Kdo je kdo: Stanislava Knitlová

Začala jezdit na koni v 9 letech v jezdeckém oddíle v Jablonci nad Nisou. Už jako desetiletájela svou první drezuru. Jejím prvním trenérem byl pan podplukovník Bureš - účastník OH v Berlíně v roce 1936. Tehdy se i kvalifikovala na mistrovství republiky mezi juniory, ale bohužel se jí před závody zranil kůň. Následovala dlouhá přestávka, nejprve kvůli škole, potom kvůli rodině. Když to ale bylo možné, ke koním se opět vrátila. Pracovala v Mimoni, na Pecínově a v řadě dalších stájí. K Homérovi se dostala v roce 2001 a říká o něm: „Byl mi souzen, je to můj životní kůň."

Vypracovali se spolu od základů až do stupně Grand Prix, kterého dosáhli předloni. Nikdy předtím tak vysoké soutěže nechodila: „tehdy, to bylo kolem roku 1975-6, když jsme jezdili jako junioři, jsme jezdili L. Doma jsme zkoušeli S. Ale dál se s Homérem učíme spolu, já i on." Co se budoucnosti týče, není již obtížnost, na kterou by se mohli posunout, ale stále je prý co zlepšovat. Takže v plánu je stále zdokonalování, dokud to půjde a zdraví bude sloužit.

Když se ti sedí v pracovním klusu příliš pohodlně, je to špatně!

Homéra poznala jako tříletého. Nejprve ho jen jezdila, později odkoupila. "Byl to chudinka", říká Stáňa. „Majitelka se dostala do finančních problémů a neplatila ustájení. Takže o koně se nikdo nestaral, stál na hnoji, nechodil do výběhu a byl krmený slámou jen tolik, aby nepadl vyčerpáním. Když jsem s ním začínala, jezdila jsem ho strašně nerada - on totiž v podstatě zapomněl chodit. Vzala jsem ho na lonž, každou chvíli měl rozbitá kolena i čumák, pořád padal." Když potom majitelka konečně došla k poznání, že situace je neúnosná, rozhodla se Homéra prodat. „Já jsem ho nekupovala na závody, koupila jsem ho proto, že mi ho bylo líto. A jen tak pro sebe na ježdění. Tehdy by mě ve snu nenapadlo, že s ním pojedu někdy na závody."

„Pak jsem s ním začala pracovat a začalo nám to jít, byl šikovný. V pěti letech jsme šli na první závody. To skončilo fantasticky, protože nás hned vyloučili - vjeli jsme, pozdravili a tím jsme skončili. Neudělal krok dopředu. Nakonec jsme z té haly museli vycouvat.:-) Ale pak tentýž den jsme šli ještě L, to už se okoukal a šel pěkně, byli jsme asi šestí."

„Hnacím motorem pro mě bylo to, že vždycky někdo přišel a řekl třeba 'ten kůň se nikdy nenaučí přeskok. To víš, s tím se musíš smířit, jsou takoví koně... to se nedá nic dělat'. Nebo mi jedna známá drezurní rozhodčí řekla: 'ten kůň je dobrý do L, ale S s ním nechoď, on na to nemá.' Což pro mě byla další motivace a takhle to šlo pomaličku dopředu, až jsme předloni poprvé startovali v Grand Prix."

Jak jste to dokázala učit se společně s koněm, aniž byste měli někoho, kdo by vám poradil a pomohl? Dělali jste chyby?
„Každodenní pílí.:-) Myslím si, že to je na tom to nejdůležitější, pracovat na sobě, ať je zima, ať je člověk unavený, nebo ho něco bolí, stejně na koně sednout a jezdit. Samozřejmě, stávalo se mi, že jsem si říkala, že to je dobré... pořád dobré a pak jsem najednou zjistila, že ne, že to je špatně."

Takže to bylo tak trochu učení pokus omyl?
„Bylo, určitě. Třeba s piruetami. Nechala jsem si poradit, jak na to. Řekli mi udělat tohle a tohle, tak jsem to udělala, ale byl problém. A kůň se to naučil špatně. Trvalo potom hodně dlouho, než se to zase odnaučil, jak to měl zafixované."

Čím se tedy ve výcviku řídíte? Tím, co vám píší rozhodčí do protokolu?
„Určitě. Na soustředění nejsou peníze, ráda bych někam jela, ale v podstatě celý rok šetřím na sezónu na závody."

Jak sama sebe rovnáte? Nebo vám v tom pomáhá partner?

„Ano, ten mi říká hodně. Hlavně 'narovnej se'.:-) Většinou to dělám tak, že v den, kdy kůň má volnější režim (protože šest dní v týdnu nemůže pracovat naplno), se snažím soustředit na sebe. A partner samozřejmě opraví. Protože když člověk jezdí sám, má tendenci si vyhovět. Něco je pro mě jednodušší, tak si vyhovím - a to se stává automatickým."

Jste tedy sama sobě trenérem - jak pracujete? Zaměřme se třeba na uvolnění.
„Mně se nejvíc osvědčila práce na kruzích. A práce na dvou stopách v kroku. Já to dělám tak, že nejprve dobrých deset minut poctivě krokuji. Pak Homéra několik málo minut oklušu v jeho tempu na volných otěžích. Nechám ho jít v tempu, které mu vyhovuje a chci jen, aby šel s hlavou dolů - na volných otěžích. Pak mu dám chviličku pohov a začnu pracovat v klusu. Přitom chci už trošku shromáždění a kruhy. To opět netrvá dlouho, přejdu zpět do kroku a začnu pracovat v kroku na dvou stopách. Přitom ještě neshromažďuji, opět jen chci, aby šel kulatý - protože pořád ještě koně uvolňuji. A dělám dovnitř plec, dovnitř záď, kontra dovnitř plec, kontra dovnitř záď a poloviční překrok. Dám pauzu a potom ocválám."

„Vůbec se snažím dávat hodně často pohov. Nemusí být dlouhý, obejdu třeba jen půl jízdárny, ale dělám to hodně často. Pak začnu opět klusat a teď už vyžaduji i sebrání. Dělám práci na dvou stopách, dovnitř plece, poloviční překrok. Nikdy nechci první překrok přes celou krátkou diagonálu, začínám s překrokem z cviku obloukem změnit směr. Pak podruhé už ano, ale jak říkám, koně potřebují čas."

Ještě se vrátím k té krokové uvolňovací práci na dvou stopách... říkáte, že s ní máte dobrou zkušenost a ráda ji používáte na uvolnění. Co když se jí ztuhlý kůň brání?
„Když máte volné otěže, většinou se nebrání. Nesmíte je zkracovat, dokud kůň není uvolněný. Pokud se brání a jde moc nahoru, trochu zapružím na vnitřní otěži. Ale netahám, jen malinko zapružím. A kůň ucítí, že se v koutku něco děje a povolí. Ale opravdu, to zdůrazňuji, otěže jsou jen úplně jemňounce napnuté. Anebo co se mi osvědčilo, je udělat malý kruh. Přerušit cvik, udělat malý kruh a pak pokračovat."

Jak se pozná uvolněný kůň?
„Uvolněný kůň jde v pohodě, v klidu a přežvykuje na udidle. Když se podíváte zezadu, vidíte, jak se mu ocas pohupuje ze strany na stranu v rytmu kroků. Když vidíte ztuhlého koně, i když je na kolmici, má krk spíš zalomený, záda nepruží, zadní nohy často nedošlapují do stop, táhnou se..."

Je možné, aby byl kůň uvolněný a přitom nepěnil?
„Já jsem se s tím ještě nesetkala. Když je kůň uvolněný, pění. Ale naopak to neplatí, podle pěnění se nepozná, zda je uvolněný. I když je kůň ztuhlý, může pěnit."

A jaký je pocit jezdce, sedícího na uvolněném koni? Jak to poznám zeshora?
„Jéé, to je těžké popsat... to snad ani nejde. Vy máte strašně těžké otázky.:-) Asi tak, že kůň jde ochotně dopředu, nemám problém kdykoli přistavit vlevo, vpravo. Nevyváží mě z malých kruhů, nepere se se mnou. V rukách mám pár deka. Ale nemělo by to být tak, že nedržím v ruce nic - z mé zkušenosti, pokud v ruce nemám nic, opravdu nic, tak je kůň za kolmicí. Kůň zaleze za kolmici a mně se prověsí otěže."

Co když se kůň nechce uvolnit? Pořád je ztuhlý, kouká, pospíchá...
„Když to opravdu nejde, pak je lepší toho nechat. A zkusit to druhý den." A pokud to nejde dlouhodobě? „Pak je tam zdravotní problém. Nebo psychika. Anebo chyba jezdce. Ve většině případů chyba jezdce. Třeba tomu koni nedá čas, moc na něj spěchá. Jsou k vidění lidé, kteří koně vyvedou před stáj, nasednou, vjedou do haly, obejdou jedno kolečko a hned klušou. Pak kůň nemá čas se rozhýbat. Z toho potom vznikají problémy."

Takže dopřát koni čas.... Je ještě něco dalšího, co byste poradila jezdci, který nemůže a nemůže koně uvolnit?
„Trenéra.:-) Z té práce potom krokovou práci na dvou stopách - ustupování na holeň, kontra dovnitř plec, kontra dovnitř záď... to nejsou těžké cviky, problém bývá v jezdci, ne v koni. Když to někoho učím, říkám mu 'představ si, že máš lambrínu na druhé straně.' A pak to jde. Výborný cvik je také ustupování na holeň na malém kruhu. A když to kůň dělá dobře a není problém, dá se jet v kruhu změnit směr s ustupováním na holeň: jedete půlkruh, na kterém ustupujete na holeň, pak koně srovnáte a ustupujete na holeň na druhou stranu. Další možností je ustupovat na holeň ze střední čáry."

U pokaženého koně, nebo koně, který se těžko uvolňuje, se může stát, že ho jde uvolnit prací v kroku, ale když se potom nakluše, opět ztuhne. Jak byste takového koně uvolňovala v klusu?
„Na kruhu. Nejlépe velký kruh, prokládat malými kruhy. Když to vypadá v pořádku, můžete zkusit vyjet rovně... a potom třeba zase malý kruh. Anebo co se mně hodně osvědčilo, pokud máte jízdárnu 20x40, jezdit na čtverci 20x20 a v každém rohu malý kruh. Co se týče práce na dvou stopách v klusu, tu nedělám, dokud kůň není uvolněný."

Hodně ztuhlých koní se brání aktivnímu pohybu dopředu. Dělají krátké kroky a pokud se snažíte rozpohybovat zadní nohy, aby udělaly delší krok, raději začnou utíkat. Jak uvolníte takového koně? „Prací na kavaletách. Čtyři kavalety a klusat přes ně. To funguje dobře. Ale jen chvíli, protože to koně namáhá a unavuje."

A tentýž problém ve cvalu? Co dělat s koněm, který ztuhne po nacválání?
„Opět malé kruhy, anebo přechody. Nejlépe ze cvalu do klusu a pak do kroku. Pozvolně, ne hned ze cvalu do kroku, je potřeba mu dopřát čas. A dávat hodně pohov - to je důležité, aby kůň zůstal klidný. Často si koně nepotřebují ani tolik odpočinout fyzicky, jako psychicky. Jsou jezdci, kteří jezdí dlouho, třeba i celou lekci, a za celou tu dobu koni nedají pohov. Pak ten kůň nemůže být uvolněný ani kdyby chtěl. Shromáždění je pro koně hodně namáhavé. Proto je třeba dávat hodně pohov - stačí krátce, ale často."

Nestává se, třeba u méně zkušených koní, že při pohovu ztratí koncentraci, takže jakoby znovu začínáte? „Možná se musím trošku vrátit. Ale jen trošku, určitě ne na začátek. A myslím si, že to za tu cenu, že kůň je v psychické rovnováze, prostě stojí. Protože klidný kůň, který není ve stresu, je to nejdůležitější."

Znám hodně jezdců, kteří honí koně dokola a říkají, že uvolňují... jak dlouhou dobu by měl kůň potřebovat k uvolnění?
„Stačí chvilku, ale po dostatečně dlouhém okrokování. Kůň by se neměl uvolňovat hodinu. Je spousta jezdců, kteří pořád jezdí a pořád uvolňují. Tak dlouho uvolňovat je nesmysl, pak kůň není uvolněný, ale unavený."

K uvolnění je potřeba odhadnout i správné tempo, pokud nejde vzadu aktivně, neuvolní se. Ale zase pokud jde moc rychle, také se neuvolní, jak to poznám?
„Ano, kůň potřebuje čas i na odraz. Pokud jezdec koně moc žene, kůň nemá čas se odrazit, nenese se, utíká a je ztuhlý. Správné tempo je těžké odhadnout, na to je potřeba jezdecký cit a praxe. Já když klušu na začátku hodiny, tak hlídám, aby se kůň došlapoval."

Poznáte to ze sedla?
„Já to poznám. Pokud je ale jezdec méně zkušený, může někomu říci, ze země to pozná i laik. Když si potom člověk sedne do pracovního klusu a dobře se mu sedí, nemusí vyvíjet moc námahy, tak se kůň zpravidla nedošlapuje. Říká se, 've chvíli, kdy se ti sedí příliš dobře v pracovním klusu, je to špatně!' Je to ten pocit, kdy se v sedle pěkně rozložím, říkám si, jak je to pohodlné. V tu chvíli na 99 % kůň nejde odzadu. A pokud nejde odzadu, není ani správně uvolněný."

Ale mnoho lidí je přesvědčeno, že když se jim dobře sedí, i kůň jde dobře...
„Měla jsem jednu svěřenku, ta jezdila v pracovním klusu tak, že se kůň o velký kus nedošlapoval. A byla spokojená, dobře se jí sedělo. Když jsem jí řekla, že musí být aktivnější, lépe jít dopředu, odpověděla mi na to 'nojo, jenže já to pak neusedím' To je potom problém."

Jak se jezdec cítí, když je to správně? „Pakliže má kůň normální chody, pak se mi na uvolněném, aktivně jdoucím koni sedí dobře, ale stojí mě určitou fyzickou námahu to vysedět."...Musím to propružit... „Tak. On mě vezme na záda, ale já svými zády musím také něco dělat. Zatímco když se kůň nedošlapuje, já si jen tak drndám, nemusím nic dělat. Když hřbet není uvolněný, rozsah pohybu je menší, nepruží tolik."

Děkuji za velmi zajímavé povídání a užitečné tipy!