Uvolněný kůň, cíl každého jezdce. Jak ale uvolnění dosáhnout? A jak efektivně pracovat s biomechanikou a eliminovat přenos své vlastní tenze na koně? Inspirujte se konkrétními tipy renomovaných trenérů.
Druhá fáze klasické výcvikové pyramidy – uvolnění – je společně s rytmem základem pro transformaci mladého koně v koně jezdeckého. Musí však být využívána stále, i v nejvyšším sportu. Ale jak lze, kromě určitého rytmu, vycítit a rozpoznat, že kůň chodí uvolněně? Instruktor Michael Putz shrnul nejdůležitější body ve své knize Richtig Reiten – eine Herausforderung (Správná jízda na koni – výzva):
Jak toho všeho dosáhnout? Podívejte se na tipy našich odborníků.
MICHAEL PUTZ je trenér a nositel Zlatého jezdeckého odznaku. Je spoluautorem mnoha odborných publikací o jízdě na koni a vozatajství.
Pro drezurního trenéra Michaela Putze je až zarážející, jak rychle koně pozitivně reagují a uvolní se, když se jezdec v sedle trochu zavrtí, protáhne se, zhluboka se nadechne a vydechne, zkrátka o sobě dá vědět. „Často za několik okamžiků uslyšíte téměř úlevné odfrknutí,“ popisuje trenér. „Koně tak signalizují, že jsou rádi, že se jezdec uvolnil.“
Mnoho jezdců podle Putzovy zkušenosti tuhne v ramenou, v horní části paží a v předloktí. „Zakružte čas od času rameny, rozpohybujte celé paže a přitom se pokuste přenést co nejméně z těchto pohybů do huby koně,“ radí trenér. „V dalším kroku pak stačí opakovaně otočit předloktí kolem vlastní osy, aby svaly nebyly trvale v křeči,“ vysvětluje Putz.
Pro uvolňující práci s koněm má Putz také několik tipů. Zvlášť pro mentální stránku uvolnění doporučuje co možná nejvíce pracovat venku a například přesunout uvolňující fázi do terénu.
Pro uvolnění je také zvlášť vhodné jezdit v lehkém sedu. „Citliví koně s jemnými zády se snadněji uvolní, když jezdec nejen delší dobu vysedává v klusu, ale také cvalovou práci začíná v lehkém sedu,“ ví Putz. Jezdec přitom sedí od kyčlí lehce dopředu a zůstává sedem mírně nad hřbetem koně.
CLAUDIA BUTRY je trenérka drezury a pohybového tréninku podle metody Eckarta Meynerse, působící v bavorském Kemptenu.
Drezurní trenérka sází ve věci uvolnění na klasiku: nechat si vytáhnout otěže z ruky, a to opakovaně.
„Měňte často rámec, jednou jeďte kruh v pracovním sestavení, pak si nechte vytáhnout otěže z ruky a další kolo je zase posbírejte,“ radí. Přitom záleží na způsobu. Místo jednoduchého posbírání otěží doprovází Butry každou změnu rámce minimální změnou sedu. „Než znovu zvednete otěže, můžete se sami více narovnat, napnout kříž a lehce zpomalit rytmus vysedávání v lehkém klusu. Většina koní se pak sama od sebe mírně nadzvedne, takže můžete zase jemně nastavit délku otěží.“
Stejně to funguje i naopak – pokud si má kůň vytáhnout otěže z ruky, radí Claudia také mírně uvolnit vlastní napětí. „Myslete na výdech.“ Kůň má pak pomalu následovat uvolněnou otěž směrem dolů.
„Neházejte otěže na krk koně, ale udržujte neustálé lehké spojení, zatímco kůň bude vytahovat otěže z ruky,“ radí trenérka.
GUNNAR WIEDNER je trenér centra Ecole de Légèreté. Je přesvědčený, že z idey této školy může těžit každý jezdec.
„Kůň musí u každého cvičení zůstat fyzicky i psychicky uvolněný, jinak cvik přeruším a koně musím opět uvolnit,“ vysvětluje Gunnar. Základním cvičením je snížení krku. „Nejprve cvičím ze země na ohlávce a ruku položím na týl koně. Na jemný tlak má snížit hlavu a uvolnit se.“ Jde to i pod sedlem, když jezdec dá ruku dopředu.
Další možností je odžvýknutí. K tomu cvičitel nejprve ze země nadzdvihne udidlo prsty v kroužcích udidla tak, aby působilo na koutky koně, ale netlačilo na jazyk. „Když kůň povolí spodní čelist tím, že ji otevře, uvolní své napětí. Jakmile to udělá, povolím.“ Zatímco kůň žvýká, měl by zůstat zachován měkký kontakt k hubě. Když přestane, zapůsobí cvičitel opět lehce na koutky. „Toto cvičení můžete několikrát zopakovat a mezitím koně několik kroků povodit,“ radí Gunnar Wiedner.
Při ježdění Wiedner koně k odžvýknutí zastaví a posune své ruce směrem k uším koně. Nikdy přitom nepůsobí směrem dozadu. „Uchopte otěže tak, že probíhají mezi palcem a ohnutým ukazováčkem. Ostatní prsty nechte otevřené. Pak ruce pomalu uzavřete tak, aby nehty ostatních prstů směřovaly nahoru. Tím se lokty dostanou do správné pozice u trupu a nebudete tak lehce tahat zpátky,“ prozrazuje Wiedner.
Jakmile kůň otevře hubu, prsty otevřete a obě ruce spusťte. „Udržujte minimální kontakt s hubou koně tak dlouho, dokud si hraje s udidlem. Zopakujte postup, když přestane. Tento dialog s pomocí otěží můžete vést i během jízdy v kroku,“ říká Wiedner.
RICHARD HINRICHS vyučuje klasické jezdecké umění a vede Institut klasického jezdectví v Hannoveru.
Uvolnění znamená pro trenéra Richarda Hinrichse především přiměřené napětí a uvolnění svalů koně. „To je možné pouze tehdy, když se kůň cítí dobře,“ je přesvědčený.
„Výzvou pro nás, lidi od koní, je zjistit, jaká práce dělá koni dobře a dostat ho na naši stranu, aby s námi rád pracoval. Umění spočívá v omezení jezdeckých chyb,“ míní Hinrichs, ne bez úsměvu. Kéž by to bylo tak snadné. „Přemýšlejte, co vám nejvíce vyhovuje a jak koně co možná nejméně rušíte a kde a jak ho můžete nejlépe uvolnit. Pokud jezdec dobře lonžuje, může to být vhodná volba, když ne, je lepší koně uvolnit ze sedla.“
Hinrichs pozorně sleduje výraz koní, už když je vede: Je kůň uvolněný? Vyhýbá se kontaktu? Nezachovává odstup? „Jeden mladý lusitano, se kterým zrovna pracuji, mě například velmi kriticky sleduje,“ říká trenér. „Když se uvolní jeho rysy, je to znamení, že je ochotný se uvolnit nejen v celém těle, ale i mentálně.“ Často dobře fungují i přechody z klusu do cvalu a zpět do klusu. Podle zkušeností Hinrichse přechody uvolní nejen hřbet, ale i psychiku koně. Také přechody mezi klusem a krokem pomáhají. „Důležité je koně přitom nezatěžovat ani moc, ani málo.“
BIANCA RIESKAMP je chovatelka a jezdecká pedagožka, vyučuje klasické jezdecké umění a drezuru ve volnosti.
Uvolnění se často týká pouze koně. Podle Rieskamp je to chyba: „Stejně důležitý je uvolněný sed jezdce. Po usednutí do sedla si vědomě udělejte čas, abyste se usadili vzpřímeně, ale uvolněně. V krokové zahřívací fázi vyndejte nohy ze třmenů a nechte je volně houpat. Pak s nízko položenými koleny a pružícími kotníky znovu nohy do třmenů navlékněte,“ dává tipy Bianca.
V ideálním případě byste po jízdě měli vnímat vzpřímenou polohu svého těla s uvolněným a pohodlným pocitem. „Pokud tomu tak často není, pomůže trénink zaměřený na sed jezdce.“
Prubířským kamenem uvolnění je podle Rieskamp jízda se zahozenou otěží. „Pokud přitom musíte sáhnout po otěžích, abyste koně zpomalili, je stále v napětí a není uvolněný. Kůň by na volné otěži měl pokračovat stejnoměrně v pohybu.“
Rieskamp zde vidí paralelu s jezdcem – pokud (ještě) potřebuje při sedu oporu, drží se koleny, nohama nebo se drží otěží, nesedí uvolněně.
Biančin tajný tip je přejetí rukou po krku koně na dlouhé otěži. Tento cvik je známý jako kontrola nesení koně v pracovním sestavení nebo shromáždění (tzv. Überstreichen). „Mnoho jezdců neví, že mohou přejet po hřívě i na dlouhé otěži a zkontrolovat tak uvolnění koně. Pokud se kůň protáhne s nataženým krkem směrem dolů, může a měl by jezdec v klidu přejet rukou po krku. Když kůň zůstane v rovnováze a v tempu, aniž by zrychlil, je uvolněný.“
SVENJA BRAUN je chovatelka a trenérka islandských koní z Wörtu v Bádensku-Württembersku.
Když se podíváte na jízdárnu s islandskými koňmi, tak často vidíte poněkud pestrý obrázek, připouští Svenja Braun. Pro mimochodné koně je často obtížné opravdu uvolněně klást jednu nohu za druhou a předvádět stálý, uvolněný kmih.
Aby se koně mohli lépe uvolnit, radí Svenja Braun cvičení s jasně danou trasou, které lze dobře opakovat. Tak jezdec i kůň dobře vědí, co je čeká, a mohou najít klid, rovnováhu a uvolnění.
Jezděte například celou jízdárnou vlnovku o třech obloucích nebo vždy poloviční kruh v C a v A a mezi nimi diagonálu. „Obě cvičení spojují rovné a zahnuté linie. Mám zkušenost, že koně, kteří jsou na rovné trase hektičtí a mají tendenci utíkat nebo tuhnout, se na zahnutých liniích dají dobře posbírat a časem jsou stále uvolněnější,“ vysvětluje Svenja.
Pokud to umožňují podmínky povrchu, nechává Svenja Braun své žáky ráda jezdit zahnuté linie a změny směrů také ve středu oválné dráhy. „Začínáme v kroku. Pokud není v pořádku rytmus, nemůže se kůň správně uvolnit. Jezdci se naučí cítit, jak velké nebo malé musí být obraty. Když je obrat pro koně příliš těsný, pak kůň ztratí rytmus.“
Jaký chod bude následovat, nechte na koni: „Když je pro něj jednodušší klus, tak pracujte nejprve v dvoutaktu. Když má kůň raději tölt, přejděte ke čtyřtaktu.“
