Kdo je kdo: Christopher Bartle

Britský drezurní a military jezdec Christopher Bartle (*1952) u nás patří k těm méně známým. Jeho největším úspěchem v drezurní kariéře je šesté místo mezi jednotlivci na olympiádě v Los Angeles v roce 1984 na koni Wily Trout. Tím se stal nejúspěšnějším britským drezurním jezdcem na olympiádě. V roce 1985 byl čtvrtý na Mistrovství Evropy a v obou těchto letech se stal mistrem Británie ve drezuře. V roce 1986 byl druhý na světovém drezurním poháru Nashua. Úspěšný byl i coby militarista především s koněm Word Perfect, v roce 2000 s ním odjel na olympiádu coby náhradník.

Je výkonným ředitelem a cvičitelem Yorkshireského jezdeckého centra, které vede spolu se svou sestrou Jane - i ona se zúčastnila olympiády v roce 1984. Trénoval mnoho špičkových britských militaristů, byl drezurním trenérem britského olympijského military týmu pro Atlantu i Sydney, dvakrát byl oceněn British Horse Society. Byl trenérem i německého olympijského military týmu pro olympiádu v Pekingu, kde tento tým získal zlato v soutěži jednotlivců i družstev.

Je autorem knihy Training the Sport horse, kterou je možno zakoupit na amazon.com: http://www.amazon.com/Training-Sport-Horse-Chris-Bartle/dp/0851318541/ref=sr_1_2?ie=UTF8&s=books&qid=1267994969&sr=8-2

Drezura podle Christophera Bartlea

Tréningový přístup Christophera Bartlea je pro jezdce náročný psychicky a pro koně atleticky. Množství cvičení, která tvoří Christopherův vlastní systém, je dobře otestováno na jeho mezinárodně úspěšných drezurních i military koních... a co víc, funguje to! Ann-Maree Lourey se zúčastnila jeho třídenního soustředění, zatímco Peter Stoop pořizoval fotodokumentaci pro tento čtyřdílný seriál (v rámci našeho seriálu drezurních Tváří uvádíme pouze první díl - pozn. překl.)

Christopher Bartle si zaslouží uznání za fyzickou i psychickou zdatnost - i třetí den svého soustředění v Jezdeckém centru v Lochinvaru stále předvádí letmé přeskoky na vlastních nohách navzdory šestatřicetistupňovému vedru. Přestože i nejoddanějších z jeho věrných diváků se začíná zmocňovat zjevná letargie, k níž přispívá i uspávající křik cikád zvenčí. Zatímco jeho yorkshirský domov je určitě zapadaný sněhem, Christopher si užívá pravidelnou novoroční dovolenou, při níž nám předává něco ze svých evropských zkušeností.A účastníci soustředění? Dá se říct, že po uplynutí čtyřicetiminutových lekcí jezdci vypadají ani ne tak fyzicky vyčerpáni, jako spíš mentálně unaveni cvičeními, náročnými na myšlení a mozkovou kapacitu, ale zato plni nových nápadů. Kdyby nic jiného, Christopherův systém vyžaduje dokonalé poznání, co která noha koně dělá v každý moment v každém ruchu. A tohle poznání potom musíte dobře zužitkovat...

Třídenní soustředění jasně ukázalo, že Bartle klade důraz na atletičtějšího koně - téměř všichni koně vypadali po své lekci unaveni, přestože to byla spíš kratší práce než jejich běžný tréning - ale žádné vzdouvající se slabiny a odkapávající pot. Namísto toho to vypadalo, že byly gymnasticky procvičovány svaly, které zatím zůstávaly úspěšně skryté. A totéž platilo i pro některé z jezdců, protože Christopher pracoval i na jejich pozici a pak se nevinně ptal, cože to trénovali.„Myslím si, že lidé si často neuvědomují, jak zatracený kus těžké práce se skrývá za udržením správného držení těla," říká Christopher. „I jezdci to vnímají jako náročné. Měl jsem mnoho jezdců, kteří bortili tělo pokaždé, když se zastavilo - prostě tu pozici nedokázali udržet delší dobu."

