Ale jak to s těmi prasaty a prasátky doopravdy je? Jsou to nenároční parťáci do veškeré nepohody, anebo, pokud si je pořídíme, budeme muset ledacos oželet a, nedej bože, i podstoupit?

A protože já o miniprasátkách, göttingenských prasátkách, kune kune prasátkách a jejich rozličných křížencích nevím zhola nic, vyzpovídala jsem na toto téma osobu nadmíru povolanou, kamarádku Štěpánku Kučerovou. Štěpánka totiž nejen, že chová a odchovává velšské koby, ale provozuje i útulek pro prasátka v nouzi pod záštitou Českého klubu majitelů prasátek chovaných v domácnosti.

Štěpánko, ještě před tím, než budeme důkladněji propírat soužití prasátek a koní... Měla bys obecné rady, které by nerozhodným pomohly posunout se v rozhodnutí, zda si mají vzít prasátko "pod svá křídla" anebo raději ne, ne, ne? :)

Existuje několik základních prasečích postulátů, které je dobré mít na paměti, než padne konečné rozhodnutí:

Prasátko vyroste. Ano, je to tak, žádná roztomilá hrníčková prasátka (tj. prasátka velikosti šálku na čaj) nejsou a nejspíše ani dlouho nebudou. Jako miniprasátko je označován jedinec, který v dospělosti váží cca do 150 kilogramů. Nenechte se mýlit, naprostá většina prasátek chovaných pro užitek se dospělosti nedožije, takže to, co mnohdy považujeme za dospělého jedince, je pouhopouhý puberťák, který má za sebou pár měsíců života a před sebou mnoho mnoho mnoho kilogramů.

Prasátko není pes. Prasátko má naprosto úžasnou, avšak prasečí povahu. Je si zcela jisté, že je nám rovno, a podle toho se chová. Nikdy nebude dělat něco jen proto, aby nás potěšilo. Ani proto, že se nás bojí. Dělá to, co mu přinese nějaký užitek, a užitek pro prasátko, to je především dobré jídlo. Poslouchat nebude nikdy a veškerou svou inteligenci a vynalézavost nasměruje pouze k tomu, aby se samo mělo dobře. Pokud tohle dokážete přijmout, je vyhráno.

Prasátka jsou nesmírně činorodá stvoření. Sice prospí až 12 hodin denně (aby byla vyspinkaná pěkně do růžova), ale v těch zbývajících 12 hodinách rejdí a šmejdí a hledají něco dobrého, shánějí materiál na stavbu odpočinkového hnízda a tak všelijak podobně. Přesně podle hesla „voják se stará, voják má!“. Prasátkovská představa o pořádku se od té lidské hodně liší. Co stojí, musí být zvrhnuto a prozkoumáno, zda není uvnitř náhodou něco k jídlu. Co je zavřené, musí být otevřeno (zda není uvnitř náhodou něco k jídlu). Co je na hromádce, musí být rozryto (zda není uvnitř náhodou něco k jídlu). Co je uloženo, případně ukryto, musí být rozházeno (zda není náhodou v úkrytu i něco k jídlu).

Výchova prasátka je trochu náročnější, než výchova psa nebo koně. Někdy je opravdu těžké nezpronevěřit se základní prasovýchovné mantře „prasátko nikdy fyzicky netrestáme!“. Je třeba neustále být o krok napřed a vymýšlet rozličné lsti a záludy, kterak prasátko přechytračit. Je třeba vzít do úvahy i to, že občas musíte zvládnout 150 rozzlobených kilogramů, které celkem není za co chytit (varianta chytit a odnést či odvést je neproveditelná), navíc kilogramů, které jsou přesvědčeny, že jsou v právu.

Puberta u prasátek je stejně náročná jako puberta dětí. Jenže prasátkům nemůžete zatrhnout kapesné a podobné výchovné zásahy. Prasopubertu prostě musíte přežít – s vědomím, že si pak do seznamovacích inzerátů můžete bez ostychu napsat „vydržím jakékoliv zacházení“.

U prasátek panuje matriarchát, takže se snahou převzít velení i cestou agrese se setkáme spíš u prasečích dam.

S nekastrovaným jedincem budou potíže. S kanečkem pořád, s prasinkou jen v době říje. Tedy každé tři týdny po dobu tří až sedmi dnů... Chirurgická kastrace je dobré řešení, ale je velmi finančně náročná. Pro prasečího voříška se používá speciální kombinace anestetik, která je nákladná a platíte samozřejmě i za to, že jen málo veterinářů kastrace těchto prasátek nabízí.

Prasátka jsou velmi společenská zvířata. Žijí v tlupách a mají velmi bohatý společenský život. Mnoho problémů si ušetříte, pořídíte-li si prasátka alespoň dvě. A na druhou stranu si problémy, které přináší chov jednoho prasátka, znásobíte... Náklady na dvojí kastraci, dvě čiperná zvířátka hledající potravu i tam, kde není, dvojí výchovné problémy.

Ač to na první, druhý i třetí pohled tak nevypadá, prasátka jsou velmi citliví tvorové a mají silnou vazbu na své parťáky i prostředí. Tedy i na svoje lidi. Rozhodnutí, že se prasátka zbavíte, je pro prasátko něco strašlivého, něco, co mu otřese celým prasovesmírem. Nezřídka prasátko upadne do takové deprese, že se z ní nedostane po zbytek života.

Prasátka mají úplně všechny negativní lidské vlastnosti. Jsou sobecká, chamtivá, arogantní, malicherná, agresivní, lakomá, vypočítavá, mazaná... a nestydí se za to. Faleš je jim cizí. Ale mají i všechny kladné lidské vlastnosti, zejména neuvěřitelnou citlivost na emoční vyladění svých druhů. Dokážou svého majitele dohnat k hranicím zoufalství, ale zrovna tak ho dokážou podržet v těžkých chvílích.

Prasátko je poměrně teritoriální zvíře a nemá rádo vetřelce. To jsem si přečetla na netu. Pro moje prasátka to vůbec neplatí, ta vítají každou návštěvu s nadějí v očích, že dostanou něco dobrého. Podle ostatních majitelů prasátek je ale normální, že cizí lidi prasátko vyžene, případně uvězní například na stole.

Prasátka jsou velmi inteligentní a mazaná. A jak už jsem psala, tyto vlastnosti rozhodně nevyužívají ve prospěch celku, nýbrž jen a jen pro sebe samé. Čímž se tedy moc neliší od nás lidí, že... není jednoduché žít neustále vedle nastaveného zrcadla... to zvládnou jen silní jedinci.

Výborně! :) Připusťme, že naši čtenáři jsou z tvého "dvanáctera" nadšením bez sebe a rozdmýchala si v nich jistotu, že bez prasátka by jejich životy či stáj mohli být zoufale prázdné a opuštěné. Kde a jak máme prasátko ubytovat, aby bylo šťastné a absolutně spokojené?

Prasátko můžete mít samosebou v bytě. Ovšem za předpokladu, že byt je buď váš, nebo že majitel bytu s trvalým pobytem prasátka souhlasí. Což není tak časté.

Prasátko, které je ponecháno o samotě, má tendence jednak tesknit a jednak tvořit. Těžko říci, co je horší... jestli zoufalé kvičení a skučení a bručení, či pigdesign.

Pigdesign je souhrnné označení pro rozkousaný nábytek, vytrhané podlahové lišty, odloupané linoleum, utrhaná dvířka od kuchyňské linky, okousané rohy zdí, odrýpanou omítku a tak všelijak podobně. A pak je zde též oblíbený pigwork, což je opak patchworku (při patchworku vzniká z mnoha kousíčků celek, při pigworku z celku mnoho kousíčků).

Kromě toho je nezbytné, aby byl byt buď v přízemí, nebo v domě s výtahem. Tělesná stavba prasátek se neslučuje s chůzí po schodech, bohužel.

Pokud se divíte, že vůbec nezmiňuji problémy s vylučováním, vězte, že nejsou. Neznám čistotnější zvíře, než je prasátko. Velmi rychle pochopí, jak to chodí a naučí se venčit jako pes, případně používat kočičí toaletu.

Mnohem lepší je ale chovat prasátko venku. Stačí mu zateplená boudička s dostatkem steliva (které žere, takže je nutné slámu často doplňovat) a ohrádka, ve které bude pobývat, když nebudeme mít čas se mu věnovat. Ohrádka musí být bytelná... prasátko si poradí prakticky s každým oplocením a pokud plot vzdoruje (například plot zděný), kope tunely. Má rovněž neuvěřitelnou sílu v rypáku (my prasomilové hovoříme o „zásuvce“) a vysadit branku z pantů dokáže během mžiku. Dobrou zprávou je, že respektuje elektrický ohradník. Pokud funguje, samosebou.

Nebo můžeme rezignovat a ponechat prasátku volný výběh po celém pozemku. Což je varianta, kterou doporučuji. Prasátko sice ryje, ale na dostatečně velkém pozemku se to tak nějak ztratí. A neryje zase tak moc... měla jsem 6 prasátek na čtvrthektarové zahradě a i po třech letech bylo poznat, že je to pořád ještě zahrada.

Jasně, zeleninu jsme nepěstovali, rybíz a angrešt sklidila prasátka ještě nedozrálé a květiny přežily jen ty nejsilnější, nejvytrvalejší a nejméně chutné. Ale díky tomu, že prasátka okamžitě uklízela spadané ovoce, neměli jsme problémy s vosami. A taky nám neklouzaly kroksy po shnilých hruškách, ale po něčem docela jiném.

Je třeba myslet i na to, že prasátka mají trochu potíže s oběhovým systémem a špatně snášejí vysoké teploty. Nezbytný je stín, ideální je kaliště či bazének s vodou.

Nu dobrá tedy... Prasátko máme ubytované. Čím krmit? Mé představy končí kdesi u pomejí, což vlastně ani netuším co je ... :)

Musíme si uvědomit, že náš prasečí přítel bude stále při chuti a na nás bude, abychom mu zajistili vyváženou stravu, pevné zdraví a dlouhý život. Což se vzájemně prolíná.

Rozhodně nepotřebujeme, aby prasátko rychle rostlo a rychle tloustlo.

Na druhou stranu ale neplatí poučka „chovatelů“, kteří tvrdí, že prasátko "tolik vyrostlo" jen proto, že jsme ho moc krmili. Což je něco, co obvykle uslyšíme při konfrontaci s člověkem, od kterého jsme koupili prasátko s tím, že bude vážit maximálně 20 kilo a ono v půl roce věku už má 50 ... s člověkem, kterému jsme za pravé miniprasátko zaplatili horentní sumu peněz a který se rozhodně nechce vzdát ani jediné koruny.

Malé prasátko krmíme rostlinnou i živočišnou stravou. Krmení rozdělíme do 5, posléze do 4, 3 a nakonec do dvou denních dávek. Vhodné je ovoce, zelenina, ovesné vločky, tvaroh, sýry, mléko, jogurt. A samosebou nějaký premix minerálů a vitaminů.

Jak prasátko roste, ubíráme živočišnou potravu a koncentrované krmivo (vločky, obilný šrot) a navyšujeme zeleninový podíl. Vhodné je i seno, případně granulované seno, pastva a nasekaná tráva. Pro prasátka se nehodí zbytky z naší kuchyně. Přestože je to běžný způsob krmení čuníků určených k porážce. Naše jídlo obsahuje spoustu soli, která by prasečího přítele zabila dřív, než by mu dotikal jeho přírodou vyměřený čas. Což nechceme... většinou tedy (když prasátka hodně zlobí, občas se zabývám myšlenkou na to, jak jim nasypu do misek slané čipsy... ale to je fakt jen myšlenka!).

Specifické požadavky? Veterinární či jiné? Ty by byly?

Dobrá zpráva je, že prasátko není žádný stoik, který mlčky trpí a předstírá, že je úplně zdravý, a pak najednou umře. Prasátko nám dá najevo doslova každý prd.

Ta špatná zpráva je, že na prasátka většina veterinářů nepohlíží jako na perspektivní pacienty a ordinují tedy ránu sekerou do hlavy nebo tak něco. Případně uvažují ekonomicky a nenabídnou majiteli jinou možnou léčbu, protože jim připadá zbytečně nákladná.

Ale jsou i doktoři, kteří prasátka léčí a léčí je výborně. Na běžnou profylaxi stačí doktor, který jezdí do stáje ke koním - ten může prodat majiteli odčervení a také prasátko očkovat proti července. Je dobré doktora poprosit, aby při očkování podal prasátku i nesteroidní antiflogistika. A je třeba počítat s tím, že vakcína proti července se neprodává v balení pro jedno prasátko, tudíž očkování bude poměrně nákladné.

Prasátko potřebuje upravovat spárky i paspárky. Potřebuje, ale nechce. Je dobré jej od útlého věku naučit, že se nohou dotýkáme, že s nimi manipulujeme a že občas někde něco ucvakneme. Prasátko se dost špatně fixuje – jednak není za co popadnout a jednak má nečekaně velkou sílu a ještě o poznání větší odhodlání. Ale naštěstí je úplatné...

Je potřeba pečovat i o čistotu uší a očí, což jsou úkony, které průměrně zdatný majitel zvládá levou zadní. A myslete i na to, že světlé prasátko se na slunci spálí. Takže opalovací krémy nakupovat v akcích a mazat, mazat, mazat. Moje dcery mi ondyno vyčetly, že prasátka mažu krémem s SPF 30 a více, zatímco je jsem natírala modrou indulonou. No jo, jenže jim jsem mohla nakázat, aby se držely ve stínu, že.

Mohou být prasátka nejen sladká, ale i agresivní?

No jasně! Když je důvod... ba ne, to byl jen žert. Většina prasátek jsou mírumilovní pohodáři. Záleží ale na výchově a také na tom, zda mají společnost dalších prasátek. Pokud ne, vymezují se vůči lidem a soupeří s nimi o místo šéfa tlupy. Pokud ale mají další prasátko k sobě, hašteří se mezi sebou a o přízeň toho svého člověka bojují.

Ovšem pro prasátka rozhodně neplatí, že kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem. Jsi na prasátko hnusný? Prasátko bude mnohem hnusnější na tebe. Já pán, ty pán. Tak to funguje. A kdo se zachová ohavně k jednomu prasátku, má proti sobě celou prasotlupu. Pro tu chvíli jsou zapomenuty všechny rozmíšky a do boje si jdou prasátka bok po boku. A bojovné prasátko, to není žádná legrace. Funguje tak trochu jako torpédo, které umí místo výbuchu pořádně kousnout. Jen při rvačce prasátko ukáže, jak moc je pohyblivé a jak je neuvěřitelně mrštné a rychlé. A jak umí skákat.

A teď si představte běžnou situaci. Máte koně v ohradě společně s prasátkem. A přichází postrach stájí – nedělní výletník krmič. Nese pytel dobrot pro zvířátka. A nedá ho celý prasátku. Prasátko se rozzuří a výletníka pokouše. Bomba! Super!

Tak to se nestalo. To jsem si jen teoreticky odvodila – jsem inženýrka. Ale mohlo by to tak být a bylo by to skvělé a prasátko by bylo v každičké stáji! A lepší, než prosebné cedulky, aby lidi nekrmili koně.

Prasátko & všichni ostatní? Je na místě ostražitost?

Mohu hovořit jen o svých zkušenostech, rozhodně je nechci zevšeobecňovat. Ale moje prasátka se se všemi zvířaty snášejí výborně. Prasátko není žádný debil a moc dobře ví, jaké jsou jeho hranice. Takže krávě, jakovi, oslovi, koze i koni se prostě klidí z cesty. Jasně, když jde o žvanec, neklidí se daleko, ale jen poodejde a vyčkává, jestli něco nezbyde.

Naopak ovce a drůbež, to jsou jasní dárci potravy. Taková slepice se prostě odstrčí od misky a její porce patří prasátku. Proto havěť v čas krmení roztřídím do boxů a zavřu, aby si každý v klidu sežral svou porci.

Psi a kočky, to jsou kámoši na hraní a na zlobení.

Ale bují tu i mezidruhová spolupráce. Prasátko ryje a za sebou má zástup slepic, které vybírají z rozryté země to, co se prasátku zrovna nehodilo.

Mnohé z našich slepic se vylíhly v prasečí kóji. Protože kde nocuje prasátko, tam si netroufne vlézt predátor. Takže prasoboudičky jsou oblíbeným místem pro hnízdění. Prasátko samosebou bez skrupulí sežere opuštěná vajíčka, ale na kvočnu, případně na kuřata, si netroufá. Docela rádo lehává u slepic a nechává je ťapat po svých zádech. Asi to příjemně škrábe.

Podezřívám svoje prasátka, že mají naše drůbeží hejno místo televize. Protože tam se pořád něco děje. Někdo se hádá, další se s někým pere, pak je tu taky nějaký ten sex a možná i láska, do toho starosti s dětma... prasátka to moc ráda pozorují a komentují.

Ano, občas to skřípe. Občas si něco potřebují vyjasnit nejen mezi sebou, ale i s většími zvířaty. Zatím se vždycky dohodli bez zranění (poraněnou pýchu nepočítám). Když mají dost prostoru k úniku, dokážou najít kompromis velmi rychle.

A soužití koní a prasátek? Jaké jsou tvoje zkušenosti?

Bezproblémové. Alespoň u nás. Mimo pastevní sezónu sdílí našich 8 prasátek výběh s 9 koňmi, z nichž jeden je plemenný hřebec. Prasátka mohou přecházet mezi výběhy pod elektrickým ohradníkem. S koňmi mají společnou napáječku a krmelec se senem. Nějak se srovnají.

Když hřebec musel být po úrazu nohy zavřený v malém prostoru, dělala mu tam společnost právě jen část naší prasotlupy. Střídali se u něj, aby nikdy nebyl sám. Kobyly odešly dolů do výběhu, drůbež se hřebce bála – a tak byl chudák hřebec celé tři měsíce jen s prasátky.

V pastevní sezóně je to jinak, protože zatímco koním stačí k ohrazení jen tři vrstvy elektrického plotu, prasátka potřebují plot drátěný a ještě doplněný ohradníkovou páskou. Takže se moc nepotkávají.

Nezastupitelná úloha prasátek je při práci s mladým koněm. Prasátka jsou totiž velmi zvědavá a jakmile se něco děje, musí být u toho. Takže když začínám pracovat s remontou, jsou v kruhovce se mnou minimálně dvě až tři prasátka. Komentují veškeré počínání, hystericky ječí, pokud se cítí v ohrožení, panicky prchají, když koně nechám běhat navolno. Jasně, koník je z toho trochu popletený, ale velmi rychle si to v hlavě srovná a stává se sebevědomějším a méně lekavým.

Zoohygienickou výhodou je, že prasátka a koně nemají žádné společné parazity a netrpí stejnými chorobami. Prasátka mohou využít seno, které koně vytahají a sešlapou. Mohou, to ovšem neznamená, že to udělají.

Také rozrývají koňský trus (co kdyby v něm nebo pod ním bylo něco k jídlu), díky čemuž hromádky rychleji vysychají. Čímž se prasátka podílejí na eradikaci parazitů na pastvinách. Asi.

A co úředníci... Jak je to s registrací prasátka?

Na prasátko v hobby chovu se pořád pohlíží jako na hospodářské zvíře. Takže je nutné jej registrovat a označit. Možnosti jsou dvě – jednak můžeme prasátko registrovat u Českomoravského spolku chovatelů, objednat si ušní známku a prasátku ji navěsit. Nezbytností je mít registrované hospodářství.

Druhou možností je registrace prasátka u Českého klubu majitelů prasátek chovaných v domácnosti (www.prasatkovdomacnosti.cz), který si se Státní veterinární správou ČR vyjednal, že na prasátka registrovaná v databázi klubu a čipovaná mikročipem se pohlíží jako na hobby zvířata se všemi důsledky, které to přináší. Například máte volný pohyb s prasátkem v rámci ČR.

A hlavně, v případě nákazové situace, která vyžaduje vybití všech chovaných prasat v ohnisku a okolí, mají prasoklubová prasátka místo odstřelu nařízenou přísnou karanténu a fakt, že např. u uhynulého divočáka v lese vzdáleném 10 km se objevil prasečí mor, se jejich života sice dotkne, ale nikoliv ve smyslu porážky, nýbrž pouze dočasného omezení.

Ještě nějaká konstruktivní rada, která by mohla pomoci těm, kteří se smrtelně vážně rozhodli "jít" do prasátka?

Tak pozor... je to běh na dlouhou trať. Prasátko se může dožít až dvaceti let. A roztomilým čiperným selátkem je prasátko jen pár měsíců. Nerudným mrzoutem pak většinu stáří.

Když naše nejstarší prasoútulkářka Ferda začne dělat kůžičky třeba s vodou (moc studená ... tahle je moc teplá ... chci do vody šťávu, jinak se nenapiju ... nechci vůbec vodu, přines mi mléko ... nechtěla jsem studený mlíko, chci to čerstvě nadojený ... vlastně nechci mléko, přines mi vodu....), kmitám mezi domem a Ferdiným prasohradem, drtím mezi zubama kletby a myslím na svůj červený diplom. No jo, jenže Ferda má artrózu a jsou dny, kdy prostě nemůže ani vstát, natož se dojít napít. Tak mlátí miskou na vodu a čeká, až bude obsloužena.

Jste připraveni i na tohle?

Štěpánko, díky za exkluzivní rozhovor! Snad pomůže všem potenciálním prasomilům rozšířit obzory! :)