Do ideálu snadno jezditelného pleasure koně zapadá i podmínka, že kůň musí umět v naprostém klidu stát. A to i tehdy, když právě obcválal několik koleček po jízdárně, právě se vedle něj zastavil hřebec, říjící klisna nebo jen neoblíbený soused z vedlejšího výběhu, nehledě na rušivé elementy běžně na závodech přítomné.
Kůň by měl stát s nohama v zákrytu, s hlavou stále v úrovni kohoutku, uvolněně, klidně, ale stále soustředěný na další pokyn jezdce. Pokukování po sousedech zde není žádoucí.
Pokud je po jezdcích žádáno, aby se seřadili vedle sebe na středu jízdárny, měli by stát rovnoběžně se stěnami (kolmo na stěnu, proti které stojí rozhodčí). Křivé postavení (následující obrázek) jednak nepůsobí dobře – ukazuje, že kůň není natolik ovladatelný, aby se nechal přesně navést na místo a tam v klidu postát – a také dává nevýhodnou pozici pro předvedení pěkného rovného zacouvání, které často na požadavek klidného stání navazuje.
Mezi nejčastější chyby u couvání patří odmítání couvání (jezdec by rád zacouval, ale kůň pořád "pěkně" stojí a nic ho nevyvede z klidu), křivé couvání, rozložené, loudavé couvání (kůň posune jednu nohu dozadu, dlouho nic, pak další nohu…), nedobře působí také projevy odporu koně, otvírání huby apod.
Naopak dobře působí, jestliže kůň na jemnou pomůcku rovně a plynule zacouvá a nakonec zůstane stát stejně vyrovnaně a pozorně jako před zahájením couvání. 
Couvání je často posledním kamínkem, který rozhoduje, zda se přikloní rozhodčí k lepšímu nebo horšímu umístění u přibližně stejných výkonů koní. Proto může být právě pěkné zacouvání tím, co jezdci pomůže se lépe umístit, naopak hodně křivé nebo neochotné couvání může jezdce shodit i o několik příček níž.
