Andy, znám tě nejen jako drezurního a skokového jezdce a trenéra, ale i jako chovatele, showmana, redaktora, fotografa, kulturologa ... Kým vlastně Anna Reinbergerová je nejraději? A kým nejčastěji?

Čím jsem starší, tím jsem raději chovatelem. Přestože je to velmi komplikovaná a finančně náročná záležitost, velmi mě baví pozorovat hru matky přírody s genetikou. A pozorovat hříbata a mladé koně, jak vyrůstají a stávají se z nich buď závodně úspěšní jedinci, nebo dělají radost dalším jezdcům. Ale být chovatelem je asi nejméně vděčná role, protože rizika s tím spojená jsou velká, vynaložené finance nemalé a výsledky nejisté.

A neméně ráda jsem jezdcem, protože mě neskutečné baví koně učit vše od základů až po nejvyšší drezurní cviky. Ráda pracuji s mladými koňmi a baví mě jim vysvětlovat, jak skákat přes překážky nebo je zasvěcovat do tajů drezury. Cítím velké uspokojení, když mohu říct, že jsem koně dovedla od úplných základů až po cviky vysoké drezury. A hlavně že ti koně spolupracují dobrovolně, práce je baví a nemají pocit, že jsou pod tlakem. Když koně provedete správně základním výcvikem a získáte jeho důvěru, můžete si dovolit sem tam i zariskovat a v případě nutnosti nároky zvýšit. V podstatě závody jsou prověřením vašeho správného výcviku a důvěry koně v jezdce. Teprve tady se ukáže, jestli proběhl výcvik správně nejen po technické stránce, ale hlavně psychologické.

Pro mne tedy není odměnou jen závodní úspěch a získání poháru, ale i to, že mladý kůň je schopen mě následovat a když jej požádám, zvládnout i nezvyklé situace. Jako příklad uvedu loňské finále KMK, které v první chvíli provázela velká nepřízeň počasí. Dalo by se říct, že pršelo i zezdola. Všechny povrchy byly v hrozném stavu a nejmladší drezurní koně startovali v osm hodin ráno. Čtyřletého plemenného hřebce Swiss Colours jsem opracovávala mezi bagry sypajícími na opracoviště další povrch, na kolbišti mezi skoky a vodním příkopem, které nikdy neviděl, a nakonec se startovalo v hale, kde v životě nebyl. Swiss byl z nezvyklého prostředí velmi nervózní a zvláště při opracování byl dosti napjatý, ale stačilo jej nejdříve uklidnit slovem a následně dobře uvolnit dobrým ježděním. Výsledkem bylo celkové hezké čtvrté místo v nemalé konkurenci.

Díky tomu, že jsem loni v létě zakoupila jezdecký areál v Želkovicích u Berouna, jsem nyní nejčastěji organizátorem zemních prací, vrchním kontrolorem běhu celé stáje, dopravcem sena, pilin, nafty, řidičem traktoru a vibračního válce, veterinářem a ošetřovatelem různých ran a dalších koňských neduhů, občasným kovářem a také krotitelem mladých koňských nezbedů, kterých se nám letos ve stáji sešlo docela hodně.

Je pro tebe nějaká kapitola tvého soužití s koňmi významnější než jiná?

Nepocházím z koňské rodiny, ale naštěstí jsem dokázala rodiče uprosit alespoň na nějaké hodiny u koní. A na gymnáziu jsem si vymohla prvního vlastního koně, Westa. S ním jsem skákala parkury do stupně S, dokonce jsme se stali Mistry Prahy v roce 2003, a začala jsem s ním i s drezurou. Ještě stále se těší dobrému zdraví a ve 23 letech mi vodí stádo mladých klisen. A čas od času ještě někoho zasvětí do tajů vysoké drezúry nebo povozí děti.

Dnes jsou koně mojí profesí. Jsem jednou z těch šťastných, kteří mohou mít jako práci koníčka. Ovšem je to velmi těžké povolání, zvláště pro ženu. V podstatě je to jen prach, pot a krev. Ale poté přijdete na pastvinu, a tam vidíte to stádo koní, jak se pase, nebo cváláte na oblíbeném koni po louce a nebo zažíváte ten pomíjivý krátký okamžik úspěchu na závodech, a na tu strašnou dřinu a bolest ze zranění zapomenete. Já jsem dělala i jiné hezké práce, například jsem byla šéfredaktorkou časopisu Svět koní, který jsem také založila. Vystudovala jsem na filosofické fakultě Univerzity Karlovy obor teorie kultury a částečně i politologii. Procestovala jsem velkou část světa, mluvím třemi světovými jazyky a dokázala bych se živit zcela jinak, ale všechny tyto aktivity pro mě byly jen přestupní stanicí k cíli mít vlastní stáj a živit se ježděním na koni. A ten cíl se mi konečně v letošním roce splnil zakoupením stájí v Želkovicích u Berouna, kde se nyní s mými koňmi nacházím.

Je některý z tvých koní významnější než jiný?

Jednoznačně je nejvýznamnější plemenný hřebec Bernstein (Beethowen x Eurolines). Ve stáji má samozřejmě pozici prominenta a musí se kolem něj chodit po špičkách. Je si svého postavení dobře vědom, a vzhledem k tomu, že je velmi inteligentní, tak toho občas i zneužívá. Ale myslím, že si to zaslouží. Dokonce mu toleruju i to, že každou zimu zničí minimálně pět dek, protože je ve výběhu z dlouhé chvíle trhá na malé kousíčky. I když uznávám, že když jsem jej včera viděla, jak v zubech drží tu krásnou a drahou Equiline termodeku ... představa strakatého guláše mi vůbec nepřišla cizí.

V posledních letech je tvé jméno úzce propojeno s chovem strakatých teplokrevníků. Má tvoje "specializace" nějaký racionální důvod? Myslíš, že tato tvoje volba je definitivní?

Myslím, že pojem racionální se moc nehodí k čemukoli spojenému s koňmi. Ale už kdysi, když jsem jako prvního koně měla strakatého Westa, a mnoho lidí se na mě na závodech dívalo skrz prsty, tak jsem si říkala, že mým cílem by mohl být chov strakatých koní na nejvyšší sportovní úrovni. 

Uznávám, že kdybych kdysi věděla, jak těžký úkol to je, raději jsem si zvolila něco jiného. Nicméně jsem povaha dosti tvrdohlavá, takže krok za krokem procházím touto trnitou cestou. A pomalu a jistě se kvalita mých koní zvyšuje. A také doufám, že v Želkovicích se budu moci trochu víc věnovat chovu a odchovat zvířata nejvyšší kvality ve strakaté barvě. Proč se pokoušet o něco jednoduchého, když to jde složitě.

Představila bys nám své "privátní poklady"?

Tak... můj koňský park by se dal popsat i jen jedním slovem a to: "barevný". Samozřejmě hlavní dominantou je již zmíněný hřebec Bernstein, kterého jsem si před jedenácti lety sama odchovala z klisny Corona. Je po hřebci Beethowen, který do českého chovu přinesl velmi zajímavou krev Contendera. Corona sama je z rodiny, kde několik koní v Německu úspěšně závodilo v parkuru na úrovni T. Bernstein dosáhl výkonnosti 140 cm v parkuru s jezdcem Janem Chýle a se mnou stupně T v drezuře. Myslím, že je to opravdu jeden z mála hřebců i v Evropě, který má tak vysokou výkonnost v obou disciplínách. Ovšem Bernstein je parkurový kůň tělem i duší a již jsem mu slíbila, že v drezuře nebude muset závodit. Jsem přesvědčena, že Bernstein do teplokrevného chovu bezvýhrady patří a začíná to dokazovat i jeho potomstvo, kdy první ročníky již začínají závodit v military a parkuru. Mimo to jeho hříbata vynikají velmi pěkným exteriérem, často jsou strakatá i z jednobarevných klisen a jejich inteligence a charakter se nedá přehlédnout. Já sama vlastním letos čtyřletou klisnu Georgianna Bernstein z matky Papillion, která by měla letos začít skokovou kariéru, a dva loňské hřebečky.

Druhým hřebcem, kterého je možné vídat na závodech, je Special Coloured, který se úspěšně účastnil finále KMK jako pětiletý a šestiletý a nyní je v přípravě na nejvyšší úroveň Grand Prix. Zakoupila jsem jej v Holandsku jako tříletého a v jeho původu jsou velmi zajímavá jména jako Gribaldi, Parade D nebo Weyden, který byl v roce 1996 třetí v jednotlivcích na OH. Jeho hříbata jsou klidná, hodná a vždy dědí veliký prostor ve všech chodech. Mám po něm letos dvouletou klisnu Simply Coloured z klisny Hiss Highnes, která má opravdu velmi prostorné chody a zjevně bude i dost veliká po tatínkovi.

Třetím hřebcem je letos pětiletý Swiss Colours, který je vítězem drezurního lotu körungu ČT a úspěšně absolvoval 70denní test hřebců v Písku. Loni byl ve velké konkurenci čtvrtý ve finále KMK. Kromě nádherného exteriéru a velmi pěkných chodů tento hřebec i dobře skáče, takže je to všestranný kůň. Jako posilu strakatého chovu jsem před čtyřmi lety zakoupila v Holandsku jako odstávče KWPN klisnu Ilonii z matky po Silvio I, která by také letos měla začít závodit.

A ještě mám takovou specialitku - puntíkatou knabstrupskou klisnu Schneeweisschen, která má ale velmi zajímavý drezurní původ se jmény jako Sir Donnerhal, Don Gregory a Rubinstein. A právě Schneeweisschen předloni vyhrála finále KMK v drezuře jako čtyřletá.

Co považuješ za svůj největší úspěch?

Co se sportovních úspěchů týče, tak jsem přeci jen závodění ještě nepověsila na hřebíček, ale budu se věnovat o něco více drezuře než parkuru. Přeci jen už přišla nějaká zranění, takže skokům se budu věnovat na nižší úrovni. V drezuře bude záležet, jak se vydaří zimní příprava hřebce Special Coloured, kdy díky pořízení vlastní stáje není tolik času na ježdění, kolik bych si přála. V minulosti mi obrovskou radost udělalo například vítězství na Mistrovství Prahy v parkuru na Gabrielce ještě s Westem. To se psal rok 2003.

Následovala závodní odmlka, kdy jsem čekala na mladé koně do soutěží. Mezitím jsem s Westem, Coronou a psem Rickym projela většinu republiky se show. Vystupovali jsme dokonce ve Francii s rodinou Willmsových. Hodně jsem se v minulých letech účastnila soutěží KMK, které mě velmi baví, a samozřejmě krásné bylo vítězství ve finále KMK v roce 2016 se Schneeweisschen.

Ale přeci jen práce s koňmi je o každodenní dřině, a proto považuji za největší úspěch, když vidím, jak moji koně spokojeně dovádějí ve výběhu, přijdou na zavolání, a když je požádám, tak se mnou bojují na závodech.

V rámci svého sebevzdělávání jsi navštívila některé významné osobnosti jezdeckého světa. Kdo z nich tě nejvíce oslovil?

Parkur jsem trénovala převážně s českými trenéry jako například Alois Starosta, Roman Drahota nebo Jan Chýle. Zúčastnila jsem se i soustředění s Tjarkem Nagelem, které bylo opravdu skvělé. V současné době dojíždí do Želkovic David Fialka, pod jehož vedením se připravuji na nadcházející sezónu. Více se ale věnuji drezuře, kde jsem vsadila spíše na zahraniční trenéry.

Základy jsem získala od skvělé Céline Willms, která dojížděla do Čech na soustředění, a velmi mě mrzí, že kvůli rodinným záležitostem k nám už nemůže dojíždět. Jednu zimu jsem strávila v Německu, kde jsem trénovala s dosti renomovanými jmény jako Hans-Heinrich Meyer zu Strohen nebo Bernhard Fischer. V posledních letech jsem se vždy účastnila soustředění s holandskou trenérkou Monique Peutz, která pro mne má ještě daleko hlubší význam, protože svou mezinárodní kariéru udělala na strakatém hřebci Samber, který koluje v krvi většiny mých koní. Samber je v podstatě zakladatelem všech lepších sportovních linií strakatých koní jak v parkuru tak drezuře. A když jsou nějaké problémy, tak vždy přispěchá na pomoc kamarádka Romana Hájková, která podle mého dokáže při tréninku drezurních koní vidět lépe než ostříž, odhalit každou maličkost a vždy umí skvěle poradit i s nejtěžšími cviky do úrovně Grand Prix.

Jak vnímáš současnou situaci na světové drezurní scéně?

Současná mezinárodní drezurní scéna je ve složité situaci. Velmi se zvyšuje tlak na korektní nebo chcete-li "klasické" ježdění bez nadměrného tlaku. Rozhodčím už nemůže stačit jen ohodnocení dostatečně kadencovaných chodů koně a "nějaké" provedení cviků. Měli by být schopní při pohledu na koně zhodnotit i kvalitu jeho přípravy a dokázat rozeznat "dobře" ježděného koně od "vytrikovaného" koně například rollkurem.

Zároveň jsou jezdci a trenéři stavěni před složitý fakt, že se jim dostávají do rukou stále "chodovější" koně. Záměrně jsem nenapsala slovo kvalitnější koně, protože podle mého názoru jsou moderní drezurní koně chovaní na enormní prostor v klusu, případně cvalu, ale už není myšleno na schopnost shromáždění a podsazení zadních končetin. Dnešní vítězové výběrů mladých hřebců jsou obvykle elegantní dlouhonozí koně s krátkým hřbetem, kteří zvedají diváky ze sedadel prostorem v klusu nebo cvalu již ve věku dvou nebo tří let. Zajisté jsou takoví koně impozantní, ale už jste někdy zkoušeli ujezdit koně, který má tak obrovský cval, že hraničí s ataxickým pohybem od zádě? A to vůbec nemluvím o tom, že je potřeba tento pohyb zpracovat, shromáždit a nedej Bože v něm jezdit složité cviky, jako překroky, piruety nebo přeskokové řady.

Jak je možné, že na drezurních obdélnících v mezinárodních soutěžích vidíme místo kvalitní piafy často jakýsi paskvil na toto téma? Jak je možné, že například koně z Iberského poloostrova dokáží piafovat naprosto lehce, podsazeně a přesně tak, jak se píše v příručkách? Je to proto, že moderní sportovní jezdci je to nedokáží správně naučit, nebo proto, že to moderní dlouhonozí koně nedokáží? Není to náhodou proto, že je jednoduché posoudit jako kvalitu mladého koně prostorný pohyb koně, který je viditelný na první pohled? Není pro rozhodčí jednodušší dát vysokou známku koni, který má obrovský pohyb, než se zabývat posouzením kvality přilnutí a výcviku?

Odpověď na všechny tyto otázky je složitá a komplexní. Nic není jen černé nebo bílé. Jsem přesvědčena, že drezurní sport se v současné době ocitl na rozhraní a je nezbytné, aby došlo k některým změnám v celém systému. Nemůžeme obviňovat jezdce z toho, že nejsou schopní naučit koně korektní piafu, když koni jeho stavba těla tuto piafu v podstatě nedovoluje. Není ale možné, aby jezdci omlouvali špatnou piafu neschopností koně, když z jejich tréninku a povědomí již vypadly "klasické" principy, jak piafu koně správně naučit. Co ale mají jezdci dělat, když sedlají koně, kteří mají enormní pohyb, ale nedostatečnou schopnost shromáždění a navíc jsou to koně, kteří byli úspěšní v soutěžích pro mladé koně a vkládají se do nich nemalé naděje. A je potřeba ještě uvážit fakt, že koně s enormním pohybem je těžké ujezdit, a proto většina jezdců přistupuje k různým "neklasickým" metodám, jak tento pohyb bezpečně ovládnout.

Podle mého je potřeba začít u základů. Tím je chov koní a výcvik jezdců. Zjevně je potřeba udělat krok zpět, protože pohyb koní už dosáhl limitních možností. Není možné rozlišovat chov koní pro rychlý prodej a úspěchy v soutěžích mladých koní a produkce koní do vysokého sportu. Je spíš potřeba zvýšit kvalitu posuzovatelů koní, kteří budou schopni říci, kde je hranice mezi prostornými chody a neujezditelným "přechodovaným" koněm, který se jen stěží naučí přeskok.

Ve skoku ve volnosti již posuzovatelé dokáží rozeznat koně s přirozenými schopnostmi a nabarovaného koně, který lítá o metr výš jen ze strachu. Proč tomu tak není v drezuře? To je velmi zajímavá otázka, na kterou podle mého budou v nejbližších letech hledat odpověď mnozí. A totéž platí o rozhodčích, kteří se budou muset naučit rozlišovat nadměrný pohyb od kvalitního podsazení, přilnutí a výcviku. A teprve poté postupně vymizí z kolbišť nadměrně utažené nánosníky, koně s hubou na plecích a jiné nehezké obrázky.

Před nedávnem ses, po letech harcování, usadila "ve svém". Myslíš, že zvládneš management komerčního areálu kombinovat s kariérou závodního jezdce?

Udělám vše pro to, aby se to zvládlo.

Vysněný vlastní areál tedy již máš. Existuje nějaký další sen, který bys ještě chtěla realizovat?

V tuto chvíli je to o udržení celého areálu v běhu a ekonomické rovnováze, což není jednoduchý úkol. Ale jsem přesvědčená, že s pomocí rodiny a přátel to půjde.