Tváře současné drezury: Elena Petušková

26. 03. 2010 05:00

Obrázky: 6

Autor: The Horse Magazine Foto: Werner Ernst Seriál: Tváře současné drezury Zdroj: The Horse Magazine Překladatel: Kateřina Lipinská Počet přečtení: 8805 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

V tomto díle pro pamětníky se trochu netradičně vrátíme do minulosti a necháme vzpomínat Elenu Petuškovou na svou kariéru v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. I na famózní sovětské hřebce a legendárního Sergeje Filatova. Vzpomínáte si ještě, jak to chodilo v bývalých socialistických oddílech?

Kdo je kdo: Elena Vladimírovna Petušková (1940-2007)

Byla jednou z nejvýznamnějších sovětských drezurních jezdkyň. S černým hřebcem Pepelem tvořili světoznámou dvojici. Mají na kontě tři olympijské medaile: v roce 1968 dopomohla ruskému týmu ke stříbrné medaili na olympiádě v Mexiku, v roce 1972 ke zlatu v Mnichově a sama vybojovala stříbro mezi jednotlivci. Stala se vůbec první ženou - mistryní světa ve drezuře (v roce 1970 v Cáchách). Kromě kariéry jezdecké se v osmdesátých a devadesátých letech proslavila svým diplomatickým a vyjednávacím uměním coby funkcionářka. V letech 1983-91 byla viceprezidentkou Sovětského olympijského výboru, v letech 1996-99 prezidentkou Ruské jezdecké federace. Od roku 1997 také hlavním koučem Ruského národního drezurního týmu.

Byla i známou vědeckou pracovnicí v oboru biochemie a autorkou mnoha odborných publikací. Získala i několik socialistických řádů a ocenění.

Sergej Ivanovič Filatov (1926-1997)

Protože sám nic nenapsal a nebylo ani moc psáno o něm, představím jej stručně alespoň při této příležitosti. Zúčastnil se celkem tří olympiád - v roce 1956 ve Stockholmu, kde sovětský tým skončil na čtvrtém místě a Filatov s koněm Ingas byl jedenáctý mezi jednotlivci. Řím se stal v roce 1960 místem jeho životního úspěchu (s tehdy teprve osmiletým Absentem) - zlaté medaile mezi jednotlivci. V roce 1964 v Tokiu vybojoval sovětský tým bronz a taktéž Filatov mezi jednotlivci.

Do dějin jezdeckého sportu se zapsal s impozantním achaltekinským hřebcem Absentem. Absent již jako sedmiletý bez velkých závodních zkušeností dokázal porazit olympijského koně Woehlera na mezinárodních závodech ve Švýcarsku. Po olympiádě v Tokiu se Filatov stal trenérem Sovětského drezurního týmu a Absent putoval k novému jezdci - Ivanu Kalitovi. S ním získal na olympiádě v Mexiku v roce 1968 čtvrté místo mezi jednotlivci.


Jen málokdy máte příležitost se setkat s legendou jezdeckého umění - byla skutečně čest potkat jezdkyni, která ovládla mysl všech drezurních nadšenců po celém světě... jezdkyni, která v roce 1970 dobyla svět a která i šestnáct let nato dokáže potěšit drezurní fanoušky.

Elena PetuškováMyslím, že je to asi devět měsíců, co mi přítel ukázal sympatickou knížečku, 'My Life and My Horses' (Můj život a mí koně), napsanou mistryní světa ve drezuře Elenou Petuškovou. Bylo to fascinující svědectví o vývoji drezury v zemi, kterou si s jezdeckým uměním obvykle nespojujeme - v Sovětském svazu. S vědomím toho, že kdo neriskuje, nic nezíská, jsem sepsal dopis Eleně Petuškové s dotazem, zde by neměla zájem přispět do Horse Magazine článkem o sovětské drezuře.

Měsíce plynuly a nic se nedělo. Na dopis jsem zapomněl a najednou večer zazvonil telefon. Byla to Elena Petušková, telefonovala z Melbourne a omlouvala se, že jí tak dlouho trvalo odpovědět na můj dopis. Ujistil jsem ji, že se nic neděje, "tím spíš když voláte z místa jen 80 km ode mě." Vyšlo najevo, že dr. Petušková - protože Elena je také významným biochemikem a starším výzkumným pracovníkem na moskevské univerzitě - navštívila Austrálii jako členka Sovětské mírové delegace a host Brigády pro mezinárodní spolupráci a odzbrojování. Domluvili jsme si společnou večeři na následující večer, což byl jediný čas, který Elena našla ve svém nabitém programu.

Myslím si, že vůči příslušníkům každého národa máme určitá očekávání, či spíše předsudky, ale asi nejvíce právě vůči občanům Sovětského svazu. Však víte, očekáváte zamračenost, vážnost, rezervovanost,... Ale taková nebyla ani dr. Petušková, ani její kolegové z delegace, Dimitrij Mamlejev nebo Boris Makarenko. Byli to příjemní a okouzlující společníci, drobná rusovlasá Elena především. Přestože právě končila non-stop nabitý denní program a večeře byla jejím prvním jídlem od snídaně, byla natolik vstřícná, že jsem mohl umístit diktafon mezi talíře s večeří a vést rozhovor během jídla.

Elena PetuškováPříběh vzestupu Eleny Petuškové mezi jezdeckou špičku udiví ještě více, uvědomíme-li si, že začala s ježděním velmi pozdě. Byla v deváté třídě, když našla oznámení, že v parku Sokolniku se otvírá jezdecká škola. Postupně Elenu začal sport zajímat víc a v roce 1958 tři důležité události zformovaly její život. Elena složila přijímací zkoušky na biologickou fakultu moskevské univerzity, dostala příležitost se věnovat drezuře a získala svého koně! Jejím prvním koněm byla paličatá a svéhlavá arabská klisna Kaplya. Přesto se dvojice při svém prvním startu na národním mistrovství umístila třetí v soutěži SG. Kaplya pak odešla do penze a chovu a další kůň byl klíčový pro Elenin další rozvoj - byl tak důležitý, že i po dvaceti osmi letech mu stále vzdává hold jako svému učiteli. "Aby se člověk stal jezdcem, je naprosto nezbytné, aby začal na dobře přiježděném koni. Dobře přiježděný kůň musí jezdce naučit, co je ježdění, co je drezura. Jen tímto způsobem bude mladý jezdec chápat význam tak zvláštních a neobvyklých slov, jako je pasáž, piafa nebo prodloužený klus. Staří koně, kteří toto dovedou, jsou profesory pro jezdce."

Jeden z trenérů klubu, Vladimir Vasilijev, přestoupil jinam a zanechal tam Tinu, zkušenou klisnu, přiježděnou do vysokého stupně, která již měla svá léta, ale stala se ideálním koňským učitelem Eleně. A Elena potkala dalšího jezdeckého mistra. Sergeje Filatova. Filatov je jezdec, který zapsal Sovětský svaz mezi drezurní země získáním zlaté medaile na olympijských hrách v Římě. Právě Filatov trval na tom, aby Elena dostala zkušeného koně. Elena začala úspěšně soutěžit na stupni Grand Prix a na závodech v Leningradu se chystala k dosažení titulu Mistra sportu, když jí klisna při soutěži padla a uhynula na zápal plic. Ve svém životopise Elena zachycuje svou lítost:

"Vzpomínám na ty něžné oči a poddajný pohled. Musela během té Grand Prix úlohy trpět, ale s vypětím svých posledních sil zvládla všechny cviky bez jakéhokoli nátlaku z mé strany. Přestože jsem netušila, že je nemocná, nemůžu si odpustit, že jsem ji nechala pracovat a trápí mě kvůli tomu svědomí."

Elena Petušková"Za tu krátkou dobu, co jsme spolu byly, mi Tina prokázala obrovskou službu. Grigorij Anastasjev, což byl hlavní trenér v naší zemi, mě viděl ji jezdit a trval na tom, abych se stala členkou Sovětského drezurního týmu a byl mi přidělen Pepel. To znamenalo začátek šestnáctiletého partnerství s nejlepším koněm mého života."

Setkání s Filatovem bylo méně úspěšné. Filatov dovedl famózního černého achaltekinského hřebce Absenta ke zlaté medaili na olympiádě v Římě, k bronzu na olympiádě v Tokiu a v roce 1968 v Mexiku byli čtvrtí (tady je pravděpodobně chyba v originále, protože podle jiných zdrojů v Mexiku již Absenta nejel Filatov - pozn. překl.). Pak skončili jen proto, že žádný kůň nesměl soutěžit na olympiádě víc než třikrát. Elena zaznamenala svůj obdiv k Filatovovi jako jezdci:

"Nebylo to jen partnerství, ale vystoupení samotné mělo takový silný účinek. Vyvolávalo to vzrušující mrazení v páteři - pocit, jaký člověk zažívá jen v přítomnosti velkého umění." Ale krása vzala za své, když dvojice opustila obdélník.

"Po návratu z Říma byl Filatov vítán jako hrdina a jako nejoslavovanějšímu představiteli drezury v zemi mu byla nabídnuta práce staršího cvičitele v našem klubu. Bohužel jsme brzy objevili vážnou, zásadní slabost jeho tréningových metod - byla to krutost. Těžko říct, zda vycházela z jeho zvyku nechat se unést, kdy zapomněl na všechno kromě toho, oč se zrovna snažil, nebo zda měla původ v jeho aroganci a sebevědomí šampióna, který netoleroval nic, co odporovalo jeho vůli. Pravděpodobně od obojího trochu..."

"Byl to nakonec Filatov sám, kdo odešel z drezurní scény. Teď se potlouká od klubu ke klubu, od města k městu, protože nikdo ho dlouho nesnese. Jak můžou jeho velké zásluhy ve sportu vyvážit velkou škodu, jakou nadělá?" (My Life and My Horses, strana 33)

Elena PetuškováZpočátku ani setkání s Pepelem nebyla žádná sláva. Hřebec byl divoký a agresivní. Trvalo měsíc, než ho Elena přesvědčila, aby klidně stál v boxu při uzdění a sedlání. V roce 1965 byla dvojice poprvé vybrána, aby soutěžila na Mistrovství Evropy. Opět, Elena popisuje příběh ve své knize:

"Přiznám se, že mám špatnou paměť na podrobnosti jednotlivých závodů a nikdy si nepamatuji, kolik bodů jsem získala. Třebaže ty první milníky, nejtěžší chvíle i nejšťastnější okamžiky mi v paměti zůstávají, jedny závody splývají s dalšími a všechno, co jsem spolu s Pepelem zažila, mi připadá jako jedna dlouhá, nekončící drezurní úloha."

V roce 1967 se Elena a Pepel umístili na šestém místě na Mistrovství Evropy ve drezuře, byl to nejlepší výkon ženy ve slavných Cáchách - a brzy se měly stát místem největšího úspěchu ruských jezdců. O tři roky později byl na Mistrovství světa po dokončení Grand Prix sovětský tým v čele a Elena na druhém místě za úžasnou německou jezdkyní Liselotte Linsenhoff. Její týmový kolega a zlatý medailista z Mexika Kizimov byl o pět bodů za ní! Když Elena vjížděla na obdélník, pršelo, ale jejího krásného černého hřebce Pepela to netrápilo - výkon byl odměněn potleskem diváků i kritiků a o hodinu později měl drezurní svět novou mistryni - třicetiletou Elenu Petuškovou.

V přestávce mezi jídly se Eleny ptám, ve kterou chvíli začala přemýšlet o tom, že by se skutečně mohla stát mistryní světa? Odpovídá se stejně vřelou upřímností, která z ní po celou dobu vyzařuje.: "Bylo to absolutně nečekané. Nikdy jsem nemyslela na to, že bych mohla být špičkovou sportovkyní. Myslela jsem jen na to štěstí moci jezdit na koni. Štěstí z nalézání společné řeči se zvířetem. Samozřejmě jsem se snažila dělat to vždy co nejlépe, ale ne kvůli umístění, prostě proto, že ať děláte cokoli, musíte to dělat, jak nejlíp umíte."
"V předvečer mistrovství jsem si pořád nedokázala představit, že bych se mohla stát mistryní - byl to opravdu dar osudu."

Elena PetuškováAni po dojetí té úlohy? "Ne, já nemyslím na takové věci. Měla jsem pocit, že je všechno v pořádku, ale neměla jsem srovnání s ostatními. Často máte pocit, že jste úlohu zajeli velmi dobře a dostanete překvapivě nízké známky a nechápete proč. A pak je mnoho příležitostí, kdy se svým výkonem nejste spokojeni a pak se podíváte na výsledky a známky jsou překvapivě vysoké. Samozřejmě že systém rozhodování by potřeboval zlepšit, ale je dost těžké to provést. FEI o tom mockrát diskutovala, ale lepší systém ještě nikdo nevymyslel."

