V posledních letech mnoho chovatelů přikládá velký důraz podpoře biodiverzity ve svých areálech, což jde ruku v ruce s tvorbou prostředí podporujícího přirozenou potřebu koní prohledávat a okusovat i jiný porost než pouze travní. Ne každý má však v pastvinách a výbězích keře „od přírody“, ne každý bojuje s křovím a pracně klestí plochy, aby získal více životního prostoru pro trávy. Ti, co začali s chovem koní na orné půdě či na „zelené louce“, musí jakékoli keřové a stromové patro naopak zakládat.
Aby živý plot tvořil nejen optický předěl, ale i funkční bezpečnostní hranici mezi koňmi a okolím, láká nás chovatele využít keře a polokeře s trny. Pojďme se tedy dnes podívat na zoubek právě těmto pichlavým obráncům hranic.
V prvé řadě na toxicitu. Hned vzápětí je třeba přemýšlet nad riziky trnů – aneb není trn jako trn! Správně zvolený trnitý (nebo i ostnitý) keř poslouží jako skvělá bariéra proti nevítaným návštěvníkům chtivým hlazení a krmení našich koní. Některé druhy s hustým habitem vytvoří úžasné závětří – větrolamů není v okolí pastvin nikdy dost! A mnozí myslíme i na úkryty pro ptactvo a drobné živočichy, ti se totiž v trnitém, hustém křoví cítí ve vysoce ceněném bezpečí. Prostě pozemek odcloněný od komunikace pořádným houštím, přes které se nikomu nechce prodírat, je přímo k nezaplacení! Jen pozor na možná negativa.
Keře s nízkou toxicitou nepředstavují za oplocením (mimo dosah koní) problém tam, kde zvířata nehladoví. Příkladem budiž dřišťál: je slabě toxický, ze zkušenosti si ho koně nevšímají a dělat salta přes hrazení, jen aby se k němu dostali, nebudou – chuťově je neláká. Pokud mají dostatek sena a pastvy, nevšímají si ani větviček náhodně přerůstajících dovnitř ohrad. Jiné to ale může být u koní na dietě, bez přístupu k pastvě, s časovými okny v příjmu sena. Ti naopak mohou okusovat i silně toxické dřeviny, kterých by si v přírodě normálně ani nevšimli.
Proto vždy platí, že chceme-li mít stoprocentní jistotu, že kůň neukousne absolutně nic nejedlého, sázíme pouze a jedině keře jedlé. Také chovatelé, kteří cíleně vysazují živé ploty coby chuťové, živinové a zábavní obohacení prostor (tedy tak, aby na ně koně přes hrazení mohli pohodlně dosáhnout a okusovat si bujně narostlé části), nebudou experimentovat a sáhnou po jedlé jistotě. Ti, kteří koním okus nepovolí, si mohou troufnout i na keře se slabou toxicitou typu výše zmíněného dřišťálu.
Při výběru keřů pro živé ploty těsně přiléhající k ohradám, při vysazování remízků vně pastevních ploch s cílem zpřístupnit je po nárůstu a zesílení koním k okusu i průchodu a nebo při budování tzv. prohlížecího padoku (browsing paddock), kde koně částečně dosáhnou na výsadbu, je třeba zvážit nejen toxicitu, ale i mechanickou nebezpečnost trnů. Nikdo nestojíme o tržné či bodné hnisající rány, o poranění očí a trny zalomené v citlivé sliznici huby a jazyka. Přesto jsou některé trnité keře ke koním doporučované – jak to?
Obecně se koně s trny a ostny umí velmi dobře vypořádat. Dobrým příkladem je růže šípková, kterou spousta areálů v živých plotech cíleně vysazuje a v pastevních remízcích ji koním ponechává, pouze si hlídají přílišné rozbujení porostu. Stádo se naučí šikovně šípky z keřů obírat, někteří koně umí bez újmy okousat i mladé výhonky, aniž by si ublížili. I růže svraskalá se ke koním bez problémů doporučuje coby zcela netoxická a na okus blahodárná. Sama mám kolem ohrad i keřové a šplhavé růže, koně s oblibou okusují hlavičky květů na výhonech přesahujících do ohrad. I šlechtěné zahradní odrůdy jsou nejedovaté, květy dokonce i pro člověka jedlé. Nebojím se je coby kvetoucí lemy oplocení u koní vysazovat.
Pozor bychom si měli dát na trn trnky obecné, který se coby obrana před nadměrným spásáním zvířaty evolučně opravdu pochlapil, co se záludnosti týče. Tyto trny hlásí chovatelé jako rizikové, ačkoli trnka sama je pro zvířata netoxická a přímo doporučovaná do živých plotů u koní. Z praxe však až příliš často zaznívá varování před specifickými záněty, které tyto trny, resp. jejich drobné úlomky, v kůži způsobují. Trnce se osobně na svých plochách pro jistotu vyhýbám…
Přesto se nenechme odradit. Vhodných pichlavců k výsadbě totiž není zase tak málo!
Hloh obecný (Crataegus): Netoxický, podporuje srdeční činnost. Koně rádi opatrně okusují lístky. Trny jsou pevné, nelámou se jim špičky jako u trnky, na větvích dobře drží. Přesto mohou způsobit škrábance nebo poranění očí, pokud je kůň do keře natlačen (např. při hře ve stádě). Proto se doporučuje sázet ho spíše za ohradu (jako druhou linii bariéry).
Růže šípková (Rosa canina): Netoxická, plody (šípky) jsou zdrojem ceněných minerálů a fytonutrientů. Ostny jsou zahnuté a obvykle nezpůsobují hluboká bodná zranění, koně se jim brzy při sbírání šípků naučí vyhýbat. Na planou růži šípkovou jsem ale přesto opatrná, umí dost nekontrolovaně bujet a redukce pichlavého houští, byť netoxického a krásného, je vždy nepříjemnou prací…
Maliník a ostružiník (Rubus): Zdravotní bomba, listy i plody jsou pro koně pochoutkou, existují i zahradní odrůdy bezostné/máloostné. Upozorňuji hlavně u ostružiní na rozpínavost a opět nepříjemnou práci s redukcí porostu, když se nám vymkne.
Rakytník řešetlákový (Hippophae rhamnoides): Rakytník neobsahuje žádné látky, které by byly pro koně nebezpečné. V koňské výživě je považován za vysoce přínosnou superpotravinu. Moje zkušenost – trny nepředstavují zásadní riziko, koně se jim šikovně vyhýbají, celkově se u nás do okusu keře nijak nehrnou. Občas je vidím velice opatrně obrat nějaký ten koncový lísteček či plod, ale ve velmi malé míře. Mám ho, jako všechny trnité keře, za páskami. Máme více odrůd, žádná koně vyloženě neláká. Plody bývají i popadané na zemi v ohradách (z přečnívajících větví), koně zatím nikdy nezajímaly. Mnohem raději si pochutnávají o kousek vedle na konečcích popínavých růží.
Cesmína (Ilex): V zahraničí velmi oblíbená a do živých plotů využívaná, toxicita by měla být mírná až střední, náhodné ukousnutí větvičky koně určitě nezabije. Přesto ji přímo doporučit nemohu, nemám osobní zkušenost. Tuhé, pichlavé listy nejsou údajně pro koně atraktivní, ale vyzkoušeno nemám.
Dřišťál (Berberis): Je nízko až mírně jedovatý a má velmi ostré, tenké trny. Tady osobní zkušenost mám – dobrou. Koně si větviček přesahujících do výběhu ani v nejmenším nevšímají. Přesto, ačkoli sama tento keř miluji a využívám u koní pro odhrazené živé ploty ráda, přímo doporučovat ho raději nebudu, to už nechám na vašem uvážení a studiu podkladů.
Hlohyně šarlatová (Pyracantha): Na dosah koní určitě ne. Sice mi ji nikdy neochutnali, ale trny má tato kráska pořádné. Toxicita uváděna pro koně mírná až střední. Velmi nepříjemná díky silné trnitosti, při střihu mívám šrámy i přes rukavice. Umí se, daří-li se jí na stanovišti, rychle rozrůstat. Její pořízení bych si už dnes velmi rozmyslela, stříhám ji dvakrát ročně, abych ji udržela trochu v mezích, a pomalu mě, i přes vzhledovou atraktivitu v zimě, přestává penzum práce s ní těšit. Ale zase drží dlouho do zimy plody, které svítí na neopadavých zelených listech jako žluté, oranžové nebo rudé korálky (dle odrůdy). Hlohyně je prostě krásná – a užitečná coby krmný keř pro ptactvo. Takže zatím u nás i přes všechny mínusy, mimo dosah koní, zůstává…
Trnka obecná (Prunus spinosa): Pozor na ni! Ačkoliv je jen mírně jedovatá (všechny části rostliny včetně kůry a pecek obsahují kyanogenní glykosidy) a bývá uváděna jako ke koním vhodná, tak NE – má ostré, dlouhé trny, které se snadno vylamují. Z trnkových trnů jsou nejčastěji hlášeny komplikace. Pokud se trn zapíchne do kůže, sliznic huby, jazyka nebo ke kloubu, jeho špička se v ráně často odlomí a zůstává ráda uvnitř i po vytažení trnu. Umí způsobit specifické záněty, které se špatně léčí. Údajně úlomky trnů umí tělem koně i „putovat“.
Akát (Robinia pseudoacacia): Extrémně nebezpečný – silně jedovatý. Celá rostlina (včetně kůry a trnů) je prudce jedovatá. I malé množství může podle veterinárních varování způsobit úhyn.
Dřezovec trojtrnný (Gleditsia triacanthos): Vysoce nevhodný strom, někdy keř, do prostoru kolem koní! Ačkoli není prudce jedovatý, má extrémně dlouhé a pevné trny, které vyrůstají v trsech přímo z kmene a větví. Běžně dosahují délky 8–15 cm, výjimečně až 30 cm. Jsou často trojčetné (odtud název), velmi tvrdé a ostré. Tyto trny jsou schopny propíchnout pneumatiku traktoru i kopytní rohovinu koně.
Aby byl růst keřů optimální, je nutné zajistit prvních pár let ochranu v míře nejvyšší – tedy takovou, aby na mladé keříky koně vůbec nedosáhli. Doporučení (podle mohutnosti konkrétních keřů v dospělosti) zní: sázejte 1 až 2 metry od hrazení výběhu, vodiče nechávejte první roky stabilně zapnuté. Jakékoli okusování může přijít teprve s nárůstem a rozbujením keře.
A ještě poznámka: berte v úvahu sousedy, máte-li je. Odstupové hranice vaší výsadby od jejich pozemku musí být ze zákona (podle aktuálně platných pravidel pro konec roku 2025):
Teprve až keře zmohutní a pěkně narostou do spousty hmoty, mohou koně uspokojit své prohledávací potřeby porostu – přečnívající větve, větvičky a listy se jim samy, díky rozkošatění, nabídnou. Až má keř habitus natolik pevný a statný, že neláká k probíhání, ale naopak tvoří hustou optickou hranici, můžeme dle naturelu jedinců po chvilkách pod dozorem vypínat elektřinu a nechat koně okusovat pohodlněji, bez rizika „kopnutí“ se o vodiče. Případně vybudovat pevné hrazení a elektřinu úplně přestat používat, pokud postavíme plot kvalitně.
Tipy pro majitele:
Beztrnné kultivary trnitých dřevin
V zahradnictví se ptejte po latinském přívlastku „inermis“, což je botanické označení pro beztrnné formy trnitých rostlin. Pro koně je to nejbezpečnější cesta, jak jim dopřát pestrý okus bez rizika veterinárních komplikací.
