Princip výlučnosti (jedinečnosti)

12. 7. 2012 Andrew McLean Autor fotek: archiv překladatelky

Dnešní díl pojednává o velmi rozšířeném problému - současné aplikaci pobízejících a zadržujících pomůcek a jejích důsledcích. Netýká se pouze moderní drezury, ale i všech "obyčejných" jezdců, kterým připomene důležitost zlepšování svého jezdeckého umění a koordinace. Heslo nejen dnešního dne: Ruce bez nohou a nohy bez rukou!

Každá reakce by měla být učena a procvičována odděleně (proto nikdy netahejte za otěže - pomůcka pro zastavení - a nepobízejte holeněmi - pomůcka pro pohyb vpřed - současně).

Tento základní psychologický princip pouze jedné pomůcky v určitém čase je doceněn profesionálními trenéry zvířat, ale zřídkakdy současnými trenéry koní. Abych byl ale férový k trenérům koní, musím přiznat, že je to především proto, že trenéři ostatních zvířat zřídkakdy vyžadují dvě reakce v jeden okamžik. Zatímco základní výcvik koně zahrnuje pouze jednoduché reakce (rozejít se, zastavit, zahnout a ustoupit na holeň), od základní úrovně výše se začíná skládat do složených reakcí. Například dovnitř plec, travers, později poloviční překrok, pirueta, piafa, pasáž... všechny tyto cviky kombinují základní reakce na pohyb vpřed a zastavení současně. Ve skutečnosti ale ani tyto složené reakce nevyžadují simultánní pomůcky, ale pomůcky jdoucí těsně po sobě. Čím lépe má kůň zvládnuté základy, tím blíže k sobě mohou být pomůcky používány.

protiPomůcky otěží vyvolávají kontrakci svalů potřebných pro ohnutí a zkrácení a během tohoto procesu svaly využívané k akceleraci stabilizují končetiny. A naopak během akcelerace jsou akcelerační svaly stimulovány a končetiny jsou stabilizovány brzdicími svaly. Takže pro koně není možné maximálně reagovat na pomůcky holení a otěží současně, protože tak by se jeho končetiny dostaly do určitého druhu tetanického spasmu s nulovým pohybem. Důležitost oddělení pomůcek při výcviku koní je známá již po staletí. Ve francouzském klasickém ježdění 18. století byla klíčovým pravidlem "nezávislost na pomůckách". François Baucher byl první, kdo toto propracoval ve svém principu "Jambes sans mains, mains sans jambes" (nohy bez rukou a ruce bez nohou). Jinými slovy nikdy nepoužívat současně protichůdné pomůcky.

Bohužel toto pravidlo se v moderním ježdění vytratilo - první, kdo odstartoval doktrínu používání otěží s holeněmi a vlastně radil nikdy nepoužívat otěž bez holeně, byl Gustav Steinbrecht (1808-1885). Jsem přesvědčen, že tady se Steinbrecht naprosto zmýlil, ale jeho doktrína byla bohužel přijata do příručky Německé národní jezdecké federace (Handbook of the German National Equestrian Federation). V důsledku této doktríny mnoho jezdců používá dvě pomůcky současně. Ale není to problém pouze v Německu, nýbrž všude na světě. Mnoho německých trenérů, například Reiner Klimke, dávalo velký pozor na to, aby nepoužívali pomůcky současně. Asi nejznámější ze stoupenců správných principů vycházejících z teorie učení je Kyra Kyrklund, která byla mimo jiné trénována velkým Herbertem Rehbeinem. Bohužel ale pod tlakem peněz a závodních úspěchů mnoho jezdců a trenérů začalo příliš spěchat, (používat protikladné pomůcky současně bez dokonalého procvičení základních reakcí odděleně - pozn. překl.) a protikladné pomůcky často vedou ke špatnému konci. Podívejme se, co nastane, pokud současně působíme dvěma podněty. Známý americký psycholog C. L. Hull definoval dva důsledky: blokování a potlačení.

Blokování

Pokud kůň vnímá současně dva nové stimuly stejné intenzity, ani jedna nová reakce na pomůcku nebude osvojena. Pokud vnímá současně dvě pomůcky stejné intenzity, na které má osvojené reakce, tyto reakce se výrazně sníží. Pokud se toto opakuje častěji, musí se zvyšovat intenzita pomůcky (silné přilnutí, ostré udidlo a ostřejší ostruhy). Přesto toto úsilí bude bezcenné, protože možnosti reagování koně jsou blokovány nejen intenzitou pomůcek, ale také rozporem v signálech k akceleraci a brzdění.

Přebití

Pokud ve stejné situaci, jako je popsána výše, je jeden stimul intenzivnější než druhý, současně vnímaný, přednost dostane intenzivnější signál. Reakce na ten druhý bude snížena do bodu habituace (vymizení reakce). Díky vyšší citlivosti koňské huby většina koní v případě současného působení holení a otěže otupí na holeň, protože více reagují na intenzivní pomůcku otěží.

V takto pokaženém tréninkovém systému je potom jezdec nucen používat silnější pomůcky holení (ostřejší ostruhy se zvyšující se frekvencí), dokud pomůcky holení nepřebijí pomůcky otěží. Bohužel tento výsledek je vidět poměrně často jako hluboké krvácející rány na bocích od ostruh. Z tohoto důvodu je tolik potřebné podporovat koncept sebenesení už od počátku výcviku. Žádný kůň by neměl při výcviku zakoušet přebíjení základních pomůcek, protože to znamená zakoušet bolest stále silnějších pomůcek. Je běžné slyšet jezdce, jak říkají, že koně těžcí v ruce nejsou v tréninku jen běžní, ale dokonce, že je to v jejich očích správné. Problém spočívá částečně v tradičním nedorozumění, co by měla pomůcka otěží vyprodukovat.

Podíváme-li se na to z pohledu psychologických principů, pomůcky otěží stejně jako pomůcky holení (narozdíl od pomůcek sedem a váhou) jsou učeny prostřednictvím operantního podmiňování. Účinek pomůcek otěží by měl být opačný k pomůckám pro pohyb vpřed. Zatímco pomůcky vpřed by měly vyprodukovat rychlejší kroky, přechod do vyššího chodu nebo delší kroky, pomůcky otěží by naopak měly produkovat zpomalení, přechod do nižšího chodu a kratší kroky - kůň by měl reagovat okamžitě na jemnou pomůcku a stejně jako u pomůcek vpřed v třídobém rytmu.

Jak brzy po sobě mohou pomůcky být? 

U nezkušeného koně by měla další pomůcka následovat až poté, co skončila reakce na první (tj. nejméně po třech vteřinách). Jak se návyky během výcviku upevňují, mohou být dříve po sobě, protože v této fázi se již jedná o automatické reakce na jemnou pomůcku (není tedy již potřeba zesilovat tlak, aby se dosáhlo potřebné reakce - pozn. překl.) U přiježděného, zkušeného koně mohou být nejdříve na jeden dopad kopyta - dle rytmu příslušného chodu. Podívejme se například na dovnitř plec: Pomůcky holení a otěží by neměly být současné, ale měly by následovat jedna po druhé v rytmu kroků. První fází je natočení plecí jeden krok dovnitř jízdárny. Druhou pomůcka vpřed vnitřní holení. Pokud jsou obě tyto reakce (pohyb vpřed a ohnutí) procvičovány v sebenesení, pak kůň dobře reaguje na ohýbací pomůcku a udržuje předek uvnitř a zároveň na pomůcku vpřed vnitřní holení a zůstává v rytmu a ohnutí, dokud nedostane jinou pomůcku. Je ale běžné, že při tréninku těchto cviků pomůcky nejsou nezávislé.

Ale někteří koně nevypadají, že by jim dvě pomůcky najednou vadily...

Na situaci, kdy dvě protikladné pomůcky působí současně, reagují koně různě. Někteří koně vypadají, že tuto matoucí situaci zvládají a jediný důsledek je, že v nějaké míře otupí na oba tlaky. Ztrácejí okamžitou reakci na pomůcky pro rozejití se i zastavení a jemné pomůcky se postupně stávají stále silnějšími. Jiní koně ale mohou reagovat na současné protikladné pomůcky i dramatičtěji, mohou se snažit prchat, panikařit, vyhazovat, vzpínat se nebo lekat. Jiní mohou vykazovat určitou úroveň konfliktního chování v situacích, zdánlivě s problémem nesouvisejících, například separační úzkost, neochotu nechat se chytit ve výběhu, problémy při ošetřování nebo při transportu. Při těchto projevech konfliktního chování je pro jezdce a trenéry nejobtížnější najít příčinu. Tou ale může být právě to, že koně se obávají matoucího tréninku.

Psi a ostatní zvířata svou nejistotu z matoucího výcviku dávají najevo právě separační úzkostí. Profesor Daniel Mills z Velké Británie provedl podrobný výzkum souvislosti poslušnosti psů se stresovými projevy, jako je separační úzkost a neustálé štěkání. Zjistil, že nejenže většina majitelů hodnotila poslušnost psů mnohem výše, než nakolik ji prokázaly nezávislé testy, ale že existuje také souvislost mezi špatným osvojením základních povelů "sedni" a "zůstaň" a stresovými neurotickými projevy. Je pouze otázkou času, než koňští trenéři zjistí (ku svému prospěchu), že stejně tak to platí i u koní. Koně nejsou zlí, zákeřní ani zlomyslní, jsou jen zmatení a vina zůstává pouze na našich bedrech. Je naší morální zodpovědností trénovat je tak, jak nejlépe můžeme.

