Rizika předvídatelná a méně předvídatelná

25. 04. 2016 05:00

Obrázky: 8

Autor: Dana Kusebauchová Foto: Pixabay.com, Blanka Satranová, Kateřina Lipinská Seriál: Umíme předvídat rizika? Počet přečtení: 12661 Počet komentářů: 42 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 0 krát

Zkušenosti jsou sice nepřenositelné, ale můžete buď čerpat nebo se i zasmát nad prožitými zážitky těch, kteří je po desetiletí nabírají často velmi bolestivě. A mimochodem, také máte za volantem tendence zamlaskat na auta v zácpě před vámi nebo zapískat na spěchajícího partnera? :-)

Děkuji všem čtenářům EQCH za šíření článku Dá se u koní předejít tragédii? Přesto, že si koňaři často názorově „vjedou do vlasů", co se týče stylu ježdění, sympatiím k jednotlivým jezdcům, přístupu k výcviku atd., v tomto případě jsem nabyla dojmu, že táhneme za jeden provaz :)

vaU prvního článku jsem zaznamenala jeden komentář na sociální síti, který mě navedl na dnešní článek. Čtenářka u sdílení přidala poznámku: „Sice je to pravda, ale všechno se předvídat nedá". Má naprostou pravdu. Přesto se lze na základě předchozích dlouholetých zkušeností propracovat na poměrně vysokou míru předvídatelnosti.

Ráda bych podrobněji navázala na konkrétní situace a rizika a podělila se o své zkušenosti z mnoha let u koní, protože se domnívám, že i z cizích chyb a zkušeností se člověk může poučit. Opět tedy uvedu příběhy ze života a reálné situace, na kterých si asi nejlépe ukážeme možnost eliminace krizových situací. Samozřejmě se pokusím dodat i pár rad, jak tato rizika minimalizovat či jim předcházet. Vím, že si na spoustu věcí člověk musí přijít sám. Ale povědomí a návody od těch, kteří si tím procházejí dlouhé roky, určitě neuškodí a třeba jedna jediná věc vám zůstane v hlavě a vyplave napovrch ve správný okamžik. Předpokládám, že se nedozvíte nic nového, ale vidět to napsané černé na bílém a trochu seřazeně, může pomoci.

Většina dlouholetých jezdců vnímá okolí ve větším zorném poli než běžný smrtelník. Snaží se podvědomě přizpůsobit zornému úhlu koně. Mnohem častěji se otáčí za sebe, aby překryli co největší prostor a zaznamenali případné nebezpečí, které by mohlo vést k poplašení koně.

Někdy to zajde už tak daleko, že se chováme trochu - jak to říct slušně - jako magoři.

Jela jsem v autě, když jsem zpozorovala, že na vystaveném letadle u silnice (cca 5 metrů nad zemí) dva pánové pracují na jeho přelakování. Moje reakce? Zapískala jsem si na auto, aby se mi nesplašilo, protože se to hýbalo, bylo to vysoko a bylo to neobvyklé... Nebo vyběhl proti mně a mému na vodítku vedenému psovi jiný rozjívený padesátikilový pes. Ihned následovala poměrně výrazná zádrž, asi aby mě ta moje 17kilová fenka neodvezla do silnice... Naštěstí i můj pes rozumí signálům přes růžovou otěž zvanou vodítko. Vedla jsem se s přítelem za ruku, za námi vyjelo auto a já ho stáhla se slovy „hoodnej". Už nebudu rozebírat, že si dávám pozor, abych nezopakovala v kuchyni u linky moje automatické „ustup" - nesetkalo se to zcela s pochopením.

Nebo chudinka starší dáma, která šla v úzkém prostoru velmi pomalu přede mnou a já pospíchala. Tak jsem na ni automaticky zamlaskala, aby přidala. Když mi to došlo, začala jsem se neřízeně smát. Paní se lekla až toho smíchu a uhnula... Prostě blázen :-) Trenér, který při procházce na náměstí (samozřejmě bez koně) zvolal „hou hou", protože kolem něj prolétl igelitový pytlík. A o tom přesně mluvím. Některé věci děláme už natolik automaticky, že nám „nejdou přes mozek". Jsou to reakce vypěstované opakováním a pokud následuje kladné vyřešení situace, ukládají se jako podmíněné reflexy.

vsZkusím rozdělit situace na lépe a hůře předvídatelné, v kategorii nepředvídatelné půjde spíš o události, které už hraničí s obecným ohrožením a spadají tak do kolonky trestný čin. Vycházím samozřejmě z přirozeného chování koní, které může být výcvikem sice potlačeno, ale ve většině případů (naštěstí) nezmizí a paradoxně se vystupňuje právě v krizových okamžicích. Následující řádky se týkají situací, kdy jsme s koněm venku (na jízdárně či v terénu). Rizikům při ošetřování či vedení koní se budeme věnovat jindy.

Dovolila jsem si trochu seřadit situace dle jejich předvídatelnosti. Věřím, že se mnou nemusíte souhlasit, především předpokládám argument typu „ale jak to mám, sakra, vědět?". K této otázce snad jen tolik, že každý rok intenzivně strávený v přítomnosti těchto zvířat s instinkty lovné zvěře je velmi znát a učí nás sledovat svět jejich očima. Nezbytnou součástí je míra sebevzdělávání, v tomto případě hlavně v oblasti etologie. Ne vše se dá jen vypozorovat a mnohdy se k závěru dostaneme zbytečně bolavou cestou, ač by stačilo přečíst pár knih na toto téma či se nechat poučit od zkušených.

V následujících odstavcích tedy nebudu detailně popisovat, proč k určité reakci dochází (nebudu-li to považovat za obecně méně známé či extrémně důležité). Kůň se bojí toho, co nezná, nebo toho, co zná a má to spojeno s panikou.

Rizika předvídatelná

Všechny tyto situace zahrnují jednoho společného jmenovatele, což je vědomí, že se něco blíží ke mně či já k tomu. Zaznamenám to s předstihem a mám čas situaci vyhodnotit. Přes veškerou naši ostražitost je však zapotřebí uvolněného, pružného sedu, abychom svou ztuhlost nepřenášeli na koně a tím spíš nevyvolali nechtěnou nervozitu.

1. Rychle se pohybující objekty (z dálky viditelní běžci, cyklisté, motorky, auta, psi, lyžaři, sáňkaři, ...)
Pokud již z dálky zaznamenám cokoliv rychle se pohybujícího, lze předpokládat, že kůň může zareagovat. Je tedy potřeba sledovat i prostor za námi a i na procházce se věnovat plně situacím okolo nás! Obzvláště, jdeme-li ve dvojici či vícero koních, máme tendenci řešit naše události - prostě se vykecáváme a naprosto netušíme, co se děje kolem. Stejně jako za volantem, není úplně bezpečné psaní SMS (jsou i tací, kteří to dávají obouruč a na otěže už jim jedna končetina chybí).

va2. Objekty v nezvyklé výšce (vidíme je včas: deštníky, děti v koruně stromu, lidé nad úrovní cesty, koroptev na střeše, kočka na plotě, vlajka, ...)
Sledujte prostor ve 3D rozlišení. Nejen vepředu a vzadu se odehrává život plný pohybu. Je potřeba sledovat i prostor nad námi, jdeme-li v lese, kolem domů či cestou, která má po krajích valy různé výšky. Taková kočka na plotě je vysloveně výzva, obzvlášť, když se prochází ladnou chůzí a seskočí těsně za vámi. Deštníky nebo děti na ramenou rodičů jsou už taky obvykle moc a hodně koní přinejmenším znejistí. Takže koukejte i nad sebe, nad úroveň svých hlav, ať vám něco neuteče.

3. Velké a výrazné objekty (náklaďáky, stany, reklamní bannery, popelnice, otevřený kufr od auta, ...)
Opět mluvím o věcech, které vidíme relativně zdálky. Ovšem, u těchto velkých a výrazných předmětů se obvykle reakce dostaví mnohem dřív, než se dostaneme do jejich blízkosti. Jednou mi klisna zastavila cca 300 metrů od nákladního auta s otevřenou zadní rampou. Těch 300 metrů jsem šla dost dlouho. Obcházení takové věci bylo spíš o hypnóze, ale povedlo se :-) Je potřeba si uvědomit, že i když nám připadá auto s otevřeným či zavřeným kufrem v podstatě stejné, kůň vidí velikou změnu. On nechápe funkci kufru a pokud jste ho s tím předtím důkladně neseznámili, neví, že může být otevřený i zavřený.

Obzvlášť, jsou-li tyto předměty na známých místech, dokážou vzbudit velikou reakci. Máte-li možnost nebo nevěříte svým zkušenostem a dovednostem či svému koni, vyhněte se zdálky či zvolte jinou cestu. Nemáte-li tu možnost a kůň odmítá jít vpřed a vy situaci nezvládáte, je na čase někoho zavolat na pomoc a nevytočit koně do červených otáček. Proto je lepší se do takových výletů pouštět, až když zkušeností máte na rozdávání. Pokud nemáte, je lepší mít někoho takového s sebou. Byť jen pěšky bez koně. To ostatně platí u všech bodů a všech kategorií z tohoto článku.

4. Zvuky, které vydáváme my (smrkání na koni, hvízdání z koně, okřikování psů z koně)
Zde jsem schválně zařadila jen zvuky, které vydáváme my. Ty ostatní už najdete v kategorii špatně předvídatelných. Osobně jsem si jednou takhle pěkně naběhla, když jsem svou zpocenou koženou rukavicí chtěla pochválit zpoceného šikovného koně mírným poplácáním po pleci... Vydalo to tak ostrý a nečekaný zvuk, že jsem chudáka vyděsila a místo pochvaly jsem mu způsobila leknutí.

vsMůj poslední pád byl velice úsměvný, i když jsem skončila na pohotovosti. S velmi lekavou klisnou jsem se po práci na jízdárně šla projít ven v doprovodu dalšího koně. Z dálky jsem slyšela, jak v přilehlé budově nakládají suť do kovového kontejneru. Asi tušíte, jak hlučné to je. Při prvním leknutí a poskočení koně jsem místo zádrže a zpevnění sedu jen zašišlala na kobylku „ale plosimtě". No a následoval úskok do strany, který mě povysadil mimo sedlo. Klisna se rozcválala na parkoviště, a samozřejmě zahnula doprava směrem ke stáji. Přede mnou byl obrubník lemující trávník. Takže jsem logicky očekávala, že na něm skončím. Přesně to se stalo. Byla jsem vybavena helmou. Tak proč na obrubník nespadnout přímo páteří, že? Klisna se naštěstí po mém pádu zastavila i přes pokračující zvuky. Nikdy jsem z ní nespadla, asi ji to též překvapilo. Zvedla jsem se, nasedla a že pokračujeme na tu slíbenou procházku po louce. Cítila jsem velmi nepříjemné brnění v obou nohách. Raději jsem navštívila fotografické centrum v nemocnici. Naštěstí šlo jen o velkou naraženinu a podlitinu ve tvaru obrubníku. Týden jsem si nemohla lehnout na záda a samozřejmě jezdit. Další týden jsem o tom dobře věděla, ale vše dopadlo docela dobře.

K tomuto snad jen ještě jedna malá rada. Mějte dobré životní a úrazové pojistky. Já za tuto naraženinu dostala od pojišťovny 7 tisíc. Nehodlám si tímto způsobem jakkoli vydělávat (dost to bolí), ale když už se něco stane, tak ať víte, že se o vás někdo postará.

Obzvlášť ráda bych upozornila na smrkání. Většina koní to moc neřeší. Ale je jistá skupina koní, kteří mohou zareagovat dosti nečekaně. A když ve vzduchu upustíte bílý kapesník, situaci moc nevylepšíte. Stejně tak raději přidržím koně za otěže, když si děti potřebují dotáhnout bezpečnostní vestu. Povolení suchých zipů je velmi hlučná záležitost. Podobné je to i s hvízdáním a křičením z koně třeba na vaše psy. Někdy na sebe reakce nenechá dlouho čekat. Rada? Pššššš :)

Rizika méně předvídatelná

V této kategorii již mluvíme o tom, co dopředu nevidíme, netušíme, přesto se to děje. Naše šance připravit se na problém je minimální. Mnohdy nás na to upozorní až naše prchající zvíře.

ca1. Ostatní zvířata (srnky, koroptve, bodavý hmyz - vosy, ovádi, cizí koně, ovce, kozy, psi)
V dálce na louce se pasou srnky. Obvykle se při útěku vydají pryč od lidí či zdroje jejich vyděšení. Problém je, když srnky vyděsí něco na druhé straně a ony se rozběhnou proti nám. I poměrně ostřílení koně občas zareagují panicky. Zato srnky nereagují na žádost „prosím pomalu". Ověřeno. Koroptve schované ve vysoké trávě nám vylétnou pod nohama. Pokud víme, že je jejich výskyt běžný v prostředí, ve kterém se pohybujeme, je potřeba mít i toto na paměti.

Otravný bodavý hmyz - specialisty na vypruzení našeho koně jsou ovádi (my tomu říkáme hovada). Naštěstí se většinou kůň začne zběsile ohánět ocasem. Ale všichni asi víme, jak někteří citliví koně rychle ztratí svůj klid. Já se jim tedy nedivím. Jestliže při vyjížďce narazíte na vosí či včelí hnízdo, raději pryč odtud. Když kůň do hnízda šlápne, pak se jedná o tzv. prekérku (prekérní situace: choulostivá, povážlivá, tísnivá, trapná, nepříjemná - říká slovník). To jste prostě v maléru.

Vyběhnuvší kozy, ovce a jiné jídlo na nožičkách - pokud vyběhnou nečekaně či je kůň vidí poprvé v životě, reakce se dostaví. Podělím se o zážitek jedné mé známé. Procházela jsem s mladou klisnou po cestě mezi pastvinami, ohrazenými elektrickým ohradníkem. Na jedné z pastvin se páslo stádečko ovcí, které, když zahlédlo návštěvníky, vyrazilo se na nás podívat. Několikahlavého stáda se klisna nepřekvapivě lekla a uskočila. Protože ale cesta nebyla široká a za ní byl také natažen elektrický ohradník, skočila do něj tak, že dostala ránu. Vyděsila se ještě víc a odskočila na druhou stranu, kde dostala ještě z druhé strany. Dostat se z této elektrické pasti ven bez dalších ran nebylo vůbec jednoduché a většinu té cesty jsme absolvovali po zadních. Od té doby vím, že pokud míjím cizí stádo čehokoli, je dobré mít manévrovací prostor.

vaafProblém jsem zažila i při setkání s jinou skupinou cizích koní. Bohužel jejich hromadné IQ se rovnalo jejich počtu. Asi se chtěli předvést, tak před námi koně nacválali a tradá pryč. No naši dva oslíci taky chtěli, nejdřív za nimi, pak přes sebe, pak do sebe, pak nahoru a nás chtěli dolu. Ale ustáli jsme to.

Poslední bych zde zmínila psy. Pes je lovec, predátor. I on se řídí pudy (a ne ufuněnou paničkou, která mává vodítkem se slovy „on mi zdrhnuuuul"). Pokud zaznamenáte, že se na vašeho cválajícího koně řítí pes, první pomoc je zastavit. Dost psů ztratí zájem. Nemají co lovit. Je-li váš kůň zvyklý na psy, nevyděsí ho ani štěkání a vy můžete jen doufat, že to panička doběhne dřív, než někomu z vás tří dojde trpělivost. Zde bych jen připomněla poslední bod předchozí kategorie - zvuky, které vydáváme my... Když začnete na psa křičet či používat citoslovce typu kšá, dost možná to kšá udělá váš kůň. Ani odhánění psa tušírkou či bičem obvykle nemívá valný výsledek. Jakmile pes vykazuje známky agresivity, útočí na nohy koně a vy nejste Cesar Millan, pak je řešení situace velmi nepříjemné. Někdy to kůň vyřeší sám a po psovi kopne. Má-li chrániče, jsou jeho šlachy aspoň částečně v bezpečí. Ale pokud je nemá a stojíme proti velkému agresivnímu psu, pak nám pomáhej pánbůh. Naštěstí se mi nikdy nestalo, že by byl pes natolik agresivní, většinou šlo vyčíst spíš bázlivost. Vždy pomohlo zastavení a počkání na tu uřícenou dámu s monologem o zdrhnutí.

2. Chování lidí a dětí (dítě chytající ocas koně, paní hladící koně na zadku, protože má strach hladit ho zepředu, řvoucí děti, děti s klacky nebo balonky, balony - kopání míčem o zeď za koněm, chodci po všech stranách cesty)
V momentě, kdy míjíme lidi, natož děti, je potřeba předpokládat, že tito o koních naprosto nic nevědí a je lepší počítat s tím, že budou dělat ty nejhloupější věci, které nám připadají jako jistá sebevražda. Ale je to na nás, abychom to ohlídali. Osobně jsem se setkala s následující situací. Vedla jsem na procházce klisnu s jezdkyní na vodítku, předcházela jsem mladou rodinku s tak tříletým dítětem. Když jsem byla na jejich úrovni, poprosila jsem s úsměvem rodiče (jako pokaždé, když někoho míjím): „Prosím, nechoďte hned za námi, děkuju". Za pár kroků jsem se ze zvyku otočila. Většinou se otáčím přes pravé rameno, abych mohla popřípadě chytit jezdce za nohu. To je zvyk.

aaTo, co jsem viděla, mám doteď před očima. To dítě bylo tak fascinováno ocasem koně, že se rozběhlo a natáhlo se po něm. Klisna je velmi citlivá a nestydí se kopnout. V mžiku jsem se svou pravou rukou natáhla za zadek koně a dítě dost razantně odhodila a levou rukou jsem stahovala doleva koni hlavu se sklopenýma ušima. Malé vykopnutí přišlo, naštěstí dítě už leželo na zemi a začalo řvát. Rodiče to pozorovali těch pár kroků od nás a neřekli ani slovo. Mně se rozklepaly ruce a kolena a jediné, na co jsem se zmohla, bylo hlasité a hodně rozzlobené „Ježiši kriste!!!" směrem k rodičům. Některé věci prostě nechápete. Ale dějí se, proto o nich píšu.

Chodci rozprostření po obou stranách cesty jsou taky lahůdka. Šla proti mně skupina asi osmi seniorů. Všichni milí a usměvaví a když mě zahlédli, rozestoupili se do všech stran. Měla jsem velmi klidného koně, tak jsem si řekla (já naivka), že to v pohodě projdeme. Senior je totiž zkušený člověk protřelý životem... Ehm. Vlevo byli asi tři, zbytek vpravo. Ale těsně před hlavou koně si jedna ze seniorek asi vsugerovala myšlenku, že je gazela, a třemi artritickými skoky přehupkala na druhou stranu. Kůň zastavil a začal couvat, až se opřel o nebohého pána, který v tu chvíli držel v dlaních tu nejhezčí zadnici svého života - zadnici mého valacha. Naštěstí se nic nestalo. Lidé jsou nepředvídatelní v jakémkoli věku.

A samozřejmě lidé, kde byste je nečekali - houbaři, milenci ležící na mezi, které málem zašlápnete, myslivec, který na vás začne řvát z posedu, apod. :-)

V dalším díle tohoto seriálu budeme pokračovat se špatně předvídatelnými událostmi, podíváme se na bezohledné řidiče, vnější zvuky, povětrnostní podmínky, poškození výstroje a také na ty nepředvídatelné.

Připojené obrázky

Připojené soubory

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. Jánošík

    Vosy

    08:43 - 25. 04. 2016

    Nám loni šlápla kobyla do vosího hnízda ve vysoké trávě, vezla dítě, žihadlo schytala i stařešina s fakt malým dítětem na zádech (vedená ze země ) a hysterický mladý valacha s nepředvídatelnými reakcemi na běžné věci. Všichni do jednoho se zachovali skvěle. Ta co tam šlápla provedla několik svých vzteklých mávnutí hlavou a šla se schovat za mámu, stařešina začala hysterčit velmi pozvolna a v náznacích, aby jsme stihly zajistit dítě a mladý pán nás překvapil nejvíc. Čekali jsme nálož kozlů směr domů, schytal jich nejvíc, ale ono nic. Akorát se začal ošívat a kroutit, jinak to je kůň, kterému se nezdá lísteček v trávě a než se jezdec probere, tak zjistí že cválá na vyhazujícím a pištějícím koni 30 metrů vedle.
    Někdy reakce koní opravdu překvapí a člověk se uvědomí, jaké má ve stáji charaktery, když jde opravdu do tuhého.

  • 2. janinka

    Předvídání... nebo více prevence?

    08:46 - 25. 04. 2016

    Přijde mi krásné, že se už mnoho let pohybuji v prostředí, kde je kůň myslící tvor a ne nepředvídatelná obluda, která se plaší kvůli každé kravině :-)
    Považuju za lepší koně naučit, že se pohybuje v našem světě. Přijde mi normální, že kolem nás běhají srnky, že smrkám, kašlu, svlékám a oblékám si mikinu, míjíme deštníky, velká auta, běhají kolem psi, ozývají se zvuky... Nepřijde mi normální permanentně hledat něco, čeho bychom se mohli leknout. Není nic horšího, než když na citlivém koni jezdec "monitoruje okolí" a na cokoli podezřelého reaguje "silnou zádrží".
    Stejně tak je dobré (vhodné... nutné?) koně naučit, že se na světě vyskytují cizí koně a že mohou cválat směrem k nám, od nás, kolem nás a není to důvod odvézt jezdce do pryč. Pokud neovládám koně natolik, abych zvládla situaci "před námi odcválali cizí koně" nemám v terénu co dělat.
    Většina popsaných situací mi přijde, že je krizová pouze chybou člověka - tj.nedostatečně připravený kůň, nebo kůň, který je ve stresu už jen z jezdce a "objekty" jsou poslední kapkou.

  • 3. Trin

    prevence

    09:46 - 25. 04. 2016

    Reaguje na 2.

    Souhlas. Dokonce bych řekla, že ve správném managementu a při pravidelném pohybu v terénu si prostě kůň na spoustu věcí zvykne a přestane je časem řešit, například zrovna ty srnky, smrkání, další koně... Ale stejně jsou věci, na který se připravit moc nedá nebo nad nima fakt zůstává rozum stát :D Příklad 1 ze včera - procházíme místem, odkud zjevně podle smradu před chvílí odešla divoká prasata. To se zatím nikdy nestalo, kůň ten pach nezná a děsí ho, ale neví, z čeho pochází - vyděšeně čumí na každou větev... k tomu hodně větrné počasí, sníh, špatná viditelnost, druhý kůň zkušený a v klidu, ale s nezkušenou holčinou na zádech. Myslím, že ho mám nachystaného na různé eventuality dobře, ale v tu chvíli jsem se i tak modlila, ať se proboha to prase nikde neobjeví :)
    Příklad 2, přes 2 roky starý - s valachem jsem na jedné z prvních vyjížděk o samotě, bohužel je nutné projít civilizací... V klidu klušeme do kopečka místem, kde začínají domečky, hned u prvního je veranda a na ní boxovací pytel. Z dálky vidím, že tam lidi sedí, povídají si... no a v momentě, kdy projíždíme kolem, jeden z těch lidí vstane a do toho boxovacího pytle kopne.
    Kůň otočka o 180 a rozcválá se zpět z kopce dolů... já zázrakem nepadám, celkem rychle ho uklidním a vracím se zpět mírně sprostě vysvětlit tomu géniovi, že právě mohl zabít mě i koně. Koho tohle proboha napadne? Proč?
    U téhož baráku se posledně jinej člověk ve chvíli, kdy procházíme 2 metry vedle, jal startovat motorovou pilu. Už radši hlasitě prosím předem, jestli by s tím nemohl minutu vyčkat...

  • 4. Leny

    Dýchání

    10:33 - 25. 04. 2016

    Článek mě pobavil :-)

    Jinak ale též souhlasím s janinka. Tohle předvídání je totiž opravdu dvousečné. Psala o tom i Sally Swift, podle její rady se tedy snažím takové potencionálně nebezpečné situace prodýchat. Mám hodně citlivého koně a ona má pravdu v tom, že kůň (típ spíše hodně senzitivní kůňú tohle vycítí úplně bezpečně. Vidím věc od které očekávám koňský úlek, rozbuší se mi srdce, zrychlím dýchání nebo naopak začnu dech urputně zadržovat - ano to je přirozená reakce, v mém koni se rozbliká červený maják a začne řešit, co mě tak vyděsilo a vyděsí se taky. Od té doby, co jsem si tohle uvědomila, v případě, že si něčeho všimnu dřív než kobyla, snažím se vědomě uklidnit, dlouze hluboko dýchat - chce to zachovat klid zenového mistra :-D no zatím jsem úspěšná tak z jedné třetiny, ale zlepšuju se :) Kobyla je hodně citlivá, tak nepotřebuje ještě mě, abych ji v tom podporovala. Takže moje rada dýchat, dýchat, dýchat

    Jakmile se dostaneme do začarovaného kruhu, kůň se leká na konkrétním místě, já to dopředu posychruji, ztuhnu, přidržím otěž, hlavou mi letí, bože, co zase vymyslí a on se lekne, samozřejmě, že se lekne, je fakt, že na to budu aspoň připravená. Ale je třeba se zamyslet nad tím, zda jsem ho právě svým chováním k leknutí nepřiměla.... Jak ale píši, sama zatím nejsem stoprocentně úspěšná ve zvládání takových situací.

    S autorkou souhlasím v tom, že by člověk měl na koně dávat pozor, psát na koni sms je hloupost. Ale abych se nemohla ani vysmrkat, to zase ne. Kůň se musí na takové situace připravit a naučit se je zvládat. Co je dobré se snažit předvídat je nevšímavost, neznalost , v některých případech dokonce stupidita ostatních lidí - chodců, řidičů a to je tedy těžké. Kolikrát se opravdu divím, jaká kravina může lidi napadnout.

  • 5. Eva Holubcová

    koně

    11:00 - 25. 04. 2016

    Já nevím, já na koni jezdím, nic neřeším, se kůň lekne, dobrý, jdeme dále. Čím více toho člověk řeší, tím více toho řeší i kůň. Nejlepší jsou ti, co začnou hystericky řvát "hodný koníček" v momentě, kdy se zvíře jenom někam podívá.

    Nic neočekávám, ať už vidím cokoliv. Koně si situace často vyhodnocují podle záhadného algoritmu, kdy danou situaci berou jako ok, ale v okamžiku kdy je tam další faktor, už ne.

    Takže co :) Prevence v tomto směru je k ničemu, to spíše "otužování" - funguji v něčem. U ulekaných a bázlivých koní je to vada charakteru (ať už jejich nebo toho, co sedí na nich), nikoliv koňská vlastnost - obezřetnost před šelmami a nebezpečím, což je naprosto přirozené. Vadu charakteru nespravíte, a zbytek pořešíte otupěním, prostě v nějakém prostředí mají fungovat, tak budou. Že se občas leknou, no bóže :) To se vychytat stejně nedá, jedině rychle reagovat a usedět. A ne vždy to jde :)


  • 6. Eva Holubcová

    ad leknutí

    11:00 - 25. 04. 2016

    a leknem se občas každý, je to přirozené :) není třeba kolem toho dělat nějaké divadlo.

  • 7. Katka K.

    Reakce je volitelná

    11:09 - 25. 04. 2016

    Tento článek nemá za cíl radit, jak s potencionálními riziky nakládat a vůbec není v rozporu s tím, co píšete o navykání koní. Skoro bych řekla, že naopak.:-) Možná jsme to tam mohli uvést a v dalším dílu to napravíme, účelem je ukázat spíše méně zkušeným (nebo jízdárenským) jezdcům na základě vlastních zklušeností, co všechno koně mohou řešit, aby si to uvědomovali. Já jsem za roky ježdění na svých klidných a vychovaných koních tyhle věci taky řešit přestala a když začalo pak se mnou jezdit ven moje dítě, v pár nepříjemných situacích jsem si uvědomila, jaký je rozdíl, když na koni sedí nezkušený jezdec a začala jsem být zase obezřetnější.

  • 8. Dana Kusebauchová

    Kéž bychom to nemuseli řešit :)

    13:11 - 25. 04. 2016

    Jsem moc ráda, že hodně jezdců takové věci neřeší nebo má koně, kteří jsou navyklí na své prostředí, že je téměř nic nevyvede z jejich klidu. Takové koně si také užívám. Stejně tak zkušené jezdce, kteří preventivně nereagují přehnaně a tím tu reakci spíše podpoří.
    Vycházím však z toho, že jsou mezi námi i tací, kteří ještě nedospěli do takového stádia nebo mají pocit, že když dlouhou dobu jezdili/vlastnili koně, který byl jak beránek a přesedlají na jiného, nového koně, že vše bude stejné. Mnoho let jsem učila začátečníky. A to člověka zase vytrénuje, aby hlídal věci, které sám neřeší :)
    Jezdím cca 15 koní týdně a většina z nich (už) neřeší zmíněné strašáky. Avšak mnoho z nich jsem musela \"učit\" se věcí nebát. A někdy to byl oříšek. Nevím, čím si v minulosti prošli, mnohdy netuším, co je jejich \"červená\" zóna. A to mě vede k větší ostražitosti. U koní, které jezdím několik let si terén většinou užívám v naprostém klidu.
    Berte tyto články jen jako zkušenosti jezdce, který má napadáno a ví, kde všude může kůň překvapit.
    Přeji všem, aby vám tyto příklady přišly jako z jiného světa :)

  • 9. Filip Tesař

    Souhlasím

    13:36 - 25. 04. 2016

    Reaguje na 7.

    Souhlasím s Katkou, řešení samozřejmě není předem hysterčit, ale o tom se tu nepíše. Kůň by se měl navykat na lidskej svět, ne každej jezdec je ale zkušenej, aby ho měl od začátku na to připravenýho a aby sám stačil v momentě zareagovat. Tyhle příklady a rady by měly sloužit minimálně na dobu, než bude jezdec zkušenej a kůň navyknutej. Ale i potom myslím, že je opatrnost namístě, občas se ohlídnout atd. (cyklista, co se přiblíží těsně za zadek, a buď zacinká nebo zprudka zašustí brzdama dokáže rozhodit i klidnýho koně). Viděl bych jistou analogii s řízením auta: řídím rád a můžu o sobě říct, že jsem celkem zkušenej řidič, přesto je zcela normální udržovat si pořád průběžně přehled o tom, co jede proti mě, co jede za mnou, co je kolem mě a nemyslím, že je to dvousečný předvídání. Článek mě osobně oslovil šíří zkušeností a zážitků. A s čím souhlasím, je poslední oddíl, o lidech. Akorát že lidi už skoro nejsou nepředvídatelný, spíš jsou předvídatelný v tom, že prostě dělaj blbosti. Znaj koně z obrázku coby romantickou představu a znaj asi psy, z čehož podle mě vyplývá, že na různý upozornění typu, že kůň může kopnout, reagujou stylem asi: "To ho teda nemáš moc vychovanýho!" No a každej druhej "ví", že koně maj přece hrozně rádi pořádný poplácání, "to se tak přece dělá..."

  • 10. Katka K.

    Kůň vs pes

    13:55 - 25. 04. 2016

    Reaguje na 9.

    Filipe, tohle je perfektní postřeh! Dokud jsi to nenapsal, nenapadlo by mě to, ale je to přesné - lidé jsou zvyklí na společnost buď zvířat, která se cvičit a vychovat nedají anebo psů. Logicky kůň, na kterém se jezdí a tudíž poslouchá na povely, se cvičit a vychovat dá, tak musí fungovat podobně jako pes. Jednoduché a geniální.:-)

  • 11. Filip Tesař

    Kůň a pes

    15:41 - 25. 04. 2016

    Reaguje na 10.

    Jo, já myslím, že to tak spousta lidí bere, kopání u koně je analogie kousavýho psa, "zlýho" a nevychovanýho. Kůň je velký a potenciálně tudíž velmi nebezpečný zvíře, tudíž má majitel zvlášť dbát na jeho "vychování". Instinkty, zvlášť typu mrtvej úhel za zadkem, nechápou. Vícekrát jsem se setkal s nefalšovaným a nehraným údivem, jak je možný, že si kůň "něco takovýho" dovolí. Přitom dětem to jde vysvětlit pravidelně velmi snadno, buď to vezmou logicky, po vysvětlení, nebo jako pokyn, kterej dál neřešej. Tudíž bych řek, že roli u dospělejch opravdu hraje nějaká osobní zkušenost, přímá či nepřímá, se psy.

  • 12. nitka

    Kůň a pes

    20:50 - 25. 04. 2016

    Reaguje na 11.

    Filipe, pominu-li ten mrtvý úhel, tak si taky myslím, že kopavý a kousavý kůň je analogie kousavýho psa. Prostě nevychované nebo špatně vychované zvíře.
    Pod tvou větu
    " Kůň je velký a potenciálně tudíž velmi nebezpečný zvíře, tudíž má majitel zvlášť dbát na jeho "vychování" "
    bych se podepsala a ještě bych udělala vykřičník :-)

  • 13. Filip Tesař

    Mrtvej úhel

    09:32 - 26. 04. 2016

    Nitko, analogie to není. Případy, o kterejch jsem psal, se týkaly upozornění, že nemají koně obcházet bezprostředně za zadkem, že nemají chodit zezadu přímo k němu (k zadku), že když se blíží zezadu, mají nejdřív promluvit apod. To myslím spadá do zcela běžnejch mantinelů manipulace s běžným koněm, platným myslím obecně i pro majitele. Já mám koně výjimečně klidnýho, což je ale o důvod víc na to upozornit, aby si dotyčný u jinýho koně nemysleli, že se k němu bez problémů můžou přihrnout zezadu a šáhnout mu na kejtu (a může to bejt kůň o poznání větší a okovanej). Opakovaně (ne vždycky) jsem slyšel právě to, že to ho teda nemám moc vychovanýho a hádám, že to fakt mohla bejt falešná analogie se psem. Analogie je to ovšem falešná, jakkoli je kůň velký a potenciálně nebezpečný zvíře, na což se osobně snažím dle možností dbát a vést to v patrnosti, zvlášť, co se týče přibližování zezadu, obvykle nejen upozorňuju, ale i vysvětluju, proč říkám, co říkám, někdy přiložím koni z boku dlouhou tyč, abych viditelně zobrazil ten mrtvej úhel. Mám koně, myslím, zrovna výjimečně klidnýho, tím spíš to ale zdůrazňuju, aby si lidi nemysleli, že je to typickej případ, navíc obvykle se setkaj s koněm o dost větším a třeba taky okovaným. Falešná analogie je to proto, že pes je dravec, kterej se při nečekaným přiblížení kohosi zezadu dost pravděpodobně otočí a zavrčí, zkrátka potenciálnímu nebezpečí čelí. Kůň je kořist, kterej v analogický situaci dost pravděpodobně naslepo vykopne a potenciálnímu nebezpečí chce utýct. Míra, do jaký tak činí, je různá, může vykopnutí jen naznačit a udělat dva tři rychlý kroky vpřed, ale celková ta instinktivní reakce je ze zásady odlišná. Pokud pomineme tyhle situace s mrtvým úhlem, celý to s tou výchovou vypadá samozřejmě hnedle jinak, jenže zrovna ten mrtvej úhel je dost podstatnej, protože hraje klíčovou roli v situacích, kdy koňský instinkty můžou zapracovat dost razantně a to klidně se zásadníma, třeba i smrtelnejma následkama. A současně je mrtvej úhel pro mě podstatnej proto, že právě v tomhle ohledu jsem se opakovaně (ne vždycky) setkal s nepochopením a tou reakcí ve stylu, že ho teda nemám moc vychovanýho.

  • 14. Filip Tesař

    Mazlíčci vs. užitkoví

    09:52 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 10.

    Myslím, že je tu ještě jeden moment, kterej laikům zakrejvá skutečnýho koně vymyšlenou představou. Zvířata se v obecným povědomí dneska nejčastěji dělej na mazlíčky (pets) a užitkový, hospodářský. Ty druhý dávaj maso, mlíko, vajíčka atp., ty první jsou kamarádi a společníci, průvodci, zkrátka patřej do lidskýho světa a vzájemný rozdíly mezi nima se stíraj. Nejenže by lidi málokdy snědli psa nebo koně (opakovaně se ze zájmu ptám, odpovědí bývá, že jsou z kategorie přítel, společník, že by to bylo něco jako jíst člověka - napohled trochu kuriózní, ale ve skutečnosti velmi výmluvný je to v případě, když lidi snědení zakrslýho králička zařaděj blízko k tomu lidojedství, kdežto vesnickýho králíka z králíkárny je to ok). Navíc povědomí o chování zvířat v příbězích a pohádkách už dávno není, co bejvalo: dřív se v bajkách lidi (lidský vlastnosti, charaktery) zobrazovaly coby zvířata, dneska se zvířata zobrazujou coby lidi a trvá to už dost dlouho. Predace se cudně obchází, milá zvířátka spolupracují na společném díle, pokud se děj odehrává na dvorku, růžovoučka prasátka žijí dál v tmavých chlívcích, i když by mnohem raději skotačila v lese, ryla a na noc ulehla do listí, koníčci se na noc sami zavírají do boxíčků atd. atd., no zkrátka, jejich přirozený vlastnosti odnesl čas a masová urbanizace. Pet zvířena je tu pro hodně lidí od toho, aby se hladila (no jo, sami jsme dost lysí, ale evolučně naprogramovaný jsme pořád na to probírání se něčí srstí), aby se s nima konverzovalo, aby se jim kupovaly dárky a dávaly dobrůtky, abychom se zatetelili, jak jim chutná, zkrátka - říká se jim ne náhodou domácí mazlíčci a do značný míry si lidi jejich prostřednictvím skutečně uspokojujou tou či onou formou různý svý citový potřeby. Ale dohromady to vede k tomu, že tyhle zvířata splývaj do jedný velký kategorie, v rámci který se lišej tvarem a barvou, ale moc už ne vlastnostma. Případně se lišej nějakejma dalšíma vysněnejma charakteristikama (pes je třeba věrnej, oddanej, kůň nás zase nosí k těm dálkám), ovšem s tím, že jiný vysněný, žádoucí charakteristiky je zase házej do jednoho pytle - maj bejt třeba milí, hodný, mazlivý a tak (třeba ještě conquistadoři chtěli mít koně hlavně tvrdý, mužný, agresivní, zkrátka pořádný samčochy).

  • 15. nitka

    Mrtvej úhel

    10:26 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 13.

    Jo, jasně, to nejsme ve při, s tím souhlasím. Chápu, že laikům je třeba vysvětlit zásady pohybu kolem koně. Ale ono ani psa není radno překvapit zezadu - opakovaně jsem zažila (i u svého psa), že se ohnal, když na něj zezadu někdo nečekaně sáhl. Kůň vykopne, pes se otočí a kousne. Princip je ale stejný- obranná reakce v případě úleku.
    Myslím si ale, že v drtivé většině případů kůň moc dobře ví, proč a koho kope.A kope-li po člověku, ať už z jakéhokoliv důvodu, je chyba ve výchově. A čím větší a potenciálně nebezpečnější zvíře, tím bych na tu výchovu kladla větší důraz. Ať už jde o koně nebo psa.
    Mám pocit, že to, že koni se neleze za zadek, je obecně mezi lidma dost profláklé, zatím jsem nepotkala laiky, kteří by se tomu divili. S čím jsem se spíš setkala - neumějí číst řeč těla koní, nerozpoznají škleb, často si hladí koně s ušima přilepenýma k hlavě. Nebo si neuvědimí, že koníček je sice na lidi hodný, ale nemusí být hodný na ostatní koníčky - a stoupnou si mezi ně s rohlíkem.

  • 16. Filip Tesař

    Ví kůň, koho a proč kope?

    11:15 - 26. 04. 2016

    Ano, máš pravdu, nedá se stavět pes a kůň jako protiklad, pes se může ohnat, kousnout, nebo přinejmenším praštit tlamou (zažil jsem víckrát). I když pořád myslím, že dobře socializovanej pes spíš zavrčí, a zubama se ožene, když je překvapenej u žrádla apod., kdežto i dobře socializovanej kůň může kopnout dozadu čistě z úleku.

    Já prakticky nemám zkušenosti s tím, že by mi někdo lez do vohrady a tak, buď přijde návštěva a já koně vyvedu, nebo někoho potkám venku. S lezením za zadek je to u mě tak půl napůl, někdo slyšel a sám od sebe to říká, potvrzuje, opakuje po mě, někdo neslyšel a diví se, případně se diví, že čtvrt nebo půl metru za zadkem už je to "blízko", nebo že "teď o mě přece kůň ví", takže mu můžu za zadkem nahlas tlesknout apod. - opakuju, můj kůň je klidnej, což je z podstatný části asi jeho povahou, zčásti výchovou, ovšem já to říkávám a vysvětluju i s ohledem na jiný koně, na koně obecně. To zásadní nepochopení se, myslím, týká toho, že některý lidi nechápou, že se kůň může leknout a čeho, že je svou podstatou zvíře víceméně lekavý (kořist, na kterou dravec skáče ponejvíce zezadu) a reakci typu vykopnutí si nechtěj vyložit jako leknutí, ale jako špatnou výchovu - "zlobení".

  • 17. Katka K.

    Kopání, apod.

    13:40 - 26. 04. 2016

    Já si teda nemyslím, že by kopání po cizích bylo pouze dílem výchovy. Jistě, v mnoha případech se jedná o koně pokažené, ale v mnoha případech je to zkrátka senzitivní a méně kontaktní zvíře, které těžko snáší necitelnost ostatních, zejména laiků. Opakovaně se mi dostaly do rukou kobyly (je zajímavé, že se vždy jednalo o kobyly), se kterými já jsem neměla ani nejmenší problém, v mé přítomnosti si nechaly líbit cokoli včetně např. ošetřování dost bolestivých podlomů na zadních nohách jedné z nich, ale cizí lidi nijak zvlášť nemusely a pokud s nimi někdo hodlal navazovat vztah, když ony nechtěly, dělal věci, které se jim nelíbily a ignoroval jemné náznaky, že se jim to nelíbí, tak ji dostal. Nikdy jsem jim to neměla za zlé, i ony měly právo být respektované v rámci rozumných mezí. Pak jsem znala jednu (tu jsem v péči neměla), která byla na ošetřování bezproblémová, ale pod sedlem pálila po všem a když jezdec spadl, tak i po něm. Opravdu si nemyslím, že by se toto chování dalo vychovat ve smyslu výchovy psa. Zajímalo mě to, pídila jsem se po historii těch klisen, u dvou jsem ji znala a nenašla jsem tam nic, co takovéhle chování mohlo způsobit, žádné trauma, ani rozmazlování, žádný dvorkový odchov, normální pobyt ve stádě. U té jedné i vím, že její matka byla neskutečné zlato, které by mouše neublížilo a tahle od druhého dne po narození kopala po lidech. Je pravda, že s věkem se všechny desensibilizovaly a kopání se razantně snížilo, ale myslím, že to byla otázka spíš te desensibilizace než výchovy v pravém slova smyslu.

    A ještě potvrzuju, že kůň nekope nikdy naslepo, i když to tak může vypadat, vždycky ví kam a je jen otázka záměru, zda se trefí nebo ne.

  • 18. Eva Holubcová

    kopání

    14:45 - 26. 04. 2016

    do Chuchle jednu dobu jezdila kopavá kobyla, která pálila po všem, co se pohlo i v bezpečné vzdálenosti za zádí. O kobylu bylo dobře postaráno, nebyl důvod, aby tohle dělala. Kopala bez jakékoliv emoce, prostě automaticky.

    Každopádně kůň obvykle velmi dobře vidí po čem kope a kam míří. Slepý úhel tam samozřejmě je, ale kolikrát se v tomto úhlu opravdu člověk vyskytne a šáhne? Reálně?

    Rozhodně by kůň na vyjíždce neměl být nebezpečný lidem kolem okolo. A je opravdu jedno, jestli to jsou nezodpovědní laici, kteří si na koně šáhnou nečekaně nebo projdou v příliš velké blízkosti. Takových situací jsem zažila hodně a bylo úplně jedno na jakém koni jsem seděla, dali sice najevo nevoli nebo se lekli, ale tím to končilo. Za vykopnutí a nebo útok na člověka, v situaci, kdy by byli pode mnou, by to schytali bičem. To se nedělá.

    To je prostě vada charakteru.

    Když potkám lidi, kteří si chtějí koníka pohladit a míří k zadku, tak jim řeknu, že je lepší hladit tady po krku a tak. Bez dalšího vysvětlování a poučování. Pochopí to i malé dítě.

    Koně si musí ohlídat jezdec, ne laik!

    A pokud mám kopavého koně, zdaleka dopředu varuji.

  • 19. Filip Tesař

    Kopaví koně

    19:48 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 18.

    Evo, možná že většina koní opravdu nevykopne a já mám zbytečnej strach. Ale myslím, že se s tebou i Nitkou v týhle konverzaci míjím: co jsem chtěl sdělit, je to, že jsem se opakovaně setkal s tím, že lidi nechápali, že je to možný a proč. A ano, bylo to v situacích, kdy lidi opravdu lezli zezadu až k ocasu. Většinou situace, kdy mě obklopila skupina několika dospělejch s dětma, buď jsem na koni seděl a bylo to někde venku, nebo jsem ho měl na vodítku a bylo to zahradě, zkrátka houfec lidí kolem koně, a napřiklad: různě po něm šahali, nebo se lekali, když cuknul hlavou od nich nebo k nim přiblížil čumák, jiný mezitím přelejzali ze stranu jemu těsně za zadkem, nebo na něj šahali zezadu, protože zepředu by je přeci moh kousnout! Jo a možná bych měl doplnit, že je to poník, takže pro leckoho automaticky hebáček plyšáček ("ten přece nic nedělá"), anebo automaticky hříbátko. To je jedno, že uznali, že je dospělej, brali ho pořád v duchu jako hříbátko - a ty jsou na mazlení a jsou hodný.

  • 20. nitka

    Nemíjíme

    20:18 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 19.

    Ale ne, Filipe, myslím, že se nemíjíme. Chápu, jak to myslíš.
    Jen mám pocit- a Eva H. to píše taky - že ten mrtvej úhel je poněkud přeceňován. Mám kobylu echt citlivku, zadníma šije ráda a přesně, naštěstí ne po lidech. Samozřejmě je lekavá, vzrušivá...přesto jsem snad až na jedinou výjimku nezaznamenala, že by někdy kopla naslepo, z leknutí. Vždycky moc dobře ví, kam kope a jsem přesvědčená, že pokud se netrefí, tak se trefit nechtěla :-)
    A jasně, že cizím lidem budu opakovat, že jí nemají lézt za zadek, protože sice - jak už jsem psala - po lidech obvykle nepálí, ale je to jen zvíře. Člověk nikdy neví, co se jí v hlavě semele.

  • 21. Katka K.

    Re:

    20:22 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 18.

    Evo, čoveče nemluvíme o té samé? :-)
    A jinak, vada charakteru to asi je, ale velmi silně pochybuju, že by se ti to povedlo odnaučit bičem. Je to asi stejné jako když budeš trestat nadměrnou citlivost nebo lekavost toho koně, protože ona to v principu nadměrná citlivost je. A o tom, že si má jezdec být těchto rizik vědom a koně ohlídat, právě tento článek je.

  • 22. Katka K.

    Naslepo x z leknutí

    20:27 - 26. 04. 2016

    Naslepo a z leknutí není to samé. To že kůň kopne z leknutí neznamená, že nemíří. Mně v zimě kopla dceru její kobyla, opravdu hodné zvíře, které ji má fakt rádo a nikdy jindy po člověku nekoplo. Zboku letěli psi a zároveň v tom směru vedle její slabiny stála dcera, kobyla se lekla psů a vypálila po objektu, který zaznamenala nejblíž, což byla ona. Trefila se samozřejmě přesně, ale nebylo to velké kopnutí, jen varovné, takže se nic nestalo. A evidentně reagovala na leknutí ze psů a spletla se. Ale přesto mířila.

  • 23. fannys

    Stáda zvery a iné veci

    20:33 - 26. 04. 2016

    Tak trošku mimo tému kopania - s mojím Írskym kobom som zažila parádnu situáciu - išli sme niekoľko dní pešo cez Írsko, keďže nemajú turistické chodníky, chodili sme po cestách - úzkych, bez krajníc, lemovaných väčšinou múrikmi s pastvinami...
    ..išli sme po úzkej ceste, z pastviny popri ceste sa k nám rozbehlo stádo mladých býčkov pozrieť sa na tú podívanú a oproti nám kamión...manévrovací priestor nulový, v duchu som videla, ako kôň uskakuje pred stádom rovno pod kamión...a kôň nemrkol ani brvou, ťapal si spoľahlivo ďalej, kamión ho vôbec netrápil, len ja tlak 200...
    Dnes je z neho veľmi spoľahlivý hipoterapeutický kôň, naozaj spoľahlivý...
    a teraz k tomu kopaniu a výchove...raz si ho vzala na vychádzku slečna, ktorá jazdí vyššie drezúry, okolo koní vyrastala. Doteraz neviem, čo sa stalo, jej verzia je, že sa kôň zľakol srniek (pritom mám vyskúšané, že sa ich nebojí) a pritom po nej kopol, keďže vtedy nechali kone len pásť.
    Tisíckrát som ho skúšala, prekvapila zozadu (tak, aby ma nevidel, chcela som vidieť jeho reakcie aj za cenu, že ma kopne), nikdy nič.
    Na druhej strane, ako dobrý konský terapeut si povie, keď mu niekto nevyhovuje (pri klientoch veľmi jemným spôsobom - horšie sa vodí, to je už pre mňa znamenie). Tak holka mu asi nesadla. Skončila s dlahou na 6 týždňov...

  • 24. nitka

    Naslepo

    20:35 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 22.

    Dobrá...tak jsem nezaznamenala, že by kopla naslepo.
    I když už je to slovíčkaření - jsem přesvědčená, že pokud už kůň pálí naslepo, bývá to z úleku, samozřejmě je i varianta, že kope z leknutí a přitom míří :-)

  • 25. Darling d`Agua

    kopání naslepo

    22:37 - 26. 04. 2016

    Reaguje na 24.

    Já mám tu zkušenost, že koně naslepo v úleku klidně kopnou. Když se jim třeba něco dotkne nohy a oni se toho leknou (a neví, co to bylo), vykopnou. Podle mě je to naprosto přirozená reakce koně.

  • 26. Eva Holubcová

    Katka

    09:18 - 27. 04. 2016

    jak se jmenuje ta Tvoje? :)

    Bičem jsem nemyslela "vyléčit", ale potrestat v ten samý moment, kdy je to pácháno, jednání, které je pro mě nežádoucí. Přece nemohu nechat koně pode mnou zaútočit na člověka, aniž bych na to nějak nereagovala...

    Lekání atd. je něco jiného, než cílené kopnutí/kousnutí po člověku, to se na mě nikdo nezlobte...



  • 27. Eva Holubcová

    Lekání atd

    09:22 - 27. 04. 2016

    U lekání - tam je jasné, že desenbilizace, návyk.... otužování.

    ale kopání po člověku, kousnutí? to člověk má sedět v sedle a nic nedělat, v momentě, kdy kůň ohrožuje někoho na životě? to snad ne.... tady má být absolutní zero tolerance

  • 28. Katka K.

    Re:

    09:45 - 27. 04. 2016

    Reaguje na 26.

    Evo, pokud se ten kůň ožene (ať už zuby nebo kopyty) proto, že je citlivý a je v tenzi proto, že se mu člověk dostal do komfortní zóny, pak potrestáním docílíš jen toho, že bude dostávat do ještě větší tenze a reagovat ještě nepřiměřeněji. Podle mého názoru tady pomáhá jen předvídat a koně navykat a mít jeho důvěru.

  • 29. nitka

    Trest

    09:51 - 27. 04. 2016

    Reaguje na 26.

    Evo, já se přiznám, že na spoustu věcí kolem koní mám výrazně jiný pohled než většina koňáků. Mně přijde dost zvláštní sedat na koně, který je schopen pod sedlem útočit na okolo se vyskytující lidi. A je mi jasné, že zaútočí-li kůň na člověka, musejí ohledy stranou, jen si nejsem jistá, zdali to vyřeší jedna dobře mířená od jezdce ze sedla. Fakt nevím, spíš bych tipovala, že se neadekvátní reakce budou stupňovat. Patrně by si to měl s koněm vyříkat kopaný objekt, ale to asi těžko v případě, že na něm sedí jezdec.

  • 30. Horsana1

    ľudia

    10:17 - 27. 04. 2016

    Laikovi sa veľa vecí ťažko vysvetľuje a to aj v reálnych podmienkach. Vidím to na študentoch, väčšina o kone nemá záujem, ale i tak nevidím rozdiel v reakciách u takých a u ľudí, ktorí majú skúsenosti s koňmi, jazdia, starajú sa. Akurát včera sme mali pacienta, ktorého stav sa mohol každú chvíľu dramaticky zmeniť k horšiemu, študenti monitorovali jeho stav, počúvali peristaltiku a tak a ja som im vysvetľovala, že má bolesti a každú chvíľu sa môže nekontrolovane zvaliť, aby vždy stáli tak, aby mali voľnú únikovú cestu (teda pri dverách) a periférne sledovali jeho reč tela a pohyby. Zopakovala som to x krát, v slovenskej aj anglickej verzii, žiadna reakcia, absolútne nič, pokývanie hlavami a prázdne pohľady, ako tradične, samozrejme že sa postavili medzi koňa a stenu a tak ďalej ( kôň je norik nad 800 kg).
    Je možné, že toto správanie vychádza z toho, že sú na škole a tak nemajú ešte žiadnu zodpovednosť, alebo že neveria, že sa niečo také môže stať, dokonca si myslím, že niektorí by si želali, aby sa kôň hodil o zem, aby bolo vzrúšo...

  • 31. Horsana1

    nevšímavosť

    10:36 - 27. 04. 2016

    Zažila som aj situáciu, kedy v žrebčíne, kde sa chovajú chladnokrvné kone sme boli odoberať krv, kobyly stáli priviazané ku kamenným žľabom bo oboch stranách veľkej stajne, ku koňom chodili dvaja ošetrovatelia, študent a pedagóg, ostatní postávali a bavili sa medzi sebou v priestore medzi koňmi. Jedna kobyla, na ktorú nás aj ošetrovatelia upozornili, začala cúvať, až kým ju nezastavil vazák a podšmykli sa jej zadné nohy, takže bola v takom ako polosede, no najhoršie bolo, že chrbtom k nej stála študentka a písala sms, takže kobyla bola opretá o ňu. Dievčina absolútne nijako nereagovala, písala ďalej, potom som ju zdrapla a odstrčila preč, vôbec nechápala, čo sa deje a čo robím, lebo si myslela, že sa o ňu opiera spolužiak.
    Ako je možné si nevšimnúť, že na vás sedí norik to neviem, ale videla som to na vlastné oči a od tej doby odprevádzam študentov aj na záchod, pretože sa naozaj niekedy správajú, akoby práve prileteli z iného vesmíru.

  • 32. Eva Holubcová

    nitko

    11:06 - 27. 04. 2016

    Samozřejmě, že ten problém to nevyřeší, ale kůň, který atakuje člověka, proboha musí dostat upozornění, že takhle ne.

    A proč by si to měl vyříkávat pokopaný člověk, kterej se třeba válí na zemi, když na koni sedí jezdec, pod nímž si to zvíře dělá co chce? Kůň nemá pod jezdcem, co koho atakovat jen tak z prdele, jediná situace, kdy může, je když vás napadne pes/jiný kůň a on se musí bránit. Věřte mi, že to zvíře to dobře rozliší.

    Stejně jako nenecháte koně, kterej je vedle vás, atakovat jiného člověka nebo koně a když se na to chystá, minimálně ho okřiknout/pohrozit.... to jsou docela elementární základy....

    Nebo prostě myslíte, že prostě se usmát na pokopaného a říci sorry? A koně za odměnu pohladit?

    Až příliš mnoho jezdců je k okolí bezohledných, v klidu procválají kolem rodiny na výletě, nevšimnou si, že matka má smrt v očích...

    --- prostě za koně je odpovědný bohužel jezdec a ne kolemjdoucí laik, který nemá ani šajna a on není povinen toto vědět.... ne vždy se podaří uhlídat (jak koně, tak i toho laika :), všichni to víme...






  • 33. Krovka

    Neznalost laiků

    12:22 - 27. 04. 2016

    Podle mne plyne z faktu, že koně už nejsou v každém druhém stavení. Že lidi úplně ztratili kontakt se zvířaty jako jsou koně, krávy, ovce, kozy a vůbec netuší, jak se v jejich přítomnosti chovat. Už to neumíme. Neumí to rodiče a nemá to kdo naučit děti.
    Mě dojímají turisté, kteří, když nás spatří, jak jdeme proti nim, se schovají za strom, do křoví, za seník... Pokaždé požádám, aby vylezli, že je nehodláme přejet (když někoho potkám, bezpodmínečně vždy jdu krokem) a že se jich kůň potom nelekne. Cyklistů, kteří po našem vzoru zpomalí, když nás míjejí, je zanedbatelné procento...a takhle bych mohla pokračovat donekonečna. Beru to tak, že lidé už nevědí, co je normální chování při setkání s takto velkým zvířetem a je holt pouze na mě, aby setkání proběhlo co nejpříjemněji.

  • 34. nitka

    dodatek

    12:24 - 27. 04. 2016

    Reaguje na 32.

    Evo, já se omlouvám, ale občas se mi zdá, že máte zvláštní dar číst to, co nikdo nenapsal a vyvozovat z toho nesmyslné závěry.
    Jenom dodám, že si také myslím, že za koně je odpovědný jezdec a z toho důvodu mi přijde divné sedat na koně, který má ve zvyku kopyty atakovat kolemjdoucí. A nejsem si jistá, zdali si ránu bičem vyloží jako upozornění, že takhle ne.

  • 35. Eva Holubcová

    obecně

    09:51 - 28. 04. 2016

    Mě prostě zarazilo, že se vůbec někdo pozastaví nad potrestáním zvířete jednou dobře mířenou v ten moment za atak na člověka, který ho může i zabít...

    Krovka - jo cyklisté jedou velkou rychlostí kolem koně ve vzdálenosti 5cm, brnknou řídítky... opravdu mě nad tím rozum zůstává stát. O mě a o koně taky už brnklo auto zrcátkem, co jelo moc blízko, ačkoliv silnice byla široká a my šly ten kousek po kraji.

    Ale naopak já potkávám velmi ohleduplné motorkáře, čtyřkolkáče... :) je to podle mě trochu o lidech, o empatii... a o schopnosti si něco domyslet. Nemusí mít zkušenost se zvířaty vůbec, ale podle mě trochu rozvinuté sociální cítění.

    Třeba ti cyklisti co profrčej extrémně blízko kolem koně, tak to samé udělají kolem člověka, dítěte... a přitom taky stačí, aby se pohnul o centimetr a oba se srazí....

    že to není ani tak o koních, jako o celkové bezohlednosti.

  • 36. nitka

    potrestání

    10:11 - 28. 04. 2016

    Reaguje na 35.

    Jj, chápu. Pravidlo tří vteřin znám, v případě, že kůň zaútočí na člověka, je to bez debat, o tom nepolemizuju. Má-li ale navíc jezdce na zádech, tak ten jezdec už je jaksi třetí ve hře, na toho kůň neútočí - fakt silně pochybuju, že si ránu bičem od něj vyloží jako trest. Spíš si myslím, jak už tu psala i Katka, že hrozí vystupňování neadekvátního chování. Příliš často vídám koně, kteří se z pohledu jezdce chovají nevhodně, jezdec do nich šije bičem, protože on přece moc dobře ví, že si to nesmí dovolit. Nikdy to nevede ke zklidnění situace, téměř vždy se vystupňuje hysterie na obou stranách. Kope-li kůň po kolemjdoucích, asi se shodneme, že není psychicky úplně OK a jezdec operující bičem je stresový faktor navíc. Dítěti asi můžete dát na zadek za to, že koplo Pepíčka a nejspíš to pochopí, u zvířat o tom silně pochybuju.

  • 37. Eva Holubcová

    trest

    11:12 - 28. 04. 2016

    To je právě otázka, ale trest přichází v momentě, kdy se děje něco takového, tj. je spojeno s takovýmto konáním. Nebo ne? Opět analogická situace, kdy stojíte vedle koně a tento zaútočí na někoho jiného. Taky zasáhnete.

    Taky nemám ráda nesmyslné trestání, jako hobík a la lesní "vozič zadku" ho často nechápu (i když mě se taky, že udělám chybu, nikdo nejsme neomylní), jsem měkká, + koně u mě můžou vyjádřit svůj názor na věc, ale jsou věci, které prostě netoleruji. Nepřipadá v úvahu, aby vedle mě nebo pode mnou na něco útočili (jedno jestli člověk, pes, či kůň) a něco si řešili. Prostě tohle ne.

  • 38. Katka K.

    Re:

    13:40 - 28. 04. 2016

    Souhlasím s nitkou. Evo, to je právě to, že ty to bereš jako útok, ale ten kůň jako obranu. Myslím si, že je potřeba toto velmi pozorně rozlišit, při útoku je namístě ho bleskem a bez diskuze odkázat do patřičných mezí, ale když se brání, tam je to diskutabilní. Jasně, pokud se cíťa nepřiměřeně brání zubama ve chvíli, kdy mu provádím nějaký rutinní úkon, aniž bych byla necitlivá, tak mu taky dám najevo, aby to nepřeháněl, ale musí to být v situaci, kterou dobře zná, a i když je mu nepříjemná, nic mu nehrozí, ne v případě, že mu do teritoria něco vletí a vyděsí ho to.

  • 39. Horsana1

    psy

    22:40 - 28. 04. 2016

    Moje kone sú podporované v tom, že kopú po dorážajúcich a útočiacich psoch. Nedokážem si predstaviť, že by som ich za to trestala, naopak, sú za to chválené. A dokonale rozlišujú moju fenku, ktorá občas doráža - nikdy po nej nekopli, ani kobyla, ktorá je majstrom v presných zásahoch. Netuším ako to rozlišujú, ale je to tak.
    Vodím po dedine niekedy aj tri kone naraz, z dvora raz vyletel skutočne rozbesnený welshteriér, viedla som kone po ceste, prechádzajú tadiaľ autá,aj linkový autobus, to všetko je ok, no neviem, čo by som robila so zmagoreným teriérom, ktorý rozhodne nič nenaznačoval, ale natvrdo vybeho huculovi po zadných, malý ho odkopol dva metre do dvora a pes to bleskovo pochopil a zmizol. Tieto situácie si proste riešia sami, po zážitku v lese, kde široko ďaleko nebol žiadny majiteľ a pokúšal sa nás pohrýzť akýsi čokel to ani nikdy inak robiť nebudem, vtedy si kobyla a valachom musela sama poradiť, nemohli sme zliezť a nechať sa pohrýzť, pes bol možno vyhecovaný zverou, netuším a je mi to jedno, paničky sa objavili po 15 minútach a nechápali, prečo sme na nich zlé, veď preto vzali koňa do lesa, aby sa prebehol. Cudzie neovládateľné zvieratá fakt nie sú mojou prioritou, ani cieľom, ktorý by som mala potrebu chrániť.

  • 40. Horsana1

    psy

    22:45 - 28. 04. 2016

    Reaguje na 39.

    Oprava, psa, nie koňa vzali do lesa, aby sa prebehol
    Predstava, že kobyla sa bráni a ja ju zato trestám mi je nezlučiteľná s mojim vesmírom, s podobnou interakciou s ľuďmi nemám dlhodobo skúsenosť a vyhodnotila by som ju podľa situácie, už som ale zažila aj ožrana, ktorý vyhlásil, že "Ja potľapkám toho koňa po zadku", ktorému bolo dohovárané, aby to nerobil, že ho kopne, nech ide od hlavy, prípadne nech ide o dom ďalej, nedal si povedať, oboma rukami z celej sily plesol kobyle po zadku a v sekunde odletel. Mala som sa naťahovať s ožranom ? Určite nie. Mala som trestať kobylu, ktorú takíto odkundesi mučili celý jej život násadou od vidiel ? Nie.

  • 41. Eva Holubcová

    útok vs obrana

    08:59 - 29. 04. 2016

    Obranu koně samozřejmě beru jako něco jiného. Ale např. člověk laik málokdy šáhne na koně ve slepém prostoru, aby jej vylekal. A naopak kůň, který je do něčeho zabraný, tak se může brutálně leknout, i když jste v jeho viditelném prostoru. Na mě takto zaútočil pasoucí se valach, jehož jsem pohladila po pleci. Lekl se, vyskočil a šel po mě zubami, v půlce útoku se zarazil, hodil módus "jo to je člověk" :) ... moje volovina, měla jsem ho oslovit :) naštěstí se nic nestalo. Ale už jsem takových ataků z úleku viděla více a nikdy nebyly dokonány nebo v poslední chvíli masivně zabržděny, takže k ničemu nedošlo.

    Zažila jsem, zažívám a budu zažívat obojí, obranu a ničím nevyprovokovaný útok koně. V různých variacích. Proto to opravdu rozlišuji.

    Např. typicky na psa. Když pes útočil na nás, nechala jsem vždy koně, ať si s ním poradí (většinou stačí koně jenom proti němu otočit). Ale naopak netoleruji to, aby mi kůň vyběhl po psovi jen tak. A většina dobře rozlišuje, agresivní a pasivní jednání, ne že ne.

    To je fakt něco jiného. My si jenom nerozumíme a já se asi špatně vyjadřuji.

    A jsou koně, kteří když se jim v teritoriu (typicky výběh) pohybuje nějaké zvíře např. prasátko/kočka/pes/pták, tak po tom jdou a chtějí to zabít. Někdy se jim to povede. A udělají to znovu a znovu.

    A někdy koně nevyprovokovaně útočí i na něco, co není v jejich teritoriu, prostě jenom tak.

  • 42. Horsana1

    psy

    21:04 - 30. 04. 2016

    Len pre zaujímavosť, dnes sa spoza zatáčky v lese, v málo navštevovanej oblasti vynoril najprv foxteriér a za ním 5 ks bernských salašníckych psov, navoľno, o nejaký čas dve paničky, z ktorých každá vážila menej, než jeden z tých psov, takže to, že sa na tie psy začali vešať a ťahať ich od mojej, ktorá sa mi krčila do neviditeľného klbôčka pri nohách, nemalo žiadny efekt, ešteže to boli dobráci od kosti...

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 2 čtenářů. Celkový počet bodů: 10.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: