Setkání na Equitaně: Karin Kattwinkel

2. 05. 2011 12:00

Obrázky: 7

Autor: Dominika Švehlová Foto: Kateřina Lipinská Rubrika: Kdo je kdo Počet přečtení: 8698 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Karin Kattwinkel pro mě bylo až do Equitany naprosto neznámé jméno a na její ukázkovou hodinu práce na ruce jsem se přišla podívat spíš ze zvědavosti; o to více jsem byla překvapená tím, co jsem viděla: klid, harmonie a propracovanost jednotlivých cviků, lehkost jejich předvedení a průvodní komentář prozrazující hluboké znalosti i bohaté zkušenosti klasické práce s koňmi.

Karin Kattwinkel je diplomovanou zemědělskou inženýrkou (chov zvířat) s další specializací na obchod v oblasti jezdeckého sportu. Přestože je její hlavní profesí reklama a práce s veřejností, intenzivně se věnuje celostní péči o koně. Kromě svého hlavního vzdělání je i vystudovanou kopytářkou, držitelkou 2. stupně reiki a aktivně navštěvovala a navštěvuje nejrůznější semináře a vzdělávací akce v oblasti alternativních léčebných metod. Zabývá se také zdravým výcvikem koní a klasickým ježděním, své koně dovedla na ruce i pod sedlem až na úroveň vysoké školy.

Karin KattwinkelKarin zastává názor, že na koně je třeba nahlížet jako na celek; na jeho zdraví i na jeho výcvik. Proto založila vzdělávací centrum s vlastním konceptem, zvané Equo Vadis (volně přeložené to znamená „jít s koněm"). Pomocí dalších odborníků se snaží vysvětlit jezdcům a majitelům koní, jak na koni poznat první známky nepohody, jak je řešit, ale v první řadě jak jim vůbec předcházet. Equo Vadis nabízí veterinární poradenství i ošetření, prázdniny u koní, semináře z nejrůznějších oblastí školní medicíny i alternativního léčení, rehabilitace (koní i lidí) a péče o koně (kopyta, napasování sedla aj.), samozřejmě také výcvikové hodiny od výuky sedu či nápravy zkažených koní, přes práci na ruce až po klasické a španělské drezurní ježdění. Nově spouští i webový portál Rosskur, v němž bude zveřejňovat odpovědi na zaslané dotazy týkající se zdraví koní, péče o ně a výcviku.

Práce paní Kattwinkel s koňmi mě na první pohled velmi zaujala; ne snad proto, že jsem v ní viděla prvky dobře známé od Philippe Karla, ale především mi učarovala vyrovnanost, klid, ochota a nesmírná lehkost pohybu jejích koní, kteří rozhodně nebyli žádné drezurní či „španělské" hvězdy. Měla jsem možnost ji sledovat ve více ukázkách, některé byly laděné zdravotním směrem, jiné zase výcvikovým; popíšu aspoň jednu půlhodinu, v níž divákům ukazovala, jak lze na ruce bez jakýchkoli pomocných otěží, pouze s obyčejnou uzdečkou bez nánosníku a tušírkou naučit koně vše - od základních drezurních prvků, přes práci na dvou stopách, až po cviky vysoké školy jezdecké.

Pod článkem máte pro lepší představu kromě několika fotografií Katky Lipinské i pár krátkých videoukázek.

Práce na ruce od základů až po cviky vysoké školy

Karin Kattwinkel zahájila práci na ruce voděním koně po stěně jízdárny, kdy se snažila, aby byl narovnaný a vykračoval uvolněně a aktivně.

Koně vede tak, že vnitřní otěž drží kousek za udidlem mezi palcem a ukazovákem, aby zůstal kontakt citlivý. Vnější otěž pak druhou rukou uchopí asi uprostřed výšky plece, aby bylo možné kdykoli dát ruku níž pro přitáhnutí vnější otěže nebo naopak výš pro povolení vnější otěže. Dlaň ukazuje nahoru a otěž drží mezi prostředníkem a palcem. V této ruce má i tušírku, kterou podkládá ukazovákem; díky tomu jsou její doteky na záď jemné a cílené. Paže nesmí být natažená, jinak ruka ztratí citlivost a snadno bude bičíkem nechtěně pohybovat - tím bude na koně „neustále mluvit", přestože po něm vlastně nic nechce. Protože kůň má jít narovnaný, je třeba si hlídat vnitřní ruku, aby netáhla jeho hlavu dovnitř.

dovnitř záď pouze na pokyn rukouPo několika přechodech mezi zastavením a krokem a následně i klusem následovala dovnitř plec. Sestavila koni hlavu lehce dovnitř a jeho plec od sebe „odstrkovala" dotekem prstu na lopatku. Dovnitř plec pak plynule střídala s dovnitř zádí; koně nechala ve stejném ohnutí, pouze na signál rukou (viz dále v rozhovoru) si jeho záď „přivolala" k sobě na druhou stopu.

Pak začala aktivovat záď koně, aby ho mohla přimět k vyššímu shromáždění. Pro aktivní vykračování vnitřní zadní nohy se ho bičíkem dotýkala zezadu na stehno, což je pro něj signál pro lepší došlápnutí pod tělo. Prováděla časté přechody mezi klusem a krokem, vždy po pár krocích; právě tím se záď výborně zaktivuje. Když potřebovala, aby se více probral, nechala ho vyklusat živěji i na kruhu okolo sebe na délku otěží. Na tomto malém kruhu ho pak přiměla ustoupit zádí ven a křížit zadní nohy. Všechnu tuto shromažďující práci prováděla jen krátce a prokládala ji vytažením koně.

Aktivní a shromážděné přechody jsou pak základem korektní piafy, jak ji na svých koních předvedla v reálu. Z plynulého přechodu klus-couvání pak se svojí hnědou klisnou předvedla začínající piafu a přitom stále udržovala dopředný pohyb. Když pak při couvání přiložila klisně zezadu na zadní nohu bičík, klisna šla „od něho", čili pod tělo; výrazně se díky tomu podsadila, přímo si na bičík „sedla". Z tohoto „sedání si na bičík" pak stačil kousek k levádě. To stejné předvedla i s běloušem, který byl očividně v těchto cvicích zkušenější.

S ním pak pokračovala dále: španělský krok a následně předvedla i kombinací španělského kroku a klusu. Je to výborný způsob, jak bez nucení či vyvazování dát vzniknout pravidelné a výrazné pasáži, a to i méně nadaným koním.

Na závěr této ukázkové půlhodiny si Karin nechala jeden drezurní skok: kapriolu. Tedy její počáteční stádium, vykopnutí zadníma nohama na povel.

nácvik kaprioly

Rozhovor s Karin Kattwinkel: Prevence je lepší než rehabilitace

Zajímavá péče o koně, zajímavá práce s nimi. Nedalo mi to paní Kattwinkel aspoň trochu nevyzpovídat, byť s ohledem na její umluvené hlasivky byl rozhovor kratší, než kolik by se dalo od této zajímavé osobnosti dozvědět:

Velmi mě zaujala myšlenka a činnost vašeho centra Equo Vadis. Je to výcvikové centrum? Nebo rehabilitační?

Obojí. V Německu se pro tento druh činnosti používá výraz Pferdegesundheitszentrum (zdravotní centrum pro koně). Záměrně říkám „zdraví" a nikoli „rehabilitace", protože chci, aby se u nás lidé naučili, co mají dělat, aby jejich koně zůstali zdraví, ne aby nejdříve onemocněli nebo okulhali. Pro mě je právě tato prevence velmi důležitá, proto upřednostňuji výraz „zdravotní centrum".

práce na ruceMáme také jedno oddělení, kde jsou ustájeni nemocní koně. Ty nejdříve vyléčíme a pak je začínáme trénovat. Ukážeme jejich majitelům, co musí dělat jinak, aby neudělali znovu ty stejné chyby.

Také vzděláváme koňské osteopaty a „zdravotní trenéry", organizujeme semináře na speciální témata, například práce na ruce, dvojitá lonž, cirkusové cviky.

Na těchto seminářích pracují lidé se svými nebo s vašimi koňmi?

Přivezou si své koně. Pro některé speciální věci máme k dispozici naše koně, ale samozřejmě ne pro všechny.

Při své činnosti spolupracujete také s „normálními" veterináři?

Ano. Máme svůj tým, ne všichni jeho členové jsou našimi zaměstnanci, ale máme k dispozici vybudovanou síť svých spolupracovníků.

Na vašich webových stránkách jsem si všimla, že jste kopytářka, takže si své koně děláte sama?

Bělouš, kterého tady mám, je okovaný. Podkovy si neumím sama připravit, takže si k němu zvu podkováře. Koně, kteří jsou bosí, si dělám sama.

Takže pro vás není problém mít koně naboso, ale na druhé straně také koně s podkovami?

Vůbec ne.

podsazení a piafaPtám se proto, že se často setkávám se dvěma tábory lidí: jedni zásadně koně kovají a druzí jsou zase zásadně proti podkovám.

(Smích) To znám. To je hloupost. Vše má své hranice. Někdy se kopyto opotřebuje víc, než stihne dorůst, a je třeba ho chránit; ať už železnými podkovami nebo plastovými nebo botami. Prostě něco je třeba podniknout. Taky záleží na tom, jakou disciplínu jezdíte. Například skákání. Pokud skáčete na trávě, nejde to dobře bez podkov, bez ozubů. V některých disciplinách ani nemáte povolen start bez podkov. Můžu také zmínit vozatajství. Záleží i na oblasti, v níž žijete. Pokud je kolem kamenitý terén, nemůžete jezdit bez ochrany kopyt. A samozřejmě záleží i na koni. Můj bělouš je jediný kůň, kterého mám okovaného.

Pokud se bavíme o zdraví koně a rehabilitaci, musím se zmínit o tom, že na jedné své ukázce jste velmi vychvalovala speciální drezurní sedlo, které mělo pružnou kostru - bylo to sedlo českého výrobce, pana Balouna. Máte doma více takových sedel?

V současné době jezdím pouze jednoho koně na jiném, německém, sedle, protože má příliš vysoký kohoutek a nedalo se na něho napasovat žádné sedlo pana Balouna. Konceptem těchto sedel jsem však velmi nadšená. Oba dva koně, které jste viděla, jsou šestnáctiletí, mají dobře nasvalené hřbety, žádné problémy, otlaky, žádná citlivá místa. A co víc, skrze ta sedla cítím každé uvolnění svalů pod sebou.

Mě osobně velmi zaujala vaše práce s koňmi na ruce. Kdo byli vaši učitelé?

V první řadě jsem se tuto práci učila od francouzského jezdce a trenéra Philippe Karla, s nímž jsem spolupracovala dlouhá léta, ještě v době, kdy poprvé přijel do Německa pořádat semináře. Dále jsem byla žákyně velkého cirkusového trenéra Freddyho Knie a učila jsem se i u španělského trenéra, známého například z Apassionaty, Manola Olivy. Nejdříve jsem chtěla něco vzít z různých způsobů práce s koňmi, než jsem si mohla vytvořit svůj vlastní.

nácvik levádyJak dlouho pracujete se koňmi, které tu máte a kteří už předvádějí i cviky vysoké školy?

Bělouše mám 12 let, přišel ke mně jako 4letý, nejezditelný, nadalo se na něho sednout, protože když se obsedal, převrátil se a těžce se zranil, měl zlomené trnové výběžky. Klisnu mám pět let, skoro šest, ta ke mně přišla nesmírně ztuhlá, byla špatně ježděná, pořád utíkala. Oba dva koně jsem nejdříve nechala zregenerovat, asi půl roku byli na pastvině a delší dobu pak probíhala rehabilitace, dokud nebyli tělesně v pořádku. Až pak jsem s nimi začala pracovat.

Účastníte se také jezdeckých závodů?

Už ne. Za prvé nemám o víkendech čas, protože většina mých seminářů se koná právě o víkendech. Za druhé se mi jednoduše nelíbí hodnocení na závodech, vůbec se mi už nelíbí. Jak se při hodnocení upřednostňují senzační pohyby před těmi správnými, prostě nemám ráda, co se teď děje ve vrcholovém sportu.

Nechci vám víc namáhat umluvený hlas, proto budu mít poslední otázku: když jste pracovala s koňmi na ruce, předváděla jste i dovnitř záď, a to tak, že kůň šel vlastně zádí k vám jen na pokyn ruky; jak jste ho to naučila?

Vedete koně podél stěny. Bičík dáte přes jeho hřbet a poklepete ho po vnější straně: „dej záď dovnitř". Pak postupně na něho bičíkem působíte stále méně - dáte ho šikmo od sebe, pak kolmo nahoru, pak ho postupně začnete schovávat do ruky a kůň se učí jen na signál rukou, něco jako „pojď ke mně". Trvá to asi čtyři týdny, než ho to na ten signál naučíte.

Děkuji vám velmi za rozhovor!

A vy se už můžete kochat fotkami a videozáznamy z ukázkové hodiny práce na ruce až po cviky vysoké školy.

Připojené obrázky

Připojená videa

Vedení koně na ruce

- pomocnice K. Kattwinkel vede koně v pravidelném kroku a snaží se držet ho narovnaného.

Dovnitř záď a dovnitř plec

- ohnutí zůstane zachované, pouze se mění pozice koně vzhledem ke směru pohybu

Úvod do piafy

- pokud je kůň správně připravený a používá se správný postup, naučí se kůň piafovat i bez vyvázání a klepání tušírkou po nohách

Shromáždění nohu po noze

- pokud kůň reaguje na dotyky tušírky kopnutím, je třeba tušírku neoddalovat a čekat, až přestane a udělá správně krok pod tělo

Nácvik levády

- podsazený kůň se na povel zvedá na zadní

Vykopnutí z piafy

- jako nácvik kaprioly

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. žofré

    Hezké

    06:00 - 03. 05. 2011

    děkuji za informace i jejich zpracování.

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 3 čtenářů. Celkový počet bodů: 15.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: