Martin na malém devítiletém hnědákovi nejistého původu.

Tento jezdec přišel až na červnový kurz, jako náhrada za jednu jezdkyni, která musela svoji účast ukončit. Hned na začátku o sobě trochu ostýchavě prohlásil, že rozhodně není drezurní jezdec, že jezdí „jen tak“. (Když po svém příjezdu viděl, že se kurzu účastní „westerňák“ Franz, spadl mu prý kámen ze srdce.) Martin sice sedá do anglických sedel, ale zkoušel i western a z toho mu zůstala obliba „parelliho“ otěží. Působil na mě dojmem přemýšlivého člověka, který rád čte a vzdělává se a chce s koněm skutečně pracovat harmonicky, jen prostě neví, jak na to. Jeho malý hnědáček všelijakého původu patří mezi velmi tuctové koně; bez chodů, bez výrazu, drobí, neohýbá se, nemá živou hubu, má tendenci utíkat před udidlem směrem nahoru (hlavně ve cvalu), někdy si zase lehne do otěží. Martin si přečetl knihu Philippe Karla a zkoušel podle ní uvolnit koni hubu a nechat ho vytáhnout. Ohýbání krku zkoušel taky, ale nechal toho, protože mu kůň utíkal po pleci ven z kruhu.

Poté měl ukázat, jak s koněm pracuje a jak jim to jde. Už od začátku bylo jasné, že kůň není ani trochu pružný a jezdec není schopen nastolit a udržet rovnoměrný kontakt se jeho hubou.

PK ho hned zarazil a probrali spolu úplné základy; čili ze země uvolnit hubu vytáhnutím udidla rovnoměrným a postupným tahem nahoru do koutků. Až kůň zareaguje žvýkáním, chvíli ho nechat v této pozici a pak pomalu udidlo povolit. Zkusili si z této pozice také natažení krku dolů a dopředu: ve chvíli, kdy kůň začal s vytaženým udidlem přežvykovat, Martin měl pomalu tah povolit a vést mu hlavu dolů, ale jen tolik, co kůň sám nabídne. Čili úkon, kterému PK říká akce-reakce.

Ze sedla hned Martina upozornil, že než vykročí, musí být k tomu nachystaný (= „pozice předchází akci“). Musí vytažením udidla oživit hubu koně, zároveň dojde ke zvednutí hlavy a krku a tedy i ke změně rovnováhy, pak může vykročit. Martin měl ve snaze udržet si koně na kontaktu stále příliš vysoko ruce, což je špatně.

Ruce jezdce musí být v tzv. základní pozici, kdy předloktí – otěže – huba tvoří jednu přímku. Výška rukou tedy bude vždy dána tím, jak vysoko momentálně kůň nese hlavu. Nikdy ne níž! Pokud však chci oživit hubu či změnit pozici jeho krku, smím zvednout ruce pouze na tu chvíli, než dosáhnu požadované reakce koně. Pak je musím hned snížit do základní pozice. To popisoval už "praotec" klasického ježdění La Guériniere jako "descente de main", čili snížení ruky. Bohužel v rámci různých méně či více přesných překladů z toho nakonec vyvstalo dogma "držet ruku stále dole".

Dvojice tedy pracovala v kroku na nastolení lehkého a živého kontaktu s hubou koně = akce-reakce. Čili zvednou ruce a tím vytáhnout udidlo do koutků > tak se otevře koni týl (zvedne hlavu a nos vystrčí dopředu) a přijde na kontakt (PK mluví o kontaktu raději než o přilnutí, zní mu to lépe, přestože to vlastně má stejný význam) > pak bude snižovat ruce směrem dolů-dopředu k hubě koně a za stálého kontaktu (!) nechá koně vytahovat se za udidlem. Pokud by mu otěže jen tak nabídl a kontakt ztratil, kůň se sice možná natáhne, ale bude prohnutý, nevyklenutý, a nenaučí se sám napínat otěže = hledat a udržovat si přilnutí. V kroku se jim vytažení po několika pokusech začalo dařit.

V klusu však kůň zvedl hlavu a vyhnul se udidlu. Martin mu musel opět nabídnout kontakt zvednutím rukou a oživením huby, což dělal v lehkém klusu na rovných liniích. Tak vlastně nechal koni „padnout hlavu do kontaktu“.Pokud kůň zvedá hlavu, je třeba o to více zvedat ruce – dojde to k bodu, kdy kůň už prostě hlavu nezvedne, udidlo se mu vytáhne v hubě a on odžvýkne. Pak si může z této vysoké pozice lehce lehnou do kontaktu, jezdec bude ruce snižovat a kůň bude následně snižovat hlavu za udidlem. (Samozřejmě je nutné, aby kůň byl na odžvýknutí naučen ze země a ze sedla v zastavení.)

Kůň se Martinovi v klusu příliš nevytahoval, takže přešli k práci na velkém kruhu s lehkým ohnutím krku a mírným odporem vnější otěže.

Prioritou v práci s tímto koněm bude naučit ho, aby si sám napínal otěže, čili udržoval kontakt. Teprve pak se může začít s ohýbáním krku a dalšími cviky. Cílem zatím bude, aby kůň natáhl vyklenutě krk do vodorovné pozice. Je třeba procvičovat akce-reakci, opakovat požadavky a kůň to pochopí. Martin se při této práci trochu zakláněl a strkal nohy dopředu; takto nemůže mít lehké a pohyblivé ruce!

Stejný úkol, tedy odžvýknout vytažením udidla do koutků > nastolit lehký kontakt > až kůň nabídne vytažení > na kontaktu vytáhnout prováděli i ve cvalu, kde jim to šlo očividně hůř. Martin dělal ještě další chybu, a to že ve chvíli, kdy se kůň vyklenul, zahodil kontakt, místo aby ho udržoval.

Obr. 1: Martin předvádí cval, kůň se při něm vyhýbá kontaktu zvedáním hlavy.

Další den zopakovali uvolnění huby koně, nastolení kontaktu, vytažení a přešli i k procvičování kroužků. Akci-reakci teď dělali tak, že v kroku na malém kruhu si Martin koně patřičně na kontaktu ohnul a po přechodu na rovnou linii ho nechal vytáhnout krk. Samozřejmě za stálého kontaktu. To má být další krok v jejich výcviku. Jeho kůň má tendenci příliš zvedat hlavu, takže při ohýbání bude lepší zároveň vyklenout týl. Nejdříve si to Martin vyzkoušel v zastavení. V pohybu (nejdřív krok) dosáhne vyklenutí týlu tak, že po uvolnění huby a nastolení kontaktu na rovné čáře ohne krk pouze zvednutím vnitřní ruky, zatímco vnější zůstane dole a bude „odporovat“, čili nepůjde dopředu (ale nesmí táhnout dozadu ani být tvrdá jako kámen!). Kůň tak „zaklapne v týlu“ a zároveň se ohne v krku. Vnitřní ruka musí jít okamžitě dolů do základní pozice vedle ruky vnější. Pak lze vyjet na malý kruh. Poté se vrátí na rovnou linii, nabídne pomalu vnitřní otěž, aby se kůň narovnal a z toho ho nechá se vyklenutě vytáhnout do vodorovné polohy krku. To vyklenuté vytažení krku dělalo dvojici problémy – mají holt doma co procvičovat.

Obr. 2: Kůň má problém se skutečně natáhnout za udidlem.

Kůň se tímto způsobem začíná zkracovat v krku. Na rozdíl od různých průvleček, vyvazovaček či „pumpujících“ rukou protahujících udidlo v hubě je však toto zkracování velmi živé, uvolněné, pružné a kůň se z něho kdykoli na stále lehkém kontaktu vytáhne. Při tomto zkracování ruce nikdy nepůsobí směrem dozadu.

Pak naklusali a prováděli tuto akci-reakci v klusu. Bohužel tady se nedařilo udržet kontakt a tak ani nemělo smysl ohýbat krk či dokonce klenout týl. Vrátili se do kroku, procvičovali zde vyklenutí týlu na osmičce a pak znovu zkusili klus.Při ohýbání krku s vyklenutým týlem je vnější ruka dole, čili „odporuje“ a tím už působí na jazyk. Proto je bezpodmínečně nutné, aby kůň měl už předtím živou hubu a byl „naohýbaný“, jinak snadno vznikne problém.

Stejně začali pracovat i následující den. Martin si musí uvědomit, že při vyklenutí týlu je třeba včas snížit vnitřní ruku, aby kůň nezalezl za kolmici. Jakmile se to stane, nebo kůň ztuhne, je třeba ihned zvednutím obou rukou oživit hubu. Pokud však se bude bránit zvednutím hlavy, je třeba to po oživení huby zkorigovat vyklenutím týlu na kroužku. Tímto způsobem se bude kůň učit zůstat uvolněný na živém kontaktu a správně nést krk na rovných liniích i v obloucích.

Když už se dvojici dařilo provádět akci-reakci na rovných čarách a malých kruzích v kroku a klusu, zkusili v klusu slalom přes celou jízdárnu. Tam už je potřeba dobře koordinovat pomůcky, aby se kůň střídavě ohýbal na obě ruce a přitom neztuhnul a neztratil kontakt. Před změnou ohnutí je třeba koně vždy na chvíli narovnat, přestat „odporovat“ vnější otěží, upravit kontakt a až pak koně ohnout do následujícího oblouku.

Dvojici se celkem dařilo v práci v kroku a částečně i v klusu, cval budou pilovat, až zvládnou akci-reakci s ohýbáním a klenutím týlu v obou nižších chodech na 100 %.

Obr. 3: Když kůň zvedne hlavu, je třeba zvednout ruce ještě výš, aby po oživení huby mohl kůň „padnout do kontaktu“.

A protože máme trochu místa na teorii, zde je odpověď Philippe Karla na otázku:

„Co dělat, když jde kůň v kroku nečistě až mimochodem?“

Kůň má problém s rovnováhou, znamená to, že je na předku. Jeho zadní nohy se opožďují a přední spěchají, takže stejnostranné končetiny dopadnou skoro současně. Samozřejmě je to problém i ztuhnutí ve hřbetu.

Častou příčinou je hlava za kolmicí, což 1. naruší práci lopatek a 2. blokuje činnost hřbetu. Koně je třeba:

- jezdit s hlavou výš (změní to rovnováhu),

- ohýbat krk, aby změknul (tím se lépe uvolní činnost hřbetu),

- jet pomalým tempem (aby kůň měl čas klást nohy na zem postupně),

- procvičovat na malém kruhu dovnitř plec, což zmobilizuje záď, střídat s vykročením po rovné linii.

Jakmile kůň přejde do mimochodu během krokové práce, je možné hned vyklusat nebo zacouvat, to obvykle nohosled spraví. Je dobré střídat plynule tyto cviky: dovnitř plec na kroužku, natažení krku, dovnitř plec, vyklusat, zacouvat atd.

A poznámka nakonec:

Základem práce s koněm je živý pohyb vpřed. Nemá cenu koni zkracovat chody, dokud nechodí dopředu (a neumí se natáhnout) lehce a na kontaktu. Kůň se musí pohybovat pořád v těch nejlepších chodech, které momentálně dokáže předvést. Ale nesmí dojít ani k opaku, čili nelze ho hnát příliš dopředu! Po zkracování chodů musí následovat jejich prodloužení. U zkušeného koně je dobré udělat piafu a hned na to si skočit skok.