Jenže Bart je hňup a nechápe ukazovací gesto, myslí, že mu dávám kus salámu, snaží se mě do prstu kousnout a koně nevnímá.
Dnes došlo k nevyhnutelnému setkání. Vzal jsem Barta na výlet do řeporyjského lomu, už jsem o něm psal, a při cestě nazpět, když jsme limousinou jeli po uzoučké asfaltce táhnoucí se po pravém břehu Dalejského potoka, od zbořeniště mlýna, o němž dosud neví žádný milionář, protože by ho okamžitě koupil, vyjela mladistvá jezdkyně na brůně. Zastavil jsem takřka, motor předl, plazil jsem se zcela při kraji, koník cupital a když byl docela blízko, vytáhl jsem olympuse a cvaknul ho bez míření skrz přední sklo.
Vtom Bart koně spatřil. Ještě nikdy neviděl tak velikého psa.
Celkem rozsáhlý prostor limousiny, v němž by se mohly pohodlně konat Šibřinky, byl najednou menší, než kdybych sjížděl Niagaru v sudu, všude byl řvoucí pes, na volantě, za límcem, na všech oknech najednou, jezdkyně se mile usmála, pobídla koníka a oba zmizeli v neskutečnu a já měl zběsilou šelmu doslova na krku. Dokázal jsem ještě jednou cvaknout, dokonce to blejsklo, ale obrázek se nějak nedostal do paměti počítače. Bart ho nejspíš sežral, když už nemohl sežrat toho koně (mě by nechal jezdkyni, aspoň doufám).
Fotožurnalistka Ami Vitale sledovala koně Převalského na jejich 3200kilometrové cestě zpět do prapůvodní vla...
V pátek 5. prosince se při příležitosti 107. výročí založení Hradní stráže konala na Pražském hradě t...
