádáni. Tou zásadní odlišností je začátek a průběh tréninku, kdy místo respektu se mluví o učení a základní pomůckou není tušírka, ale target… Vodítko se přidává také až časem a slouží jako prostředek k předání signálu, nikoli jako něco, co udrží koně v mé blízkosti.

Po zkušenosti ze semináře konaného loni v září na Slovensku jsem neváhala a rozhodla se, že pro mladou shagya arabku bude právě tohle skvělá zkušenost. Kromě mojí Zelindy jsme viděli pracovat ještě dvacetiletou Berušku, šestiletou teplokrevnou Lily, třináctiletého achal-teke Serbíka a dvě klisny irského koba Tišu a Tilly. Celá akce byla poměrně komorní, aby skutečně každý měl prostor na dotazy a zkoušení věcí na vlastní kůži.

První den byl spíš seznamovací. Přesto jsme viděli neuvěřitelné množství práce – od přistavení k ruce („stellning“), přes ohnutí, práci na kruhu v klusu a v kroku, práci na rovné linii, dovnitř plec, dovnitř záď, přenášení váhy, až k začátkům traverzály… Každý kůň byl na jiné úrovni a ke cvikům mířil trochu jinou cestou, což bylo zajímavé. Přenesení váhy dozadu jde učit pomocí targetu, který koně vede „skoro do couvání“ … Nebo přes targeting zádě a ruky, kdy je člověk za koněm a koně učí „přitulit“ se k ruce, v podstatě se „navážit“ tam, kam dám dlaň – pro mnoho z nás objev a neuvěřitelné kouzlo. Využívala se rovná linie stěny „u diváků“, kde se pracovalo na cvicích dovnitř plec a kontra dovnitř plec. Co měli koně společné, byla chuť pracovat, zvyk přemýšlet, nabízet a komunikovat. Právě to, že práce je skutečně dialog, mě na pozitivním posilování baví.

Večer jsme se věnovali práci se svým tělem, srozumitelným signálům rameny a kyčlemi, abychom koně v pohybu neblokovali a byli ve všech pozicích srozumitelní. Vodili jsme sebe navzájem, sestavovali jsme se na obě strany, učili se dovnitř plec a dovnitř záď a přechod mezi nimi. Zkoušeli jsme i práci sedem na „vrklavé židličce“.

Řešili jsme i zvláštnosti pozitivky (neboli pozitivního posilování / práce s odměnou) – totiž že je na emoce kladen obrovský důraz a emoční rozpoložení koně řeší víc než prováděný cvik. Dalším specifikem, kterému se Angelica hodně věnovala, je rovnováha mezi chováními. Vzhledem k velké míře svobody koně je potřeba hodně přemýšlet nad tím, co, jak a kdy učím, aby se to neobrátilo proti mně – koně totiž v případě nejistoty nabídnou nejlépe naučené a nejvíce oblíbené chování. Mojí zodpovědností je, aby to bylo klidné stání nebo klidný krok nebo přistavení a aby to určitě nebyl španělský krok, shromážděný cval nebo přistoupení zádí do skupinky lidí.

Angelica zmiňovala možnost učení za pomoci nějakého konkrétního prostředí, například když potřebuje přenést cvik ze země na hřbet (a nemá k dispozici pomocníka), tak si postaví linii z konkrétních kuželů, kavalet a targetů, podél které dělá daný cvik (třeba dovnitř záď), až ho v daném místě kůň v podstatě sám nabízí – to, že na něm pak sedí skoro pasivní závaží tedy není na překážku, postupně se signály jezdce stávají důležitějšími a pomůcky na zemi je možné uklidit. Pro mě osobně to v budoucnu (kromě spousty hlasových pomůcek) bude asi cesta, protože sehnat asistenta je často zhola nemožné (průměrná vzdálenost mezi lidmi ovládajícími klikr je v Čechách asi 50 km).

Měla jsem pocit, že jsem nacpaná informacemi a další den vlastně ani nechci, protože už nezvládnu vstřebat nic dalšího…

Přesto jsme se další ráno vrhli na jízdárnu a nyní řešili již specifičtěji konkrétní cviky a postupy, které každá dvojice potřebovala. Práce s koňmi byla prokládána prací s lidmi, řešily se drobné nuance, které ale ovlivnily hrozně moc a cvik se jako zázrakem vylepšil. Pro každého koně se hledal ideální postup, pracovalo se bez ničeho, s obnoskem nebo s nákrčákem – ale vždycky bylo po ruce targetové ukazovátko.

Informace, která od Angeliky zazněla již v září a i přesto ji potřebuju slyšet pokaždé znova, je „nedržte target příliš nízko“. Když totiž koni příliš snížíme hlavu (k čemuž máme sklony zejména u čumivých koní), v podstatě zarazíme přední nohy do země a kůň s nimi nemůže pohybovat. My je naopak potřebujeme odlehčit a získat koně lehce tančícího na zadních… Při přenášení váhy dozadu je potřeba sledovat pohyb kohoutku, který se má přizvednout, a hýbat targetem pomalu. (Ještě jednou: PO-MA-LU.)

Hodně mi pomohla formulace, že nákrčák má funkci nepřímé otěže a slouží k hýbání s rameny (a tedy předníma nohama) koně.

Některé dvojice si poprvé v životě zkusily dovnitř plec, řešil se i cvik dovnitř záď, kde na začátku mají asi všichni problém, že když zadní část koně „přijede" blíž ke člověku, tak hlava jaksi „odjede" pryč, místo aby pokračovala rovně dopředu. A to se dá řešit pomocí nákrčního řemene a targetu, který v případě potřeby vrátí hlavu do požadovaného směru.
Práce ze hřbetu se prostřídala s prací „na židli", kdy se pomůcky probíraly tam a zpátky, abychom měli všichni úplně jasno, jak kterou část koně chceme „řídit" a co je potřeba předtím naučit.

Diváci se vystřídali při práci s klisnou Tilly, která zná target a klikr, ale akademické pokusy zatím neprovozovala. Zkoušelo se přenášení váhy dozadu, kdy se target pomaloučku pohybuje pod bradou koně dozadu. Je zajímavé pozorovat, jak se toho kůň může během krátké doby hodně naučit, jak různí lidé dělají „stejnou" věc různě a jak na ně kůň různě reaguje.

Osobně jsem hodně těžila z letní kliniky s Hannah, díky které jsem si přestala znechucovat koně klusáním ale naopak se klus stal oblíbeným chodem, takže jsme mohli v klusu pracovat na kruhu i na začátcích cviku kontra dovnitř plec. Chtěla jsem samozřejmě na začátek příliš, kromě toho jsem nebyla schopná si správně všimnout toho, že „už se to děje“, ale domů jsme pak jeli s pocitem, že to není úplné sci-fi.

U čaje a kávy jsme dořešili případné nejasnosti, probrali různé filozofické otázky a začali se rozjíždět domů. Angelica ocenila způsob, jakým koně pracovali – to že i v rámci klikr tréninku byli hodně v klidu a pohodě, ale přitom nadšení a nabízející, líbil se jí i způsob odměňování. Většině z nás přišlo naprosto normální, že koně na pracovní plochu chtějí, že sami opouštějí trávu na okraji a přicházejí do další lekce, že přemýšlejí a nabízejí chování – to nejlepší chování, jaké umějí. Přesto je potřeba si uvědomit, že to pořád není standard a že na mnoha místech v tréninku koní převažují metody založené na výhružkách, trestech a korekcích.

Pokud jste snad nabyli přesvědčení, že není možné s koněm pracovat, pokud si „rychle nevyříkáme, kdo tady velí“ a z neustálé buzerace lichokopytníka už jste otráveni, vězte, že to jde i jinak, a v září se přijďte podívat na pokračování!

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: