Zapátrejte na své polici s koňskými knížkami, možná ji tam ještě někde máte. Obyčejná hnědá brožura se jmenuje Jízda na koni, napsal ji Josef Dobeš a poprvé ji vydalo Nakladatelství Olympia v roce 1986 v šestnáctitisícovém nákladu. Jízda na koni může sice závidět mladším sestřičkám koňákovy knihovničky cizí jména, luxusní grafiku a výpravné obálky, ale obsahem se jim bohatě vyrovná.
Legendární jezdec a trenér mjr. Josef Dobeš dokázal na dvě stě stran napsat o výcviku koně a jezdce vše podstatné. Pravda, začátečníka ve své knize nevodí za ručičku od chvíle, kdy vstoupí ke koni do boxu, neřeší nuance v oblasti zacházení s koněm, nemluví v pojmech horsemanship nebo práce ze země. Autor byl „voják" a ve vojenském jezdectví byl „na place" trenér, systém, jasná pravidla a principy výcviku. Na knížky nebylo tolik času, protože ten se trávil v sedle. Tvrdost vojenského výcviku jezdce Dobeš transformoval do měkčí formy sportovního jezdectví, které po zániku vojenského jezdectví znamenalo záruku, že koně nevymřou. Jeho systém výcviku ovlivnila především italská jezdecká škola (Caprili a Santini) nazývaná (považte) školou přirozeného ježdění.
Josef Dobeš v letech 1924-1925 absolvoval školu pro důstojníky jezdectva, následovala vojenská akademie, aplikační škola jezdectva a dvouletý vyšší jezdecký kurz pro učitele jízdy. Po smrti kpt. Rudolfa Poplera vedl výcvik ve vojenském učilišti. Patřil do reprezentačního kádru jezdců a v roce 1936 byl 4. na OH v Berlíně ve všestrannosti družstev. Působil jako učitel jízdy ve Švýcarsku i v Dánsku. Vydal 4 knihy (Terénní a skokové ježdění, S koněm přes překážky, Jezdec a kůň ve výcviku, Jízda na koni), sestavoval metodické listy a publikoval v časopise Jazdectvo. Dokázal také připravit vítěze Velké pardubické v roce 1956 – Letce. V knize S koněm přes překážky najdete i příklad tréninku koně pro VP. Jako trenér měl vynikající cit pro koně, jezdce však příliš nešetřil a někteří mají dodnes v paměti jeho nepublikovatelné výrazy nesoucí se nad jízdárnou. Přesto na něj vzpomínají s velkou úctou.
Slabou stránkou knížky je pro někoho skutečnost, že na každou ze 14 kapitol dnes existuje mnoho samostatných odborných knih. Silnou stránkou knížky je, že tam žádná důležitá slova nechybí.
Vyjmenujme si kapitoly:
Hustý text s odkazy na názorné perokresby se vyplatí číst pozorně. Vše podstatné je tu napsáno srozumitelně a jednoduše, prostě tak, jak se obvykle vyjadřují lidé, kteří hodně vědí a jejichž zkušenosti jsou pro většinu jezdců nedostižné.
„V základním výcviku se kůň systematicky připravuje v ježděnosti, ve skákání a v terénu".
Tahle věta už asi dnes není pravda. Koně jsou specializováni mnohem dříve na jednotlivé disciplíny a řada skvělých skokanů by v lese umírala strachy stejně jako mnoho jezdců před 60centimetrovou překážkou.
Základní výcvik koně podle autora trvá dva roky a měli by ho provádět jen schopní a hmotnostně odpovídající jezdci, kteří by se měli pokud možno co nejméně střídat.
Začínáme s tématem volný pohyb a lonžování, následuje plán dvaceti měsíců výcviku, pak teprve následuje skokový trénink doplněný 14 stranami nákresů cvičení skokové gymnastiky.
Rada „Předpokladem specializace koně jako skokana je kromě schopností i dokončený základní výcvik a stáří kolem pěti let" zavání nostalgií časů, kdy se nemuselo pospíchat. V této kapitole je popsán výběr koně, skoková drezúra, gymnastika skoku na lonži bez jezdce, technika skoku, vodní příkopy, skoková gymnastika, barování, práce před parkurem. Ve stati o barování je návod, jak se dá zlepšit pozornost koně, ale s upozorněním, že tak lze sice zvýšit pozornost koně, ale nikdy jeho schopnost skákat výše. Ačkoliv autor tomuto způsobu výcviku neholduje a upřednostňuje pozitivní motivaci koně, někteří trenéři si z této stati vybrali jen tu železnou tyčku.
Těchto jedenáct stran bych si dokázala představit v moderní učebnici roztáhnutých minimálně na trojnásobek. Např. věta „Předčasné použití pákového udidla vede k odporu proti ruce, k přicházení za otěž nebo i plazení jazyka", by mohla být podnadpisem téměř disertační práce. Je tu tedy jakási autorem nezmíněná, ale zřejmě považovaná za samozřejmou, otázka konkrétního koně versus schopnosti jezdce a jeho trenéra správně vyhodnotit, kdy je dvojice na uzdu zralá.
Téma s 21. stoletím nezaniklo a kdo si pořídil „bývalého dostiháka", jistě uvítá rady, jak odjištěnou nálož energie a tenkých nervů deaktivovat. Autor má na plnokrevníky osvědčený recept, jehož zásadní ingrediencí je docílení potřebného klidu. Na dvou stranách je vše podstatné o tom, jak s takovým koněm pracovat. Přestože dnes již existuje na výcvik bývalých dostihových koní samostatná publikace, zkušenému a empatickému jezdci by stručný, ale výstižný návod měl pro inspiraci stačit.
Věta „Trénink neokovaného koně je nezodpovědný a neodborný." uvádějící stať o podkování sportovních koní je mávání muletou před zraky zastánců bosonožství i racionálních kompromisů. Pozornému čtenáři však neuniknou poznámky o příčinách různých problémů s kopyty souvisejících s omezením mechanizmu kopyta při nedostatečným výběhu nebo práci. Fakt o souvislosti pohybu koně a stavu kopyt v dnešní době hýbe světem koní a po vazném ustájení řada milovníků koní káravě nadzvedne obočí i na boxové ustájení. MVDr. Miloslav Panáček zmiňuje, že kůň žijící v přírodě si opotřebovával kopyta přirozeným způsobem, a zdůvodňuje ochranu kopyt koní zdomácněním koně a nadměrným opotřebováváním rohoviny jeho využíváním. Dále rozebírá nepravidelné postoje, anatomii kopyt a podkování. Nové směry v péči o kopyta v této knize nenajdete, jen si uvědomíte, že autor přenechává kapitolu o kopytech odborníkovi, který je navíc veterinář.
Tradiční krmná dávka je oves, seno, jako zdroj vitamínů mrkev, pastva. Jednou týdně „teplé", samozřejmě sůl k dispozici. Obvyklá denní dávka před započetím intenzivního tréninku má být 4 kg ovsa, 5 kg sena a 4 kg stelivové slámy. Seno upřednostňuje jetelové nebo vojtěškové. Krmení granulemi je zmíněno jen jako možnost přikrmování. Oves se v době pasivního cca dvouměsíčního odpočinku nahrazoval mrkví. Nad touto krmnou dávkou někdo mávne rukou, jiný zalomí rukama. Autor by možná zase lomil rukama nad vědecky sestavenými kyblíky granulí a premixů vedle kopky sena nevalné kvality. Na druhou stranu ho podezřívám, že jeho svěřenci by byli v dnešní době krmeni podle nejmodernějších poznatků a krmivy renomovaných firem. Nejspíš by také tuto kapitolu svěřil specialistovi s veterinárním vzděláním, ale nechám osobních spekulací, mám pro vás dobrou zprávu.
Kniha vyšla podruhé v roce 1997 (nakladatelství Cesta) a dá se nyní koupit na internetu za pouhých 46 Kč (např. Knihkupectví ABZ).
Příloha obsahuje 32 stran nekvalitních černobílých fotografií, přesto jsou názorným materiálem díky popiskům.
Jízda na koni je shrnutím zásad výcviku jezdce a koně ve skákání i v drezúře. Začátečník, který teprve hodlá vzít do rukou otěže, nad teorií asi nechápavě pokrčí rameny, pokročilejším dokáže poradit, věčné knihomoly a teoretiky zase bude zajímat srovnání minulosti s moderními přístupy, které se ovšem leckdy snaží jen jinými slovy popsat již dávno popsané. Pádným důvodem pro přečtení knihy je osobnost autora. Nemáme tolik významných osobností jezdeckého sportu, abychom je mohli opomíjet. Stále nám mají co říci a není snad velkou nadsázkou myšlenka, že kdyby měl Josef Dobeš stejnou možnost literárního rozmachu jako Anthony Paalman, možná bychom měli vlastní skokovou bibli.
Pardubické závodiště v příštím roce oslaví 170 let od založení první dostihové dráhy. Už od 5. pr...
Nedávný průzkum mezi britskými majiteli koní přinesl docela zajímavé poznatky o praktických obtížích spoj...
