Vyhrajte Dívku na tančícím koni!

8. 12. 2021 08:00

Obrázky: 6

Autor: EQCH redakce Foto: Nakladatelství Brázda, archiv EQCH Rubrika: Soutěže Počet přečtení: 525 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

AKTUALIZACE: Soutěž ukončena // Chcete krásný vánoční dárek a ještě se něco dozvědět o jedné z legend mezinárodní drezurní scény? To jste tu správně! :-)

Minulý týden se na knižním trhu objevila novinka z Nakladatelství Brázda – kniha Charlotte Dujardin s názvem Dívka na tančícím koni. Máme pro vás ukázky z knihy a také tři výtisky, o které si můžete zasoutěžit!

 

Charlotte Dujardin: Dívka na tančícím koni

Charlotte Dujardin a její charismatický kůň Valegro doslova vtrhli na mezinárodní drezurní scénu svým výkonem na olympijských hrách v Londýně v roce 2012, kde překonali předchozí olympijský rekord. Mladá žena s oslnivým úsměvem a s koněm, který pod ní tančil, uchvátila celý svět a je považována za nejlepší drezurní jezdkyni své doby. Charlotte Dujardin v této knize vypráví svůj osobní příběh od chvíle, kdy jako dvouletá začala jezdit na koni. Drezura byla v té době doménou bohatých – nebyla součástí života lidí střední třídy, do níž se dívka narodila. Její rodiče však dokázali přinést spoustu obětí a poskytli jí co nejvíce příležitostí. Charlotte v šestnácti letech opustila školu, aby se mohla věnovat drezuře a závodění. Ve 22 letech jí byla nabídnuta práce ošetřovatelky u britského olympijského jezdce Carla Hestera. Tam potkala i svého čtyřnohého partnera Valegra, který jí změnil život.

Kniha je příběhem jednoho outsidera, jednoho neobyčejného koně a jejich neuvěřitelného pouta, které je společně vyneslo na vrchol.

  • Vydavatel: Nakladatelství Brázda s.r.o.
  • Počet stran: 224 stran + 8 stran barevné fotografické přílohy
  • Vázaná vazba, formát 145 x 205 mm
  • ISBN 978-80-209-0437-9

Kniha je k dostání na www.odborneknihkupectvi.cz.

Ukázky z knihy:

Naše rodina a poníci

Lidé se mě často ptají, jestli drezurní koně tančí sami od sebe.

„A ty tam jen sedíš a řídíš ho?“ zajímá je. „Protože já jsem tě pozoroval a vůbec nechápu, jak to děláš.“

To je otázka, kterou miluji, protože pokud to vypadá, že na koni nic nedělám, pak to dělám správně. Drezura je především o harmonii: mít takový vztah se svým koněm, aby k vám měl důvěru a aby všechno, co spolu děláte, vypadalo snadné a bez námahy, jako by se to dělo kouzlem samo od sebe. Ale dneska už vám mohu přiznat, že na začátku tam moc harmonie nebylo.

Poprvé si pamatuji, že jsem seděla na koni, když mi byly tři nebo čtyři roky. Ponička byla tmavá plavka s bílými ponožkami a malou lysinkou, jmenovala se Sovereign (Panovnice). Byla jsem na louce za naším domem v Hoddesdonu v Hertfordshire a maminka se mě snažila něco učit, ale malá zlobivá ponička ani za nic na světě nechtěla přestat sklánět hlavu k trávě a žrát.

Koně byli velkou vášní mé maminky Jane. Než otěhotněla s mojí sestrou Emmou-Jayne, která se narodila v roce 1982, jezdila všestrannost a byla závodně úspěšná i ve skákání. Pak, v roce 1985 jsem se narodila já a v roce 1986 můj bratr Charles. Maminka po narození nás všech ještě chvíli závodila, ale my jsme se ukázali jako pěkní záškodníci a hodně jsme ji rozptylovali: Plakali jsme a volali jsme na ni, když byla na kolbišti. Nebo když si vezla koně na závody, musela s nimi každou chvíli zastavovat, protože jsme potřebovali čurat.

Když jsme byli malí, maminka pořád měla několik koní, a když je ráno místovala, vždycky jsme se zoufale snažili vyšplhat jim na hřbet. A ona nás raději vyhodila nahoru, abychom konečně zmlkli. My jsme tam sedávali, drželi se jich za deky a mlaskali a snažili jsme se je přinutit k pohybu, zatímco ona je obstarávala. Nikdy jsem nechtěla slézt, když skončila, musela mě doslova stáhnout.

Musela si rvát vlasy, když mě pozorovala, jak se snažím jezdit Sovereign. „Nakopni ji! Nakopni ji!“ křičela na mě pořád, ale já jsem byla tak maličká, že jsem na ni ani nedokázala dosáhnout nohama a bušila jsem jen do bočnice sedla. Ještě chvíli jsem na ní tak vlála a pak to maminku přestalo bavit, zasáhla a poničku sama naklusala. Uklusaly jsme pár kroků a v další minutě měla Sovereign hlavu zaraženou zpátky v trávě a zase se pásla. Mohla jsem dělat, co jsem chtěla, k pohybu jsem ji nepřiměla.

Když se na to teď dívám zpětně, asi to nebyl nejslibnější začátek kariéry, ale přesto se koně a ježdění staly něčím, čím jsem chtěla trávit každou minutu každého dne svého života. Nenáviděla jsem veškerý čas nuceně strávený sezením ve školní lavici a krátila si tam chvíle počítáním, kolik takových let mi ještě zbývá. Čas ve škole pro mě byl „zabitý“ a neměl pro mě smysl, protože mi nepomohl lépe jezdit. Moje starší sestra byla průšvihářka, která chodila za školu, ale na to jsem se já vždycky moc bála. Kdybych se dostala do maléru, maminka by mi mohla zakázat ježdění. Nemohla jsem ani předstírat, že jsem nemocná a nemůžu jít do školy, protože to vždycky bylo:

„Ale jdi, jestli sis mohla odjezdit poníky, jsi zdravá dost. Vem si uniformu a pospěš si.“

O kolik by byl můj život jiný, kdyby si moje babička, maminčina matka, prosadila svou a maminka by byla tanečnice? Babička byla původně švadlena a můj dědeček byl jejím druhým manželem, stejně jako ona jeho druhou ženou.

Maminčina nevlastní sestra byla profesionální tanečnice a pracovala v dětském televizním seriálu The Sooty Show, ale maminka, jak sama říká, pro jeviště ani kamery nevyrostla, i když ji rodiče poslali do divadelní školy.

Na vrcholu

Na konci roku 2013 jsem se octla na samém sportovním vrcholu: držela jsem první místo ve světovém žebříčku i všechny tři světové rekordy. K tomu všemu jsem ještě získala ocenění FEI Sportovec roku.

Slavnostní ceremoniál FEI se konal v listopadu v Montreux a dostala jsem laskavou nabídku od módní návrhářky Reem Acry, že mi pro tuto příležitost zapůjčí šaty. Reem je sponzorkou seriálu Světového poháru FEI v drezuře a navrhovala šaty pro všechny významné osobnosti od Melanie Trump po Madonnu. Jak jsem se později dozvěděla, stříbrné plesové šaty, které pro mě vybrala, si přála obléknout Angelina Jolie. Z toho zjištění jsem šla do kolen.

Když mi šaty přišly, bohužel mi úplně neseděly. Zašla jsem za paní, která mi šije záclony, a nechala si zkrátit ramínka. Šaty mi ale pořád neseděly, po příjezdu do Švýcarska mě napadlo zavolat do kanceláře Reem Acra. Oni nejenže přesně věděli, co mají dělat, ale ještě kvůli tomu za mnou přiletěla dvě děvčata až do Švýcarska.

Ukázalo se, že to, co jsem potřebovala, byla „páska na prsa“ – tu prý modelky na přehlídkových molech používají pořád. Do šatů si vlepíte oboustrannou lepicí pásku, takže se vám nemůže stát žádné faux pas, a můžete jít.

Cenu mi předával Jonathan Edwards. Domácí kapela udělala tu chybu, že si při přestávce nechala kytary odložené na pódiu, neodolali jsme s Jonathanem příležitosti, vyskočili na něj a zabrnkali si. (Sice jsme pak dostali vynadáno, ale stálo to za to.)

A ten výhled na Ženevské jezero, když jsme s Deanem druhý den ráno rozhrnuli závěsy v hotelovém pokoji! V takových chvílích mám opravdu pocit, že žiju v krásném snu.

Pak jsem se ale musela z obláčku vrátit zpátky dolů na zem. Militarista Greg Smith, který Carlovi obsedal koně, se vrátil domů na Nový Zéland a často mě zval, abych ho přijela navštívit. Představa čtyřiadvaceti hodin v letadle mě vůbec nelákala, ale Greg byl ďábelsky vytrvalý, a tak jsme naplánovali cestu na začátek ledna 2014. Nebylo to ideální načasování, protože jsem se měla vracet necelý týden před kvalifikací na mistrovství světa v Amsterodamu, a přitom překonat časový posun. Věděla jsem ale, že zatímco budu pryč, Blueberry bude v Carlových dobrých rukou.

Greg mi v Aucklandu domluvil nějaké tréninky, ale zároveň chtěl, abychom s Deanem viděli z Nového Zélandu co nejvíc. Společně jsme vyrazili na několik báječných výletů do tak nádherných míst, že dokud je na vlastní oči neuvidíte, nevěřili byste, že mohou někde existovat: hory, ledovce a – pro mě nejkrásnější – jezero Tekapo na Jižním ostrově s vodou tak tyrkysově zbarvenou, že máte pocit, že je jako z jiného světa. A samozřejmě jsme nemohli odjet z Nového Zélandu, aniž bychom si vyzkoušeli bungee jumping. Jsem ráda, že jsem si to zkusila, ta část, kdy jsem se pomalu houpala hlavou dolů nad řekou, se mi docela líbila. Ale myslím, že znovu bych do toho nešla.

Deanovým přáním bylo najít si nějakou krásnou pláž, na které bychom si mohli zacválat. To sice znělo krásně, ale já jsem dobře věděla, jak je na tom s jezdeckým uměním. Když jsme se poznali, neuměl jezdit vůbec. Sice jsem ho nějaké základy naučila, ale cval? A na pláži? Moc se mi to nezdálo. Naštěstí se Gregovi podařilo sehnat koně, kterého považoval za bezpečného i pro Deana. Všichni jsme si potom opravdu mohli vychutnat cval ve vlnách. Skoro stejná zábava pak byla druhý den pozorovat Deana, jak nemůže chodit – vůbec ho neposlouchaly nohy.

Chcete si knihu přečíst celou? A chcete ji mít pod stromečkem? :-)

Odpovězte správně na tři následující otázky a může být vaše!

  • 1. Kdy a kde se Charlotte Dujardin narodila?
  • 2. Jakého plemene je Valegro?
  • 3. Na kterých LOH získali Charlotte a Valegro poprvé zlatou olympijskou medaili v drezuře jednotlivců?

Své odpovědi zasílejte od vyhlášení soutěže na e-mail info@equichannel.cz, předmět e-mailu uveďte "soutěž".

  • První tři e-maily se správnými odpověďmi získávají jednu knihu Charlotte Dujardin Dívka na tančícím koni, takže neváhejte, bude to fičák :-)
  • Konec soutěže bude oznámen zde v článku, stejně jako výherci a správné odpovědi.

ZNÁME VÝHERCE!

Správné odpovědi:

  • 1. 13. 7. 1985, Enfield, Velká Británie
  • 2. holandský teplokrevník
  • 3. 2012, Londýn

Děkujeme za účast, rozhodnuto bylo během 21 minut :-)

 

Soutěž pořádá EQUICHANNEL.cz, ceny poskytlo Nakladatelství Brázda, na jehož webu najdete spoustu další nejen koňské knižní inspirace.

 

 

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com