Srozumitelnost

Jako trenéři musíte naprosto jasně pokaždé odměnit stejnou reakci. Zároveň musíte kontrolovat, že reakce se dostatečně liší jedna od druhé. Například musíte kontrolovat, že povolení otěže neznamená pohyb vpřed. Je pro koně velmi matoucí, pokud stejný podnět (otěže) vyvolává dvě opačné reakce. Už zhruba před sto lety Pavlov ukázal, co nastane, když se správné a špatné reakce začnou příliš podobat a splývat. Učil psy rozlišovat tvary: kruh a elipsu. Za jeden tvar byli pochváleni, za druhý potrestáni. (Psi si postupně zvykli a nevykazovali známky konfliktního chování. - dodatek překl.) Posléze začal k sobě podobu obou tvarů přibližovat tak, že psi již nebyli schopni mezi nimi rozlišovat. Tato okolnost u některých z nich vyvolala agresi a tenzi. Ostatní reagovali náhodně na všechny stimuly bez ohledu na tvar a jiní zkrátka usnuli. Většina z nich nebyla schopna v experimentu pokračovat. Konstantní matení má tento efekt - snižuje tendenci zvířete v budoucnu nabízet jakékoli reakce na podněty.

Jiný vědec, Masserman, učil kočky otevřít krabici, když se objevil světelný signál a ohlásil odměnu. Později, když se povedlo krabici otevřít, kočky dostaly "úder" silným proudem vzduchu. Za těchto podmínek začala zvířata jevit vážné známky nevyrovnanosti. Některá se stala hyperaktivními a agresivními, jiná naopak otupělými a téměř všechna vykazovala známky akutního stresu, zvýšený krevní tlak a trávicí potíže.

Jak jsem již dříve zmínil, zvířata jsou přirozeně vybavena k asociování podnětů s konkrétními reakcemi. Jednoznačné jemné pomůcky, které vedou k jasně daným a konzistentním reakcím, jsou přirozenou cestou ke klidnému koni, protože mu umožňují předvídat a řídit jeho svět pomocí svého chování. V roce 1977 na přednášce walthamského sympózia profesor Frank Ödberg a dr. Marie-France Bouissou upozornili na vysoký odpad sportovních koní. Tito vědci totiž zjistili, že v jedné studii je zdokumentováno, že 66,4 % z koní poslaných na jatka bylo ve věku 2-7 let a důvodem byly problémy v chování. V jiné studii potom prokázali, že z 2970 koní na mnichovských jatkách jich bylo 25-50 % dodáno z nemedicínských důvodů a většina byla mladších tří let. Na základě těchto zjištění Ödberg a Bouissou žádali o návrat ke klasickým jezdeckým principům 18. století. Zejména zdůrazňovali důležitost principů jako "ruce bez nohou a nohy bez rukou". Pomůcky mohou následovat brzy po sobě, ale pokud navzájem kolidují, zejména po delší dobu, jedná se o špatné ježdění.

Požadavky tréninku jsou složité, je potřeba cvičit víc než jednu reakci na podnět, proto je důležité stanovit si priority. Tou první je naučit koně chápat princip tlaku a uvolnění tak, aby reagoval na jemné verze pomůcek - jemná pomůcka otěží pro zastavení a jemné pobídnutí holení pro pohyb vpřed. Přitom se kůň přirozeně učí i reagovat na sekundární podněty: pomůcky sedem a váhou. Někteří trenéři používají i hlas pro odlišení různých pomůcek. Kůň je schopný se snadno naučit mnoho reakcí na podněty - důležité je, aby podněty vždy vedly ke stejné reakci a aby protikladné reakce nebyly vyžadovány současně. Pokud váš kůň vykazuje známky odporu nebo vyhýbání se práci, nedávejte vinu jemu a zeptejte se sami sebe, jak se vám povedlo vyvolat toto konfliktní chování. Upřímnost k sobě samému je nejlepší strategií a při výcviku koní také nejbezpečnějším a nejlaskavějším přístupem.

Podobné články

Ve svém myšlení a schopnostech se učit jsou koně lidem v něčem podobní, přesto je třeba si neustále uvědomovat existující rozdíly mezi těmito dvěma…

Dnes bude Andrew McLean vysvětlovat koncept sebenesení. Sebenesení, tedy stav, kdy se kůň pohybuje bez neustálého tlaku otěže i holeně, by mělo být…