Když jsme začali zkoumat kostry koní ze středověkého Brna, mysleli jsme si, že projekt bude trvat pouhých několik měsíců. Nakonec jsme tímto výzkumem strávili přes dva roky.
Každá ze zhruba desítky koster byla poseta nejrůznějšími výrůstky, srůsty, jinde kosti úplně degradovaly, časté byly pozůstatky zánětů a chronických zdravotních problémů. Většina zaznamenaných patologií měla souvislost s nadměrnou zátěží, nevhodnou stravou a nepříznivými životními podmínkami. Bylo zřejmé, že některé problémy se snažili středověcí Jihomoravané aktivně řešit. Například pro nás bezejmenný kůň označený jako M_800, nalezený v Modřicích jižně od Brna, měl degradované kopytní kosti na předních nohou. Zánět podotrochleární burzy, následně chronické schvácení, separaci a rotaci kopytní kosti – tedy velmi vážný, dlouhodobě postupující a rozvíjející se problém. Jeho majitelé se snažili velmi bolestivý stav řešit pomocí masivních podkov s plným předkem. Začali jsme zkoumat, jaké prostředky měli tehdejší majitelé koní k dispozici a jak úspěšné léčebné postupy byly.
Středověk znamenal pro koně mnoho změn. Postupně se opouštěl chov ve volnosti a začal převládat chov v uzavřených prostorách. Koně bohatých majitelů i koně na venkově byli stále častěji umísťováni do stájí, stání a boxů. Podstatně se zvýšily i nároky na jejich výkon (těžký rytíř, masivní vůz, práce na poli, dlouhé transporty). Začaly se objevovat choroby, které do té doby nebyly známé, nebo byly spíš výjimečné a souvisely s novými podmínkami. Vyhledávány začaly být starší lékařské spisy, například byzantské hippiatriky nebo arabské svazky zvané furusiyya, a hlavně bohatší majitelé koní v nich hledali řešení různých neduhů. Postupně začaly vznikat další příručky, které různě kolovaly, opisovaly se, a další a další autoři přidávali své zaručené postupy a rady.
Ve středověku neexistovalo povolání veterinář nebo snad lékař koní. S neduhy koní se jejich majitelé obraceli na kováře, kteří obvykle měli bohaté praktické zkušenosti, a některé z jejich metod byly smysluplné a mohly mít léčebné úspěchy. Ale člověku ve středověku rozhodně nestačila praktická rada, která mohla mít empirický základ (pro nás dnes vědecké odůvodnění). Bylo třeba i božské pomoci. Proto i samotní kováři působili jako takzvaní zaříkávači koní a výrobci různých amuletů. Doporučovali také modlitby, svěcenou vodu, kontakt s relikviemi. V léčení zvířat nehrála žádnou roli katolická církev, protože je nepovažovala za bytosti s duší.
Prameny uvádějí, že v některých případech je třeba přeříkávat otčenáš a místo zájmena nás v v posledním verši se mělo vložit jméno koně. Už tato změna mohla být považována za velmi vážný hřích. Majitel neváhal namazat koně psím lejnem, ale změnit formuli základní modlitby, to už musel být ve velkých trablech. Tyto pro středověk krajní postupy se uplatňovaly třeba v případě vozhřivky, která byla pro chovatele postrachem číslo jedna.
Abychom si udělali představu, jak vypadaly příručky veterinární první pomoci, pomůže nám dílo mistra Albranta s názvem Rossartzneinbuch (Kniha o léčení koní), které vzniklo někdy kolem roku 1240. Obsahovalo 36 krátkých návodů, jak se zachovat v případě nejrůznějších neduhů. Originál se nezachoval, ale postupně vznikaly opisy, do kterých jejich autoři přidávali další rady, až se v 18. století Albrantova kniha rozrostla na několik stovek rad. Většina opisů začíná slovy: Kdo chce vědět, jak léčit koně, najde to tu napsané. Tak to dělal mistr Albrant z Neapole, kovář a štolba císaře Fridricha. Ten všechno toto umění vyzkoušel na ušlechtilých koních, které mu císař svěřil.
Jistě by bylo zajímavé uvést všechny Albrantovy vyzkoušené rady, z prostorových důvodů uvádím alespoň některé. Za vhodný přípravek proti zánětům horních cest dýchacích považoval rozemletý sušený kořen puškvorce a ředkev smíchané s vínem. Nálev bylo třeba lít koni do nozder, dokud vytékal hnis.
Na opuchlý krk doporučoval mistr „vydrhnout” hrtan koudelí namotanou na hůlce a poté trávicí trakt prolít vejci smíchanými s octem a solí. Na odčervení radil smíchat nadrobno nakrájené myší ocásky povařené ve víně. Dokonce uváděl, že je možné používat části koní k léčbě. Spálené a rozdrcené koňské kosti bylo dobré aplikovat na nejrůznější boláky. Velké množství rad se týkalo problémů s kopyty. Na schvácená kopyta doporučoval Albrant pustit žilou na nohou.
Na podlomy a plísně střelu přikládat teplý posolený žitný chléb. V případě abscesu radil ihned sundat podkovy, záněty otevřít, nasypat do rány kadidlo smíchané s vodou. Na hnisavé rány měl přijít psí trus. Na svrab byla síra, šťovík a lidské vlasy promíchané s tukem. Tím bylo třeba koně mazat, nejlépe na slunci. Na koliku radil natírat žíly na krku konopným olejem smíchaným se psí krví, na močové kameny podávat víno svařené s bobkovým listem. Většina ran měla být vypálena rozžhaveným železem. Na různé vyrážky prý zabírala moč nebo kynuté těsto.
Některé rady jsou sice bizarní, ale řada z nich obsahuje byliny, které mají zmiňované léčebné účinky. Stejně jako otvírání ran horkem dezinfikovanými nástroji má smysl. Některé zákroky, jako otvírání ran, propichování otoků, čištění vnitřních tkání byli byly pro koně i lidi velmi necitlivé, proto středověké rukopisy také často radily, jak koně znehybnit, aby byl zákrok proveditelný. Kompletní překlad rukopisu z poloviny 15. století můžete najít ve skvělé knížce Daniely Dvořákové Kôň a človek v stredoveku (Budmerice 2007).
Náročnější chirurgie nebyla běžná a omezovala se pouze na koně aristokratických dvorů. Běžný sedlák si nemohl dovolit operativní zákroky. Jejich úspěšnost byla také velmi omezená. Ale už od poloviny 14. století se hlavně ve Francii začínají objevovat spisy zaměřené na chirurgii koní.
Uvedený mistr Albrant nebyl jediný známý léčitel koní. Známy jsou také spisy Giordana Ruffuse Ruffo a Bonifáce z Kalábrie.
Velmi častou praktikou bylo nejrůznější zaříkávání. Kovář nebo jiný léčitel například odpočítával: „Svatý Job měl devět červů. Jakmile se pomodlil, jeden zmizel, zbylo osm,” a tak pokračoval až do nuly, což mělo působit na vypuzení nemoci. Údajně pomáhalo dokola opakovat tři tajná jména boha. V modlitbách se mělo zmiňovat jméno koně. Prosebník se měl obracet na kompetentní osoby – v první řadě na panu Marii, ale pomoc mohla přijít i od svatého Joba, Lazarovy sestry Marty nebo svatého Longina, který měl Kristovi na kříži probodnout bok. Velmi účinné byly prosby vznesené směrem ke svatému Eligiovi, který koni posedlému ďáblem usekl nohu, udělal nad ní kříž a zase ji připojil zpět, jakoby nic. Vyráběly se nejrůznější amulety, které se zavěšovaly koním na krk. Obsahovaly rozmanité kombinace minerálů, exkrementů, bylin, kousků potravin, vlasů, mušlí, netopýrů a všeho možného. V některých případech se považovalo za vhodné zašít talisman koni pod kůži na krku.
Mnoho postupů je zmiňováno pro případy vozhřivky. Praktickou radou bylo koně izolovat od ostatních zvířat, aby nedošlo k šíření nemoci. Vozhřivka měla minimální šanci na vyléčení, a tak zaříkávání v tomto případě dostávalo výrazný prostor.
Rituály byly někdy velmi komplikované. Už při přípravě léčiv bylo třeba zaříkávání a opakování magických formulí. Například jedním z léčiv byla na slunci sušená a rozemletá rosnička, kterou bylo třeba chytit za odříkávání speciálních formulí.
Používaly se také různé svíce, které měly podpořit úspěch léčby, nebo kameny, které bylo třeba svírat nebo přikládat na koňské tělo.
Dalším postupem bylo sepsání magických slov na pergamen, který se přivázal koni na krk, nebo se formule přímo napsala koni na kůži. Některé tyto formule dokonce známe: + Zaron + Zeronen + Zeronem + Betonent + Astra + Lubia +
V těžkých případech, kdy byla smrt hodně pravděpodobná, bylo třeba posílit víru v uzdravení opakováním formulí, které měly predikovat dobrý konec: „Zlý červ je pryč, zvítězil nad ním lev z Judeje,” a podobně.
Dalším možným vylepšením léčebného procesu byla volba vhodné doby podle horoskopu, případně zjištění, jaké má kůň vyhlídky na vyléčení. Jednotlivé části koňského těla odpovídaly znamením zodiaku a jejich léčba musela být v harmonii s nebeskými tělesy.
Praktická léčba, kdy docházelo k mechanickým zásahům do tkání, restrikci diety, aplikaci nejrůznějších lektvarů, které obsahovaly léčivé byliny, ale také nesmyslné ingredience, zaříkávání a modlitby nebyly oddělené postupy. Vždy bylo třeba aplikovat oboje, aby léčba byla co nejúčinnější. Oba postupy jsou pro člověka vychovaného v ideálech empirismu jasně oddělené, některé třeba úplně neodůvodnitelné, ale odrážejí, jak středověký člověk vnímal svět kolem sebe, jak chápal komplexitu světa. Empirie i magie byly součástí jednoho a téhož postupu, nemohly existovat jeden bez druhého. Víra středověkého člověka v neviditelné sféry, které se hemžily tvory a silami, byla hluboko zakořeněná.
Také by byla mylná představa, že některé sociální vrstvy byly vyloučeny z procesu zaříkávání a využívaly pouze pro nás pochopitelnější, řekněme empirické, způsoby léčby.
Středověký člověk musel udržovat rovnováhu mezi množstvím a intenzitou práce, kterou od koně požadoval, a možností odpočinku a rekonvalescence. Kůň byla investice, byl to majetek, běžně mohl stát stejně jako venkovský dům. Byla snaha, aby pracoval co nejdéle. Proto řada praktik užívaných středověkými rolníky měla své opodstatnění a byla pro zdraví koní velmi prospěšná: plavení, časté překovávání, sundávání podkov na zimu, užívání bylinných doplňků stravy. Mnoho z nich mohlo fungovat jako současná homeopatika. Stejně tak udržování pozitivního myšlení prostřednictvím nejrůznějších zaříkávadel mohlo podpořit léčebný proces.
V každém případě z úhlu pohledu zooarcheologa musím dodat, že koně z archeologických kontextů datovaných do středověku obvykle uhynuli v poměrně mladém věku (do patnácti let) a množství nejrůznějších patologií projevujících se na kostře zarputile odolávalo jak léčebným zásahům, tak zaříkávání i zvoláním ke všem svatým.
Pět, čtyři, tři… a kruciš! Jistě víte, že si parkuroví jezdci odpočítávají cvalové skoky před odskok...
Syndrom žaludečních vředů u koní (Equine Gastric Ulcer Syndrome – EGUS) je dnes právem považován za civili...
