Václav Bořánek, horseman tělem i duší

18. 09. 2009 13:00

Obrázky: 9

Autor: Drahomíra Tattermuschová Foto: archiv V. Bořánka Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 28669 Počet komentářů: 20 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 2 krát

Naše páteční rozhovory se zatím "týkaly" osobností westernového ježdění. Dnes je tomu jinak; Drahomíra Tattermuschová tentokrát zpovídala muže mnoha tváří: Václava Bořánka.

Učit se, učit se, učit se...
Václav BořánekTuhle u školáků tak nepopulární větu známe všichni. Víme také, jak moc je v ní životního moudra. A pro opravdové koňáky to platí dvojnásob. Ti se totiž neustále pachtí po vědění, po nových informacích a postupech, jen aby zlepšili komunikaci mezi sebou a svým koněm. A je jim jedno, jestli jsou prázdniny, nebo třeskutá zima, jestli pojedou na kurs do sousedního města nebo několik set kilometrů. Jen by rádi, aby ten jejich svěřenec, jehož osud si vzali na svědomí, tím životem prošel v pohodě a bez velkých stresů, aby jejich radost ze spolupráce nebyla jen jejich pocitem, ale i pocitem jejich koně. Ale není to bohužel jen o tom přečíst si knížku nebo článek o nějakém moderním výukovém stylu, a myslet, že to půjde samo. Navíc, kůň není učebnice, kterou, když se z ní neumíme naučit, hodíme do kouta a pořídíme si jinou, lepší, s více obrázky. Je to samozřejmě také řešení, ale ne, když se chcete zlepšit a na vašem vztahu pracovat. To pak musíte zapracovat především na sobě a ono se to časem projeví i na vašem koni. Důležité přitom je nechat si poradit. Umět si připustit, že nevíte všechno nejlíp.

Dnes vám přináším rozhovor s Václavem Bořánkem. I on se neustále učí od zkušenějších, nabírá nové a nové poznatky. A k tomu se snaží pomoci všem, kdo o to stojí. Těm, kteří chtějí vylepšit nejen svého koně, ale hlavně sebe. Václav Bořánek měl tu čest se jako, jeden z mála lidí v Evropě, sejít a vyměnit si názory a zkušenosti s těmi největšími horsemany současnosti. Porovnat jejich umění se svým, aby následně zjistil, že to všechno zásadní vlastně dělá stejně. Přesto se snaží neustále zdokonalovat a dál se pachtí po nových poznatcích, aby je mohl předat dál - nám všem.

Jméno: Václav Bořánek
Věk: 46
Působiště: RANCH28, Oldřiš 28 Jindřichův Hradec
Webové stránky: www.horsemanship.cz

Jeho cílem je vnést co nejvíce z těchto těžko získaných informací do českého povědomí - mezi české koňaře. Nově by k tomuto vzdělávání našeho „koňařského" národa mělo pomoci nejen vydávání dalších knih a DVD, na kterých již Václav pracuje, ale také časopis, který již pečlivě připravuje se svým týmem. Ten by měl zaplnit mezeru koňařské informovanosti v našich končinách. Pokud vás to zajímá více, pak čtěte...

Na základě čeho jste se rozhodl pro práci - nebo spíše poslání - trenéra, aneb proč to vlastně děláte a jak to všechno začalo?
Trénovat koně jsem chtěl už asi v době, kdy jsem se učil chodit. Maminka mi vždy vyprávěla historku, jak jsem asi v pěti letech uviděl plakát s koňmi na dostihy do Karlových Varů a žadonil jsem týden, že tam musíme vyrazit. Jeli jsme vlakem z Chebu, což byla asi hodina, a já po cestě dostal horečku. Maminka se chtěla na nádraží otočit a jet domů, ale jelo to až za hodinu, závodiště bylo pět minut chůze od nádraží a tak jsme se vydali pěšky i s mojí horečkou. Když jsme dorazili k padoku a já viděl prvně v životě koně před dostihem, tak jsem jen prohlásil s pevným přesvědčením: „Tohle chci dělat", a horečka byla pryč. Od té doby se snažím něco se v tomhle oboru naučit.
To, že učím lidi, je zase úplně jiná kapitola. Učit jezdit lidi na koních jsem začal asi kolem roku 1985, kdy jsem již chápal, co všechno ti lidé kolem mě páchají za škody. Byli to ale většinou jen spolupracovníci, podřízení, kamarádi, kamarádi kamarádů atd. Do svých 40 let jsem si pořád říkal, že ten obor je tak složitý, že na to, abych někoho učil, nemám dost zkušeností. I dnes se směju, když vidím nadšené dvacetileté holčičky, jak po dvou kurzech začnou učit lidi. Tam je vše špatně.
Jsem pyšný na hodně jezdců a na hodně koní, kterým jsme pomohli. Vypsaný seznam, by vypadal dosti přehnaně, ale vzhledem k tomu, že odučím za rok přes tisícovku lidí, tak v takové malé zemičce to po několika letech už musí být znát.

Váš trénink se opírá hlavně o přirozené metody komunikace, neboli natural horsemanship, což je pro koně lépe „stravitelný" způsob učení a vůbec spolupráce s nimi. Co myslíte, že je hlavním důvodem, že se tolik jezdců i majitelů koní stále drží „běžných" zažitých postupů za pomoci různých, více či měně donucovacích prostředků?
Nemám tyhle škatulky moc rád. Nedá se říci, že na mém tréninku je něco více přirozeného a slůvko horsemanship znamená vlastně pouze JEZDECTVÍ.
Jinak je to jednoduché. Jde pouze o nedostatek informací na jedné straně a na druhé straně obava přihlásit se k holčičkám pobíhajících s mrkvovou hůlkou po loukách. (Chápu).

V čem vidíte největší problém nebo chybu v komunikaci mezi koněm a člověkem?
Většina lidí trpí naprostým nedostatkem empatie ke svým koním. Dokonce i lidé, kteří se kolem nich pohybují celý život, nechápou, že je to živý tvor, že má své obavy, strachy i démony a že mají nějaké životní potřeby a požadavky.

Kdybyste měl říci něco, co by mělo některé jezdce „probudit" - motivovat, ke spravedlivějšímu jednání s jejich koňmi, co vás napadá?
Na svých kurzech vždy říkám, že když budete chtít ze svého koně udělat opravdového parťáka, musíte se k němu tak chovat. Očekávat od zvířete, kterého neustále psychicky a fyzicky týrám, nějakou ochotu ke spolupráci, je naivní.

Děláte pravidelné kursy pro jezdce a jejich koně. Kdo se vám zdá chápavější při učení nových věcí - kůň nebo jezdec?
Úplně jednoznačně stoprocentně kůň. Je to obrovsky chytré zvíře a naučí se mnohdy věci za pár dní, které budou lidem trvat několik let.

Máte někdy pocit marnosti že „on" se to snad nikdy nenaučí?
Pokud „on" znamená kůň, tak nikdy, pokud „on" znamená člověk, tak vždy.

Václav BořánekPamatujete si na svého nejlepšího koně v tréninku a můžete o něm něco bližšího napsat?
Můj nej, nej nej kůň je vždy ten, na kterém právě jezdím. Ti ostatní se postupně stávají už jen kulisou. Za tohle se omlouvám, ale je to má práce, takže se snažím nepouštět si moc ty velké koňské osobnosti do svého srdce. Vadí to i v tréninku. Obsedal jsem v životě asi 800 hříbat - což z pohledu amatérů je velké číslo, ale z pohledu profesionálů téměř nic. O některých z nich už vůbec nevím, nepamatuji si je.
Velká jména mého života: Syncardon - zavrženec, prcek, kůň odepsaný předem a nakonec největší favorit Českého derby, nevyhrál, ale později porazil v dostizích všechny nejlepší koně svého ročníku. Měl mě rád a já jeho. Makjet - arabský plnokrevník. Kůň, kterého nikdo z trenérů nechtěl, nakonec mi zbyl a vyhrál stylem start cíl největší německý dostih v Hamburku pro arabské koně při Derby mítingu a v sezóně 2001 se stal nejlepším německým tříletkem.(Nikdy mě neměl rád). Normativ - kůň šejka Hamdana Al-Maktouma - v první desítce na světě v Paříži. Jahoda - apa klisna, kterou jsme obsedali pět měsíců a která mě sejmula ze sedla, kdykoli se jí něco nelíbilo, ale stala se v mezinárodním hodnocení třetí apa klisnou na světě - má mě ráda a já jí.
Když nad tím tak přemýšlím, našel bych jich hodně ze svého života, ale ve skutečnosti pokud myslím na nějaké své koně, tak jsou to opravdu většinou ti, které mám momentálně doma.

A něco o zvláštním, nebo zajímavém koni - případu v tréninku?
Pro mne je každý kůň něčím zajímavý. Mám mnoho případů, na které vzpomínám, koní, které už nikdo nechtěl a mě bavilo je vracet zpět do provozu. Mám slabost pro outsidery a hodně jich prošlo mým životem. Mám v hlavě mnoho koní, ke kterým jsem si vytvořil nějaký vztah a často na ně vzpomínám. Všechny ty koně, kdy lidi volají: Buď ty, nebo jatka, s sebou často nesou mnoho zajímavých situací. Měl jsem v „opravě" koně slavných jmen a slavných trenérů, ale také naprosté bezejmenné „voříšky", kteří potřebovali pomoct. Všem vděčím za určitou formu přátelství. Pokud bych se měl více rozepisovat, narazím vždy na výčet toho, co všechno dokážou lidi udělat těm zvířatům, a to nechci.

S jakými koňmi nejčastěji pracujete - jsou to koně s problémy nebo mladí koně, kteří potřebují takovou tu základní práci a obsednutí?
To je různé. Někdy je období, kdy lidi přivážejí jednoho příšerku za druhým, někdy se roztrhne pytel a my obsedáme každý týden mlaďochy. Obojí mě v poslední době trochu přestává bavit, protože pokud něco do těch koní vložíme a oni začnou fungovat a nepodaří se přesvědčit majitele, aby změnil svůj vlastní přístup nebo techniku tréninku, je to většinou po čase vše zpět. Když pak vidím nějakého nadějného koníka, kterého jsme obsedali, jak v nové stáji rezignuje a otupí a majitelé kolem nic nevnímají, nechce se mi v tom moc pokračovat.

Co vás víc baví, trénink mladého koně a obsedání, nebo řešit ty, bohužel často běžné, koňské problémy?
Baví mě v poslední době dlouhodobý trénink koní s nějakou perspektivou. Máme doma teď několik špičkových koní od osvícených majitelů a tam si opravdu chrochtám.

Byl nějaký kůň, u kterého jste měl pochybnosti, zda s ním trénink zvládnete, a jak to vypadá teď?
Pochybnosti moc nemívám. Je to vždy jen otázka času.

Jaké odvětví koňského sportu je vám nejbližší a proč?
V životě jsem byl vždy nějakou zvláštní souhrou okolností nucen dělat různé druhy sportů. Snad vše kromě vozatajství. Každý sport má své kouzlo. Bavilo mě odhalovat taje akademické drezury, bavilo mě nacházet řešení problematiky parkurových koní, bavili mě hodně dostihoví koně. Dnes mě nejvíce baví vše kolem vaquero horsemanshipu. Tedy westernové ježdění ve své ryzí formě. Jedná se o nepropracovanější tréninkový systém na světě. Také nejsložitější, a to mě moc láká.

Byl jste několikrát v zahraničí na „zkušené" u známých trenérů, horsemanů. Jak se to vůbec stane, že se dostanete k těmhle lidem tak blízko? Já vůbec netuším, jak to chodí, ale předpokládám, že jste jen tak nepřijel za vybraným horsemanem, nezaklepal a neřekl: „Ahoj, jsem koňák z Čech a budu u vás bydlet." :-)
Václav Bořánek, Bára a Buck BrannamanJe to úplně stejné, jako tady u nás. Tady také nelze přijet za nějakým trenérem a říci: „Tak mě tady máte a chci se učit". Pokud máte štěstí, zaplatíte si hodinu výuky a to je vše. Stejné je to tam. Potřebujete osobní kontakty. Měli jsme velké štěstí, že jsme byli na správném místě ve správný čas. Pár lidí, se kterými jsme první dny v Kalifornii trávili nějaké jezdecké dny, zjistilo, že jsme takoví veselí trpaslíci nadšení za jakoukoli informaci, začali si volat navzájem a doporučovat nás od jednoho k druhému. Například Destrey Cambell - dnes jeden z nejlepších amerických trenérů pro mladé koně (obsedá 10-15 koní v jednom cyklu) - nás začal vozit od jednoho horsemana k druhému. Ukázal nám kousek té horsemanshipské historie, ukázal nám ty správné ranče a lidi. Pak jsme si s některými z nich, například s Buckem Brannamanem nebo Richardem Caldwellem, začali budovat osobní vztahy. Ti chlapi zjistili, že jsme normální, že je s námi prča, že víme, o čem mluvíme, a občas jsme pomohli v nějakých situacích, kde to bylo možné. Například letos v dubnu na setkání horsemanů v kalifornském Red Bluffu CALIFORNIOS 2009 nás už všichni znali. Pokud strávíte s těmi lidmi tři dny na jednom místě, trošku se zaveselíte, vyměníte si své životní příběhy, tak už to frčí. Z většinou z nich jsme opravdu přátelé, zvou nás neustále na další akce a jsou ochotni se nám i nadále věnovat. Teď už je to o něčem jiném.

Nedávno jste se vrátil z Kalifornie. S kým jste se na cestě setkal a co byl pro vás nejsilnější zážitek? A dá se vůbec napsat v krátkosti, co vám tahle cesta dala nebo naopak vzala?
Kalifornie je místo (hlavně její severní část), kde dnes žije většina velkých světových horsemanů. Dokonce je najdete v okruhu asi 800 kilometrů všechny, a pokud tam některý z nich nebydlí tak se tam určitě během roku stále vrací. Takže jsme vyrazili tam a letos už na přímé pozvání všech našich přátel. Podařilo se nám pracovat s lidmi jako je Buck Brannaman a jeho žena, Destrey Cambell, Bryan Neubert, Pat Pucket, Martin Black, Richard Caldwell a jeho žena Nancy a jiní. Začali se dít věci... Většina z těchto lidí se stala našimi přáteli. Někteří postupně přijíždějí do Evropy, nebo se chystají v příštím roce a pro nás je to velká čest, že většina z nich míří rovnou k nám.
Největší přínos pro mne osobně, kromě všech těch zážitků kolem a všech těch informací, které bych doma nezískal ani za sto let, bylo zjištění, že všichni pracují s koňmi úplně stejným stylem jako my. Zjištění, že se za svou práci nemusím vedle nich vůbec stydět, bylo hodně příjemné.
Navíc k tomu se dostavil pocit lehce ironického nadhledu nad tím, co se kolem koní tvoří v Česku, a to bylo také fajn.

Která z vašich cest ve vás zanechala nejvýraznější vzpomínky, a od koho jste si odnesl nejvíce poznatků, jestli se to dá vůbec takhle jednoznačně říct?
Každá cesta je jiná. Každé setkání je jiné a ti lidé jsou opravdu neskuteční. Pokud s velkou úctou oslovíte jednoho z nejlepších jezdců světa v tomto oboru s malou nepatrnou otázkou a on se vám pak sám věnuje několik hodin, to jsou věci, o kterých si zprvu myslíte, že se vám zdají, a na to už se nikdy nedá zapomenout.
Nejvíc nás všechny asi oslovili Richard Caldwell a Martin Black. Richard a jeho žena Nancy jsou dnes naši opravdoví přátelé. Martin Black a jeho přítelkyně Jeniffer si nás zase vzali pod křídla a neustále se snaží vymýšlet pro nás tréninkový program. Barunka navíc v Nebrasce přičichla u rodiny Vanců k opravdovému velkému světu cuttingu, což má pro nás také cenu zlata.

Snažíte se k některému z těch horsemanů svými postupy výrazněji přiblížit, nebo čerpáte od každého něco?
V těch vodách, ve kterých lovíme, už je celkem jasno. O zásadních věcech nikdo nepochybuje. Dělají je všichni úplně stejně. Pak jsou takové ty „zásadní" drobnosti a ty má každý z nich zase trochu jiné. Tak potom nezbývá každého z nich se zeptat a doma si vyzkoušet, která z těch variant je pro mě nejpřijatelnější. Je to trochu náročné, ale když se ohlednu zpět, tak vidím, jak moc mi tihle lidé pomohli.

Je nějaké motto nebo zásadní věc, kterou aplikujete ve svých postupech v tréninku?
Zásadní pro mne je vždy na prvním místě koňský pocit. Vím, že jakmile se můj kůň cítí se mnou dobře, jsem pro něj čitelný, klidný za všech okolností a spravedlivý, tak se pro mne rozkrájí. Oni ti koně jakmile zjistí, že vám na nich záleží, tak se dějí velké věci.
To hlavní motto možná: Pokud ti to nejde, jdi domů na kafe a přijď zítra. To mě vždy zachraňuje.

Máte svého koně a můžete o něm něco bližšího napsat?
Svého koně nemám, celý život trénuji koně někoho jiného. Naopak však, všechny koně, které u nás doma nějaký čas stojí, považujeme za své. Pracuji teď na tom, abych přivedl některého z těch koní, na kterých jezdíme, až k „straight up in bridle". Což je pro Evropana dlouhá a trnitá cesta. Většina těch koní u nás doma jsou apíci nebo QH.

Užíváte si také vyjížďky přírodou a jak často se dostanete ven, nebo věnujete čas především tréninku na jízdárně a pomáháte ostatním s jejich koňmi?
Jsem uprostřed jihočeské přírody stále, s koňmi jezdím ven několikrát v týdnu. Tedy v rámci tréninku. Jinak pomáhám každému, kdo o to stojí.

Jaká je vaše první reakce, když se koník při nějakém vašem pokynu ze sedla začne vztekat (mrská ocasem, zvedá hlavu a podobně)?
Vůbec žádná, to není můj problém, ale jeho.

Václav BořánekZúčastnil jste se někdy westernových nebo jiných soutěží spojených s koňmi?
Soutěžím v různých sportech celý život. Mám za sebou i hezké mezinárodní úspěchy. Závodit na českých kolbištích mě poslední dobou moc nelákalo. Jednak jsem každý víkend na cestách a pokud začnu závodit (k čemuž se chystám), tak budu nucen silně omezit všechny své kurzy, a na druhou stranu nemám dobrý pocit z toho, jak se k sobě v Česku lid jezdecký chová. Přesto mám v poslední době několik pěkných nadějných koní doma a byla by škoda tyto koně neukázat. Takže jsem požádal nějaké naše české trenéry a rozhodčí o doučování věcí, které neumím, nebo kterým v tom českém závodnickém světě nerozumím. Až budeme mít pocit, že je na to čas, tak nás určitě někde objevíte na soupisce.

Proč si myslíte, že hodně sportovních jezdců jezdí jen s ostruhami i v tréninku, až nám všem připadá, že to je vlastně uplně normální a že bez nich to vlastně ani nejde? (A jde to vlastně vůbec bez nich?)
Jezdím také s ostruhami. I když se někdy musím hodně hlídat a pokud sám sebe občas potřebuji opravit, tak jezdím na svém koni tři dny s a tři dny bez. Ostruha je daleko jemnější nástroj, než hrubá holeň. Kůň ani jezdec se však na ní nesmí stát závislý. Richard Caldwell například vždy říká: Nejdůležitější na samém počátku tréninku v sedle je správný výběr ostruhy, ale jedním dechem dále dodává, že ostruha se nikdy nesmí použít u koně pro pohyb vpřed. Možná zvláštní zjištění, ale má velkou logiku pokud se tím začnete skutečně zabývat.

Vaše největší úspěchy, nejen ty pracovní, ale i životní, čeho si nejvíce ceníte?
Můj největší životní zázrak je moje žena Barborka a naše společné děti Karolínka, Jakub a Šimon. Vše ostatní vedle toho bledne.

Na vašem blogu jsem se dočetla, že připravujete vlastní časopis. Jak jsou přípravy daleko?
Na přípravě časopisu se dělá už třetí rok a příští rok v lednu snad vše spustíme. Pracovní název tohoto našeho dítka je HORSEMAN, což není až tak důležité. Důležité jsou informace uvnitř. Už na tom pracuje víc lidí, trochu problém je, že pracují zatím zadarmo a pravděpodobně ještě nějaký čas budou, a tak to není pro ně až tak snadné. Bohužel rozjet takový projekt by chtělo dva až tři milióny a to nikdo z nás nemá, takže musíme začít zlehka.
Existující jezdecké časopisy jsou hrozné. Pokud začnete shánět informace v „odborných" časopisech, tak objevíte jen přehnanou publicitu šoumenů a blábolení teoretiků. Chybí skromnost, úcta a pokora. Najdete jen lidi, kteří se potřebují na něco upnout, věnovat se jakékoli krásně znějící myšlence - koně za každou cenu bez podkov, bez stájí, jezdectví bez udidla, sedla bez koster, ježdění bez sedla a možná časem i bez koní. Blbost, která vyhřezává až za hranice našich představ. V časopise, kde nejdůležitější zpráva v čísle je o tom, kdo jaké šaty měl na plese na Žofíně, si těžko najdete něco, co vás posune v tréninku kousek dál, že?

Co bylo hlavní motivací pro vznik tohoto časopisu? Myslíte si, že informovanost o celé problematice výcviku koní, horsemanshipu atd. je u nás nedostatečná?
Hlavní motivací bylo, že české jezdecké časopisy píší hrozné kraviny. Lidi, kteří neumějí jezdit, píší o ježdění, ti další od nich opisují a ten zbytek opisuje od těch, co opisují. Odbornost nikde. Nezajímá mě věčné čtení o tom, jak vypadá ryzák, ale potřebuji studovat věci, které neumím, a pokud mám číst o lidech, tak o těch skutečných, kteří se denně perou se svým osudem kolem koní a ne si jen na něco hrají. Pokud se jedná o fotky, tak už jsem několik let neviděl fotku zabláceného koně v listopadovém počasí. Myslím, že by to byla úleva. Nebaví mě výsledky ze soutěží a nebaví mě neustále pozitivní přístup u věcí, kde je potřeba napsat, že stojíme po kolena v h... Nebaví mě neustálé opakování módních věcí, tam, kde by měl nastoupit zdravý selský rozum, začíná vždy nějaká divná ideologie nebo partičkaření. K tomu všemu potřebuji pocit, že když napíšu svůj názor, tak se mi to nebude neustále vracet domů s poznámkou, že je to neotisknutelné.

Václav a BáraCo by mělo být hlavní náplní časopisu a jaké cílové skupině lidí bude určený?
Nechceme se cpát do prostoru, kde už operují jiní. Tedy cílová skupina dvanáctiletých holčiček je hustě obsazena. Chceme psát pro lidi, kteří čtou, hledají informace a jezdí dvacet let na koni.

Máte na svědomí již výukové DVD i knihy pro lidi se zájmem o horsemanship. Plánujete nějaké další počiny v tomto směru?
Máme momentálně rozjeto mnoho věcí. K našemu dalšímu DVD se již dělá scénář. Dostali jsme práva na nějaká americká DVD právě od lidí, se kterými jsme se setkali ve Státech (ty se překládají). Píšeme asi tři knihy najednou a co je nejkomičtější, byli jsme požádáni, abychom udělali knihy a DVD pro některé americké horsemany a trenéry. Takže světový unikát. Vše vyjde napřed v češtině a poté teprve v angličtině. Z toho mám velkou radost.
V poslední době čtu hodně kritických článků o horsemanshipu, kruhovce a práci ze země. Ti lidé věnují neskutečný čas a energii tomu, aby dokázali všem okolojdoucím, jak se to všechno dělá špatně. Já se prostě jen snažím ukázat, jak se to dá dělat dobře.

Na závěr otázka: Co děláte právě v těchto dnech?
Učíme se jezdit, padáme z našich koní, bláznivě poletujeme po ranči. Prostě se lišíme od všech, co mají pocit, že už vše vědí a umí v tom chodit.

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. nitka

    Díky

    23:06 - 20. 09. 2009

    Moc hezký rozhovor.

  • 2. HelenaG

    Zkušební komentář

    07:09 - 21. 09. 2009

    Který funguje.

  • 3. blanka

    Hm...

    19:18 - 21. 09. 2009

    Na tento rozhovor jsem se docela těšila, bohužel ve mně zanechal jediný silný pocit a ten se přímo týkal velikosti ega pana Bořánka. Pevně doufám, že je to jen subjektivní pocit a že ve skutečnosti panu Bořánkovi nechybí zmiňovaná "skromnost, úcta a pokora".

  • 4. HelenaG

    Adalin,

    20:09 - 21. 09. 2009

    není to jen tvůj pocit. Ale ono se skutečně i pod velkým egem - alespoň zde v tomto případě - skrývají dobré, ryzí myšlenky. Je třeba si selfpromo odfiltrovat. Stejný problém mají např. u chlaďasů Svobodovi. Výborné myšlenky, nepřekousnutelná (pro mnohé) interpretace. Věřím, nebo chci věřit, že stojí za to si to přesít.. určitě ano.

  • 5. Artuš

    Hm

    22:55 - 21. 09. 2009

    Kdyby neměl silné ego, nebude velká osobnost a koně ho nebudou brát.

  • 6. Katka K.

    Re: Hm

    07:03 - 22. 09. 2009

    Ne kone, ale lide ho nebudou brat. Pan Boranek dokaze predevsim skvele pusobit na lidi.

  • 7. jaja

    ego a osobnost

    09:00 - 22. 09. 2009

    Reaguje na 5.

    Nerovná se to ;-) Znám pár opravdu významných osobností, kteří jsou uznávaní lidmi i zvířaty, a rozhodně nemají silné ego. Znám pak taky dost lidí, jejichž ego je spíš nízké, a přesto je koně berou velmi dobře. I okolní lidé je berou dobře, jen nejsou tak vidět :-)
    Tento rozhovor - který považuji za velmi povedený - mě sedl k dojmu, který na mě udělala kdysi p. Bořánka kniha: vcelku zdravé názory, s nimiž prostě nelze nesouhlasit, jen ta jejich prezentace by chtěla uskromnit ... :-)

  • 8. fran

    Skromnost

    14:20 - 22. 09. 2009

    V.B. má za sebou úspěšnou trenérskou karieru a další práce se také nadstandartně daří. Má se tvářit že nic, že všechno je to náhoda nebo se to neděje? To bude sice zdánlivě skromné, leč pokrytecké. Možná vhodnější z PR hlediska, na což se ovšem může šťastně vybodnout. Ohledně své práce a věcí souvisejících nelže, nenafukuje, prostě se k těm úspěchům s radostí hlásí. Asi ani nelze popřít, že má být na co pyšný.

    A ty další výroky? Musím souhlasit. Stávající koňské časopisy jsou, želbohu, o p r a v d u strašlivé, o p r a v d u cílené na dětičky a holčičky, autoři různých článků o čemkoliv často buď vědí houbeles nebo jsou to obecné plky, informační hodnota dlí hluboko v suterénu. Jezdecký časopis na trhu není. O zásadních postojích typu "kdo nejde s námi jde proti nám" se také netřeba šířeji rozepisovat, místní znají :-)). Tak co s tím? Mlčet a nepodráždit, nebo vyslovit a působit neskromně. S ohledem na sumu zkušeností, práce a nepopiratelných úspěchů si podobné výroky může klidně dovolit, myslím.



  • 9. HelenaG

    pro Fran

    14:26 - 22. 09. 2009

    Vnímáš to tak, protože všechno stavíš buď - nebo. Černá - bílá. Tak to není. Spousta skromných lidí prorazila i bez toho, aby čutali do druhých :o) a spousta lidí se tak projevuje a ostatní je prostě, kvůli dobrým myšlenkám, berou. Moje cesta třeba prostě není vykřikovat, že něco umím nejlíp a ostatní jsou příšerní. Oni totiž nejsou hluší, slepí a mají i cit. To není pokrytectví, to je ohleduplnost. Možná nějaká jiná životní filosofie.

    Právo mít názor má i ten, kdo nesouhlasí, jistě - na obou stranách ale :o) Už se motáme zbytečně dokola a nikam to nevede :o) On Vašek dobře ví, o čem je řeč, psali jsme si, vysvětlila jsem mu svůj postoj. Asi nepotřebuje zastánce - myslím. Resp. nemá jich zapotřebí, má výsledky a zde proti němu nevládne žádná agrese.

  • 10. fran

    re

    16:02 - 22. 09. 2009

    Zvláštní, myslela bych, že takto věci nestavím, ale dobrá.

    Neměla jsem v úmyslu Václava nějak hájit, shodneme se, že to nepotřebuje. Má reakce směřovala spíš k tomu, že přiznání vlastního úspěchu a radost z něj nevidím nutně jako projev přebujelého ega, pokud ten úspěch skutečně existuje. Což míním i obecně. Asi jsem to měla lépe formulovat.

    Skromní lidé jistě mohou prorazit, osobně mezi ně počítám i toho Václava, vždycky se mi na něm líbilo, že přes to, co umí, ze sebe nic nedělá.

    O tom vykřikování atd. - lituji, ale nerozumím koho nebo čeho se týká. A vlastně tak nějak vůbec, omlouvám se, nerozumím.

  • 11. blanka

    pro Fran

    17:05 - 22. 09. 2009

    Úspěchy V.B. nijak nezpochybňuju a vůbec by mi nevadilo, kdyby se jimi pochlubil. Nicméně k této poznámce - všichni si určitě vybavíme pár sportovních es, jejichž tréninkové metody bychom na své koně nikdy nepoužily.
    Co mi konkrétně vadilo, byla poznámka, že když se kůň vzteká kvůli nějakému povelu, tak je to jeho problém, čekala bych nějakou sebereflexi, zda jsem to třeba nepřepískla. Pokud se nepovažuju za neomylnou. Tam vidím trochu nedostatek té úcty a pokory, kterou marně hledá u ostatních.
    Ohledně kvality koňských časopisů bych s ním v mnohém souhlasila, na jeho vlastní časopis jsem velmi zvědavá (v pozitivním slova smyslu), ale jeho výrok - ač tak třeba nebyl doslovně myšlen - mi přišel trochu moc: "Najdete jen lidi, kteří se potřebují na něco upnout, věnovat se jakékoli krásně znějící myšlence - koně za každou cenu bez podkov, bez stájí, jezdectví bez udidla, sedla bez koster, ježdění bez sedla a možná časem i bez koní. Blbost, která vyhřezává až za hranice našich představ."
    Nemá smysl se pitvat v tom, co přesně řekl nebo neřekl, třeba tak část toho vůbec nemyslel, třeba si to blbě vykládám. Možná jeho projev je jiný, než jeho osobnost. Ale v tomhle konkrétním článku prostě skromnost, úctu a pokoru necítím, nic jiného nesoudím. Nebo protože má úspěchy, tak už danými vlastnostmi oplývat nemusí?

  • 12. fran

    pro Adalin

    11:05 - 23. 09. 2009

    Reaguje na 11.

    Asi nemusí, lépe však, když oplývá :-).

    Věta o vzteku mě nepodráždila asi proto, že ji chápu jako odraz zkušenosti. Matka tříletého dítka, které leží na podlaze v obchodním domě a kope nožičkami, že to Kindervajíčko chce a chce možná uvažuje, co udělala špatně. Paní, která vychovala pět dětí a celý život pracovala v mateřské školce nechá dítě dítětem, protože ví, že vztek přejde tím rychleji, čím méně pozornosti se mu věnuje. Sebereflexe se asi nedostaví, podobné situace zažila tisíckrát.

    S tou blbostí mi V.B. naopak mluví z duše. Problém není v tom, že lidi hledají alternativy, v katastrofu se to mění v okamžiku, kdy věc stojí " zásadně tak a nikdy jinak", lhostejno jestli věc funguje či naopak, což plynule přejde v "udělám ti dobře i kdybys na to měl chcípnout".

    Nicméně chápu, co máš na mysli.

  • 13. blanka

    pro Fran

    19:51 - 23. 09. 2009

    Reaguje na 12.

    S tím, co jsi napsala, se nedá nesouhlasit.

  • 14. jaja

    Vzteklé dítě v období vzdoru a koně???

    20:35 - 23. 09. 2009

    Reaguje na 12.

    "Matka tříletého dítka, které leží na podlaze v obchodním domě a kope nožičkami, že to Kindervajíčko chce a chce možná uvažuje, co udělala špatně. Paní, která vychovala pět dětí a celý život pracovala v mateřské školce nechá dítě dítětem, protože ví, že vztek přejde tím rychleji, čím méně pozornosti se mu věnuje."

    Naprostý souhlas. Nevím ale, co to má společného s koňmi? Poud to byla reakce na výrok V.B. o tom, že když se kůň vzteká kvůli nějakému povelu, tak na to on nereflektuje, pak to ale není stejná situace. Ani po stovkách koní nesmí trenér a jezdec přestat myslet na individualitu koně a na to, že koně, když projeví nevoli a rozčílení, mají důvod, který je třeba hledat a řešit. Protože pokud to tak ten trenér nedělá, spadá do stejné skupiny, jako tolik kritizovaní trenéři a jezdci z dostihových stájích, parkurových či drezurních nebo westernových velkovýroben - prostě je součástí něčeho, na co mi sedne anglický termín "equine industry". A podle všeho do této kategorie často spadá i "NHS industry". (Ostatně jsem poprvé v životě nahlédla do knihy návštěv horseman.cz a nestačila se divit radám, které tam jsou - na téměř jakýkoli problém: kruhovka... Škoda, myslela jsem, že tady jim opravdu jde o koně a o podstatu problému těch koňských duší, které potřebují pomoct...) - aspoň podle zdejšího rozhovoru, který mi až na pár detailů svými prezentovanými názory poměrně sedl.

  • 15. fran

    re

    22:33 - 23. 09. 2009

    Reaguje na 14.

    Zjevně nějak ztrácím shopnost vyjádřit se srozumitelně. Nešlo o období vzdoru, ale o příklad situace, která je pro zkušeného či velmi zkušeného člověka známá, dobře pochopitelná a třeba v určitém momentě i očekávaná a dotyčný jí rozumí, tudíž bez dalšího ví, jak s ní naložit, jako ona zkušená žena v mém neobratném příkladu, která toto konkrétní duševní hnutí onoho dítka taky nemusí analyzovat nebo ohledně toho provádět hlubokou sebereflexi.

    Na zbytek snad radši nebudu reagovat, kdo ví co bych zase napsala a jak by to kdo pochopil :-).

  • 16. zuzka100

    holčičky

    20:14 - 28. 09. 2009

    Připadá mi zvláštní jak někdo může zatracovat "dvacetileté holčičky"(třeba M. Kunová v tomto případě), které krom obživy těmto trenérům, přinášejí také budoucnost jezdectví. Věřím, že každý zažil období, kdy nad ním koňáci co jsou třicet let u koní ohrnovali nos. Nicméně tak jak říká Helča - ony také cítí. A věřte nebo ne často to s koňmi myslí dobře. Je mi opravdu líto, že na tuto skupinu LIDÍ máte pocit netřeba se ohlížet. Vždyť jich znám tolik co hltaly články v časopisech pro ně. Články o tom jak se chovat ke koním lépe...a určitě se spousta z nich dostane mnohem dál než s mrkvovkou na louku. Ale to my velcí trenéři už budeme jinde. Fandím jim a takhle snižovat jejich nadšení je prostá nadutost.

  • 17. MiK.

    Holčičky

    18:49 - 05. 10. 2009

    Reaguje na 16.

    Znám pár holčiček, co koně samou láskou upřirozenovali k smrti. Skutečné, né nadnesené, nebo přehnané. A holčičky skutečně nejsou budoucností. Ono něco myslet dobře, neznamená konat dobře pro toho, s nímž to dobře myslím. Po informacích je třeba se pídit a chtít růst. Ne první blábol vzít jako bernou minci a jedinou cestu.

    S čistým svědomím také napíšu, že nemám rád holčičky. Znám jich moc a viděl jsem moc plodů jejich práce, na to abych jim mohl někdy odpustit a vzít je na milost.

  • 18. any

    A kdo jsou vlastně holčičky?

    22:15 - 06. 10. 2009

    Reaguje na 17.

    Jen pro zajímavost, čím je definovaná skupina \"holčiček\"? Věkem, pohlavím? Pokud přístupem ke koním, tak mi to označení přijde trochu zavádějící, shodou okolností ve svém blízkém okolí znám jen dva jezdce, kteří se věnují \"přirozené komunikaci\" - v jejich podání např. neovladatelný kůň řítící se lesem na parelce i z jezdcem, dvouhodinové seance v kruhovce atd. V obou případech se jedná o muže mezi 45 a 50 roky...

  • 19. blanka

    Holčičky.. pro any

    08:42 - 07. 10. 2009

    Reaguje na 18.

    To, o kom píšeš ty, je další, velmi nebezpečná skupina lidí pohybujících se kolem lidí. Říká se jim páni.
    V každé věkové kategorii se najde blbec, akorát věková kategorie holek v pubertě, které se dočasně motají kolem koní, je asi nejpočetnější.

  • 20. any

    Holčicky - pro adalin

    10:19 - 07. 10. 2009

    "V každé věkové kategorii se najde blbec".. No jo, smutna pravda:-) Myslím si ale, že u holek v pubertě je ten problém trochu složitější. Pokud se ke koni chovají blbě (a je jedno jestli je to v rámci rekreačního ježdění, přirozené komunikace, sportu nebo čehokoli jiného), je to problém / vina nejen jejich, ale - a to především - těch, kteří by nad nimi měli dohlížet a nedohlíží. Tedy rodičů, trenérů, majitelů koní atd. Omlouvám se za OT!

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 17 čtenářů. Celkový počet bodů: 72.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: