Proč se u drezurních koní tak často objevuje kulhání?

Co je vyžadováno od drezurního koně?

Pravidla FEI uvádějí, že cílem drezury je harmonický rozvoj koně ve sportovce. Výsledkem tohoto procesu je kůň, který je klidný, pružný, uvolněný a ohebný, ale také sebevědomý, pozorný a ochotný. Drezura je hlavní disciplínou pro mnoho koní a jejich jezdců a její popularita stále stoupá. Někteří pozorovatelé ji považují za nejnáročnější ze všech atletických jezdeckých disciplín. Od koně se vyžaduje, aby soutěžil ve všech chodech a ještě přitom předváděl náročné pohyby.

Pohybový aparát koně musí být vyladěn k dokonalosti a jakákoli forma kulhání představuje vážný problém. Pro elitní koně je nutná kombinace pružnosti, rovnováhy a síly – ve spojení s výraznými a elegantními chody. Trénink drezurních koní, ať už na nejnižší úrovni nebo na úrovni FEI Grand Prix, se opírá o využívání gymnastických cviků, které rozvíjejí svaly a pomáhají minimalizovat riziko zranění šlach a vazů.

Jaká zátěž je spojená s tréninkem?

Cviky vyžadované v drezurních úlohách se liší podle věku koně a stupně jeho výcviku. Základní úlohy kladou důraz na rovnováhu a uvolněnost pohybu, střední a pokročilé úrovně již zahrnují stranové cviky a více shromáždění. Vyšší úrovně od úloh Prix St Georges dále vyžadují maximální shromáždění, kmih a vznos, které pak umožňují provádět cviky, jako jsou cvalové piruety, piafa a pasáž. Tyto pokročilé cviky kladou velké nároky na kostru koně, zejména stranové cviky zatěžují hřbet a pánev a cviky s rotačními pohyby zase klouby končetin. K provedení cviků, jako jsou pasáž a piafa, je zapotřebí větší zapojení zádi prostřednictvím shromáždění.

Drezurní koně jsou trénováni na různých površích, ale převážně na písku nebo umělém povrchu. V Austrálii se nízké úrovně soutěží stále často konají na travnatých kolbištích, ale vyšší soutěže se téměř výhradně jezdí na pískovém nebo umělém povrchu. Nedávný výzkum více než 11 000 drezurních koní ve Velké Británii přinesl poznatky jak o výskytu problémů s kulháním u koní, tak o jejich možném vztahu k povrchům jízdáren. Tato studie ukázala, že koně, kteří pracují na jízdárnách s pískovou složkou, měli největší výskyt problémů s kulháním. Naopak bylo zjištěno, že pokud koně pracovali na pískovém povrchu delší období, docházelo k mírnému ochrannému účinku, pravděpodobně proto, že se kosti, klouby a měkké tkáně na zátěž, která při práci na tomto povrchu vzniká, adaptovaly. Mezi další rizikové faktory kulhání uvedené ve zmíněné studii patří změna povrchu jízdárny za mokrého počasí, kdy se změní na hluboký nebo bažinatý, a špatná údržba povrchu.

Jaké typy kulhání můžeme u drezurních koní očekávat?

V této části článku nastíním, jak kulhání u drezurních koní diagnostikovat, a uvedu můj pohled na některé stavy, se kterými se nejčastěji setkávám ve své praxi, která se zaměřuje především na sportovní medicínu a případy týkající se výkonnosti koní.

Vyšetření kulhání probíhá u drezurních koní v podstatě stejně jako u ostatních koní, vyžaduje důkladné fyzické vyšetření, vyšetření koně v pohybu, svodnou anestezii a diagnostická zobrazovací vyšetření. U drezurních koní v nejvyšším zatížení mohou být kulhání nebo klinické obtíže často viditelné pouze pod sedlem a v lehčích případech je může vnímat pouze jezdec. Zejména kulhání zadní končetiny nízkého stupně může být viditelné jen za určitých specifických okolností, jako jsou přeskok nebo cvalová pirueta obtížnější ve směru postižené zadní končetiny, nebo překroky obtížnější na stranu ve směru od postižené končetiny. Je také užitečné mít na paměti, že zatímco nezkušený jezdec může způsobit, že zdravý kůň bude vypadat jako chromý, díky schopnému jezdci může naopak lehce kulhající kůň působit zdravě. K tomu může dojít u zkušeného jezdce téměř podvědomě a z tohoto důvodu tyto jezdce schválně žádám, aby záměrně jezdili „špatně“.

Vzhledem k povaze práce, kterou po drezurních koních vyžadujeme, je při posuzování kulhání také důležité dívat se na koně jako na celek a nezaměřovat se pouze na končetiny. Jemné změny, jako je zvýšení pružnosti v zádech nebo krku po svodné anestezii, nebo změna v zapojení zádě během přechodu po anestezii, mohou naznačovat, že se problém nachází v oblasti, která byla blokovaná. A opět je vzhledem k jemným klinickým příznakům, které pozorujeme, důležité, aby povrchy, na kterých je kulhání hodnoceno, byly mezi jednotlivými kroky svodné anestezie co nejvíce konzistentní.

Nejčastější problémy s kulháním, které se objevují u drezurních koní, jsou uvedeny v tabulce 1. V podobné studii, jaká byla zmíněna výše, bylo u drezurních koní ve Velké Británii prokázáno, že třetina z téměř 2600 koní měla během své kariéry nějaký problém s kulháním. Z toho u 50 % koní na úrovni Grand Prix a u přibližně 20 % koní na ostatních úrovních se řešil problém s kulháním v posledních dvou letech. Více než třetina těchto problémů měla příčinu v kopytě, což potvrzuje známé rčení „bez kopyt není koně“. Dalšími nejčastějšími oblastmi, kterých se problémy týkaly, byl mezikostní sval (15 %) a oblast hlezna (12 %).

Nejčastější oblasti, kde se mohou objevit problémy a kulhání.

Dále se zaměřím na tři onemocnění, se kterými se u drezurních koní setkávám nejčastěji: poranění mezikostního svalu (proximální desmitis SL), špánek a artróza kopytního kloubu.

Poranění mezikostního svalu

Proximální desmitis SL (PSD) – neboli poškození horní části mezikostního svalu – je poranění mezikostního svalu na jeho počátku v místě odstupu od holenní kosti. Může se objevit u zadních i předních končetin.

PSD u zadních končetin se nejčastěji vyskytuje u koní, kteří pracují na střední a pokročilé úrovni, a často se objevuje na obou zadních končetinách současně. To může jezdci ztížit možnost odhalení problému, protože nemusí být patrné žádné zjevné kulhání, spíše jen ztráta výkonnosti, ztuhlost nebo odpor. S diagnostikou tohoto problému může pomoci injekce lokálního anestetika v okolí určitého nervu. U zadních končetin nemusí být během prohmatání (palpace) patrná žádná bolestivost vzhledem k umístění vazu hluboko u bodcové kosti. To také ztěžuje diagnostiku pomocí ultrazvuku a k dokončení diagnostiky může být nutné použití rentgenu nebo scintigrafie. Léčba závisí na vážnosti lézí na ultrazvuku a chronicitě stavu. Mnoho koní s akutním poraněním a dobrou konstitucí dobře reaguje na 3 měsíce klidu. U koní s chronickým zraněním jsou výsledky i při delším odpočinku často neuspokojivé. V takových případech dávám přednost injekční aplikaci protizánětlivých léků do okolí vazu a zavedení řízeného pohybového programu. V rezistentních případech bývá jedinou možností chirurgický zákrok často kombinovaný s terapií, jako jsou injekce kmenových buněk nebo plazmy bohaté na krevní destičky.

PSD předních končetin je u mladých koní častější než PSD zadních končetin. Předpokládá se, že může být důsledkem nadměrné extenze karpu u extravagantně se pohybujících mladých koní, zejména těch, kteří dobrovolně předvádějí prodloužený klus. Kulhání se u PSD často projevuje jen na jedné končetině a bývá nejhorší, pokud je postižená končetina na vnější straně kruhu. V některých případech může být kulhání patrné pouze u koně pod sedlem. Ve velmi akutních případech se může v okolí vazu objevit mírný otok, který však velmi rychle ustupuje. PSD předních končetin se diagnostikuje pomocí svodné anestezie a ultrazvuku. Léčba spočívá v 3–4měsíčním klidu a kontrolovaném pohybu s postupně se zvyšujícím krokováním. Pokud jsou přítomny znatelné léze, pak je užitečná injekce kmenových buněk nebo plazmy bohaté na krevní destičky. Zjistil jsem, že při vhodném rehabilitačním programu a léčbě rázovými vlnami se většina koní s akutními lézemi může vrátit k plné výkonnosti. Koně s chronickými lézemi jsou však náchylní k opakovanému výskytu PSD.

Stranové cviky zatěžují záda a pánev a cviky s rotací zatěžují klouby končetin.

Špánek

Špánek je hovorový výraz pro osteoartrózu a bolest kloubů (distálních intertarzálních a tarzometarzálních) hlezna a je znám již stovky let. Špánek může způsobovat zjevné kulhání nebo špatnou výkonnost. Koně s tímto onemocněním mohou mít expresivní uvolněný klus, ale špatný cval, a zejména mohou mít problémy ve více shromážděných chodech, kde dochází ke zvýšenému zatížení hlezna. U koní v pokročilém stupni výcviku se mohou objevovat nepravidelnosti v rytmu v piafě nebo pasáži. Tyto klinické příznaky mohou být často zaměňovány s bolestí hřbetu. Diagnostika se opírá o svodnou anestezii a radiografické snímky, ale je důležité poznamenat, že často existuje nízká korelace mezi reakcí na svodnou anestezii a závažností rentgenologických změn. Setkávám se s mnoha koňmi, kde byla příčina kulhání lokalizována v hleznu, ale na rentgenových snímcích jsou změny minimální; u těchto koní se k potvrzení diagnózy často používá scintigrafie. Většina koní dobře reaguje na injekční aplikaci protizánětlivých léků do kloubu v kombinaci s korekcí podkování. Může být také vhodné použití léků proti artritidě, které obsahují pentosan polysulfát, některým koním s bolestí kostí pod klouby může prospět léčba pomocí bifosfonátu (Tildren®). V případech, kdy uvedená léčba nezabírá, může pomoci s návratem koně do sportu chemická nebo chirurgická fúze kloubů, i když často na nižší úrovni než dříve.

Artróza kopytní kosti

Bolest způsobená zánětem nebo artrózou kopytní kosti je běžným problémem všech sportovních koní, nejen těch drezurních. Tento kloub se nachází uvnitř tuhého kopytního pouzdra a předpokládá se, že síly, kterým je vystaven, jsou jedním z predispozičních faktorů bolesti v této oblasti. Špatná stavba kopyta a mediální a laterální nerovnováha také významně přispívají ke vzniku kulhání. Diagnóza vyžaduje specifickou svodnou anestezii včetně blokace kopytní kosti, ale interpretace těchto bloků není jednoduchá a snadno může dojít k falešně pozitivní odpovědi. Přítomnost artrózy nebo fragmentů kosti na rentgenových snímcích nebo důkaz zánětu a nadbytku kloubní tekutiny na magnetické rezonanci diagnózu potvrdí.

Léčba probíhá pomocí kombinace nitrokloubních léků, nejčastěji nízkých dávek kortikosteroidů a kyseliny hyaluronové, nebo jiných přípravků, jako je IRAP nebo PRP (plazma bohatá na krevní destičky). U mladých koní doporučuji spíše použití IRAP, protože je pravděpodobné, že bude kůň v průběhu své kariéry potřebovat opakované injekce. Korekce podkování s cílem zlepšení osy kopyto-spěnka a náprava případné nerovnováhy jsou nezbytné, ale měly by být prováděny postupně během několika kování. Prognóza u koní bez pokročilých změn na rentgenových snímcích je dobrá a většina koní se může vrátit k plné práci.

Při jakékoli formě kulhání může být výkonnost koně vážně narušena. Všechny případy kulhání by měly být náležitě ošetřeny, stejně jako by měla být přijata adekvátní preventivní opatření, včetně preventivního podávání léků a dokonalého podkování.

TABULKA 1: BĚŽNÉ KLINICKÉ PŘÍČINY KULHÁNÍ U DREZURNÍCH KONÍ

* NSAID – např. Equipalazone®, Danilon Equidos®