Hierarchii mezi členy smečky nebo stáda se dříve přikládala velká důležitost. „Být dominantní“ často v literatuře najdeme jako synonymum pro „být úspěšný, být za všech okolností respektován, být schopný vůdce, přežít“. Odtud se teorie dominance dostala i do tréninku zvířat, který se následně často označoval jako „přirozený“. V tréninku psů se od přístupu založeného na dominanci v posledních letech hodně upustilo. V tréninku koní je ale stále hluboce zakořeněný. Proto bych se na některé aspekty mýtu jménem dominance chtěla blíže zaměřit prostřednictvím tohoto článku.
Přesto, že teorie striktní dominance byla v průběhu posledních přibližně dvaceti let opakovaně vyvracena různými odborníky na chování zvířat, její mýtus žije dál. Pojďme ho zbořit! 🙂
O vlcích se dlouhá léta tvrdilo a psalo, že žijí ve smečkách, ve kterých vládne striktní hierarchie. Existuje alfa pár, který si čas od času musí obhájit svoji vůdčí pozici před útoky beta jedinců a tak to jde lineárně dál a dál, až k chudákovi poslednímu omega vlkovi, který je vlastně takovým otloukánkem smečky. Ale smečka ho potřebuje, protože na kom by si pak její členové vybíjeli frustraci. (Ano, něco takového jsem kdysi viděla v nějakém dokumentu o vlcích.)
Nechápejte mě špatně, nesnažím se říct, že to byly informace, které by si někdo „vycucal z prstu“. Byly to závěry renomovaných odborníků, které byly založené na pozorování vlků.
Jenže to pozorování mělo háček: Vědci ho prováděli na skupinách vlků, kteří obývali uzavřené výběhy, ne na smečkách vlků, které se přirozeně formují v divočině. Pozorovaní vlci žili v uměle vytvořených podmínkách. Skupinu často tvořila zvířata, která by se v přirozeném prostředí nesdružila do jedné smečky. Protože vlci obývali menší území, než po jakém by se přirozeně pohybovali, změnilo se jejich teritoriální chování a vzájemné konflikty byly nejspíš také častější. Vlci také museli více soupeřit o zdroje potravy…
Na základě pozorování vlků v nepřirozených podmínkách pak vědci vyvodili a publikovali závěry o jejich chování. O značně nepřirozeném chování. Jenže studie byly publikovány a kostky byly vrženy – zanedlouho se poznatky o hierarchii ve vlčích smečkách dostaly z vědeckých studií do populárně naučné literatury a koncept dominance a alfa jedince se stal velmi populární (a tím zůstává dodnes).
S bořením mýtů se to většinou má tak: osoba A s nejlepším vědomím a svědomím publikuje informace založené na poznatcích, které má ve své době a na své úrovni vědomostí k dispozici. Za pár let osoba B zjistí, že se osoba A zmýlila a začne ve světle nových informací tvrdit něco jiného. Pak, za pár let možná přijde osoba C…
V tomto případě se ale snažil vyvrátit teorii dominance ve vlčích smečkách sám autor knihy, která pojednávala právě o lineární hierarchii a dominanci. Jak se můžete dočíst v originálním článku, v roce 1970 publikoval světově uznávaný odborník na chování vlků, David Mech, knihu The Wolf: Ecology and Behavior of an Endangered Species. Vědec v pozorování chování vlků pokračoval dál. Když zjistil, že jeho předchozí pozorování a závěry, které publikoval ve své knize, byly chybné, snažil se přesvědčit svého vydavatele, aby knihu přestal vydávat.
Nestalo se tak. Kniha se vydává dodnes a mýtus dominance žije dál.
Tedy, všechna čest autorovi, že mu šlo opravdu o to, aby pravdivě přiblížil lidem pravidla života ve vlčí smečce a ne o to, aby jeho další závěry nějakým způsobem pasovaly do konceptu, který předtím považoval za správný. Ruku na srdce, kolik z nás by tohle udělalo? Zejména, pokud by na tom nějakým způsobem záviselo naše renomé a naše obživa – třeba jako trenérů psů nebo koní. To je také důvod, proč řada zvířecích trenérů a jejich žáků nechce o vyvracení mýtů jménem dominance ani slyšet.
I o koních se mnoho let odborníci domnívali, že tato zvířata žijí ve vysoce strukturovaných skupinách s lineární hierarchií – tedy ve stádech vedených dominantním jedincem, kde (pokud je stádo stabilní) každý zná své místo, své pořadí a někteří jedinci se čas od času snaží postoupit v hierarchii o příčku výš – logicky proto, aby se měli lépe.
Opět se jednalo o názory odborníků založené na pozorování koní. Jenže to pozorování mělo háček. Myslím, že už asi tušíte, jaký. Přesně tak – závěry odborníků byly založené na pozorování chování koní v nepřirozených podmínkách – tedy opět na omezeném prostoru, kde bylo stádo uměle vytvořené člověkem a kde koně museli soupeřit o zdroje.
Když se bavíme o soupeření o zdroje, je třeba říci, že to je pro býložravce mnohem méně přirozené než pro masožravce. Dokonce bych řekla, že je to pro býložravce naprosto nepřirozené.
Je samozřejmé, že někdy je pastvy dostatek, zatímco jindy není téměř žádná, ale i v takových případech koňovití (místo toho, aby plýtvali energií na vyhánění stádových kolegů od posledního trsu trávy) prostě pomalu putují na dlouhé vzdálenosti, přičemž většinu dne tráví vyhledáváním a spásáním (alespoň nějaké) potravy.
Mají se tedy opravdu dominantní jedinci lépe i ve stádě, které žije v přirozených podmínkách? Je dominance něco, o co se vyplatí usilovat, nebo s tím přichází mnohem více povinností než výhod?
Nutnost denně soupeřit o zdroje může vést k projevům, které bychom mohli označit jako dominance, a které můžeme běžně pozorovat u dnešních domestikovaných koní obývajících malé výběhy, dostávajících krmivo na příděl.
Tam můžeme skutečně vypozorovat, který kůň se vždycky nažere jako první a který jako poslední. Jenže kůň, který si nekompromisně vybojuje přednostní přístup ke krmení často není ten dominantní, ale ten nejzoufalejší. Ten, který je ochotný jít kvůli přístupu k omezenému zdroji do konfliktu a riskovat zranění, kvůli kterému by se v přírodě mohl stát snadnou kořistí predátorů.
O určité hierarchii a bojích o dominanci můžeme u koňovitých žijících v přirozených podmínkách mluvit v souvislosti s rozmnožováním. V každodenním životě ale udržování striktní hierarchie a neustálá snaha postoupit o příčku výš u zvířat, která nemusejí soupeřit o zdroje, postrádá smysl.
Navíc neustálé napětí a boje o dominantní pozici a o postup v hierarchii by stádo oslabovaly.
I když jsem se v tomto článku podrobně nevěnovala (ani jsem nechtěla – na tak komplexní téma tu není prostor) tomu, jak tedy funguje vlčí smečka a koňské stádo, když je teorie dominance chybná, je důležité vyzdvihnout, že koncept dominance a respektu je lidský vynález. Vlci, koně ani další zvířata ho pravděpodobně ani nechápou (a nemohou pochopit) způsobem, jakým ho chápeme my.
Takže pokud trénujete své koně nebo psy na základě teorie dominance proto, že to je něco, čemu rozumějí a co je pro ně přirozené, pak vězte, že to tak není. Teorie dominance se v minulosti chytilo (a stále chytá) po celém světě tolik trenérů proto, že to je přirozené nám, lidem.
Panovník nebo vládnoucí vrstva a poddaní, systémy řídicí a řízené, dravost a kariérní postup (šplhání po žebříčku hierarchie, abychom se měli lépe) – to je způsob, jakým funguje patriarchální společnost, ve které už tisíce let žijeme. Otázkou je, do jaké míry žijeme ve svých přirozených podmínkách a do jaké míry je tato životní filozofie udržitelná a zdravá…
(Pokud se chcete dozvědět více o pravidlech života ve vlčí smečce, velmi doporučuji přečíst si článek o vlcích, který tu zmiňuji – odkaz najdete na konci tohoto článku. Co se týká vztahů v koňském stádě, doporučuji knihu od etoložky Lucy Rees s názvem Horses in Company a další zdroje, které se věnují dynamice stáda.)
Každopádně, ráda bych se v tomto článku věnovala jednomu aspektu teorie dominance, který má negativní dopady na životní pohodu našich koní a dalších zvířat.
„Ukaž mu, kdo je tady šéf! Musíš mu ukázat, že jsi dominantní, jinak tě nebude respektovat! Jak jednou pozná, že má navrch, už s ním nic nenaděláš.“ Předpokládám, že jste nejspíš někdy něco takového slyšeli.
Když se dostaly první poznatky o teorii dominance do povědomí veřejnosti, řada trenérů psů a koní si vystavěla na této filozofii své tréninkové metody. Mnoho lidí po celém světě má postavené živobytí na poznatcích, které se postupem času ukázaly jako nesprávné. Zatímco ve světě tréninku psů se od metod založených na dominanci člověka nad zvířetem hodně ustupuje, velká část koňského světa se tohoto konceptu stále drží.
V očích těchto trenérů a jejich žáků je pak každý projev neposlušnosti zvířete (nebo každé chování, které se liší od toho, co člověk očekává) často označované jako projev dominance a snaha převzít kontrolu nad člověkem. Vyšplhat se na vyšší příčku v hierarchii. Takové projevy je pak samozřejmě nutné potlačit a obhájit svoji alfa pozici.
To je přístup, který je pro nás velmi dobře uchopitelný, jednoduchý a téměř nevyžaduje přemýšlení, protože nabízí univerzální řešení jakéhokoliv problému.
Jenže tenhle přístup nebere v potaz dvě věci:
1. Dominance není vlastnost
O dominanci a submisivitě se dá mluvit pouze ve vztahu dvou (nebo více) jedinců, ne jako o vlastnosti jednoho jedince. Současný výzkum ukazuje, že dominance nebo míra toho, jak se bude chování označované jako dominance projevovat, není něco, s čím by se zvíře narodilo. „Je dominantní“ neříká nic o tom, jaké to zvíře ve skutečnosti je, ani o tom, proč se chová způsobem, který je pro člověka nepřijatelný.
Dominance případně submisivita není vlastnost, která by se prolínala celým životem zvířete včetně jeho vztahu s člověkem. Váš kůň, pes nebo jiné zvíře dost pravděpodobně vůbec nerozumí tomu, že vaše občasné divné, často dost hrubé chování přece úplně jasně znamená, že si upevňujete svou dominantní pozici, což je v přírodě „naprosto přirozené.“
2. Chování koně je jen špička ledovce
Projevy chování, to je něco, co je vidět. Pak je tu mnoho důvodů, proč se kůň chová tak, jak se chová, které už nejsou tak zřejmé, nebo nejsou vidět vůbec. Jsou to:
Teorie dominance se neprolíná jen tréninkem zvířat, ale do jisté míry i osobním rozvojem člověka a různými druhy terapií za účasti zvířat. Není výjimkou, že se pod vedením terapeuta nebo lektora můžete v přítomnosti koní učit, jak být lepším šéfem, jak si ujasnit své myšlenky, prosadit svůj záměr, vybojovat nebo upevnit svou vůdčí pozici, vzít život do vlastních rukou a získat ten pověstný respekt.
To nemusí být nutně jen špatné, za předpokladu, že taková lekce probíhá s maximálním ohledem na koně a že si tu „dominantní pozici“ nevynucujete násilím, ale svým záměrem, ujasněním si a jasným formulováním svých požadavků.
Když si ale dovolíme opustit vyjeté koleje teorie dominance a naučíme se zvířata trochu lépe vnímat, zjistíme, že nás mohou naučit mnohem víc. Můžeme se od nich naučit hodně o rodinných hodnotách a vzájemné podpoře členů rodiny nebo širší komunity. O jemné komunikaci a vnímání potřeb a rozpoložení ostatních členů sociální skupiny. O spolupráci. O empatii. A to má podle mě v dnešní společnosti větší hodnotu, než umění být alfa.
Článek o vlcích (v angličtině) najdete zde >>
K tématu dominance najdete velké množství více či méně relevantních zdrojů. Doporučuji studovat ty, které jsou založené na současných vědeckých poznatcích a jsou publikované odborníky nebo odbornými organizacemi. Přikládám jeden příklad: IAABC Position Statement on Dominance Theory
MVDr. Kateřina Junghansová je praktickou veterinární lékařkou specializující se na medicínu koní. Po studiu na Veterinární a farmaceutické univerzitě v Brně, v rámci kterého absolvovala několik zahraničních stáží, působila dva roky na Veterinární klinice Heřmanův Městec. Od začátku roku 2016 provozuje vlastní terénní praxi. Kromě toho také pořádá přednášky a semináře s veterinární tematikou určené pro širokou jezdeckou veřejnost. http://katerina-junghansova.cz/
Ostrov Naděje v Běstvinách u Dobrušky se ponoří do sváteční atmosféry. Už tuto sobotu 13. prosince od 1...
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
