Vzestup a pád po anglicku

16. 5. 2012 Monika Brucknerová Autor fotek: archiv autorky

Pokračujeme v našem „anglickém“ vyprávění. Vzestup a pád – ano, řeč je o legendárním Newmarketu. Místu příběhů Dicka Francise, sídle anglického Jockey klubu, zemi zaslíbené pro každého koňáka. Najdete ho nedaleko Cambridge, takže pro člověka jako já ideální místo k životu – významné historické památky nedaleko a špičkové koně jsem měla okolo sebe.

hypOpět jsem se tam dostala jaksi omylem - ze známosti. Kdesi se vynořila stejná známá, která mě do Anglie naverbovala a nabídla mi, jestli bych nechtěla vysvobodit z ubíjející rutiny mé aktuální stáje. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasila! Většinu Yorkshire jsem už měla probádanou, v práci to už lepší být nemělo, změna působiště přišla jako na zavolanou. Dostat se do Newmarketu nebylo jen tak. Pracovní jezdci z malých venkovských stájí o něm mluvili se zbožnou úctou, básnili o platech a skvělých pracovních podmínkách... Zároveň tak nějak na povrch prosakovalo, že udržet se v Newmarketu není hračka, ale náročná dřina proložená především precizní prací. Malinký zádrhel přece jen nastal - v minulých stájích jsem výrazně přibrala. Přesněji řečeno, do Newmarketu jsem potřebovala zhubnout 15 kg (!).

Pro překážkové koně v Anglii akceptují váhu i 65 kg, pro mladé rovinové koně musí člověk vážit však 52 kg, nejhůře 55 kg! S dovětkem, že se jedná o váhu komplet - tedy s oblečením, botami a přilbou. Od té doby vím, že džíny mohou vážit až 1 kg a šikovné rajtky 0,5 kg. Měla jsem na to cca dva měsíce, do toho zakomponované vánoční svátky. Nikdy bych to už nechtěla zažít - ty dva měsíce byly skutečným utrpením. Takřka jsem nejedla, po těžké denní práci ve stájích chodila běhat míle a potit, ke konci jsem takřka nepila. Ano, zvládla jsem to, ale přibližně dva roky po tomto zásahu jsem nebyla schopna přibrat a můj metabolismus byl totálně rozvrácený. Rozhodně to nestojí za obdiv a není hodno následování.

Newmarket mi toto mé odříkání však vrátil zpět měrou vrchovatou. I když můj vstupní test u nového trenéra tentokrát dopadl velmi neslavně. Dvouletka mě při úvodním klusu dvakrát mazaně shodila a já musela vyměnit koně za hodnějšího. Trenér to vzal s humorem a nevyhodil mě. Nastoupila jsem do rovinových stájí k panu Clive E. Brittainovi, Carlburg stables (http://images.mitrasites.com/photo/clive-brittain.html). Bohužel jsem se v této stáji pohybovala i v době, kdy uhynul po úrazu jeho legendární Warrsan, který měl jít týden po své smrti do chovu (http://en.wikipedia.org/wiki/Warrsan). Záměrně píši po úrazu, přestože všechna média hovoří o nádoru. Příčinou smrti bylo krvácení do mozku, ale těžko sdělit médiím, že legenda se praštila při hřebčení o horní rám stájových dveří a uhynula na krvácení do mozku.

vstupV této stáji bylo okolo 100 koní, když přišli na jaře jako dvouletí, pak počet stoupal na číslo 150. Stáje byly úpravné, čisté a světlé, areál plný zeleně a květin. Radost pracovat, plat fantastický - dvojnásobný až trojnásobný proti předchozí stáji. Práce byla zajímavá, pestrá a velmi náročná na preciznost a pracovitost. V letním čase první lot vyjížděl ve 4:30, v zimním čase o hodinu později. Za tmy jezdci nosili reflexní vesty. Bylo tu víc jezdců, víc headladů, jasně rozdělená práce. Složité soukolí stáje fungovalo takřka bezchybně. Každé ráno stál pod hlavní věží, na které byly hodiny, trenér a kontroloval nástup koní do práce. Opoždění byť o minutu bylo velmi nežádoucí, a pokud se opakovalo, vyhazov byl jasným pokračováním. Takže jsme ráno všichni projížděli na koních okolo trenéra s úsměvem, hlasitým pozdravem a pokud možno o pět minut dřív před stanoveným časem.

I zde jakékoliv použití násilí a hrubosti vůči koni znamenalo okamžitý vyhazov bez milosti. Bič jsme nepoužívali při ježdění vůbec. Bylo žádoucí, pokud kůň zlobil přímo před trenérem (ať na ruce nebo pod sedlem), se tomu zasmát, koně co nejrychleji uklidnit a po uklidnění pochválit. Pan Brittain své svěřence miloval - pokud kůň zlobil, vždy přispěchal s kostkou cukru místo trestu. Opravdu to fungovalo.

Já se velmi záhy přihlásila o další práci - vodění koní do kolotoče. Před prvním lotem do kolotoče vodili koně vybraní lidé za příplatek, každý měl svůj kolotoč a okruh koní. Na kolotoč jsem vstávala při letním čase okolo 3:15, protože nejpozději ve 4:00 musel být první lot v kolotoči - což často kontroloval trenér osobně. Zároveň jsem nesměla přijít pro koně příliš brzy, abych koně nerušila. Na šest koní do kolotoče bylo přesně půl hodiny, tedy na každého koně 5 minut. Což byl šílený čas, pokud člověk musel koně lapit, nandat ohlávku, případně sundat deku, dovézt do kolotoče, kolotoč zastavit, vpustit koně, pustit kolotoč a jít pro dalšího koně.... K šílenství mě přiváděli koně, kteří při mém příchodu spokojeně leželi a nechtěli vstávat...Ze začátku jsem večer chodila pečlivě studovat rozpis koní do kolotoče na druhý den (psát si je na papír) a zároveň jsem je chodila večer hledat - kde který stojí. Areál stájí byl obrovský a hledání koní ráno časově nereálné. Takže ve 3:30 začal ve stájích tichý a nemilosrdný hon na čas, který přesně ve 4:00 ustal.

barvyJakmile jsem své koně znala, už jsem ani nesvítila ve stájích, byla to ztráta času a dávala ohlávky po tmě. Pravidlem bylo, že v místech, kde by se mohli míjet hřebci s klisnami, měli hřebci přednost a nikdy nesměl jít hřebec za klisnou. Z kolotočů před prvním lotem si koně vyzvedávali už jezdci a zároveň do kolotočů vodili další své koně přesně podle rozpisu. V této stáji měl každý kůň u svého boxu cedulku se jménem, původem a majitelem; a vlastní ohlávku, na které opět bylo jeho jméno. V Carlburg stables měli všichni koně světle hnědé ohlávky s bílou plastovou jmenovkou na lícnici. Když přišli dvouletci, takřka obratem každý dostal svou novou, hnědou ohlávku se jménem. Lidem jako já, kteří ve stájích začínali, tento systém velmi usnadňoval život, protože nalézt v kolotoči plném hnědáků bez odznaků to správné zvíře bylo ze začátku bez ohlávky nereálné. Později jsem zjistila, že nemám problémy si zapamatovat a rozlišovat i bez ohlávek 150 koní naší stáje.

V této stáji bylo také volno 1x za 14 dní, ale byla to polovina soboty a celá neděle, prostě paráda. Opět jsem intenzivně cestovala, peněz na to bylo dost. Blízkost takového skvostu jako je Cambridge byla lákavá, cestovatelům doporučuji návštěvu Cambridge před Oxfordem, je mnohem hezčí. Pobyt v Newmarketu pro mne znamenal období překrásných gotických katedrál. Katedrála v Ely, Peterborough, Wells,... Vzhledem k možnosti pronájmu auta nebyl problém navštívit ani vzdálenou, ale nádhernou katedrálu v Salisbury. Později ve mně fotografie ze Salisbury vyvolaly dojem, že se tu musela natáčet část příběhu Harryho Pottera.;-) Kousek od Newmarketu jsem se procházela po kruzích v obilí, člověka opravdu ohromí ta preciznost, s jakou jsou klasy složené v jednom směru, a přesné tvary obrazců. Když jsem vyzvídala u místních, tak jsem se dozvěděla, že dokud byl živ starý Peter, tak kruhy byly perfektní, ale mladý je prostě tak hezky neumí.:-) Dosažitelné je i Stonehenge, které na živo příliš neohromí, především je odpudivý plot okolo něho. Mnohem zajímavější jsou v okolí prehistorické komorové hroby a valy. Větších či menší kruhů z kamenů je v okolí Stonehenge několik.

start

Velmi často jsem začala ve stáji pana Brittaina doprovázet koně na dostihy. Vycházela jsem velmi dobře s místním travel headladem a to mi umožnilo poznat mnoho závodišť Británie. Jezdili jsme na dostihy doslova po celých ostrovech, byla jsem jak ve Skotsku, tak ve Wellsu nebo na pobřeží Doveru. Doverské závodiště je zajímavé - jeho dráha vede přes frekventovanou silnici. Na dostihový den se na asfalt zkrátka položily lýkové rohože a posypaly posekanou trávou. V momentě, kdy koně běželi dostih, tak se silnice na okamžik uzavřela, po odběhnutí dostihu auta volně přejížděla rohože... V té době už se mnou komunikovali i někteří žokejové a zrovna v Doveru jsme se s jedním žokejem bavili, jak je ta dráha špatná. Za cílem byl už jen poměrně krátký rovný úsek závodiště, pak mohutné bariéry a za nimi sráz do moře (bílé útesy doverské). Mnoho jezdců brzdilo koně, kteří neměli šanci na umístění, už před cílem, protože dráha byla krátká a koně museli včas otočit a klusat zpět.

Koně na dostihy někdy jezdili naším kamionem, ale mnohem častěji nájemními kamiony. Trenér mohl objednat celý kamion pro své koně nebo z několika stájí jeli jednotliví koně na stejné dostihové závodiště. V momentě, kdy jelo kamionů víc, věděla jsem přesně, v kolik nakládám své koně a kam s nimi pojedu - s našimi koňmi jsem jela několikrát sama, a až na závodišti se potkala se zbytkem výpravy. Většina trenérů objednávala přepravu zde: http://www.valeofbelvoir.co.uk/page/john-parker-horse-transport Mojí povinností bylo ještě před naložením koní zkontrolovat, jestli se jedná o správný kamion (když třeba přijížděli postupně čtyři kamiony na různá závodiště, abych naložila své koně do toho správného), urychleně naložit věci a předem připravené koně. Vše probíhalo velmi rychle, protože za pár minut přijížděl další kamion pro další koně...

Velmi rychle jsem se spřátelila s řidiči kamionů, potkávali jsme se často. Různé vtipkování a drobné dárky se staly součástí cest na dostihy, bylo to opravdu prima. Při příjezdu na dostihy jsem musela koně vyložit, ustájit, přemístit věci (uzdečky, deky, čištění, své věci na převlečení) a počkat na veterinární kontrolu koní. Předložit dokumenty. Všichni koně jsou čipovaní, takže veterinář kontroluje čipy a zdravotní stav koně. Teprve pak jsem je mohla na chvíli opustit, abych případně potvrdila přihlášky nebo vyslechla instrukce od travel headlada. Ke každému koni jsem měla přesný čas, na který měl být vyčištěný, naužděný a opatřený dekou s podbřišníkem ve stájových barvách. První vodění koně před sedláním do dostihu probíhalo v areálu stájí, pak jsem se s koněm v přesně určený čas přesouvala do paddocku a přesně na minuty ho zaváděla do předem vybraného boxu na sedlání.

Sedlal výhradně travel headlad, na velkých dostizích sedlal trenér. Malých dostihů se trenéři neúčastní. Koně povodit pod sedlem, headlad dotáhl sedlo a za pochodu vyhodil žokeje do sedla. Opětovné krokování s žokejem v paddocku, odvedení koně na dráhu. Mít připravené vodítko, aby lehce pustilo koně, když vyrazí na prubikentr...Odběhnout si vsadit a sledovat koně při dostihu v televizi. Včas se vrátit na dráhu a odchytit svého koně. Počkat na seskočení žokeje, odsedlání, případně dekorování. Odvézt koně zpět do stájí, pečlivě vykrokovat, umýt a rychle se pustit do přípravy dalšího.

bazenDostihové dění v Británii má jednu zajímavost pro vodiče - možnost vyhrát „best turn out" - tedy nejlépe upraveného koně daného dostihu. Koně se hodnotí při vodění před dostihem a ještě než dostih odstartuje, je vyhlášen vítěz. Pro vodiče to znamená, že je vyhlášen rozhlasem, zaberou ho televizní kamery, diváci zatleskají a on si jde převzít obálku. V ní může být 20 až 50 liber, tedy docela slušná suma za povinné vyčištění koně. Pro vodiče je povinností se na vodění koní dobře oblékat - kluci košili s kravatou a „kvádro", já byla vždy v luxusní bílé halence a černých kalhotách, když bylo slušné počasí. Pokud se voděný kůň umístí nebo dokonce vyhraje, přijde nadšený majitel s další finanční odměnou pro vodiče a z výhry dostává vodič od trenéra další procenta. Best turn out jsem vyhrála opakovaně, ve stájích mi to přinášelo závist hraničící s nenávistí. Můj pád se začal rýsovat...

Ve stájích pana Brittaina se ráno odjezdili dva koně, pak se šlo na snídani do jídelny v areálu stájí. Vše bylo v rámci zaměstnaneckých výhod. Menu tvořila klasická anglická snídaně (slanina, fazole, tousty s máslem a marmeládou), ale i müsli nebo cornflakes. Čaj, káva, mléko k dispozici. Po snídani další dva loty a polední pauza (2,5 hodiny). Odpoledne lehké překydání boxů (které ráno ale precizně vykydali stájníci), vymytí napáječek a žlabů, koně dostali poprvé za celý den seno. Seno bylo jen z jednoho druhu trávy (přirovnala bych to k druhu srha říznačka), oves měl obrovské, žluté obilky - byl z Austrálie. Zametalo se hlavně vysavači - jak ručními, tak velkými, pojízdnými se zásobníky. Před každý box se denně navážely velké a těžké balíky žlutě zabalených obrovských, bezprašných hoblin (Bedmax shavings).

Pak se všichni bez rozdílu pozice slézali do krmírny, které šéfoval velevážený headlad, který pouze chystal jádro pro koně. Základem byl australský oves, promíchaný se spařenými otrubami (otruby se spařovaly v tlakové koloně) oslazenými melasou a doplněné česnekovým extraktem. Mladí koně dostávali další preparáty podporující vývin kostry (únavové zlomeniny se občas vyskytly). Vozíky naplněné krmením si rozvážela každá skupina podléhající určitému headladovi pro své koně sama podle předem stanovených dávek. Jádra koně dostávali obrovské množství, objemného krmiva málo a často ještě nesežrali všechno. Koně, kteří měli druhý den běžet dostih, tak seno dostali výjimečně trošku ráno den předem, ale odpoledně už žádné. Jádro nedostali pouze ráno před dostihem.

Po večeři jsem ještě chodila kontrolovat rozpis koní do kolotoče a koně, které jsem měla druhý den jezdit. Trenér byl všudypřítomný, kontroloval vše. A pokud nekontroloval trenér, tak headlad určitě. Zde se nevyplatilo práci ošidit. Ubytování měla většina jezdců ve stájích - v areálu byly domy pro jezdce. Rozhodně to bylo pohodlnější, než dojíždět do města.
nm
Práce koní je poměrně monotónní - nejprve okrokují a lehce zaklušou s jezdci v areálu stájí, pak se vydají do města na dráhy. Pro naši stáj byl nejblíže věhlasný Warren hill (koně na něm běhají už od 18. století) se svou typicky červenou zemí.. Přes město chodí koně normálně po ulicích, kde jsou pro koně vyčleněné speciální betonové, široké chodníky. Chodníky pro pěší jsou vedle, často oddělené živým plotem a jsou blíž k vozovce. Pořadí koní jdoucí na dráhu je jasné - první jdou starší hřebci, následovaní mladými hřebci, pak starší klisny a mladé klisny. Celou cestu koně doprovází vždy trenér v autě, který pak vedle dráhy sleduje jednotlivé, cválající koně. Stovky koní přecházející ráno silnice mají vždy přednost před auty - jezdci dokonce ze sedla ovládají semafory, kterými zastavují provoz. Stačí zatáhnout za kovovou tyč a na semaforu naskočí zelená pro koně. Koně buď jdou rovnou na tréninkové dráhy, nebo ještě okrokují a klušou na hlavním prostoru přímo ve městě - kde jsou kruhové dráhy pro opracování koní. Pohyb koní po dráze má přísná pravidla a zákony. Nástup do cvalových drah je adrenalinový zážitek, protože mnoho koní už od přejití silnice šílí a přenáší svou nervozitu na ostatní koně. Ráno se ve frontě na dráhu potkávají jezdci z mnoha stájí - příslušnost koní poznáte podle stejného oblečení jezdců, dek koní s vyšitými iniciály trenérů a potahů na přilbách jezdců. Nejprestižnější stáje s nejlepšími koňmi a jezdci - Godolphin měly zdaleka viditelně sladěné koně a jezdce (http://www.godolphin.com/PhotoGalleryMain.aspx?gid=10)

drahyKoně odskakují podle předem stanoveného pořadí, jezdci musí mezi koňmi udržet nadiktovaný rozestup bez ohledu na rychlost koně před nebo za sebou. Dráhy jsou jednosměrné, dole pod kopcem začínají, jsou ohraničené plastovým zábradlím a na kopci končí. Koně buď jdou jen jednou, nebo se krokem vracejí okolo Warren hillu dolů ještě na další cval. Po práci jdou koně krokem domů, jezdci povolují sedla, seskakují a jdou pěšky vedle koně aspoň půl kilometru před stájemi. Odsedlat, umýt, v létě krátce popást, dát do boxu. Dojít si do kolotoče pro dalšího koně a vše se opakuje...

Řevnivost a konkurence mezi jezdci je obrovská, všichni bojují o přízeň headladů a především trenéra. V momentě, kdy jste oblíbenec headladů a trenéra, případně vyhrajete párkrát best turn out jako se to stalo mně, stojíte zároveň druhou nohou ve výpovědi z práce. Nikdo vám nic neopustí, každá chyba je zveličována a žárlivě sledována. Jako doprovod na dostihy jsem začala jezdit necelý měsíc po nástupu do nové stáje. Za necelé dva měsíce jsem začala jezdit „rychlé práce" - gallopy, které smělo jezdit jen pár vyvolených. Já jako okrajový dostihový jezdec, který se k „dostihákům" dostal spíše omylem, jsem byla velkým trnem v oku Čechům, Polákům a Francouzům, kteří se dostihům věnovali „na plný úvazek" a stále čekali na svou příležitost. Když to všechno trenér završil tím, že mne vybral do nejužšího kola, kdo bude vodit koně na prestižním dostihu 2000 Guiness, a zároveň jsem věděla, že pojedu vodit koně i na aukci Tattersalls, bylo jasné, že pozici dlouho neudržím. Pak stačilo jedno, dvě zaváhání, aby moje pozice u trenéra byla oslabena za vydatného přispění konkurence a můj osud byl zpečetěn. Vše vyvrcholilo běžným vyhazovem, kdy po sezoně trenér třetinu až polovinu jezdců propouští. Nevadilo mi to, byla jsem už unavená neustálým soupeřením a řevnivostí jezdců.

V Newmarketu jsem navštěvovala jazykové kurzy určené pro cizince pracující v Británii, mohla chodit do knihovny, nakupovat a využívat internet. Newmarket je roztomilé a příjemné městečko, kde na jednoho obyvatele připadá několik koní. Při příjezdu do Newmarketu určitě pojedete okolo obrovského sousoší vzpínajícího se koně a člověka, který koně drží. Bývá dobrou zábavou „ošetřovatele" pořád do něčeho oblékat (reflexní vesta, spodní prádlo,...), kůň má na předním kopytu trvale nalepenou skutečnou podkovu. Pokaždé, když jsem jela okolo, tak jsem se těšila, co zase na sousoší bude za nový vtípek. Newmarket má i svůj „Big Ben" - hodinovou věž, hlavní nákupní třídu, dostihové závodiště (starou a novou dráhu) a hlavně aukci plnokrevných koní - slavnou Tattersalls. Ke koloritu Newmarketu patří také velké množství hřebčínů, které Newmarket obklopují.

Zde jsou odkazy na fotografie památek v okolí Newmarketu:

Aukční hala Tattersalls je kruhová s tribunami okolo. Koně jsou označeni terčíky s čísly, nalepenými na zádi. Areál je pečlivě upravený, s anglickým trávníkem a památníkem s liškou. Kupující jsou z celého světa - Arabové, Japonci, Evropané, šejkové, emíři, boháči celého světa. V zájmu vodiče je předvést koně co nejlépe - dostává procenta z utržené částky. Rozpustila jsem si své vlasy po zadek, vzala odvážnou halenku, luxusní kalhoty a vodila tříletého hřebce. Šejkové s požitkem přihazovali na „blond princeznu" - můj hřebec se prodal nakonec za vyšší částku, než se předpokládalo a mně z toho plynul tučný zisk. I trenér mi popřál k dobrému výkonu. Celou aukci jsem prožila v jakémsi transu, atmosféra je fantastická a jedinečná.

Jako jediná stáj v Newmarketu jsme měli v areálu stájí kruhový bazén určený k plavání koní v rekonvalescenci nebo těch, kteří ještě potřebovali zvýšit tréninkové dávky, ale už nebylo možné zvyšovat zátěž na dráze kvůli zdraví jejich nohou. S oblibou jsem se do něj chodila koupat, pokud byl čas a slušné počasí. Běžnou součástí stájí byl kovář - který pracoval pouze pro naši stáj. Pracoval sám, občas měl pomocníka. Všechna kopyta si držel sám a i s bláznivými koňmi vycházel skvěle. Překvapilo mne, kolika koním dotmeloval kopyta - měli velmi málo rohoviny, že takřka nebylo kam dát hřebíky.

Další možností, jak si vydělat peníze navíc, byla možnost asistovat zubaři jako držič koní. Lehoučká práce spočívající v nasazení ohlávky, zapnutí a držení vodítka po dobu zákroku. V průběhu dovolené zahradníka jsem o svém volnu pečovala o trenérovu zahradu a květiny v areálu stájí. Pokud štěstí přálo, penízky se jen hrnuly a trenérova přízeň byla neomezená. Všechny pohádky však jednou skončí. Nastal čas změnit působiště.;-) Jako památku na Newmarket mám zarámovanou fotografii od pana Brittaina s jeho vlastnoručním podpisem, když jsem vodila vítěze v jeho barvách na významném dostihu.

Další fotografie z pobytu Moniky v Newmarketu najdete ve speciální galerii: Vzestup a pád - legendární Newmarket.

Podobné články

Poslední zastávka při mém cestování po Británii skončila spokojeným oddechnutím v malých a od civilizace naprosto odříznutých stájích věhlasného…

Jako vše nejlepší v životě i tohle přišlo naprosto nečekaně, bylo velmi málo času na rozmyšlenou a já vůbec netušila do čeho jdu. Ale stálo to za to!…