Tye MacDonald... Lehkost je cesta!

12. 6. 2018 Tye MacDonald Autor fotek: Archiv Kip Mistral, facebook Tye MacDonald

"Jednota je cíl, pokora je mapa a lehkost je cesta." To jsou závěrečná slova článku, jehož autorem je americký "Reined Cowhorse" trenér Tye MacDonald.

Mezi řádky se znovu a znovu zrcadlí téma "lehkosti", které se stále častěji objevuje jako společný jmenovatel všech disciplín, a to bez rozdílu. Ať již jsou vměstnány do drezúrních oplůtků anebo do arény s dobytkem.

Když se otevřeme a upřímně nasloucháme "mistrům", lze nalézt esperanto, jazyk, který je mezinárodní a skrze naše srdce srozumitelný nám všem. Při četbě článku z pera Tye MacDonalda tedy možná i vy získáte pocit celistvosti a sounáležitosti, který k nám promlouvá napříč nejen kontinenty, ale, možná trochu překvapivě, i disciplínami.

Tye MacDonald...Lehkost je cesta!

"Nepamatuji si, kdy jsem poprvé spatřil koně. Ale bylo to nejspíš ještě před tím, než jsem se naučil mluvit. Jejich vzhled, vůně a pocit, který ve mě vyvolávali, mi byly vždy důvěrně známé.

Vzpomínám si, jak jsem jako malý chlapec pozoroval koně na pastvinách a cítil něco hlubokého a těžkého, něco, co nebylo možné vyjádřit slovy. Chtěl jsem "něco", co se týkalo koní, snad možná být koněm, nebo být součástí koně. Myslím, že tento nedefinovatelný pocit cítilo mnoho z nás, když jsme jako děti viděli koně úplně poprvé, když jsme sledovali, jak běží, poznali jejich magickou krásu a pocítili jejich vzrušení. Když jsme dětmi, jsou naše srdce a mysl plně otevřené, a tak můžeme být zasaženi slovy nevyjádřitelnou emocí. Není v nás touha jet rychle či dominovat koni, spíše jde o to, že v běhu koní se zrcadlí Boží tvář, hmatatelně cítíme něco jako touhu po domově. Stesk?

Můj táta přivedl mého prvního nedotčeného - "un-started"- koně na vojtěškové pole a řekl mi, abych do něj kopal nohama, dokud se nepohne. To byla celá moje první lekce v jízdě na koni. Když se klisna konečně dala do pohybu, vše se rychle proměnilo v rozmazanou skvrnu, kterou vytvořil ostnatý drát, příkopy, podrost a voda kolem nás.

Byl to špatný způsob, jak začít, ale po mnoho let se na něm mnoho nezměnilo. Tento druh "surového horsemanshipu" vedl ke konfliktům a nedorozuměním, takže jsem se rozhodl, že se budu vzdělávat.

Jezdil jsem na každém koni, kterého jsem potkal, četl knihy, žádal o radu dospělé, učil jsem se a učil. Udělal bych býval cokoliv, jen abych se dozvěděl o koních něco víc, chtěl jsem je přimět, aby dělali to, co jsem chtěl.

Ve výsledku ale vše, co mi to celé dalo, bylo ... nic. Při pohledu zpět si myslím, že to vše možná bylo ještě horší než nic. Naučil jsem se jen dominovat, kontrolovat a řídit.

Kůň se stal prostředkem pro uspokojení mých potřeb, mého potěšení, mých cílů, mých sportovních ambicí. Ne, že by to vše bylo špatné, ale nenaplňovalo to moje představy, touhy, které mě ke koním přivedly.

Montana musí mít největší počet rodeových jezdců na světě. Koně zde často žijí volně ve stádech až do svých čtyř, pěti let, a pak se rychle obsednou, aby byli použitelní během krátkých letních měsíců.

Velcí, silní koně jsou tady normou a většina z nich má pak celou zimu na to, aby vymýšlela problémy. Pokud jezdíte ve východních dvou třetinách státu, měli byste se lépe naučit, jak jezdit výbušné koně, protože jinak budete více letci než jezdci. Když slyším, jak někdo mluví o tom, že všichni koně jsou dobří a že všichni budou mírnými gentlemany, pokud budou správně obsednuti, musím se jen smát.

Mimořádně špatné zkušenosti, které doprovázely mé jezdecké začátky, mě nutily hledat odpovědi na otázky co se stalo, co je špatně, jak se vyhnout potížím. Ptal jsem se zkušenějších, nevěděli, ale padl návrh, abych se šel podívat na jednoho z místních, který si na živobytí vydělává klinikami na výstavišti.

Nechtělo se mi jít někam, kde budu jen sedět a sledovat nějaké "know-it all", při kterém vypustí na dvorek pár hříbat. Ale neměl jsem tehdy nic lepšího na práci a tak jsem tam šel.

V té době Buck (Brannaman) obsedal velké množství hříbat veřejně na svých klinikách a jejich majitelé na nich už druhý den jezdili.

Viděl jsem tam mnoho hříbat, která byla nesmírně rychle obsednuta a všechna se chovala, jako by byla pod vlivem nějakého kouzla.

Cítil jsem, že to, co hledám, je přítomné v tomto procesu, že to mám přímo před očima. Šel jsem domů a začal napodobovat, kopírovat to, co Buck dělal. Trávil jsem touto imitací každý den a zabil tak celé dva roky.

Když se ohlédnu zpět, myslím si, že jsem neměl ponětí o tom, co Buck dělá, ale věděl jsem, že chci stejný výsledek, stejnou věc. V té době jsem se začal zajímat o to, co dělá Tom Dorrance, Ray Hunt, o všechny ty, kteří tvrdili, že chápou, co dělají (většinou to není náhodné, když jsem tedy viděl dobrý nápad, vzal jsem si ho domů a použil ho).

Zajímavá věc se stala, když jsem absolvoval vysokou školu. V té době jsem musel učinit rozhodnutí, která se týkala zbytku mého života a měl jsem v hlavě otázky, které se týkaly Boha. Ne, že by to bylo neobvyklé, ale uvědomil jsem si, až doposud žádné z mých rozhodnutí mě nedovedlo tam, kam jsem chtěl. Dobré věci, které se v mém životě udály, neměly nic společného s mými volbami, dary nebo intelektem ... prostě se "jen staly".

Hluboce jsem o tom přemýšlel, otevřel jsem se jakékoliv pravdě, která by mohla pomoci mému uvědomění. Pracoval jsem na tom, abych byl schopen pochopit, co mi sděluje to, co nás stvořilo.

Nic z toho nemělo nic společného s koňmi, ale začaly se dít zvláštní věci. Koně, které jsem musel jezdit, byli složití a obtížní, ale vše, co jsem s nimi dělal, bylo snadné. Cítil jsem, co cítí oni, jejich myšlenky procházely mojí vlastní myslí. Při řešení problémů byla určitá část mého já úplně neschopná působit škodu, páchat násilí, nemohl jsem ubližovat.

Myslím, že tato "kreativní, tvůrčí věc", kterou nazýváme silou života nebo Bohem, nebo jakkoliv ji chceme nazývat, je všudypřítomná, uvědomuje si nás, ví o nás a my jí musíme jen chtít naslouchat.

Myslím si, že právě to byla ta "věc", po které jsem zatoužil, když jsem koně poprvé uviděl jako malé dítě. Abych to pochopil, musel jsem najít novou perspektivu, pohled, objevit v sobě skutečnou pokoru a stát se otevřeným.

A myslím si také, že většina z nás se v životě ztratí. Možná ne všichni, ale určitě většina. Vyrosteme, začneme si budovat vlastní ego. Ztratíme nevinnost a otevřenost. Naučíme se spoléhat na naši logiku, rozum, ochraňujeme tak sebe sama a své vnímání a postupně se stáváme slepými.

Označujeme věci ve snaze jim lépe porozumět a pak tvrdě pracujeme na tom, abychom získali zpět to, co jsme jako děti dostali darem, vrozený smysl, který jsme ale někde na cestě životem ztratili.

V mém případě, zcela bez práce nebo úsilí, jsem v určitou chvíli svého života zažil jednotu s koňmi. Která ale nakonec zmizela tak náhle, jako se objevila. Opona mi znovu zakryla oči a žádné úsilí již nedokázalo přinutit mé ego k pokoře nebo uši k tomu, aby se znovu otevřely hlasu "věci", která nás stvořila, tak abych tuto jednotu znovu získal zpět.

Krátce poté, co jsem prožil oněch několik měsíců "otevřenosti", jsem pracoval s divokým hříbětem. Ke kruhové ohradě přišel hubený, starší pán a díval se, co dělám. V rozhovoru, který jsme spolu zavedli, se představil jako Roy Yates. V příštích několika letech jsem získal výsadu jezdit s Royem, který v tu dobu trénoval spolu s Charlesem Williamsonem, což byl brilantní jezdec, který aplikoval principy klasické drezúry ve westernovém ježdění.

Royovi jsem pak volal kvůli každému tréninkovému problému od chvíle, kdy jsem ho potkal, až do doby, než zemřel. Měl jsem možnost jezdit i s mnoha jinými jezdci světové úrovně v dobytkářských disciplínách. A často to byli skvělí jezdci. Většina z nich intuitivně rozumí fyzickým aspektům v jezdectví, jsou úžasní sportovci a vynikají ve svých disciplínách.

Obdivuji je, ale v Royově přístupu bylo něco, co mne uspokojovalo ještě hlouběji než výkon nebo sportovní úspěch. Bylo to frustrující a obtížné aplikovat, protože ústředním tématem bylo "méně".

Když totiž pracujete s dobytkem, jsou okamžité reakce ve vysoké rychlosti nutností. "Dělat méně" ve chvíli, kdy běží stopky, kdy desetina sekundy může vše rozhodnout, je velmi těžké.

Přesto ale musím říci, že když skončila soutěž dobře, když kůň pracoval způsobem, se kterým jsem byl spokojený, bylo to z velké části v důsledku principů, které jsem se dozvěděl od Roye. Použitím technik zaměřených na lehkost jsem byl schopen najít onu jednotu, kterou jsem ochutnal v té krátké době, v které jsem já sám dokázal najít jednotu, propojit se s vědomím koně.

Při pohledu zpět na to, co jsem se od Roye dozvěděl, jsem zjistil, že to zásadní, co mě naučil, bylo, že kůň musí pracovat o své vlastní vůli. Nemůže být nucen, a už vůbec nesmíme požadovat, aby nás kůň jen slepě poslouchal.

Kůň musí být vzděláván takovým způsobem, který v něm vyvolá touhu dělat práci, kterou před něj postavíme. Takto školený kůň totiž rozumí tomu, oč je žádán a může nabídnout pomoc. Měnou všeho je lehkost!

Jezdíme-li s lehkostí, kůň se nikdy nedostává do nepřiměřeného tlaku, do tlaku, který by mu působil utrpení, který by zlomil jeho vůli. Proces vzdělávání koně nemůže být vždy "mazlivý", musí být vymezeny hranice a práce musí být provedena, ale respektování vůle koně by mělo být nesdílnou součástí procesu.

Existují případy, kdy síla může překonat odpor, a je pravda, že občas je i nezbytná. Ale pokud je síla tématem výcviku, bude mít kůň s jezdcem vnitřní neshody a v kritickém okamžiku, kdy bude jezdec nejvíce potřebovat soulad se svým koněm, vycení tyto neshody a doprovodné kritické události zcela nepochybně své zuby.

Naopak, když trénujeme s lehkostí, musí jezdec uvědoměle přemýšlet o aplikaci síly, která, pokud je jí mnoho, lehkost ničí. Tento požadavek musí brát jezdec vážně, protože pokud jezdec nebude jednat v souladu s požadavky lehkosti, kůň nebude požadavkům lehkosti odpovídat. Tento přístup rozvíjí v jezdci důslednost a schopnost soucitně naslouchat. Kůň se pak jezdci odmění věrností a důvěřivostí. Stane se spolehlivým partnerem, který i v "časech napětí" dobrovolně naplní očekávání svého jezdce.

Dnes je často slyšet, že my jezdci chceme mít se svými koňmi určitý druh jednoty. Ta se ale může objevit jen tehdy, pokud necháme naše koně "beze změny", nezlomíme je. Musíme hrát hru podle pravidel a tato pravidla stvořila "věc", která stvořila jak nás, tak i koně.

Pokud necháme své ego a svou vůli, aby nám stáli v cestě, budeme slepí a hluší a nebudeme ničím víc než pouhými mechaniky a logiky.

Máme-li být schopni nasměrovat vůli koně na jeden společný cíl, aniž bychom poškodili to, co hledáme, musíme být lehcí. Jednota je cíl, pokora je mapa a lehkost je cesta."

"Reined Cowhorse Trainer", Tye MacDonald

Tye MacDonald vyrůstal na dobytčí farmě v centrální části Montany. S koňmi a dobytkem pracoval od svých středoškolských let. Jeho techniku a metody práce s koňmi formoval především Ray Hunt, Buck Brannaman a Roy Yates.

Po absolvování magisterského studia na Montana State Univerzity začal Tye trénovat koně na plný úvazek. Dnes vede své tréninkové centrum, které se nachází v Montaně severně od Bozemanu. Věnuje se tréninku koní pro dobytkářské disciplíny, obsedání hříbat a tréninku jak pokročilých jezdců, tak i začátečníků.

Zastává názor, že pokud je výcvik jasný a srozumitelný, je i klidný a laskavý. Všichni, kterým není tato filozofie cizí, jsou zde vítáni!

Více informací naleznete na webových stránkách Tye MacDonalda zde nebo na jeho Facebooku MacDonald Performance Training.

Přečíst si můžete i nesmírně inspirativní rozhovor s Tye MacDonaldem, který je v anglickém jazyce k nalezení zde.

Tento článek publikovala na svém webu Inspirace pro cestu jezdce americká spisovatelka a publicistka, paní Kip Mistral, která také, velmi laskavě, poskytla souhlas k jeho překladu.

Podobné články
Autorka Anika Vogt a její ryzka Dshamilja si focení náramně užívaly. Drezurní klisnu s výkonností S nerušil ani dron

Trénink s kavaletami je super, ale jednoduché řady jsou za chvíli prostě nudné. S tím je teď konec, protože našich deset kombinací jsou všestrannými…

Když nemáte přesný směr, nemáte nic, říká trenér Richard Hinrichs a nabízí tipy, jak přesně vědět, kam chcete jet - ať už při běžné jízdárenské práci…