Tváře české drezury: Jana Rosická

27. 9. 2010 Katka Lipinská Autor fotek: Archiv Jany Rosické, Vendulka Veselá

Ne všechny tváře v české drezuře jsou ty na špici. Ve svém seriálu bych ráda představila zajímavé lidi bez ohledu na to, na jakém stupni soutěží (nebo nesoutěží). Dnes přináším povídání jezdkyně, která sice jezdí „jen“ S, ale osobně ji považuji za výbornou trenérku se snahou o maximálně korektní přístup ke koním. Řeč bude především o trénování, ale i o ježdění drezurních úloh a lecčems dalším.

Kdo je kdo: Jana a Kateřina Rosické
Jana RosickáJezdecké základy Jana Rosická získala v hřebčíně Heřmanův Městec. Jelikož se jednalo o remontní stáj, v níž se koně neustále střídali, prošly jí pod rukama i „zadkem" desítky koní. Zaměření bylo spíše všestranné. Jejím kolegou a prvním trenérem byl Jiří Cipra. S ním a s jeho Tristanem absolvovala i první výjezdy jako ošetřovatelka do zahraničí. Získala i základy „sedlácké práce" a vozatajství u Františka Štěňhy. Jejím stěžejním trenérem byl ale pan Slavík. Prvními závody, které absolvovala, byl přebor východočeského kraje v drezuře, který vyhrála: „Tehdy jsme s Kateřinou vyhrály i přesto, že se kobylu pokusil někdo měsíc před závody oběsit a tak nebylo možné ji celý měsíc sedlat - poprvé jsem na ni sedala až na opracovišti, na závody jsem jela na kole s kobylou na vodítku, která klusala po krajnici až do Pardubic."

Posléze působila ve VÚŽV Uhříněves a odsud již s manželem odcházeli do vlastního JK. Působí na malém statečku v Zárybech u Brandýsa n/L, kromě drezury (trénovala pod vedením ing. Hlouškové) a občasných parkurů je Janinou velkou vášní i chov. Koně, kteří prošli jejich stájí, na závodech poznáte, za jménem mají přídomek -R. Jejím současným favoritem je vraník Geronimo-R (po Great Pleasure), původně připravovaný na soutěže jednospřeží vynikajícím Jiřím Konířem, nyní vítězí v soutěžích L a začíná se starty v S. Za letošní rok má Jana na kontě ze dvaatřiceti startů (na čtyřech koních) 10 prvenství a 16 umístění v první pětici, loňský byl ještě úspěšnější - ani jednou nebyla horší než třetí a prvenství bylo 9 (z celkem dvanácti startů). Ještě úspěšnější je ale v roli trenérky:

Kateřina Rosická začala jezdit ve třech letech pod vedením Jany. V 10 letech složila ZZVJ a absolvovala první oficiální sezonu v sedle poničky Betynky: drezury st. Z a parkury st L. Obsadila 2. místo v drezurním pony žebříčku dětí 8-12 let a stala se „skokanem roku" - což je ocenění za největší postup v žebříčku směrem vzhůru. Na MČR vybojovala 6. místo. Ve 12 letech dostala čtyřletého valacha Emil-R, se kterým sbírá ocenění dodnes. Startovala v drezuře i parkuru do st. L, vyhrála výkonnostní pony žebříček v drezuře dětí 8-12 let, na mistrovství Prahy získala 2. místo s Emilem a 3. místo s teplokrevným Bastienem. Na MČR se umístila třetí.

Loni jako třináctiletá byla s Geronimem druhá na mistrovství Prahy, na MČR čtvrtá. S Emilem zvítězila v drezurním pony poháru 2009, byla první ve drezurním pony žebříčku v kategorii 13-16 let. Vyhrála též memoriál Karla Trojana a na MČR pony spolu získali bronz. V soutěži Jezdectví Kůň roku 2009, vyhodnocené na galavečeru Koně na Žofíně, získala 2. místo v kategorii dětí. Letos jako 14 etá startuje s Emilem v drezurách do st. S, s Geronimem do st. L, na mistrovství Prahy získala s Emilem zlato a s Geronimem bronz. Na MČR s Geronimem získala bronzovou medaili a s Emilem se stala mistryní ČR pony ve své kategorii. Má za sebou i první úspěšné zahraniční zkušenosti, na které jistě v budoucnu ještě úspěšněji naváže.

Drezura se nejezdí, drezura se prodává
Tématem povídání s Janou Rosickou měla původně být výuka ježdění od dětství. Kateřina Rosická, letošní pony mistryně ČR v kategorii 13-16 let, potvrzuje, že k tomu Jana má co říci. Od dětí k dospělým ale není až tak daleko, takže Jana nakonec povídala obecně o tom, jak učí a vlastně i jak sama jezdí a bylo to povídání natolik podnětné a zajímavé, že při něm zůstalo.

„Připadá mi jako hodně velký problém u nás, že není moc trenérů, kteří se věnují lidem, začátečníkům. I klienti mi potvrzují, že je spousta velmi kvalitních jezdců a výborných trenérů, ale většina trenérů se bohužel věnuje koni. Řeší problémy koně a trénují koně. Tam si myslím, že je problém. Já osobně trénuji tak, že vlastně psychicky sedím na tom koni já. Vždycky, když se dívám na jakéhokoli jezdce na koni, tak na něm jakoby sedím já, mám ten pocit a snažím se vysvětlit, co já bych udělala. Proto si myslím, že je i hodně důležité si na každého koně klienta alespoň na chvíli sednout. Poznat, jestli ta reakce, kterou já vidím, je i fyzicky cítit. A kde je problém. Jestli v jezdci nebo v koni. V 99% je to v jezdci. Obrovský problém si myslím, že je, že jezdci nejezdí sedem. I stehnem, kyčlí a holení. Ale i přílišné tlačení holení je problém. Řada jezdců tlačí holení moc a moc a je to k ničemu. Já tomu říkám 'jezdit na botu'. Bota jen dýchá na koni. Stěžejní je sed a stehno, bota potvrzuje. Obecně se ale jezdí příliš rukou. A taky zbytečně silně, násilně, neuvolňuje se."

„Uvolnění je základ a je moc důležité se do toho vcítit. Já mluvím o 'driblování pomůcky'. Představuji si, že pomůcka je opravdu ping-pongový míček. Pořád musí běhat tam a zpátky, nesmí se zastavit. Když hraju ping-pong, taky ten míček nezůstane přilepený na pálce a nečeká, až já si vzpomenu a někam ho pošlu. A přesně stejné je to i s pomůckou. Pošlu si ji z kyčle do ruky, ale tam nesmí zůstat, musím ji hned poslat jinam. Jakmile to bude takto běhat, takto kolovat, tak se mi kůň uvolní. Prostě nesmí zůstat nikde viset, což je ale nesmírně náročné na koordinaci."

Jana a Katka„Takhle jsem vlastně učila i Kačku. Nezahltit informacemi, protože nikdo není schopen zachytit a vstřebat tisíc věcí najednou. Ale od začátku bazírovat na dobrém základě. Netolerovat chyby s tím, že se 'pak' přeučí. Vždycky je lepší se dobře učit od začátku. Kačka začala jezdit ve třech letech. V pěti dostala prvního poníka. A všechny koně, co jezdila, dostala jako remonty. Jezdily jsme strašně dlouho na lonži, dobře dva roky. A cvičily jsme, pořád jsme cvičily. To dobře upevní sed. Dítě tak získá perfektní rovnováhu, rytmus a smysl pro pohyb. Zjistí, co se stane, pokud se vykloní. Co se stane, když udělá něco rukama a něco nohama... takže jsme dělaly holubičky, rozpažit, klek i stoj, dřep... všecko."

To ses o ni nebála?
„Ne. Musíš vždycky poznat a začít s cvikem ve chvíli, kdy vidíš, že oba na to mají, to je u trenéra důležité. No, nespadla mi."

„Jako obrovský problém vidím, že se u nás nelonžuje. Lidé nemají základní výcvik, hned se posadí na koně, to je jako když se hodí do vody a plav. A pak se samozřejmě nechytají. Soustředí se na to, aby nespadli, aby nějakým způsobem uvedli koně, ale nestíhají."

„Taky je vždy důležitá pomoc - přijít, chytit ruku, dát tam, kde má být. Chytit otěže s ní a ukázat ten pohyb. A důležité je i se ptát - 'jaký máš pocit?'. A dát zpětnou vazbu, jak to vypadá ze země. Protože ten jezdec sám od sebe neví, co je dobře, co je špatně. Od toho je trenér, který musí říct 'ano, tohle si pamatuj, tak to má být.' Takhle učil i mě můj trenér. Všechno mi úžasně vysvětloval, ukazoval, my jsme si i malovali. A vždycky mi potom řekl 'a tohle si pamatuj'."

„Malovat na papír, nebo třeba vychodit si to svýma nohama po jízdárně, protože jinak se to nedá tak dobře představit. Snažit se vcítit do klientů a vysvětlit, hlavně vysvětlit. Protože spousta trenérů sice trénuje koně, ale nevysvětluje."

To je pravda, spousta trenérů něco chce, opakuje, zvyšuje hlas, jezdec pořád nic a jim nedojde, že to je proto, že...
„Neví jak. Přesně tak, oni doopravdy nevědí jak. Pro mě je obrovský vzor pan Slavík. To je můj duchovní otec, ke kterému se neustále vracím. A to je tenhle styl: 'podívej se támhle, ucho nastav sem a prst posuň tři centimetry zpátky'... a ono to funguje! Zázrak není v tom prokopat do koně díru, nebo ho svázat - já jsem nesměla mít nikdy ani martingal - ale vždy to bylo o přesných instrukcích: podívat se někam, tohle o tři centimetry sem a tamto o dva tam a najednou všechno šlo. Je to o maličkostech."

Třeba dívat se v kontracvalu ven z obdélníku? To mi moc pomáhá.
„Na to jsem si sama přišla. To byl můj první AHA zážitek, můj první zlepšovák!" A smím ho takto veřejně...?:-) „Klidně, vždyť ho učím. Mně trochu vadí, že spousta dobrých jezdů nechce ty své fígle předávat. A to je velká škoda, protože jsou to drobnosti. Maličkosti, ale strašně moc pomůžou. Já měla tenhle problém se svojí kobylou, s Rubikou. Dělala perfektní jednoduché změny a já nechápala, proč je problém přejít na rovné stěně stěně z kontracvalu.... vždyť jedu rovně, ona nemůže vědět... ví, samozřejmě. Protože já se pořád dívala dovnitř obdélníku. To si ale můžu dovolit, až když už to umí. Ale když toho koně učím, tak opravdu, dívat se ven z obdélníku. Tam, kam ten kůň cválá."

„Nebo nacválání. Sedím, nadechnu se a podívám se, kam chci naskočit. A v tu chvíli jsou tam ty pomůcky správně. Já když jsem si někdy nebyla jistá, posadila jsem si dceru na záda a zkoušela jsem, co cítí kůň. Viz třeba váha ve stranové práci. Jsou na to různé názory, já ale opravdu doporučuji si to dítě na ramena posadit a vyzkoušet... Takže je důležité vysvětlovat, ukazovat, ale nedělat z lidí hlupáky. Nemám ráda rádoby trenéry, které občas vídám, kteří stojí na place a řeknou v podstatě jen 'přidrž, zatlač' nebo 'ještě jednou'. Ale nic víc. I když sama vím málo na to, abych něco kritizovala. A je řada velmi kvalitních trenérů a jezdců, kterých si nesmírně, nesmírně vážím. Já jsem celý život jezdila mladé koně, takže mám zkušenosti prakticky jen z mladých koní a z toho, co jsem sama kdy objevila. Nikdy jsem zatím nešla vyšší soutěž než S. Ale myslím si, že je důležité střídat koně. Spousta jezdců vyjezdí T, ale třeba jen s jedním jediným koněm. Pak těch zkušeností tolik nenasbírají. Já jsem měla to štěstí, že jsem v hřebčíně měla pod zadkem hodně koní. To byla remontní stáj, takže tam přišlo třeba třicet mladých koní na výcvik a za půl roku se to vyměnilo. A dalších třicet koní. A na ježdění jsme byly třeba jen dvě. Byla to otročina, ale pořád nové věci, výzvy i tipy."

„Mám u koní dvě životní kréda. To první říkala kdysi paní inženýrka Hloušková: 'Drezura se nejezdí, ta se prodává.' To by se mělo tesat do kamene. Jednou mi to řekla a od té doby s tím žiju. Když vjedeš do obdélníku, nemůžeš jen odjet ty cviky, kroužek v B a přechod v C, ty to musíš prodat. Aby to bylo přesné, aby to mělo výraz... a pořád musíš počítat. Když vjedu do obdélníku, vím, že tohle mi jde, a něco jiného moc ne. Takže to, co mi jde, musím prodat za co nejvíc, a to, co mi nejde, tak pokud možno udělat tak, aby si rozhodčí moc nevšimli, že to moc nejde. A nejlépe se i tvářit 'jejda, ale mně tohle přeci normálně vždycky jde!':-)"

Dívají se rozhodčí hodně na to, jak se tváříš?
„Jistě! Pokud pojedeš ke cviku s výrazem 'ježíšikriste!', tak si musí říct, že 'ta to asi v životě neudělala'. A taky je potřeba kalkulovat, co je dražší. Když jedu střední klus, jestli ho přeženu a budu riskovat, že tam bude nepravidelnost a dostanu za to tím pádem třeba 4, nebo jestli raději pojedu malinko míň a bude to 6. Ale taky se to může podařit a budu mít 8."

A jaká je tvoje strategie, riskuješ?
„Já riskuji. Ne tedy s mladými koňmi. Prvních několik soutěží, kdy chci, aby se kůň okoukal, aby to byla klidná úloha a byl spokojený, tak tam ne. Ale jinak vždycky. Protože člověk při sportování musí mít trochu soutěživého ducha a musí chtít dosáhnout toho maxima. Taky je dobré vědět, co je odkud vidět, ze které budky. Nemá cenu riskovat tam, kde to není příliš vidět. Ale pokud je, pak to pokud možno naplno prodám. A i o tom je drezura."

„Taky jsem se naučila počítat v drezurních úlohách. Kolik mám cvalových skoků do pozdravu. Kolik mám cvalových skoků při prodloužení, kolik jich mám při zkrácení. To je důležité. Pokud víš, že máš čtrnáct cvalových skoků od vjezdu do obdélníku do X, tak vždycky zastavíš v X. Takže počítání pomáhá. Když jezdíš sama, jak poznáš, jestli ti kůň dobře prodloužil nebo zrychlil? Protože si napočítáš cvalové skoky. Já vím, že když mám zkráceno, mám 22 cvalových skoků. A když prodloužím, je to 13 nebo 14. Je to kontrola, můžeš jezdit sama a říkat si 'dnes je to bomba' a pak to spočítáš a zjistíš, že máš rozdíl jednoho cvalového skoku."

Jana trenujeA druhé moto?
„To nám viselo v hřebčíně na zdi: 'Čím kůň nad chlapa silnější, rychlejší, hbitější, tím chlap nad koně chytřejší, cvičí se oba.' A to je hluboká pravda. Ty se nesmíš prát, ten kůň má šest a půl metráku a vždycky bude silnější. Ty musíš být chytřejší. Vždycky koně musíš ujezdit rozumem. Když mu něco nejde, tak přemýšlet: proč to nejde, jak mu to usnadnit a jak ho možná i trošku obelstít a přivést ho k poznání 'tohle je přece to, co jsem chtěl'. I když to samozřejmě vůbec nechtěl. Takhle jsem se dostala ke cvalovým piruetám. Kůň se začal rozčilovat, že v klusu nebude zkracovat, a začal cválat na místě. Mám ho potrestat? Raději využiji situace, udělám cvalovou piruetu a pochválím ho. Takto využívat situací, třeba i neposlušnosti a strachu koně a převést to ve svůj prospěch. Pak můžu koně pochválit."

Stejně se dá využít i bubáků kolem jízdárny, ne?
„Přesně tak. 'Bojím, bojím, nejdu tam'... tak fajn, ustupuj, udělej třeba dovnitř plec nebo překrok. Nebo se shromáždi, naznač piafu... Takže je třeba při výcviku přemýšlet, pořád kalkulovat, umět vidět benefity. A je potřeba jezdit desítky koní, ne jen jednoho, aby se člověk podobné 'fígle' naučil. Ale je tisíc lepších trenérů, než jsem já... já jsem jen řadový jezdec."

Ono taky záleží, jak si jezdec s trenérem 'sednou'...
„Určitě. Jsou lidé, kteří potřebují trenéry ostřejší, aby na ně občas houkli... ale řvaní nemá smysl. Já jsem se přistihla, že při trénování si vždycky položím hlavu a v myšlenkách se přenesu na toho koně... teď bych udělala tohle - tak to řeknu. Tenhle způsob mám od pana Slavíka. Já vím, že jsem někdy moc, moc chtěla, ale prostě to nešlo. A pak on přišel a jen řekl 'Udělej tohle, pak tohle a tohle..' Je to trochu o pocitu, že ten jezdec je vlastně loutka a já s ním hraju kašpárkové divadlo. Tady popotáhnu za ruku, tady trochu za nohu a tímhle způsobem s tím jezdcem manipuluješ. A až ve chvíli, kdy má jezdec perfektně zažité pomůcky, můžeš přestat řešit jezdce a můžeš začít řešit koně. Ale primární je řešit jezdce. A vždy krok po kroku, ne říct tisíc věcí najednou. Když řeknu deset věcí, on už neví, co byla ta první. A proto chybí to ježdění na lonži, kde spousta věcí odpadá."

Takže vlastně končíme tak, jak jsme začaly. Díky za hezké povídání!

Podobné články
První krok jsme učinili. Právě nováčci v přepravě potřebují při první jízdě klid a jistotu.

Ježdění v přívěsu se dá naučit. Alfou – omegou je trénování s citem a rutina. Redaktorka časopisu Cavallo se zeptala třech odborníků, zda je…

Zrovna si užíváte poklidnou vyjížďku a povídáte si se spolujezdcem, když najednou ze křoví vylétne bažant (nebo cokoliv jiného) a vy musíte…