Dva roky na to na olympiádě v Mnichově byla Elena s koněm tak blízko hranice kulhání, že se divila, že mohl vůbec zvládnout úlohu a získali stříbrnou medaili mezi jednotlivci - tentokrát za Liselotte Linsenhoff, zatímco si Sověti vezli domů týmové zlato!

Na dalším mistrovství světa v Kodani skončil Pepel s Elenou třetí za Klimkem a Linsenhoff. V roce 1976, kdy se konala olympiáda v Montrealu, bylo Pepelovi dvacet a při výběru účastníků kulhal. Přestože se zotavil včas, aby porazil koně, zvoleného místo něho, bylo již pozdě na to, aby se vydal na cestu - nádherný hřebec se vrátil na důchod do hřebčína Kirov, kde se narodil. Jako jeden z mála zbývajících synů slavného Pilgrima je vysoce ceněn i jako plemeník. Že si Elena vybírá k ježdění hřebce má svůj důvod. "Mnoho jezdců si myslí, že jezdit hřebce je nepříjemné - vyžadují víc času než valach nebo klisna, ale mně připadá fér, že po dlouhé sportovní kariéře se hřebec může vrátit do hřebčína na důchod a mít hříbata. Proto dávám přednost hřebcům, myslím na jejich kariéru, až skončí se závoděním."

Elenin další kůň byl achaltekinský hřebec Abakan - syn známého Absenta, na němž Filatov vyhrál zlatou medaili v Římě v roce 1960. Čtyři roky Elena pracovala s Abakanem a připravovala ho na účast na olympiádě v Moskvě - ale šest týdnů před hrami kůň uhynul a Elena zůstala bez náhrady. Nejenže Abakana milovala, ale myslela, že ji bude provázet drezurní kariérou a o jiném koni neuvažovala.Sportovní výbor USSR jí pomohl k záchraně a doporučil jejímu klubu Urozhai, aby zakoupil trakénského hřebce Khevsura. Ryzák byl jedním z prvních „absolventů" Olympijského tréningového centra (Olympic Equestrian Training Centre) v Moskvě - to bylo založeno v roce 1976, aby vykupovalo nejlepší dvou a tříleté koně z chovatelských zařízení a poskytlo jim základní všestranný výcvik, než se zjistí, pro co jsou nejtalentovanější. Khevsur zde strávil čtyři roky v tréningu Anatola Antikyana, bývalého drezurního jezdce arménského týmu. Elena Anatola požádala, aby zůstal a pracoval s ní:

„A tak se stalo, že jsem z Olympijského centra získala koně i trenéra! Naše společná práce neprobíhá formou tradičního vztahu jezdec a trenér. Samozřejmě mi Anatol jako všesvazový drezurní rozhodčí prvního stupně pomáhá. Řekne mi, jestli mi kůň vykonává určitý pohyb správně a v rytmu, ale zároveň i já ho učím hodně toho, co neví. Vybudovali jsme si kreativní pracovní vztah a je pro mě hodně důležitý. Nemám čas jezdit víc než dvě nebo tři hodiny denně, což ve výsledku znamená, že pracuji pouze s jedním koněm a je třeba mít někoho, kdo může vychovávat mé mladé koně."

Třebaže Elena mluví o „svých" koních, ve skutečnosti jsou vlastněni klubem, k němuž patří, a je to klub, který platí všechny náklady na krmení a veterinární péči... má to daleko k zámožnosti, potřebné ve většině zemí k soutěžení na nejvyšší úrovni. Ale ani sovětský systém evidentně není bez nedostatků. V určitou dobu úřady rozhodly, že Elena a Pepel spolu skončili a její kůň byl odeslán do jiného klubu dělat učitele. Elena se ho vydala hledat - a jak naši spolustolovníci podotkli již dříve v průběhu večera, když se Petušková do něčeho pustí... Když je potřeba, Elena je bojovník každým coulem. „Když jsem dorazila do střediska Planernaja, čekal mě smutný obrázek. Sklíčeně působící Pepel s mokrou a slepenou srstí po evidentní předchozí intenzivní zátěži, se ploužil na dlouhé otěži, veden nějakou dívkou nebo kým."

Kůň se vrátil Eleně a navzdory všemožným handicapům dvojice pokračovala ve vyhrávání úloh Intermediare, Grand Prix, i na GP Special na národním šampionátu skončili druzí - a vynutili si zařazení na Mistrovství světa v Kodani! Při rozhovoru s Elenou člověk velmi silně pochybuje, že by se takový incident mohl ještě někdy opakovat - vypadá, že má svůj osud pevně ve svých rukách a stále rozvíjí své nápady i metody ježdění.

Elena PetuškováMožná nejkontroverznější její inovací je příležitostná práce s koňmi na plné uzdě bez podbradního řetízku. Podle jejího zdůvodnění má tak udidlo dostatečnou volnost pohybu v koňské hubě. Což mu pomáhá uvolnit čelist - ovšem Elena zdůrazňuje, že to předpokládá ježdění na téměř volné pákové otěži a i nánosník musí být dotatečně volný, aby kůň mohl otevřít hubu. Je zřejmé, že Elena je v podstatě instinktivní jezdec - své metody si přizpůsobuje podle koní, které jezdí. „Nejsem moc dobrá v teorii trénování. Pracovala jsem s Anastasjevem, který byl důstojníkem jezdectva a zároveň trenérem týmu SSSR a všechno, co vím, mám od něho. Nepromýšlím to, je to spíš věcí těla. Nestudovala jsem různé způsoby ježdění, neměla jsem čas. Celý život jsem byla jezdcem. Jezdcem, který neměl moc čas nebo spíš potřebný zápal pro studium filosofií tréningu. Jen jsem jezdila a dělala, co mi trenér řekl - a také co mi řekla intuice."

Drezura se v Sovětském svazu stává velmi populárním sportem. „Rok od roku je populárnější. Letos jsme měli 35 koní na úrovni Grand Prix na národním mistrovství a asi stejně na úrovni Intermediare, v SG jich je ještě víc... a na mistrovství jsou vybíráni pouze nejlepší koně z každé republiky. Hrubým odhadem tedy v naší zemi bude nejméně stovka Grand Prix koní na nejvyšší úrovni."
„Myslím, že v celém Sovětském svazu máme několik tisíc drezurních jezdců."

Víme málo nejen o vzkvétajícím drezurním zvětě v Rusku, ale i o široké škále plemen, která se tam vyskytují:
„Máme mnoho různých chovů, přes sto chovatelských zařízení. Mnoho plemen je podobných jako v jiných zemích. Mnoho let chováme plnokrevníky, možná polovina našich koní je plnokrevných. Velmi populární jsou trakéni, někteří teď byli prodáni až do zámoří. Trakéni vypadají, že jsou na drezuru nejvhodnější - jsou dostatečně lehcí, ale ne tak, jako plnokrevníci. I nervovou soustavu mají stabilnější než plnokrevníci."

„V Německu, zdá se, dávají přednost hannoverským koním - protože jejich jezdci jsou tak velcí! A taky hodně velký kůň má stabilnější pohyby - tu masu tak snadno nevyhodíte z rovnováhy. U plnokrevníka záleží mnohem více na rovnováze jezdce - takže trvá dost dlouho, než je plnokrevník pod sedlem vyvážený. Nikdy nevyhodíte z rovnováhy velkého koně, ale s lehkým je to snadné."

„Každé plemeno vyžaduje svůj způsob tréningu - a také máme své tradice. Proto nám německý styl trénování s našimi koňmi nepomůže, máme mnohem blíže k britským jezdcům, protože i oni upřednostňují koně lehčího typu. Rozdíly v jezdeckých školách z velké části závisejí na rozdílech v samotných koních. Náš tým po mnoho let dával přednost lehčímu typu koní."

„Pro mě je drezura formou baletu, takže musí být velmi graciézní, nejen technicky dobře zajetá, ale i krásná na pohled. Vyplatí se strávit čas navíc s lehčím typem koně, aby byl výsledný dojem umělečtější."

„Podívejte se například na produkci lipicánů. Jejich piafy i pasáže jsou technicky skvělé, ale na soutěži moderní drezury - ne ve Vídeňské škole, kde jsou úžasní - se na ně dívám spíše s úsměvem. Ty jejich krátké nohy jsou jako krátké nohy u tanečníka baletu."

„Kdyby se mě někdo ptal, která škola je nejlepší, odpověděla bych, že to není možné říci. Pro těžké koně je to německý způsob ježdění, pro lehčí typ koní je nutný ten francouzský nebo náš."

Uplatňuje se stále vliv učení Jamese Fillise, mistra 19. století, který trénoval ruskou kavalérii?
„Myslím si, že to je legenda. Fillis ovlivnil naši kavalérii a naše kavalérie byla místem, kde se udržovaly staré jezdecké tradice. A když zanikla, tyhle staré tradice přežívaly jen v paměti původních kavaleristů, kteří tolik přispěli k rozvoji ježdění v naší zemi. Nyní pociťujeme nedostatek těchto instruktorů, tak často musejí jezdci pracovat sami - nebo podle knih."

V Sovětském svazu jsou i plemena, která jinde neexistují. „Ze střední Asie máme achaltekince, o nichž někteří historici soudí, že jsou dokonce starší než arabové. Nejlepším příkladem této rasy je Absent - náš první olympijský šampión. Mám tyhle koně moc ráda, ale mají zvláštní temperament i charakter. Jsou velmi poslušní a rádi s člověkem spolupracují, ale pouze, pokud neudělá něco, co je ke koni nefér! Uděláte-li něco špatně, nikdy si tímto koněm nemůžete být jisti, mají totiž úžasnou paměť. Paměť na dobré, ale i na špatné. Jsou velmi složití - potřebujete mnoho trpělivosti... což není ctností mnoha jezdců."

I když Elena potvrzuje, že Pepel byl nejlepší kůň, jakého kdy jezdila, vkládá značné naděje do své současné hvězdy, Khevsura:
„Má velký potenciál, ale měla jsem s ním problémy. Minulý rok měl něco jako skřípnutý nerv v zádech. Zabralo nám spousta času, než jsme zjistili, co je špatně. Je to kůň velmi talentovaný a se skvělou povahou a najednou se uprostřed úlohy začal chovat špatně - to nešlo pochopit! Zatelefonovala jsem jedné z našich nejlepších lidských specialistek, která tyto problémy řeší a ta vysvětlila veterináři, co je potřeba udělat. Nyní doufám, že bude všechno v pořádku."

Filosofie tréningu v Sovětském svazu zní velmi podobně jako ta naše, i když možná je kladen větší důraz na shromáždění dříve než u nás:
„Není těžké jít ze shromáždění do natažení. Když má jednou kůň dobrou rovnováhu, pak příležitost natáhnout si krk je pro něj příjemná. Natáhne se s velkým potěšením - ale jen pokud je shromáždění správné a kůň je v rovnováze, neleží v otěžích. Snažíte-li se shromáždit koně, který není v rovnováze, je to nemožné. Na to, kdy začít s piafou a pasáží mám svůj názor. Jezdci, kteří čekají, až kůň zvládne perfektní úlohy SG a Intermediare a myslí si, že až mu bude osm nebo devět, že bude v dobré rovnováze pro pasáž a piafu, ti se nikdy nedočkají."

„Podle mého názoru je nutné využít přirozenou energii mladého koně. Momenty, kdy sám piafu nebo pasáž nabízí. Každý jezdec ví, že takové momenty jsou. Například, když se po tréningu jde do stáje a spěchá - stačí jen trochu přidržet otěž a kůň předvede něco na způsob piafy nebo pasáže. A to je nutné odměnit. Udělejte to s mladým koněm vícekrát a bude to dělat s radostí. Neberte to jako cvičení, jen pár kroků pro radost. Neznamená to, že hned vyžadujete plné shromáždění a perfektní rovnováhu... to je nemožné, svaly ještě nejsou dostatečně vyvinuté a kůň není tréningem připraven k nejtěžším cvikům. Když je kůň tří nebo čtyřletý, musí provádět neshromážděnou piafu a neshromážděnou pasáž bez silných pobídek jezdce - jen jemné doteky."

Západní tisk často kritizuje, že sovětští koně mívají moc pěkné piafy a pasáže, ale přirozené chody jsou často zkažené...
"Myslím, že část té kritiky je oprávněná, ale musíte si uvědomit, že západní novináři, kteří jsou přítomní na mezinárodních závodech, vidí jen tři nebo čtyři z našich koní - takže nemohou komentovat naše ježdění jako celek. Taky často nevidí koně v nejlepších podmínkách..."

Elena zvládá kombinovat své jezdecké aktivity a náročnou kariéru vědce. Považujete se za jezdce nebo biochemika?
Elena se směje. "Po mnoho, mnoho let jsem se považovala v první řadě za biochemika. Je to moje povolání, které miluji. Ale časem jsem pochopila, že pro ostatní lidi jsem jezdec. Z praktických důvodů - olympiády. Ale nemyslím si, že bych měla něco jako "hvězdný komplex". Na univerzitě mému ježdění nevěnují žádnou pozornost - jsem jen řadový výzkumný pracovník. A teď jsem ve fázi, že nedovedu říci, která kariéra má přednost."

Elena tráví dvě až dvě a půl hodiny denně ježděním, na závodech často ještě víc. "Khevsur je velmi silný kůň. Někdy na závodech je třeba s ním pracovat až čtyři nebo pět hodin, takový je to kůň. Vedle Khevsura mám ještě dva mladé koně, které připravuje můj trenér. Jedním z nich je Gippiur, syn Pepela - další černý trakén. Druhý je šedivý těrský kůň - Teston. Těrští koně se chovají na jihu Ruska, mají podobné rysy jako arabové, ale jsou vyšší. Jsou krásní, energičtí, se stejným ohněm v oku jako arabové. Všichni tři mí koně jsou překrásní, ale velmi rozdílní. V charakteru, tvaru i barvě."

"Po Abakanově smrti jsem dlouho hledala koně. Hodně lidí mi volalo a říkali, že mi našli koně, přesnou kopii Pepela. Už tehdy jsem pochopila, že by nebylo moudré najít přesnou kopii Pepela, protože byť sebelepší kopie, z níž se stane třeba i talentovanější umělec než byl ten původní, je už navždy jen kopie a nikdy originál. Věděla jsem, že je potřeba najít trochu jiný typ koně."

I když v Sovětském svazu mají jiná plemena, jiný tréningový přístup, jedna věc se zřejmě nikde nemění - absence diváků na drezurních závodech...
"Máme bohužel jen jezdce, ošetřovatele a jejich přátele a rodinu. Myslím, že je třeba změnit styl závodů. Kur se stává opravdovým potěšením, nejen pro diváky, ale i pro jezdce. Ale až donedávna jsme neměli čas na přípravu kuru, tedy pokud se vážně snažíte vyhrát mistrovství světa nebo olympijskou medaili. Není to jen o výběru vhodné hudby - až dosud většina jezdců používala hudbu jen na pozadí. Ale pokud má skutečně jít o 'balet', pak je potřeba pracovat s baletním mistrem."

"Kur je většinou poslední soutěží po namáhavém SG a IM, a proto mnoho našich jezdců již tuto soutěž odmítá. Na mezinárodních závodech prvních dvanáct jezdců jde úlohy a ne kur. Jen ti ostatní soutěží. My máme problém s novým Světovým pohárem Nashua. Snažila jsem se to vysvětlit sekretářům FEI. My jezdci ze socialistických zemí si nemůžeme dovolit jezdit tři nebo čtyři měsíce do ciziny, abychom se zúčastnili dostatečného počtu soutěží pro kvalifikaci na světový pohár. To není možné. Myslím, že nejlepší řešení by bylo takové, jako je v krasobruslení. Aby byla úloha Grand Prix povinná, ale hlavní úlohou by byl kur. To by byl opravdový svátek jezdectví, velmi příjemný pro jezdce i diváky... a možná i pro koně!"

Byl čas se rozloučit. Dobře jsme pojedli ve společnosti jedné z největších jezdkyň našeho věku... pak došlo i na připomenutí důvodu Eleniny návštěvy Austrálie. Vzpomenout si, že není jen jezdkyní, ale i předsedkyní Svazu sovětských sportovců za mír. A že nejdůležitější boj se neodehrává na drezurním obdélníku. Nejdůležitějším úkolem je zajistit, aby se dost běžných lidí na celé zeměkouli spojilo a ukončilo hrozbu všemu, co je krásné... zastavilo závod v produkci jaderných zbraní.


Pozn. překl: Prosím berte v úvahu, že čtete překlad „historického" dokumentu - vznikl v osmdesátých letech a videa i obrázky jsou z 60-80. let. Ne-pamětníkům se dnes některé věci mohou zdát až neuvěřitelné.


Elena Petušková a Pepel: http://www.youtube.com/watch?v=iukrYhnw8n0
Sergej Filatov a Absent: http://www.youtube.com/watch?v=omqhqiFx7i4&feature=related

Další díly

Připojené obrázky

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 1 čtenářů. Celkový počet bodů: 5.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com