„Pracuji na držení jezdce i koně, jedno není možné udržet bez druhého. Vždy pracuji na jezdci vzhledem ke koni, nikdy neposadím jezdce na koně a nerovnám ho, aniž bych dbal na to, jak jde kůň. Celou naší myšlenkou je říci koni: 'Já jsem takto a ty buď takto. Mou prioritou je získání určité pozice a výrazu a přenesení je do pohybů."

"Hodně mě zajímá rozvíjení správného držení těla koně, o tom je drezura doopravdy. Myslím si, že o tom je to celé. Cviky atd. jsou jen sekundární věci, jsou jen testem. Abyste mohli ukázat tu nádheru a výraz v pohybu, musíte mít držení a já mám pocit, že tady asi jezdci v Austrálii postupují trochu nesprávně. Nejprve učí cviky a pak se snaží dosáhnout držení a výrazu, až druhotně. Někteří lidé mají štěstí, že si koupí koně, kteří už toto držení mají, pak je to pro ně o něco snazší. Jedinou otázkou pro ně potom je, zda jej v procesu učení novým cvikům nezničí."

Christopher hodně protestuje proti přílišnému používání sedu.
„Podívejte se na to z fyzikálního hlediska. Kdybyste seděli na kusu nábytku, na křehkém kusu dřeva a dělali totéž, tlačili sedem, viděli byste, jak se dřevo prohýbá dolů pod vaším tlakem. Myslím, že totéž dělá hřbet koně," vysvětluje.
„A když se koňský hřbet propadá pod tlakem jezdcova sedu, krk dělá opak, zvedá se a i záď se zvedá, takže jezdec cítí, že sedí v prohlubni a tahá za otěže, čímž vyvolá odpor v čelisti, pak tenzi v týle a všechny tyhle věci."
„Takže já si myslím, že většina těchto problémů může být vyřešena, pokud jezdec, namísto aby v té chvíli jezdil sedem, rozpozná, že kůň prohýbá záda, svůj sed trochu odlehčil, nechal hřbet zvednout. A ve chvíli, kdy se začíná klenout - je to jen malý stupínek, kdy je potřeba jít nahoru místo dolů - kůň má možnost zakulatit se v bedrech, přijít zadníma nohama pod tělo a tudíž i vytáhnout krk dopředu a být měkký."

„Lidé mají tendenci špatně chápat učebnice, které mluví o vedení koně vnější otěží."
„U lidí, kteří tlačí sedem, zejména v klusu, používám malou analogii. Říkám, že mi to připomíná mého syna Thomase, když byl ještě malý. Lezl a tlačil nočník do kuchyňské podlahy. Pokud tohle děláte s křehkým kusem nábytku, brzy ho rozlámete." (Ještě neskončily lekce toho dne, když zjišťujeme, že „malému" Thomasovi je nyní 12! Jak rád musí tohle poslouchat...) Sed je upraven (Christopher nezastává názor, že 'čím delší třmeny, tím lépe pro tebe', tvrdí, že jsou-li třmeny příliš dlouhé, je pro jezdce těžší přiložit holeň na koně) a začíná se s opravdovou prací.

Christopher začíná na všech úrovních v kroku a přechází do klusu a k přechodům klus-krok. Zpočátku v přechodech lehký klus-krok ověřuje, zda jezdec bezproblémově přechází do kroku z vysednutí, vznikne tak hladký přechod. Pak přicházejí přechody mezi ruchy v klusu a nakonec pracovní klus pro laterální práci.

Ale nejezdí se jen donekonečna dokola s občasnou změnou směru. Zpočátku je to stěží jeden kruh v klusu před přechodem zpět do kroku, obratem kolem předku ven z kruhu a vyklusáním v novém směru. „V kroku vždy začnu přemýšlet o rytmu a říkám si 'teď, teď' (vnitřní vpřed) a pak si říkám 'teď, teď, teď, klus!," říká.„Chci vidět, že jste schopni udržet rytmus v lehkém klusu. A pak musíte myšlenku na lehký klus udržet i v klusu pracovním, takže přecházíte do kroku vždy, když byste byli 'nahoře'. Proč v tuhle chvíli? To je moment, kdy se vnitřní zadní noha dostává pod tělo, což vyžaduje dobrý krok dopředu pod tělo."
„Snažíte se rozvinout výraz, kmih klusu bez rychlosti. Žádáte koně, aby dělal kroky trochu pomalejší a trochu vyšší. A snažíte se o to na lehkém kontaktu a s rovným krkem."

