Tváře současné drezury: Harry Boldt

21. 05. 2010 05:00

Obrázky: 2

Autor: The Horse Magazine Seriál: Tváře současné drezury Překladatel: Kateřina Lipinská Počet přečtení: 5769 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Přestože snad každý zná jméno Harryho Boldta a dokonce tuší, že to je nějaký německý trenér, víc o něm ví málokdo. Pokud vás zajímá, jaké všechny úspěchy má „na triku“ a co si myslí o mnoha věcech, pusťte se do čtení.

Kdo je kdo: Harry Boldt
Harry Boldt (* 1930) si pravděpodobně ze všech nejvíce zaslouží titul „trenér trenérů". V letech 1981-1996, kdy byl týmovým trenérem neporazitelné německé skvadry, Boldt získal jedinečnou pověst člověka, který nejenže dokáže pomoci jezdcům, ale může s nimi pracovat současně s jejich stálými trenéry. Nejen proto, že je takový diplomat, ale i proto, že je svými vrstevníky pozoruhodně respektován.
Co se jeho jezdeckých úspěchů týče, nejvýznamnější byla nepochybně jeho účast na dvou olympiádách. V roce 1964 si z Tokia přivezl týmové zlato a stříbro mezi jednotlivci s koněm Remus. V roce 1976 absolvoval olympiádu v Montrealu s koněm Woyczek a se stejným výsledkem. Málokdo ale ví, že začínal jako úspěšný parkurový závodník. V padesáti letech opustil ježdění a stal se trenérem. V době jeho trénování a dohledu získal německý tým celkem 50 medailí, z nichž 31 bylo zlatých jen z olympijských her, mistrovství Evropy a mistrovství světa. V současné době žije v Austrálii, kde se stále věnuje trénování.


Největší drezurní trenéři

Harry BoldtPodle Harryho Boldta je nepostradatelným předpokladem trénování zkušenost. „Člověk musí mít mnoho zkušeností, aby dokázal identifikovat problémy, které jezdci mohou mít. Překvapuje mě, kolik trenérů mladší generace píše knihy o trénování - myslí si, že vědí všechno! Každý kůň má svůj charakter, potřebujete mít naježděno strašně moc, abyste si dokázali vybavit příklady podobného problému, který už jste zažili."

Harry Boldt má zkušenosti veliké. Jeho otec, Heinrich Boldt, byl cvičitelem jezdectví a sám vynikající jezdec. Malý Harry se dostal do sedla, když mu byly čtyři nebo pět. „Po celý svůj život jsem u koní. Bydleli jsme v jezdecké škole nedaleko Essenu. Začal jsem otci pomáhat s čištěním koní doma i na závodech. Později to bylo víc a víc ježdění."

Od jeho devíti do patnácti let byla válka, takže rodina mít koně nemohla, ale poté se odstartovala jeho nadějná kariéra.

Začal skákáním s velkým úspěchem na vyšší úrovni, ale byla to drezúra, kterou Harry Boldt vždy miloval. „V roce 1952 jsme se přestěhovali na nové působiště, které předtím bylo čistě parkurovou stájí. Jezdil jsem tyto koně a soutěžil s nimi, dokud jsme je všechny neprodali. Bylo to fajn, ale pokud jako parkurový jezdec nemáte opravdu dobré oko na odhad vzdálenosti, můžete na to zapomenout."

Jeho otec měl na Harryho důležitý formující vliv. Na druhém místě to byla Kate Frank, což bylo před válkou známé jméno nejen ve drezuře, ale i ve skákání a military. „Měla na mě velký vliv co se týče stájového managementu a organizační stránky a poprvé se mnou prošla Grand Prix."

Později samozřejmě přišli týmoví trenéři, Bubi Gunther, generál Stacken a Willi Schultheis. Harry Boldt se však nikdy nestal profesionálním jezdcem, shodou okolností to však byl jiný velký drezurní trenér, který zformoval jeho budoucí kariéru, nesouvisející s koňmi. „Pracoval jsem vždy půl napůl v kanceláři a u koní. Později jsem měl svou cestovní kancelář, což byl nápad Josepha Neckermanna."

„Nevěděl jsem o cestování nic, byla to Neckermannova práce, ale každý týden za mnou někoho posílal, aby mě vedl a to byl začátek."

Za dva roky Boldtův syn převzal podnik. Spolu s prací měl Boldt vždy pět nebo šest koní v tréningu, část stáje si pronajal spolu s personálem, který o koně pečoval. „Myslel jsem, že se budu snažit a od začátku jsem byl velmi úspěšný. Měl jsem štěstí na lidi, kteří mi svěřili koně a nikdy jsem neměl problém, mohl jsem si vybírat. Někdo přivezl koně na čtyři týdny a mohl jsem se rozhodnout, jestli to bude kůň, se kterým se dá jít dál."

Bylo jich hodně: Matador, St Georg, Remus, Golo a samozřejmě Woyczek.

"Například Golo byl kůň, o kterém by vás nikdy nenapadlo uvažovat jako o dobrém drezurním koni. Patřil mladé paní, která ho ke mně poslala na pár týdnů, protože byl dost obtížný a velmi silný. Ze čtyř týdnů se staly tři roky, tak se majitelce líbil jeho pokrok. Chodila ho jezdit každou sobotu na hodinu, jinak jsem ho měl na závody."

V roce 1974 na mistrovství světa v Kodani Boldt nebyl skutečným členem týmu, ale Golo mu poskytl satisfakci ve formě čtvrtého místa v Grand Prix Special, zatímco konkurenční člen týmu byl osmý. „To bylo moc dobré", vzpomíná.

Při dotazu, kterého nejlepšího koně kdy Harry Boldt jezdil, jmenoval Woyczeka. „Byl to hodně vysoký a těžký kůň, ale byl tak snadný na ježdění. Byl jemný v hubě, spíš byl problém ho udržet výše než za otěží a byl velmi citlivý na holeň. Doma jsem ho jezdil bez biče i ostruh. Neměl problémy s piafou ani pasáží a i letmé změny pro něj byly snadné. Nikdy se nelekal, bez ohledu na to, kolik televizních kamer ho snímalo! Měl prostě drezuru rád."

Harry Boldt téměř debutoval v německém týmu v roce 1963, kdy získal stříbro, zatímco Reiner Klimke byl čtvrtý na mistrovství Evropy v Kodani. Byl tam ale jeden zádrhel. Při této zahajovací soutěži - stará mistrovství FEI byla nahrazena novými mistrovstvími světa a Evropy - nikdo nezjistil, že se jedná o soutěž družstev, takže byla postavena pouze dvě celá družstva - britské a rumunské!

Následující rok na olympiádě v Tokiu potvrdil své stříbrné kvality, když na Remusovi skončil za svýcarským Henrim Chammartinem. Klimke a Neckerman napomohli, aby týmové olympijské zlato putovalo do Německa, čímž položili základ pravidelného německého triumfování - byli od té doby poraženi pouze jednou, o dvanáct bodů v roce 1972 v Mnichově.

NicoleDalší olympijské stříbro a týmové zlato přišlo v roce 1976 s Woyczekem v Montrealu. Remus získal stříbro na Mistrovství Evropy v roce 1965 (na které se Němci vrátili již jako tým a zvítězili!), na Mistrovství světa v Bernu v roce 1966 a evropský bronz v Cáchách v roce 1967. Woyczek vybojoval evropské stříbro v roce 1975 v Kievě, 1977 v St. Gallenu a 1979 bronz v Aarhusu. Byl také trojnásobným mistrem Německa v letech 1966, 1973 a 1977. „Měl jsem štěstí na sponzora, který koupil Remuse a potom znovu pro mě koupil Woyczeka. Možná jsme měl štěstí, že se lidem líbilo, jak jezdím."

„Je důležité, aby se lidem líbilo to, co vidí. V poslední době na opracovištích často vidíte příliš hrubé ježdění. Někdy je to těžké a musíte mu dát najevo, že není šéf. Doma máte čas zkusit to jinak, ale nikdy byste neměli být vidět takto na veřejnosti. Dnes vidíte jezdce, kteří nejsou jezdci, ale „dříči". Není to otázka skrývání věcí, ale nejedná se o opravdové drezurní ježdění."

„Tohle mi dělá starosti. Na každém opracovišti důležitějších závodů by měl být někdo, kdo může říct 'hele, zklidni se', pokud vidí, že se něco takového děje. Měl by to být respektovaný člověk, třeba zkušený penzionovaný rozhodčí s mnoha zkušenostmi, kdo má autoritu na to, to říci a být vyslyšen. Je to jediná možnost, jak tohle chování zarazit."

Boldt si zachovává nezaujatý hodnotící pohled na vývoj ve sportu od doby, kdy do něho vstoupil. Moudrost, získaná zkušeností, je něco, co si přinesl domů beze stopy nadřazenosti nebo pedanterie, podívejme se například na jeho hodnocení metody 'deep and round'. „Vždycky je nebezpečné, když 'normální' jezdec vidí, co dělá expert a snaží se to napodobit. Pokoušet se o něco bez úplného porozumění skončí špatně."

„Před takovými třiceti lety byste tato mladá děvčata nikdy nemohli vidět na špičce. Vezměte si třeba Gigola, je to ohromný kůň a aby byl plně pod kontrolou, musí být poddajný. Isabell a dr. Schulten-Baumer (její trenér - pozn. překl.) našli způsob, jak jej učinit poddajným. Naše generace jezdila koně stále ve stejném držení. Pro dívku, jako je Isabell Werth, by se tak tento kůň stal příliš silným."

„Rembrandt je jiný, ale princip je podobný. Když vjede na obdélník, přizvedne se. Takže pokud před vstupem do obdélníku není trochu za kolmicí, jste ztraceni! Pokud je tam rovnováha s měkkou rukou ve správnou chvíli, je perfektní."

„Rozdíl a umění Isabelle a Nicole spočívá v tom, že mají perfektně měkkou ruku ve správnou chvíli. Když kterýkoli jezdec a kůň a trénují férovým způsobem, je to překrásné. Ve špatných rukách se krk zkrátí a zlomí před kohoutkem. Kdokoli jiný než expert na tuto techniku by se měl soustředit na ježdění čistě klasické, to je základ."

„Nejlepším příkladem je skokan Alwin Schockenmohle, který byl první, kdo s touto metodou začal. A pak jste mohli jen sledovat na opracovištích, jak se o to jezdci na nižších úrovních pokoušeli, myslíce si, že dělají totéž, ale jen protahovali koním hlavu ze strany na stranu!"

Jeho psychologie vyrůstá z let zkušeností. Harry Boldt souhlasí, že v tom spočívá velká část jeho vyjímečného postu týmového trenéra. „Tým je vytvořen díky práci, kterou doma odvedou vlastní trenéři členů. Ale když jezdce vidíte každý den, díváte se na něj někdy tak trochu růžovými brýlemi. Anebo jezdec nemusí být přesvědčen o tom, co jeho trenér říká. Potřebujete souhrný pohled. Je s podivem, že čím víc se blíží velké závody, tím víc nervů je na pochodu a pak vy jste jediný, kdo smí říct pravdu."

„Někdy mi trenér zavolá a požádá mě, abych přijel a podíval se na koně a jezdce. Když okomentuji problém, trenér za za mými zády zuřivě pokyvuje a jezdec rudne. Je to jen otázka dalšího páru očí a někdy je třeba jiný člověk, aby něco řekl."

Stejnou psychologii aplikuje i blíže domovu i když je z přirozenosti těžší ji uskutečnit. Jeho sňatek s australskou jezdkyní Margo Lipa ho přiměl strávit víc času v jedné z drezurně nejmladších, ale i nejnadšenějších zemí. Austrálie je na tom podobně, jako byla před deseti nebo patnácti lety Británie. Je vidět velký zájem, ale bez drezurní tradice na úrovni FEI. Margo se dostává na úroveň Grand Prix se dvěma koňmi. „Ano, může být těžké pracovat s vlastní ženou, když řeknete pravdu, je těžší to vzít."

Jako německý kouč byl Harry penzionován po Atlantě, takže má nyní víc času, který může strávit v Austrálii, ale toulavé boty, které obul během své profesní kariéry a ježdění po závodech, ho neopouštějí. „Neumím si představit být pořád na jednom místě a pořád bych rád jel do Anglie." (kde si zvykl ani ne tak během týmových návštěv, ale při pravidelném trénování koní dr. Bechtolsheimera).

Novým kandidátem na Boldtovo místo je Klaus Balkenhol, člověk s podobnými zkušenostmi, který ví, že je jeho přímým dědicem, ale je ještě dlouhá cesta, než bude učiněno rozhodnutí. (Klaus Balkenhol se stal německým koučem v roce 1996 a odešel v roce 2001- pozn. překl.). „Příští rok Německá federace zvolí nový výbor, takže záleží na tom, co ten a jezdci budou chtít. Balkehol sám prohlásil jasně, že záleží na jezdcích."

Harry Boldt, ač (v době návštěvy) šestašedesátiletý, je stále fit a aktivní a své zkušenosti neponechává nevyužité. „Práce s koňmi mě fascinuje neustále. Nikdy mě nebavilo jen tak brázdit pole - to jsem radši koně vypustil do výběhu, ať si užije po svém."

Na otázku, proč drezura, odpovídá tento člověk, který úspěšně překonával 150 cm parkury, ale odmítl skákat, protože cítil, že na to nemá dobré oko, jednoduše: „Je nejúžasnější, miluji ji."


Harry Boldt na koni Woyczek: http://www.youtube.com/watch?v=GwXxetVUdxs

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com