Kdo je kdo: Soňa Krčmářová

Poprvé seděla na koni, když jí bylo 10 let. Bylo to v Komořanech, a ani ve snu ji nenapadlo, že to jednou bude její domovská stáj. Po roce absolvovala jezdecký kurz na Kocandě. Ve 13 letech, na jaře 2002, začala jezdit pravidelně, neboť její sestra Dita vyškemrala na rodičích svého prvního koně Gigola, kterého mají dodnes. Pak obě začaly trénovat pod vedením Renaty Vikartové, na podzim se stěhovaly do vlastní stáje v Komořanech, a už příští rok se Soňa kvalifikovala na MČR dětí. K Gigolovi začali přibývat další koně.

V 16 letech na základě sportovních výsledků byla vybrána do Sportovního centra mládeže a pravidelně jezdila na soustředění do Koles, kde potkala pana Zdeňka Beneše, který se stal jejím novým trenérem s koněm Simon. Měli relativně úspěšné roky, účastnili se MČR juniorů, a dvakrát CDI-J na Slovensku a v Polsku. Soniným dalším koněm je Weydenstern, se kterým startuje od roku 2007. S Weydenem začala trénovat u Ladislava Umlaufa a Evy Jančaříkové, kam jezdí dosud. S ním na MČR juniorů skončila na 3. místě a úspěšně absolvovala i CDI-J, kde splnila kvalifikaci na ME juniorů. Zatím posledním úspěchem dvojice bylo loňské druhé místo na MČR mladých jezdců. V letošní sezoně mimo Weydena pracuje ještě s holandskou klisnou Pilotte ve stupni S a dvěma mladými koňmi, kteří budou startovat až v dalších letech. Od roku 2008 má cvičitelskou licenci a v příštím roce plánuje získat i licenci pro rozhodčí.

Nech brouka žít

Sonin Weydenstern, impozantní, talentovaný valach z matky po Donnerhallovi, je v drezurních kruzích poměrně známý. Je nesmírně sebevědomý a Soňa to s ním opravdu nemá lehké. Říká o něm, že by se radši nechal zabít, než aby se podřídil, takže najít společnou řeč byl pěkný oříšek. Nyní, po čtyřech společných letech se to snad již daří. Co člověka motivuje ke koupi tak těžkého koně?

„Kupovala jsem ho od pana Umlaufa. Můj sen byl mít tmavého ryzáka oldenburga, takže když jsem ho uviděla... ovšem Evička mě zrazovala, že ne, že si ho musím napřed vyzkoušet, že je hodně tlačivý. Já naštěstí byla zvyklá ze Simona, takže to nebyl takový problém. Oni mi ho moc prodat nechtěli, báli se, že ho nezvládnu a že se z něj stane stejný potížista, jako byl v Německu. Dva dny jsem je přesvědčovala."

A nelitujete?
„Nelituju! Ten kůň mě tak proškolil jako žádný jiný. Teprve letos, po čtyřech společně strávených letech začínám cítit, že ho dokážu ujet a předvést aspoň trochu tak, jak by se asi mělo. A myslím, že za to vděčím jen panu Umlaufovi. Týden před koupí jsem tam u nich byla, napřed jsem vždycky seděla a koukala, jak se to má dělat, pak i jezdila. A když jsem odjížděla, řekli mi 'pokud nastane jakýkoli problém, hned nalož koně a přijeď. Ať se to ten kůň nenaučí.' Takže já jsem tam pak jezdila každý měsíc na pět dní."

„Weyden v Německu chodil T, já s ním na začátku chodila juniorské soutěže, JU, JD. Tam nic moc není, jen nějaký přeskok... po nějakých třech měsících Weyden zjistil, že já po něm moc nechci, že to vlastně může jen tak průměrně odšlapat a já budu šťastná. A za chvíli jsme chodili po zadních..."

Čím to bylo? Známý scénář, kdy si lidé přivezou "úžasného naježděného sporťáka" z Německa a on se jim za chvíli 'rozbije'?
„Přesně tak. Naučil se, že mě nemusí absolutně respektovat. Pak jsem přijela k Umlaufům a první den byl průšvihový. Druhý už to bylo lepší, třetí super a čtvrtý 'tak je to dobře, můžeš domů a takhle jezdi'. A po čtyřech dnech doma, i když jsem se poctivě snažila jezdit, jak mi bylo řečeno, jsem telefonovala panu Umlaufovi a za tři týdny jsem tam byla zas... :-)

Čím to je, že my Češi máme takovéhle problémy s německými koňmi?
„Myslím si, že to je hlavně nezkušenost. Navíc českým lidem chybí disciplína a sebekázeň. Pokud trenér řekne 'takhle jezdi dva měsíce', oni to vydrží dva nebo tři týdny a pak si řeknou, že nevidí rozdíl a že to k ničemu nevede. A nejsou schopni vydržet v té práci a počkat si. Němečtí koně jsou prošlechtění, mají mozek a vědí, co jsou zač a co v nich je. To vidím i na Weydenovi. Ale pokud se to po nich přestane chtít, proč by to dělali. A protože mají mozek a dlouhé generace se specializují na drezurní práci, dobře vědí, jak jezdce můžou obejít."

Myslíte si, že němečtí koně potřebují víc práce?
Myslím, že ano, určitě. To jsou tvrdí koně, kteří tu práci vyžadují. Na rozdíl od většiny českých teplokrevníků, jak to vidím u Simonka, když ho nechám týden ve výběhu, pak ho polonžuju, druhý den jde lehce, třetí normálně pracuje a nevidím rozdíl. Pokud si vezmu Weydena a dám mu třeba tři dny volno a pak ho vezmu, vidím, jak říká 'proč? Proč bych měl dnes pracovat, když jsi to nechtěla včera? A předevčírem?' Já si prostě myslím, že ti koně jsou dobří, ale také si toho jsou dobře vědomi. Asi před dvěma lety si pamatuji, že jsem se Weydenem hodně trápila, třeba jsem s ním nebyla schopná jít přeskoky. Přitom je znal. A bylo to proto, že předchozí dva roky nemusel. Takže věděl, že to nemusí dělat, že nemusí jet na maximum. A musela jsem ho znovu přesvědčit, že bude pracovat naplno. Ale Weyden je Donnerhall, nemyslím si, že by všichni němečtí koně byli až takoví jako on. I když důslednost, rutinu a disciplínu vyžaduje každý kůň, naježděný německým způsobem."

„Co se týče obecně problémů německých koní, je otázka, odkud si je lidé přivezou. Většinou se jedná o ty známější německé prodejní stáje. A to nebývají koně, kteří by byli připraveni dlouhodobou prací. Ti koně jsou rychlokvašky, narychlo nabiflovaní skvělými německými rajťáky, kteří dokážou vyřešit jakoukoli problémovou situaci. A koně je absolutně respektují. Pak, když si takového koně koupí někdo, kdo si myslí, že ho ten kůň bude učit, je to problém. Kůň to brzy zjistí a to, co si nemohl dovolit tam, si vesele dovolí na vás. A může to být až nebezpečné."

„To, že jsou rychlokvašky, také znamená, že často umějí pokročilejší cviky, ve kterých se drilují, ale postrádají základní věci. Třeba chodit rovně. Neříkám ani diagonálu, ale vůbec po obdélníku jít rovně. Pořád někam strkají zadek, plec, kroutí se... to je častý problém německých koní. Nebo vyjít roh, najet rovně do dovnitř plece, to neumějí."

To je pak začít znovu od začátku, ne?
„Je. Mám to teď se svým koníkem, s Frenchem, ten hrozně padal ven. Takže jsem nejdřív musela hodně rovnat, stavět plec dovnitř, záď dovnitř, ohýbat. A teď je zase ohebný až moc, takže musím zase rovnat."

„Další věc je, že to, co my si koupíme jako skvělého německého koně, je v Německu často ve skutečnosti 'odpad'. Kůň, který má nějaký problém, jde z ruky do ruky, pak se dostane do prodejní stáje, kde se rychle 'opraví' a jde k nám. Přitom v Německu by se už neujal. A když si vezmete rajťáka z prodejní stáje, ti koně pod ním udělají všechno, raději ani uchem nehnou, protože z něj mají respekt. Když si potom takového koně přivezete a on zjistí, že může neposlechnout, může vyhodit, přijde bod zlomu a všechno je najednou pryč."

„V Německu je velká selekce, kvalitních koní je tam hodně, takže pokud nevyhovuje, pryč s ním. My si ho potom přivezeme a snažíme se ho dát nějak dohromady. Ale u nás je na to málokterý jezdec dostatečně zkušený, aby takového koně, často problémového, zvládl. I mnoho českých trenérů nedokáže dát tomu koni to, co on potřebuje. Tu rutinu a důslednost. To, aby poctivě pracoval každou vteřinu, ne jen chvílemi."

Čeští koně jsou vůči téhle nedůslednosti tolerantnější?
„Většinou ano. Nejde ale o násilí. Myslím si, že je to hlavně o té disciplíně, kterou mu musím dát. Nemůžu mu najednou začít dovolovat něco, co nikdy dovoleno nebylo. Například když mu nikdy nebylo dovoleno při práci řehtat. Jednou mu to dovolím, příště mi prořehtá celou úlohu. Zkrátka, když si koupím připraveného sportovního koně ze západní Evropy, musím dávat dobrý pozor, když mi ho předvádějí. Pokud vidím, že mu nedovolí nic, pak musím vzít v úvahu, že ano, má režim jako voják a já, pokud s ním chci vyjít, musím počítat, že s největší pravděpodobností něco zkusí a já mu musím určit hranice."

Takže je to jen o disciplíně?
„Nejen. Je také důležitá trpělivost a nic se nesmí přehnat. I němečtí koně jsou různí. Jsou i koně, kteří se bojí a i proto můžou zlobit. Jako můj druhý kůň, French. Je temperamentní a má zkušenost, že za to byl trestán. Pak je potřeba nechat ho žít, nechat ho jít dopředu. Pokud mám koně s velkým temperamentem, musím si pamatovat, že ho nikdy nesmím brzdit násilím. On se musí naučit brzdit dobrovolně. Pokud to budu dělat silou, on to psychicky nezvládne. Buď začne zlobit, vyhazovat nebo naopak začne být apatický a ztratí chuť do všeho. French je takový a hodně chtěl běhat. Zezačátku jsem ho nechala, dokud sám nebyl ochotný zastavit a pak jsem dala pauzu a pochválila. A tak to dělal, dokud nepřišel na to, že já ho nebudu brzdit, že ho nechám žít. A o to jde, nechat ho, nechat mu tu jeho povahu a naučit se s ní vycházet. To se mi pak vrátí v tom, že on mě bude poslouchat a bude se mi snažit vyhovět."

„Hodně jezdců si myslí, že se problémy vyřeší rukou, že když budou tahat levá pravá... jenže pak ve výsledku koni seberou veškerý posun, protože ho spíš brzdí a překáží mu. Čímž nastane další problém, který řeší třeba tím, že si začnou brát šporny a problémů je víc a víc, postupně v něm zabijí tu chuť něco dělat. Pokud si jezdec myslí, že je dobrý, dělá to dobře a kůň je špatný, je na nejlepší cestě ho zničit a sebrat mu jeho duši."

„Násilím to prostě nejde. Pokud chceš vyřešit nějaký problém, musíš mít naprosto čistou hlavu. Nesmíš zuřit, musíš být v klidu, jen tak dokážeš toho koně vnímat a cítit, jak na tebe reaguje. Když budu zuřit a ještě navíc si myslet, že to dělám perfektně dobře a chyba je v koni, je to problém. Třeba můj Weyden je Donnerhall se vším všudy - mimo jiné se nerad shromažďuje. Pokud budu zuřit a nedejbože třeba do něj bušit, strkat holení nebo i špornou, udělám si jen problém, protože ho přitom, i když nechtěně, budu tahat rukou. Takže mně když začne kůň zlobit, dám mu pohov, budu přemýšlet třeba nad tím, že asi zmoknu, pak vydechnu a začnu pracovat znovu, jako bych právě přišla na jízdárnu. Tahle sebekázeň trvala dlouho, nebylo to hned, než se to člověk naučí. Ale vyplatí se to, když má člověk trpělivost, vždycky to nakonec přijde.

Ale co s tím problémem? Spousta lidí (včetně mě) má pocit, že když má nějaký problém, musí ho nějak řešit...
„Přesně tak. Já s tím ale nesouhlasím. Klid, trpělivost a jen jezdit. Nebo sehnat pomoc. To mě naučil pan Umlauf a já jsem nesmírně vděčná, že jsem ho poznala, měla možnost s ním jezdit a odkoupit si od něho Weydensterna."

„Horší je to s líným koněm, to podporovat nemůžu.:-) Ale zase když mám koně, který se třeba dobře uvolňuje v pomalejším tempu a víc dole, také mu to nemůžu brát a stavět ho do pozice, která mu nesedí. Takže se musím snažit koni vyhovět, ale zároveň nemůžu úplně ustoupit ze svých požadavků. A když je kůň lekavý, tak mu dát čas, on dozraje. Některý dřív, některý později, ale dozraje. Já tomu věřím.:-)"

Vraťme se k německým koním, dá se tedy vybrat dobrý kůň?
„Je dobře, že si lidé dovážejí kvalitní koně, úroveň naší drezury v posledních letech stoupla, jen je nyní potřeba si ještě umět vybrat koně pro sebe. Nevzít prvního hezkého, kterého uvidím. Když si chci dovézt koně, je dobré si říci, že mám půl roku nebo rok čas a nespěchat na to, projet více stájí, zkoušet a dívat se. Spíš než východní Německo, kde je těchto handlířských stájí nejvíce, bych doporučila západní Německo, Švýcarsko nebo Holandsko."

Asi je těžké odolat, když vám předvedou super naježděného, nadrilovaného koně, pak si sednete a on to dělá i pod vámi...
„Nejlepší je pak přijet nečekaně. Třeba druhý den ráno. Důležité je, aby to bylo ráno, aby určitě ještě ten den nebyl ježděný. Protože když přijedete později, i když vám řeknou, že je dnes pod sedlem poprvé, dost pravděpodobně to nebude pravda. Pak poznáte relativně dobře, jak ten kůň bude reagovat na vás. Samozřejmě, že domácí prostředí, kde ví, že se pracuje, dělá hodně, ale na druhou stranu, on zjistí, že má na sobě někoho jiného hned od začátku, takže se takto dá něco poznat. Nejlepší postup je den předtím sednout na už opracovaného koně, zjistit, jaký je a jak chodí, když je proježděný, a pak si ho zkusit projezdit sama. Až pokud mi i takto vyhovuje a jsem spokojená, můžu uvažovat o koupi. A i potom je dobré si dát do smlouvy, že můžu koně během dvou měsíců vrátit bez udání důvodu."

Není s tím problém? U nás pokud vím vrátit koně není vůbec snadné a moc se to nedělá.
„U nás. Ale tam, když máte koně v takovýchto cenových relacích, tak je to relativně normální a pokud ti kupující vidí, že o něj máte opravdu zájem, vyhoví vám. Představte si, že si koupíte koně třeba za půl miliónu a za měsíc zjistíte, že vám nevyhovuje a že vás vůbec neposlouchá. To jsou vyhozené peníze. Takže je potřeba na tom trvat."

Myslíte si, že ho pak už nesrovnáte?
„Velmi těžko, pokud nemáte dobrého trenéra, nebo někoho, kdo vám s ním pomůže. Ale když kupuju takového koně, tak bych měla mít někoho, kdo mi s ním dokáže pomoci."

Máte nějaké konkrétní tipy, jak takového koně projezdit, aby neztrácel „formu"?
„Je dobré cvičit reakce - přidat a zkrátit. Musí poslechnout za všech okolností. Nejdřív po šesti krocích, potom po deseti, pak třeba po čtyřech... Až tohle bude akceptovat bez problémů, zkusit překrok. Neakceptuje ho? Tak znovu, základní reakce. A kupodivu, těmihle reakcemi se vyřeší skoro všechny problémy. Ne na stěně, aby neměl oporu stěny, nejlépe na velkém kruhu uprostřed jízdárny, aby se neodnaučil projíždět rohy a přechody. Prodloužit do maxima, a zkrátit téměř až do piafy. A tohle je potřeba procvičovat, dokud kůň nebude poslouchat na minimální pomůcky."

A takhle jste pracovala s Weydenem?
„Přesně takhle. Protože jsem s ním měla problém, že jsem řekla „jdi" a on neudělal nic."

A co v případě, že si takového koně přivezete a on po nějaké době začne zjišťovat, že nejste dokonalý jezdec (což většina našich čtenářů asi není :-) a začne zkoušet. Co má člověk udělat, aby se mu kůň „nerozbil"?
„To se může stát. Vezměme, že jsem jezdec řekněme na úrovni Z nebo lehčích L. Prásknu se přes kapsu, přivezu si takovéhoto koníčka, jsem natěšená a po měsíci nebo po dvou mi on přestane chodit tak, jak má a umí. Pak ideálně přestat pracovat a volat trenérovi. Neřešit to sám. Najít někoho zkušeného, kdo mi může poradit."

Někdy se ty začátky špatně poznávají... když zlobí, pozná se to snadno, ale třeba když polehoučku začne vyhasínat motor vzadu...
„... a z dobrého překroku už je 'jen' překrok...:-) To se dá také dobře poznat, ale musím se na to soustředit. Musím si pamatovat ten pocit, jaký byl na tom naježděném zvířeti, když jsem si ho brala. A v tomto pocitu se musím snažit pokračovat. Musí to být minimálně stejné, nebo ještě lepší. Jakmile ucítím, že něco není úplně pravé ořechové, že to není ten samý kůň, kterého jsem si zkoušela, že třeba tenhle přechod trvá najednou nějak dlouho, tak okamžitě přestat cokoli dělat, protože jezdec sám o sobě, bez trenéra, si nemůže v takovém případě poradit. Takže rozhodit sítě a shánět pomoc, než se stane těžko napravitelný problém. Zkazit kůň se dá za hodinu, náprava trvá rok. Takže neřešit, nerovnat, zahodit otěž a snažit se sehnat pomoc."

„Samozřejmě je otázka, jestli ta pomoc nebude taková, že mi s tím koněm pomůže ještě k horšímu stavu. Pak asi nejlépe kontaktovat někoho z profesionálů, protože ti mají neporovnatelně více zkušeností ne s jedním nebo dvěma koňmi, ti jich mají za sebou třeba dvacet nebo třicet a spíš budou vědět, co s tím."

Myslíte, že trénink třeba jednou týdně postačí? Nebo je lepší sebrat koně a jet k trenérovi?
„Pro začínající a méně zkušené jezdce je nezbytný pravidelný trénink pod zkušeným trenérem alespoň 3krát týdně. Pro zkušenější jezdce stačí několikadenní soustředění s trenérem a pak je možná samostatná práce jezdce. I v tomto případě by se soustředění mělo opakovat jednou za měsíc. Já jsem jezdila k Umlaufům vždy na pět dní v měsíci a těch pět dní mi dalo tolik, že jsem pak mohla další tři týdny jezdit a věděla jsem na čem pracovat. Takže pravidelný trénink třeba pět dní v měsíci dokáže hodně."

„A výborný lék na špatně spolupracující koně je výběh. Oni si tam pročistí hlavu, uklidní se. Když koně necháte ve dne v noci týden venku, už nezlobí. Podobně to teď praktikuji s Frenchem. A všichni mí koně, jak mladí, tak i starší jako Weyden, vidí sedlo naposledy v říjnu a do února je nechávám na pastvinách na našem druhém statku. Tam jsou bosí, chlupatí, srovná se jim hlava i kopyta, relaxují. I v létě třeba po mistrovství je tam na pár dnů někdy dám, aby si odpočinuli. To je pro ně hodně důležité. I lidi jezdí přece na dovolenou.:-)"