Začínáme... magické ruce jezdce

20. 11. 2020 06:00

Obrázky: 11

Autor: Gabriela Rotová Foto: Gabriela Rotová Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 1314 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přestože celé zástupy renomovaných trenérů na obvyklé chyby jezdců stále znovu a znovu poukazují a zdálo by se tedy, že tyto chyby zákonitě musí vymřít po přeslici, není tomu tak. Žijí a prosperují! Jsou nesmrtelné!:) A právě proto se vyplatí se k nim znovu a znovu vracet. Bojujeme s nimi totiž všichni, začínající stejně zarputile, jako ti pokročilí. Vzhůru tedy do světa chyb! :)

Dnes přijde na přetřes pár střípků z velké „kapitoly ruce“. Ty jsou totiž nejčastějším „jablkem sváru“, které stojí mezi koněm a jeho jezdcem.

Rovnováha a dobrá pozice v sedle

Významu budování vybalancovaného drezurního sedu jsme se věnovali v minulém článku. V souvislosti s „nesmrtelnými chybami“ se ale i k němu musíme ještě alespoň na malou chvilku vrátit. Dobrý drezurní sed je totiž pro dobrou ruku naprosto nezbytný. Kvalita jezdcovy ruky je v přímé úměře ke kvalitě jeho sedu. Jen dobrý sed umožní jezdci vést s koněm dobrý dialog. Dialog totiž není o hubě koně (opravdu – žádný kůň nemá plechovou hubu od přírody), ale o ruce jezdce. Pro šetrnou a nezávislou ruku je ale nezbytné, aby jezdec měl vybudovánu dobrou rovnováhu (tedy žádný stolicový & vidlicový sed) – měl dobře vybalancovaný sed, byl uvolněný a schopný ve všech chodech udržovat své tělo – a tak i ruce – v ideální pozici. Alternativa k tomuto vskutku žádná není...

Sed – komplex, kterým jezdec na koně působí – je totiž jazyk, je to pracovní nástroj jezdce. Zprostředkovává komunikaci, je mostem mezi jezdcem a jeho koněm. Čím plynuleji a lépe tedy tímto jazykem hovoříme, tím lépe se i domluvíme. Opravdu neexistují žádné objížďky. Ti, kteří se této „jazykové gramotnosti“ vyhýbají a přesto chtějí výsledky, se logicky dostávají s koněm do nedorozumění a názorových konfliktů. Je to stejná paralela, jako byste se ocitli ve střední Africe, uprostřed vesnice Pigmejů a neuměli jazyky centrální súdánské skupiny, Adamawa-Ubangi anebo Bantu. Rukama nohama se asi s Pigmeji jakžtakž domluvíte, napít a najíst dostanete, o botanice a sběru medu si ale s nikým z místních smysluplně povídat zkrátka a dobře nebudete! :)

Ježdění by mělo být potěšením jak pro jezdce, tak i pro koně... a proto musí jezdec i kůň absolvovat kvalitní základní výcvik

Mnoho jezdců se velmi obává působení svého sedu, potažmo své ruky. Jezdí proto nejen bez sedel, ale i bez udidel. Z jistého úhlu pohledu to ale nemusí být dar, ale může to být chyba. Pokud si jste jistí, že váš sed je dobrý, bude i vaše ruka dobrá. Není potřeba se bát. Jezdci se obvykle nerekrutují z tyranů, jedná se z drtivé většiny o myslící, citlivé a empatické bytosti, které prahnou po partnerství a snaží se být ke koním laskaví a vstřícní. Ústupky výše uvedeného druhu ale ne vždy vedou do Říma.

Sedlo i udidlo – pokud dobře sedí – nejsou nutně nepřátelé. Pokud si myslíte, že váš sed není dobrý – a proto není dobrá ani vaše ruka – zkuste investovat do svého sedu o něco víc. Víc než do snazších „nahatých“ zkratek, víc než do ze všech stran se vnucujících alternativ. Bez sedla a udidla se (až na výjimky) nemůžete dostat k vyšší formě klasického jezdectví. Pokud tedy tyto výdobytky civilizace nepoužíváte jen proto, že si nevěříte, zkuste zatnout zuby a zaměřte se na svůj sed. Jestliže se naučíte sedět, bude z vás jezdec, který si může vybrat a nic, kromě něj, nebude pro pohodlí koně potřeba.

Investujte do svého sedu! Je to jistá a spolehlivá cesta k dobrému welfare koní!

Shromáždění... produkt vývoje

Dobrá ruka je schopna vyčarovat takové přilnutí, které je lehké a jemné a kůň v něm netrpí. Ale... dobrého přilnutí nelze docílit ani tupým pevným tahem a ani vlající volnou otěží. Otěž musí s hubou koně udržovat stálý kontakt. Není pravda, že čím volnější tento kontakt je, tím je všechno o fous lepší. Ve své podstatě je tomu právě naopak. Jezdec musí koni nabídnout stabilitu – jasný požadavek – (nebude neustále otěže znovu a znovu brát a znovu a znovu je pouštět) a ten pak je třeba – postupně a krok za krokem – vyleštit do třpytu a jemně vyhladit.

Postupnou cílevědomou prací učiníme z klidného a sebevědomého kontaktu otěže živé, teplé a vláčné „mezigalaktické“ spojení. Je to jako bychom chtěli získat těsto na koláč. I kdybychom celé hodiny mlátili do mouky, vody a vajec kladivem, vláčného těsta se nedočkáme. A naopak. Chceme-li koláč, určitý tlak budeme muset vyvinout, jen něžný pohled na suroviny je v kompaktní hmotu nepromění! Ruka jezdce se tedy opravdu musí snažit kontakt najít, musí se pokusit udržovat s hubou koně stabilní, přiměřeně silné a jisté spojení. Pro koně je stejně frustrující průvlečka, jako otěž v ruce jezdce, který působí neustále se proměňující silou!

Ano. Cílem je harmonie, tu ale získáme, jen pokud dokážeme navázat a udržet spojení, byť by bylo – trochu s nadsázkou – jen rádiové! :) Je nezbytné dotýkat se klapek a strun, bez toho nevyloudíme zvuk, nezahrajeme melodii. I opačný extrém je samozřejmě chyba. Na přilnutí, a z něj plynoucího shromáždění, si musí jezdec počkat, nelze si ho fyzickou silou vynucovat, kůň ho musí nabídnout sám. Rolování koně na kolmici za pomoci hrubé síly anebo pomocných otěží nepatří ke klasickému jezdectví. Jedná se o nefunkční a neodpustitelný prohřešek, který hrubě poškozuje welfare koně. Nechtějte tedy přilnutí, pokud na něj ještě vy anebo kůň nemáte. Přilnutí a shromáždění potřebuje čas, jezdec i kůň do nich musí vyrůst, oba musí adekvátně dozrát. Zkrátka a dobře – bez práce není těsto a nejsou koláče! Těsto musí v klidu a v teple vykynout! :)

Jezdec musí nejprve „vyrůst“, jen „dospělý“ jezdec by měl koně žádat o přilnutí a shromáždění

Nevražděme kmih a takt

Vidíme to často. Čím déle je kůň ježděn, tím méně má kmihu... energie, aktivita, impuls a vznos plíživě mizí za obzorem. Dříve zvíře plné akce a života se jen tak tak a na půl žerdi plouží jízdárnou a trenér znovu a znovu volá: „Pobízej, pobízej!“. Jezdec ale v tuto chvíli už nemá co pobízet. Někde cestou „ztratil“ koně, zbylo mu jen „tělo bez duše“. Právě ruce jsou ale často zodpovědné jak za ztrátu kmihu, tak i taktu! Jezdec musí mít cit, vybroušený cit! Ruce nikdy nesmí samy o sobě zabírat příliš velký prostor, přebírat příliš mnoho velení, příliš hlasitě „pokřikovat“! Cílem jezdce je živý, energický kůň, který nikam nepospíchá, kůň, ve kterém je cítit silný zážehový motor, kůň, který má přirozenou radost z pohybu, a proto i aktivní tančící záď. Pokud ale brzdíte a brzdíte, jednoho dne opravdu zůstanete stát.

Když už ale mluvíme o zážehovém motoru... jsou koně, kteří jsou tak plní energie, že není snadné nechat je svobodně nadechnout. Pro jezdce by to bylo příliš velké dobrodružství. V drezurních obdélnících vypadají tito koně jako macaté dívky narvané v o číslo menších šněrovačkách, jejich pohyb je natěsnaný do prostoru, který jako by jim ani z poloviny nestačil. Takoví koně potřebují opravdu dobré jezdce. Jinak se to celé zvrhne v každodenní šněrování o číslo menší šněrovačkou a v lítý boj. Ani tady není odpovědí tvrdá a vydržující ruka jezdce. Ujezdit tyto vulkány těsně před explozí proto není nic pro začínající, nejisté a netrpělivé. Jezdec musí s koněm souznít a rezonovat. Velký hrnec zkrátka a jednoduše nejde překrýt maličkou „nezralou“ pokličkou. Jezdec nemůže být diktátor, musí být demokrat! :) Ruce jezdce musí být schopny za všech okolností vést rozhovor! Nesmí tupě držet a už vůbec ne tahat, tahat a tahat. Pokud jezdec koni nestačí, musí se jezdec víc snažit anebo něco změnit. Nemyslete tedy při výběru koně jen na kokardy, ale i na to, zda je ten který kůň pro vás skutečně ten pravý! Každý jezdec, nejen ten začínající, musí mít ve svém arzenálu i pokoru! Nechte si poradit!

Cílem je kůň, jehož explozivní fyzickou sílu má jezdec v každém okamžiku plně pod kontrolou

Dopřejme koním svobodu pohybu

Kůň by měl jezdci důvěřovat a to, co dělá, by měl dělat rád. Fyzická síla ale všemu, co souvisí s radostí a důvěrou, důsledně brání. Netahejte tedy za otěže, neokopávejte koně holení, nepumpujte svého koně křížem. Od prvního okamžiku, kdy se ocitneme v sedle, bychom měli hýčkat touhu koně po dopředném pohybu. Pohyb je přirozená potřeba, kterou kůň přirozeně disponuje – a to až do doby, než ze svých zkušeností odvodí, že pohyb souvisí s bolestí, nepříjemnými pocity a restrikcí. Bohužel mnoho jezdců začne tuto přirozenost koní vraždit již v rámci prvních lekcí. Nejeden z nich začíná vládnout ještě před tím, než k tomu dostal právoplatný mandát. Všimněte si, kolik jezdců ještě před dosednutím do sedla začíná, byť podvědomě, „zkracovat“ a tahat. Zkracují, když ještě není co zkrátit, a pak se diví, kampak že zmizel pohyb jejich koně. Každý milimetr otěže má svůj význam! Spojení musíme citlivě budovat po celé měsíce a na každý krok si musíte trpělivě počkat.

Pokud bude kůň stále znovu a znovu narážet na jezdcovu ruku, která ho bude skrze otěže usměrňovat, kontrolovat a vést, o přirozenou potřebu uvolněně kráčet překvapivě brzy přijde. Přichází to nenápadně, plíživě, ale jistě. Kůň se toxickou rukou jezdce „otráví“. Často to netrvá kdovíjak dlouho a jezdec si uvědomí, že místo „brzdění“ neustále pobízí. A pak kouká jako sůva z nudlí, jaká že je v sedle toho koně těžká práce. Pokud koně příliš intenzivně vedeme rukama, montujeme, zasahujeme a omezujeme, raz dva ho vyvedeme z jeho psychické i fyzické rovnováhy. Přeměníme přiměřený eustres lekce v nezdravý distres a harmonie zemře dřív, než se narodila. Jezdec může panovat a vládnout, nesmí ale dopustit, aby jeho „poddaní“ ztratili chuť do života. Kůň si musí být 100% jistý, že to nejlepší, co může nabídnout, je živý pohyb vpřed! Nechte tedy brány otevřené, nedržte se koní rukama! Nebojte se. Jestliže se bojíte, šup zpátky na lonž, pokud se nebojíte, nechte koně jít!

V této souvislosti je ale třeba znovu zmínit: i příliš mnoho volnosti samozřejmě škodí. Bezvládí ani do školní lavice jezdectví nepatří. Volnost a výcvik ale nejsou synonyma. Proto není řešení nabídnout koni jen letmý kontakt s otěží, nelze se vyhýbat jejich držení. A neměli bychom se bránit ani korekci nevhodného chování. Pokud nám kůň rve otěže z ruky u každého druhého drnu, musíme zakročit. Neříkám: „Buďte hrubí!“, říkám: „Opravte svého koně, zakročte!“

Jízda na koni by neměla mít nic společného s japonským národním sportem sumó... obzvláště, pokud je jezdec, na   rozdíl od koně, „ozbrojen“

Úloha otěží a holení

Úloha otěží a holení je také trochu škobrtavá kapitola. V řadě prvé – nikdy nebude víc totéž, co líp! :) Ani s jednou pomůckou to tedy nesmíme přehánět. Jde spíše o přesnost, součinnost a souhru mezi nimi než o tlak, kterým tou či onou působíme.

Pokud jde kůň rovně, působí jezdec holení i otěží rovnoměrně. Až potud je to obvykle každému zcela jasné. Jestliže se ale začneme pohybovat v obratech, začínající jezdec se v tom, jak otěžemi a holeněmi působit, dost často rychle ztrácí. Souběžně ohýbat a vhodně pobízet už tak snadné není. Kůň totiž nesmí ztrácet kontakt s vnější otěží a na to si začátečník musí zvyknout. Proč? Protože kůň není jízdní kolo. Pokud přitáhneme levé řídítko a pustíme pravé, při jízdě na kole zatočíme. V sedle se ale totéž nevyplácí. Bohužel zvyk je železná košile a na zkušenosti cyklisty je těžké zapomenout! :)

Platí tedy – vnitřní i vnější otěž se podílí jak na vedení koně v obratech, tak i na pozici hlavy koně. Vnější otěž ale v tom všem musí být vždy první dámou sboru – hýčkanou primabalerínou.

Jezdkyně při obratu vpravo nemá žádný kontakt s vnější (levou) otěží a tahá jen za otěž pravou... první                  a nejčastější položka v lexikonu začátečnických chyb!

Pokud nejsou vnitřní a vnější holeň jezdce ve spojení s otěží, především tou vnější otěží, nemá jezdec nic, čím by na koně působil. Nemůžeme jenom tahat za otěže anebo jenom kopat. Součinnost holeně a vnější otěže je mimořádně důležitá. Nepotřebujeme totiž ohýbat jen a jen hlavu koně, potřebujeme vést celé jeho tělo! Jedno bez druhého zde ale nefunguje.

Vlivná vnější otěž se podílí nejen na ohýbání, ale v souhře s vnitřní holení, o něco později, i na shromáždění. Proto musí vnější otěž neustále udržovat kontakt nejen s hubou koně, ale i vnitřní holení, a to přestože to fyzicky možné není... mezi pomůckami stojí koňské tělo. Kůň ale opravdu musí být na vnější otěži, to nikdo neokecá. A naopak. Pokud vnitřní otěž „nemá“ žádnou práci, může si dovolit povolit. Vnitřní otěž ano, vnější spát na vavřínech nikdy nemůže. 

Jezdec nesmí působit pouze otěžemi, součinnost holeně a otěže je nezbytná!

Uvolnění a protažení

O uvolnění a protahování se toho sice hodně namluví, ale často se pro něj dost málo dělá. A to se týká rovným dílem jak jezdců, tak i jejich koní. Kolik z nás se skutečně protáhne a rozcvičí před tím, než nasedá? Sáhněme si do svědomí. A kolik z nás se skutečně důsledně věnuje uvolnění a protažení koní? Vždy bychom měli nejprve protahovat a až pak ohýbat a sbírat. Systém existuje. Kůň musí mít možnost se před prací a i v průběhu protáhnout, a tak i uvolnit. Ovšem to, jak koně v rámci lekce správně protahovat, se musíme někde a s někým naučit, protože protažení není synonymum pro zahození otěží. Protahování skutečně stojí za naši pozornost! Dejte mu prostor, věnujte se mu jak v teorii, tak i v praxi. I ono vytoužené přilnutí a shromáždění je totiž důsledkem protažení. Mimo to – jen uvolněný kůň je schopen obratů a my donekonečna rovně jezdit obvykle nemůžeme.

Vždy tedy nejprve protahujeme, uvolňujeme a až pak ohýbáme. Tělo a ruce jezdce musí aktivně vnímat tělo a hubu koně! Přestože koně nemluví, prostřednictvím huby a držení svého těla toho svému jezdci o uvolnění velmi mnoho řeknou. Jezdec ale musí naslouchat, ne jen tupě diktovat a usilovně něco chtít.

Přilnutí a shromáždění jsou důsledkem systematického ježdění, k němuž neodmyslitelně patří nejen držení otěží, ale    i protažení

Krok v souvislosti s rukou v ohrožení

Nic nového pod sluncem. Jezdci se často snaží dostat koně na otěž v kroku, přestože jsou v této souvislosti klus a cval podstatně vhodnější, šetrnější a účelnější volba. Zapomeňte tedy na „sbírání“ koně v kroku! Především mladí/nezkušení koně jsou následně velmi náchylní k rozvoji chyb v taktu. Protože působení otěže nerozumí, snaží se „nepohodlí“, které jim udidlo působí, vyhnout ustoupením před anebo za kolmici. Pokud se v této situaci sejdou dva začátečníci – tedy kůň, který požadavku ještě nerozumí, a jezdec, který je na tom zhruba stejně – je problém na světě – ztráta taktu za rohem a řešení v nedohlednu. Jezdec tahá a montuje a kůň vzdoruje a chybuje.

Jezdec by v kroku nikdy neměl působit otěží příliš okatě, ani tady není přílišná aktivita na místě. Kůň musí mít možnost do dobré pozice hlavy „vyrůst“, a to ideálně přes klus a cval. Prostorný a pravidelný krok je totiž velmi snadné zlikvidovat. Ruka nemusí vyvinout ani kdovíkolik úsilí! Pokud kůň dobrý krok nemá, není zlepšení jeho kvality nic pro začínajícího jezdce bez dozoru. Proto by se o kvalitu kroku (a sbírání koně v něm) začínající jezdec příliš starat neměl. V kroku tedy nesmíme příliš aktivně pobízet a ani sahat na otěže. Lepší krok přináší pohyb terénem na volné otěži nebo gymnastika, jen zřídka kdy ho ale přinese nezkušená ruka jezdce.

Právě nevhodné působení ruky má na svědomí nejen omezení prostornosti chodu, ale i vznik mimochodu. Jako následek tvrdé ruky se objevuje i nedostatečně aktivní záď plynoucí ze ztráty prostupnosti. Koně v reakci na nevhodné – silné – působení ruky ztrácí žádoucí chuť kráčet plynule kupředu (zpomalují, zastavují, jezdec to celé není schopen „upobízet“) anebo se naopak snaží vytrhnout a z problému vyklusat, křiví se (ustupují tam či onam zádí), laterálně i vertikálně uhýbají hlavou... to vše jen a jen aby se vyhnuli jim nepříjemnému působení otěží. Pomůcce, které nerozumí.

Urputná snaha jezdce „napasovat“ hlavu koně do žádoucí pozice je zdrojem celé řady problémů

Kůň před a za otěží je výsledek brzkého působení příliš silné ruky. Pro mladé/nezkušené koně je proto velmi důležitý krok na dlouhé otěži. Takový krok do lekcí řadíme stále znovu a znovu, není to kapitola, na kterou je dobré s postupující výkonností zapomenout. 

Přesto ale velmi brzo musíme i tuto kategorii koní požádat o kontakt, o lehké přilnutí. Tady ale leží ono jablko sváru. Jezdec musí v této fázi již být schopen působit otěží měkce, lehce. Opravdu musí „žádat“ a ne si brát a už vůbec ne získané kdovíjak dlouho v ruce zadržovat. Otěž musí být pružná, schopná následovat pohyb koně a jezdec musí mít cit. 

Urputná snaha jezdce „napasovat“ hlavu do ideální pozice vede ke snaze koně vytrhávat jezdci otěže, „zalézat“ za ně nebo ke ztrátě čtyřdobého taktu kroku a celkové prostornosti chodu. Koně nemůžeme nutit přijímat udidlo, můžeme jen trpělivě čekat na každé jeho vstřícné gesto a to důsledně odměňovat. Když nemá kůň důvěru v udidlo, nemá smysl udidlo používat. A jsme zase na začátku. Důvěra v udidlo samozřejmě úzce souvisí s kvalitou ruky jezdce. Pokud tedy jezdec ještě nemá dobrý sed, klidnou ruku a nemá vytříbený cit pro rytmus, neměl by s udidlem ještě nějakou tu chvíli aktivně pracovat. Myslet si, že se to celé naučí jezdec a kůň „ruku v ruce“ za pár dní na pochodu je naivní, nikoli efektivní. A už vůbec ne šetrné. Opravdu platí – začínající kůň patří zkušenému, zkušený kůň pak všem ostatním! :)

Dobrá ruka je schopna vyčarovat takové přilnutí, které je lehké a jemné a kůň v něm netrpí

Nevhodný výběr koně

Za určitých okolností je souznění jezdce a koně nemožné, karambol se vrší na karambol, nesoulad hraje prim. V takové situaci jsou „špatné“ ruce jen jedním z mnoha chybných střípků ve skládačce. Stává se totiž, že chybujeme již při výběru koně a taková chyba se jen těžko odstraní. Čím lepší, citlivější a talentovanější je kůň, tím lepší, citlivější a talentovanější musí být jeho jezdec. Je prakticky nemožné funkčně kombinovat začínajícího jezdce a mladého španělského hřebce. I když je právě takové spojení docela často k vidění! :) Pokud si kůň a jezdec nejsou přiměřeně rovni, oba chřadnou jak na těle, tak i na duchu. A proto je tolik nešťastných lidí i koní. Začínající jezdci potřebují vedení, potřebují učitele, který jim pomůže nejen s výcvikem, ale i s výběrem. Srdce je v těchto věcech zákeřné a zrádné. Tolik „lásek na první pohled“ končí na inzertních portálech v sekci problémoví koně! A přitom by často stačila i jedna jediná odborná konzultace před nákupem! Láska sice hory přenáší, překonat ale Himaláje, výhradně v jejím doprovodu, je zhola nemožné.

Proč o tom mluvíme v souvislosti s rukama? Protože pokud nejsou jezdec a kůň ve funkčním souladu, dostanou i dávno odbourané chyby jezdcova sedu zelenou. A právě ruka pak téměř vždy chybuje jako první. Nejistý jezdec se začne soustředit na primární osu oko – ruka a nezávislost sedu je tatam. Dívá se dolů, víc brzdí, než pobízí, tuhne a stává se nepříjemným, a obvykle i ustrašeným břemenem. A spirála se samozřejmě roztáčí... napětí narůstá, konflikty přibývají a radost – koně i jezdce – je ta tam. Výběr koně je tedy pro vývoj jezdce opravdu důležitý. Předtím, než budete podepisovat kupní smlouvu, objektivně přemýšlejte o svých schopnostech. Nechtějte spolknout příliš velké sousto, mohli byste se při jeho konzumaci udusit! Jak říkám, nechte si poradit – srdce bývá v těchto věcech zrádné!

Začínající jezdci potřebují vedení – učitele, který jim pomůže nejen s návyky v sedle, ale i s výběrem koně

Použité zdroje

  • Journal of Veterinary Behavior: Riders application of rein tension for walk-to-halt transitions on amodel horse, Lesley A. Hawson, Hannah E. Salvin, Andrew N. McLean, Paul D. McGreevy, Faculty of Veterinary Science, University of Sydney, New South Wales, Australia, 2014
  • Journal of Veterinary Behavior: How riding may affect welfare: What the equineveterinarian needs to know, P. McGreevy, A. McLean, P. Buckley, F. McConaght and C. McLean, Faculty of Veterinary Science, University of Sydney, New South Wales, Australia, 2011

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: