Vzhůru na Parforsní hony

Letošními pány honů, kteří jsou dle tradice každoročně delegováni a kteří se finančně podílejí na organizačním zajištění, jsou kníže Johanes Lobkowicz, na jehož panství se hony budou konat, Václav Vydra, herec a podporovatel jezdeckého sportu a Ing. Lucie Pilipová, partnerka společnosti Via Perfecta.

Po několika letech se letos poprvé budou parforsní hony konat na novém místě, a to v malebné krajině panství knížete Lobkowicze v Drahenicích u Rožmitálu pod Třemšínem. Trasa honu je zvolena tak, aby si jak zkušení tak méně zkušení jezdci užili nádherné přírody i sportovního zážitku. Parforsní hony povede smečka honebních foxhoundů Asbach Foxhounds z Německa. Zázemí pro letošní parforsní společnost poskytl resort Equitana.

V sobotu 7. října proběhne první parforsní hon v Drahenicích.  Dle tradice bude zahájen mší v místním kostele a poté za doprovodu trubačů vyjede jezdecká společnost na samotný hon. Večer je parforsní hon zakončen slavnostním plesem na Zámku Dobříš. Díky podpoře šlechtice Colorado Mansfelda proběhne jezdecký ples v nádherných prostorách tohoto rokokového zámku.

V neděli 8. října se jezdecká společnosti zúčastní výroční 116. Velké pardubické, kde budou hosté na uzavřené tribuně sledovat vyhlášené steeplechase dostihy. Právě parforsní hony byli  předchůdcem steeplechase, které se v Pardubicích v minulých stoletích pořádali.

V pondělí 9. října proběhne druhý parforsní hon v Drahenicích. Jeho trasa bude určena pro náročnější jezdce a povede odlišným terénem od sobotního honu. Jezdci si tak budou moci  vychutnat krásu přírody tohoto kraje.

Letošních parforsních honů se zúčastní řada zahraničních jezdců, převážně z Německa a Rakouska. Očekává se jezdecká společnost z řad německé šlechty a významných hostů z Čech. Svoji účast potvrdili například Ivan Pilip, Václav Vydra, Jan Vávra a další významní hosté.

Parforsní hony jsou jedinečnou sportovně společenskou událostí a připomenutím krásných tradic historie.

I. Historie:

Průběh tradičních parforsních honů

Tento sport byl kdysi pro šlechtu způsobem jak trávit volný čas. Přípravy na samotný hon byly zahajovány tři až čtyři týdny předem kdy se konala cvičení pro koně a psy. Jezdec vláčel před smečkou jelení běhy a psovodi opakovaně stavěli smečku na stopu a cvičili ji. Do smečky se vjíždělo na koních, aby se psi naučili před koněm uskočit a vyhnout se mu. Psům se nikdy neublížilo. Cvičný hon se konal vždy mimo oboru.

Za ranního šera vyjeli objezdníci obeznat zvěř – většinou jelení. Následně mohla být smečka přivedena do obory a nasazena na čerstvou stopu. Poté určil vedoucí honu, který jelen bude loven a kde bude sraz – meet. Na smluvené místo se pak dostavili všichni účastníci honu – vrchní lovčí, psovodi se psy, podkoní s náhradními koňmi a nakonec i společnost lovců. Majitel panství převzal na místě srazu hlášení vrchního lovčího a vydal pokyn k zahájení lovu – vytlačení jelena. Polootevřené lovecké kočáry (chaise) zůstaly na místě a v nich sedící dámy sledovaly dění. Psi navedení na stopu, lovci nasedli na koně, rozjeli se do půlkruhu a v kroku hledali jelena. Psi totiž často ztráceli stopu, museli být svoláni do smečky a nasazeni znovu. Tyto prostoje jezdci využívali k občerstvení a přesedlání koní. Hon tak často trval 5 až 6 hodin. Když byl jelen dostižen a obklopen smečkou psů, přeťali mu objezdníci na zadních bězích šlachy a vybraný vzácný host mu poté dal poslední ránu. Lesem zazněla fanfára HALALI, ohlašující konec lovu. Účastníci lovu stáhli pravou rukavici, tasili tesáky a provolávali za zvuku fanfár halali. Následovalo obřadné zakončení honu a byl vzdán hold ulovené zvěři. Při návratu na sídlo panství jeli vpředu objezdníci se smečkou, za nimi vrchní lovčí, pak majitel panství s hosty. Následovaly kočáry a valník s uloveným jelenem. Teprve na hradu nebo zámku byl odtrouben konec honu.

Parforsní hony v Českých zemích

V 17. století byl hrabě Antonín Sporck významným průkopníkem parforsních honů v českých zemích. Při svých cestách se s parforsními hony blíže seznámil na francouzském královském dvoře Ludvíka XIV. Tuto francouzskou tradici se snažil přenést do zdejšího prostředí. V popředí jeho zájmu byla zvěř, která se chovala speciálně pro honební účely. Pro tyto účely se speciálně trénovali také koně a psi. Bez nadsázky lze tedy říci, že hrabě Sporck byl prakticky prvním významnějším chovatelem zvěře, který s konečnou platností povýšil myslivost na dokonale organizovanou činnost, provozovanou zvlášť vyškoleným a věci znalým personálem. Kterákoli fáze lovu až po slavnostní vzdání pocty ulovené zvěři nabyla zvláštního významu. Důstojné zacházení s ulovenou zvěří se postupně stalo samozřejmostí. Své místo zde tehdy získala i lovecká kynologie. Proto je možno s hrdostí považovat Sporcka za přímého zakladatele a velkého propagátora myslivecké etiky v zemích někdejší Koruny české.

První historický hon po anglickém způsobu uskutečnil v Českých zemích hrabě Octavián Kinský na podzim roku 1836 právě v Chlumci nad Cidlinou. Jednalo se o hon na jelena. Za tímto účelem dovezl do Čech plnokrevné koně se smečkou strakatých psů z Anglie. Hony za účasti šlechty a důstojníků z okolních posádek probíhaly většinou v okolí Kladrub nad Labem. Hrabě Kinský začal jako první nosit předepsaný červený kabát.

Roku 1837 přichází do Pardubic plukovník kníže František Liechtenstein. Kníže Liechtenstein uspořádal pro svou choť parforsní hon na jelena v roce 1841. Spolu s plukovníkem Clam-Gallasem a knížetem Auersperkem ze Slatiňan položili základ Pardubické parforsní společnosti.

Štvanice se konaly od začátku října do Vánoc čtyřikrát v týdnu za smečkou na jelena a jednou na zajíce. K prvním honům se používalo 36 psů a 140 koní. Při honu byl jelen dostižen, nikoliv zraněn či zabit. Parforsní jeleni byli chováni ve zvláštní oboře ve Slatiňanech. Tato zábava vzbuzovala v Pardubicích vzrušení a údiv, ale vedla také ke zdražení potravin, zboží a bytů. Na druhou stranu do města putovalo více peněz od účastníků honů. Některé hostince ve městě se záhy změnily v nákladné hotely po vzoru lázeňských míst. Mnozí šlechtici si ve městě zakoupili domy, jako např. hrabě Kinský či Furstenberg. A jelikož kvalita cest v té době nebyla valná, mnozí zde bydleli po celou dobu honů. Během honů byly také často způsobeny škody na majetku, ale i na to parforsní společnost pamatovala. Byl vypracován zvláštní formulář, podle kterého byly vypláceny polní škody. Do určitého pardubického hostince byli sezváni všichni poškození a na místě jim byla částka vyplacena.

Díky bouřlivým revolučním událostem se hony v letech 1848 – 49 nekonaly.
K obnově honů došlo roku 1850 po příchodu saského barona Zedwitze. Za organizování honů požadoval pevnou částku k úhradě výloh. Účastníci s jeho návrhem souhlasili a tak byly hony obnoveny. Zedwitz usiloval o to, aby koně i psy byli při honech co nejvíce šetřeni a co nejméně namáháni. Výsledkem bylo, že mnoho honů bylo špatných, jelikož i ke štvaní posílal špatné jeleny. V té době trvala sezóna tak dlouho, dokud nezamrzlo. Podle dohody musel být hon organizován i tehdy, když se chtěl účastnit jen jeden podílník. Válka v roce 1866 ukončila mastrování barona Zedwitze.

Společnost tak zůstala bez mastra i bez koní, hony byly přerušeny. Po ukončení války v roce 1866 do Pardubic přichází princ Egon Thurn-Taxis. Převzal smečku psů i mastrování a na podzim 1867 se hony opět vrátily do Pardubic. Nové mastrovství přineslo do Pardubic i nový směr. Princ Egon Thurn-Taxis jako výtečný jezdec a sportovec se snažil ukázat především sportovní stránku honů. Z Anglie byli dovezeni noví psi, jezdci používali jako výstroj červené kabáty s modrým sametovým límcem s knoflíky ze žlutého kovu s monogramem P.H.C. značící "Pardubitzer Hunting-Club" (Pardubický honební spolek). Roku 1871 se princ Thurn-Taxis vzdal mastrování.

Roku 1872 převzal vedení honů princ Emil Furstenberg. Roku 1874 se pardubických honů zúčastnil i císař s císařovnou a pobyl i v Pardubicích několik dní. V témže roce vznikla také Velká pardubická. Z úspěšných koní, kteří doběhli dne 5. listopadu 1874 do cíle Velké, byli také tři koně, kteří se pravidelně zúčastňovali pardubických parforsních honů. V roce 1876 se parforsní hony, stejně tak jako Velká pardubická pro velké mrazy nekonaly.

Od roku 1877 se stal posledním masterem hrabě Jindřich Larisch. Ten zastával svou funkci až do první světové války. Tehdy byla sezóna otvírána počátkem října, konečným termínem byl 10. prosinec. Honební dny byly pondělí, úterý, pátek a sobota.

Dne 6. prosince 1913 byl uspořádán poslední parforsní hon parforsní společnosti, který se uskutečnil poblíž Bohdanče. Díky první světové válce byl provoz honební společnosti zcela omezen. Jezdci i koně byli povětšinou povolány do války. Rokem 1917 skončilo období pro placení akcií. Po válce již nebyla činnost parforsní společnosti obnovena.

II. Současnost

Novodobé pojetí parforsních honů

Parforsní hony jsou v současnosti ritualizovanými lovy na symbolickou zvěř. K parforsním honům patří smečka honebních psů s ekvipáží na koních. Předvojem této společnosti je "liška", tedy jezdec, který mívá na rukávu připevněn liščí ohon, a psům vyznačuje stopu. Za smečkou jede master s pánem honu a za nimi skupina jezdců. Během jízdy překonávají všechny terénní nerovnosti a přírodní i umělé překážky. Na závěr je takzvané halali, v případě Hubertových jízd krátký dostih, při němž se jezdci snaží "lišce" sejmout ocas, v případě parfrosních honů je halali poděkováním přízni sv. Huberta, smečce a účastníkům, honební psi – nejčastěji foxhoundi či bíglové – dostanou za odměnu hovězí bachory. Po ustájení a ošetření koní následuje slavnostní večer či přátelské posezení, při němž jsou "odsouzeny" jezdecké hříchy z průběhu dne. 

Po druhé světové válce byla tradice parforsních honů v České republice obnovena až v roce 1995 a to v Chlumci nad Cidlinou v Hřebčíně Equus Kinsky. Novodobé pojetí honů čerpá z tradic francouzských, které zdůrazňují společenské  vyžití tak i anglických, které si zakládají na sportovním zážitku.

Účastníky honů jsou kromě populárních osobností však převážně němečtí jezdci, kteří jsou vlastně polo-profesionálové, protože vlastní a celý rok připravují speciální koně pro tento účel a to tzv. huntry. Tito koně jsou chováni převážně v Anglii a vznikli křížením chladnokrevné klisny s anglickým plnokrevníkem. Tito mohutní a vytrvalí koně oplývají klidným temperamentem a mohutnou skokovou potencí. Trasy lovu jsou pro tyto účastníky velmi náročné a v průběhu překonávají pevné přírodní překážky až 140 cm vysoké. Nepozornost koně na takové překážce znamená většinou pád nebo bolestivý následek. Koně proto překážky najíždějí s velkou pozorností a respektem, což vyžaduje jejich proježděnost, trénovanost a odpovídající temperament. Vidět tuto honební společnost v akci je nejen sportovním, ale i společenským zážitkem.