„Nazval jsem to hraničním 'pásmem' (v orig. 'the zone' - pozn. překl.), tu oblast mezi krokem a klusem, a měli byste být schopni v ní zůstat tak dlouho nebo tak krátce, jak chcete. Čím více se přibližujete kroku, tím výš se zvedáte."
„Jak se dostáváte blíže kroku a máte jemnější kontakt, začínáte získávat trochu víc kadence." „A když v klusu sedíte, seďte jako byste seděli na vaječných skořápkách. Musíte si představit, že váš kůň stál půl milionu dolarů... Udržujte ho uvolněného v žuchvě a kontrolujte, že neztrácíte záď. Představujte si, že jste vysocí 6 stop (1 stopa je cca 30,5 cm, takže cca 180 cm - pozn. překl.) a pořád počítejte 1, 2, 3, 4 ...1, 2, 3, 4 ... a teď znovu 'hraniční pásmo'! Nedrncejte mu na hřbetě, seďte lehce."

„Jedním z klíčových momentů je, když kůň přechází z kroku do klusu, aby šel nahoru pod sebe a ne táhl dopředu."
„Potřebujete-li použít bič, použijte ho když vysedáte, za vaši vnější holeň. Lehce zavibrujte vnější otěží, ale netahejte za ni. Dotkněte se bičem za holení, když vysedáte. Když vnější zadní noha jde dozadu, použijte vnější otěž, použijte holeň, když vnější rameno jde dopředu. Vaše vnější otěž říká 'kratší krok'. A řeč vašeho těla říká 'tohle je to, co chci'."
„Zkuste trochu prodloužit, pak se vraťte do 'pásma' a zjemněte ruku a přejděte do kroku."
„Tělem řekněte 'pojď, to zvládneš', ale netahejte víc, nebuďte tvrdší."
„Trochu se nadlehčete a nechte hřbet pod sebou se zvednout. Klusat na obráceném koni nechceme."

„Pokaždé, když jdete nahoru, říkejte si: 'posadit se, narovnat se!' Když jdete dolů, snažte se přimáčknout holeň, takže kůň jde výš, nepředklánějte se a trochu mu 'vraťte' otěž. Říkejte si 'posadit se, posadit se' a přiložte holeň stejně jako když vysedáte."
„Musíte dosáhnout stavu naprosté pozornosti a připravenosti koně a pokud to obnáší krok nebo dva na silnějším přilnutí, aby to 'prošlo' k vnitřní zadní noze, pak to udělejte."

„Pokaždé když vysedáváte, říkejte si 'zvednout se směrem k uzdečce' (předpokládám, že je tím míněno, že při vysedání se jezdec nemá zvedat ze sedla nahoru, ale spíše se snažit jít kyčlemi a bříškem dopředu, tedy směrem k hlavě koně-pozn. překl.) a když klušete, počítejte 'hop, 2, 3, 4, hop, 2, 3, 4' aniž byste zrychlovali. Hlídejte to trochu vnější otěží, ale nesmíte v ní viset."
„Je-li kůň neklidný na kontaktu, oddalte ruce od sebe, jakmile se zklidní, dejte je zpět. Nedělejte nic náhle, vše korektně načasujte a zkracujte postupně během více kroků. Představte si své ruce jako by byly z něčeho elastického, co neustále absorbuje kontakt."
„Narovnejte se, musíte vyrůst a cítit se větší. Pozice vašeho těla vašemu koni říká, co si o něm myslíte. Udržujte si jemnou ruku a pozici těla."

„Kyčel i stehno musí být volné, občas mezi nohu a tělo koně nechte i 'zafoukat vítr'. A co máte dělat, když to nejde? Zastavte, možná i zacouvejte, vyklusejte s lehkou rukou, udělejte asi pět kroků ve středním klusu a přejděte zpět. Když zpomalujete, mějte rychlejší ruku, netahejte, jen dejte rychlý signál, který říká 'poslouchej'. Vaše reakce rukou musí být malá, pak vás kůň nemůže stáhnout na předek. Kolik kroků vydržíte mít lehkou ruku? Kolik kroků středního klusu vydrží kůň se lehce nést? Raději víckrát opakujte malé kousky středního klusu než jeden delší, při přechodu zpět 'zachrastěte' udidlem, abyste měli jistotu, že vás kůň vnímá."

„Ale vždycky chtějte trochu víc kadence v klusu. Pokud se vám kůň snaží vytáhnout ruku, přimáčkněte loket k trupu, pokud se snaží utéci z kontaktu, trochu roztáhněte ruce. Pokud se na jednu stranu začne kroutit, opět jen roztáhněte ruce. Požadujeme, aby přijal udidlo a klidně zůstal na kontaktu v kratším klusu." „Máte-li koně, kteří jsou na kontaktu nestálí, a většina mladých koní je taková, takže jednu chvíli táhnou, vzápětí utečou z přilnutí a jdou nad otěž, pak za otěž, všechny tyto různé výrazy ukazují na jednu věc, kterou je nedostatek důvěry v kontakt a nedostatky v jejich držení, jsou slabí, což ovlivňuje i polohu jejich krku."
„Každý si můžete zkusit, když budete zvedat cihlu dál od těla, jak dlouho ji udržíte... brzy vás začne bolet ruka, takže ruku přiblížíte k tělu. Stejně tak pro koně není snadné nést krk dlouhý a ohnutý, takže mnoho slabých koní, mladých koní a plnokrevníků krk zkracuje, buď ho spouštějí příliš nízko, nebo zvedají jako ovce."

„Musíme se zamyslet nad tím, co můžeme dělat, ptát se sami sebe 'co je naším úkolem, co se dá udělat'? Já jako jezdec se můžu pouze snažit udržet stálý, elastický kontakt a počkat, až kůň změní názor - jinými slovy, pokaždé když povolí, motivuji jej, povzbuzuji jej a snažím se udržet rytmus, říkám 'pojď', když se zvedám, v rytmu. Nesmějí utíkat rychleji, takže když dosedám, říkám 'zpomal', dokud necítím, že přijali kontakt."

„Ten pocit získáte částečně z toho, že začnou udržovat rytmus a částečně z toho, že se uklidní na přilnutí a začnou se do něho vytahovat."
„V tuhle chvíli jim poděkujte a buď přejděte do kroku, nebo pokračujte energičtějším klusem. Oddálení rukou je způsob, jak je trochu narovnáte, srovnáte hlavu, krk, kohoutek, tělo, kyčle a ocas do jedné roviny a je to způsob, jak upevnit slabý kontakt, z něhož utíkají, způsobem, při kterém netaháte lokty dozadu. A když kůň obnoví přilnutí, vaše ruce se automaticky dostanou zase k sobě. Protože když se natáhne do otěže, zároveň se narovná a tudíž problém, který jste měli předtím, už nemáte."

„A když už mluvíme o elastickém kontaktu, jedna z věcí, kterou jezdcům říkám, může se stát, zejména u koní, kteří se bojí o hubu a 'balí se' s přehnanou ochotou, je, že i když se co nejvíc snažíte o měkký, stálý kontakt, oni stále hryžou udidlo a jsou neklidní, zejména plnokrevníci, nebo koně, kteří mají nějaký problém v hubě." „Mockrát jsem to zažil, že koně měli problém s přilnutím, tak jsem zkusil vzít kousek tenké gumy (podobné té, co se používá do kalhot - pozn. překl.) a namísto na otěžích jezdíme na této, asi jeden palec široké gumě. Chce to trochu statečnosti a pokud chcete, můžete si pro případ nebezpečí vzít druhé otěže." „Na začátku kůň cítí tu gumu, cítí, že tam je kontakt a snaží se mu buď utéci nebo vytrhnout nebo prudce házet hlavou a zjistí, že ať dělá, co dělá, kontakt tam je pořád a nakonec přestane, protože zjistí, že to je k ničemu. Když máte koně, který je neklidný, děláte, co můžete, abyste byli co nejvíce elastičtí, ale jakkoli se snažíte, nikdy nebudete tak elastičtí, jako ten kousek gumy."

„V mnoha případech to fungovalo velmi dobře, proto jsem s tím používáním gumy začal, ale později jsem ji začal používat i u některých jezdců, aby zjistili, jak lehký by jejich kůň uměl být a pocítili, že jejich kůň by měl být jezditelný na kousku gumy. Takže jim dáte do ruky dvoje otěže, jedny kožené a tu gumu a řeknete jim 'můžete samozřejmě použít koženou otěž, abyste dali poloviční zádrž, ale jakmile je kůň ve správné pozici, vraťte se jen k té gumové, až dokud kůň nepůjde korektně jen na tom kousku gumy'."
„Je to asi sen, kterého je téměř nemožné dosáhnout nebo jej udržet, pokud to není slušně silná guma, ale s každým koněm musíte mít určitou, jen nějakou libru váhy (libra je necelý půlkilogram - pozn. překl) v otěžích, která je pro vás ideální a guma vám to poví." „Potřebujete kožené otěže, abyste koni řekni 'vnímej mě', abyste byli schopni dostatečně rychlé poloviční zádrže, cílem je obnovit lehkost a stálé přilnutí."

Opravdu naplněný život...

Christopher Bartle je zaměstatný člověk. Kloubí zaměstnání na pozici výkonného ředitele Yorkshireského jezdeckého centra s rolí oficiálního trenéra britského military týmu. Byl členem britského týmu militaristů na Mistrovství Evropy v roce 1997, kde vyhráli zlatou medaili a zvítězil v Badmintonu v roce 1998.Už tohle na člověka udělá dojem, ale to není všechno. Před svými úspěchy v military byl Christopher drezurní hvězdou, nejvýše umístěným drezurním jezdcem na olympiádě - v roce 1984 byl šestý v Los Angeles na koni Vily Trout. A že se nejednalo jen o štěstí dokazuje čtvrté místo na Mistrovství Evropy v následujícím roce. Většina lidí přechází spíš z military na drezuru, ale Christopher to udělal naopak a nezavrhuje možnost, že kruh dokončí. Jeho pestrá kariéra zahrnuje vlastně i dostihy, ale k těm ví, že se nevrátí.

„Než jsem nastoupil na univerzitu, strávil jsem rok ve Francii a měl jsem štěstí, že jsem se dostal do Chantilly (což je srovnatelné s britským Newmarketem), s chlápkem, který si říkal Commandant Braisot a předtím byl hlavním cvičitelem v Cadre Noir v Samuru," vzpomíná Christopher. "Byl to opravdu elegantní jezdec, úplný model. Když jste ho viděli, přáli jste si být tak dobří jako on. Vryl jsem si jeho obraz do mysli." „Strávil jsem tam rok a jezdil jsem, jezdil a jezdil, každou denní hodinu jsem měl lekce nebo jezdil sám. To mě nalomilo do drezury, trochu jsem i skákal, ale hlavně mě oslovila drezura."

„Pak jsem nastoupil na univerzitu a v té době jsem jezdil u přátel, kteří žili u Bristolu, venku z města. Měli dostihové koně, huntery a koně na prodej, všechny možné, takže jsem se odchýlil od drezury. Přiježďoval jsem jejich koně, snažil se, aby byli co nejlepší, ale nejnapínavější tam bylo závodění a hony."
„Dostihům jsem opravdu propadl a čtyři sezóny jsem jezdil jako jezdec amatér v národních dostizích hunterů, ve steeplechase, dostizích přes proutěné překážky a podobně, jezdil jsem proti profesionálům. Ale jsem moc vysoký, teď vážím asi 11 „kamenů" (1stone je cca 6,35kg, takže cca 70 kg - pozn. překl.) Abych mohl tehdy jezdit, musel jsem vážit o 28 liber (tj. cca 12,5 kg - pozn. překl.) méně než teď - což bylo směšné." „Nějaké nabídky jsem dostal, ale nic závratného, občas jsem se umístil nebo vyhrál, ale po několika letech to bylo spíš trápení."

Měsíc nato potkal Christopher úžasného koně Wily Trout - a kariéra mezinárodního drezurního jezdce začala...