Měl by to být kůň, kdo vyhledává přilnutí, a měl by to být jezdec, kdo mu ho poskytne. Snaha vnutit koni přilnutí a prostřednictvím něho mu „usadit“ hlavu do určité pozice vede pouze k tomu, že se kůň zalomí za 3. nebo 4. obratlem. Ty se pak stanou jeho nejvyšším bodem, místo aby jím byl týl. Pokud je kůň donucen přijmout přilnutí, možná se pokusí vyhovět tím, že dá hlavu do pozice, o které si jezdec myslí, že je to „na otěži“, ale pravděpodobně to bude kompenzovat tím, že prohne hřbet a bude zadní končetiny táhnout za sebou.
Všichni jsme už o přilnutí četli v knihách a všichni víme, co by to mělo být. Ale já začnu tím, co to je, a budu pak pokračovat dál. Koně žijí současností. Na rozdíl od nás neztrácejí čas vracením se do minulosti, strachováním se o budoucnost a přemýšlením, co by kdyby… I vám pomůže, když budete jezdit v přítomnosti. Jezděte to, co máte teď, ne to, co byste rádi měli. Když si sedám na koně, zjišťuji, co dnes nabídne. Neplánuji dopředu, co se má kůň (nebo jezdec) dneska naučit.
Na začátku ježdění krokujte koně na dlouhé otěži. Držte své lokty měkce „připojené“ ke svým bokům (nesahejte koni po krku, když nic neděláte!), pomalu začněte sbírat a zkracovat otěže a ujistěte se, že po koni chcete, aby kráčel „do otěží“. Přestaňte zkracovat otěže ještě před tím, než dosáhnete bodu, kdy už koni není příjemné, že ho dostáváte na otěž, kdy začíná stahovat krk, jeho hřbet klesá a zadní nohy začíná táhnout za sebou, jakmile se ho snažíte dostat do „rámce“. Zpočátku vám pomůže najít tento bod pohled pomocníka ze země, protože si možná budete ze sedla myslet, že otěže jsou stále ještě příliš dlouhé. Bohužel pro některé jezdce je to jejich jediný vrchol a jediný cíl.
Během této fáze, kdy koně dostáváte na přilnutí, si musíte dávat pozor na to, abyste skutečně přilnutí „měli“, tj. abyste cítili udidlo. Volné, prověšené otěže pouze způsobí, že kůň padne na předek. Klasický popis říká, že přilnutí má být stálé, lehké a rovnoměrné.
Stálé znamená klidné vůči koni, ne vůči zemi. Jakmile je kůň obsednutý a má za sebou navykání na jezdce, ten v žádném případě nemá svýma rukama veslovat dozadu a dopředu s pohybem krku koně. Kůň, který „hází“ hlavou nahoru a dolů, používá svůj krk jako páku, aby chodil po předku. Tento nadměrný pohyb časem přestane a bude vidět „vlnění“ jeho krčních svalů, když půjde od zádě do pružného přilnutí.
Lehké znamená, že jezdec má pružné, citlivé ruce, svými prsty drží otěže měkce u dlaně. Kůň bude aktivně vyhledávat přilnutí, kontakt s vašima rukama, když ví, že jim může důvěřovat. Otěže budou mít tolik opěvovanou pružnou kvalitu tehdy, když dovolíte kloubům svých paží (zápěstí, lokty, ramena) „dýchat“ s pohybem koně. Věřím, že dokud jezdec plně nepochopí dopředu povolující tendenci rukou (dokonce i při přechodech dolů), kůň se bude chránit tím, že zatne čelist, týl nebo jinou oblast krku, aby se vyhnul nechtěnému cukání v hubě. Místo toho, aby při přechodech dolů přenesl váhu na svoji záď a ohnul klouby zadních nohou, opře se do otěží a zabrzdí o ně. Pokud bude kůň využívat ruce jezdce jako svoji pátou nohu a bude si do nich lehat, popisované vlnění jeho krku nebude zřetelné.
Rovnoměrné znamená, že jezdec má cítit přilnutí v obou rukách stejné. Je to výsledek toho, že obě zadní končetiny sunou koně rovnoměrně vpřed a on se narovnává.
Zpočátku, když s koněm začínáte takto pracovat, ale vlastně i kdykoli později platí, že se nemáte soustředit na to, kde má kůň hlavu. V tomto stádiu je normální, když ji kůň nese v klidu poměrně nízko, hubou asi na úrovni hrudní kosti. To mu umožní se uvolnit a protáhnout si krční a hřbetní svaly. Jak se bude časem díky korektní gymnastice zlepšovat a sílit, bude schopen zvednout svůj kohoutek a nést hlavu výš, zatímco jeho hřbet bude vyklenutý.
Přilnutí nemá být nikdy silnější než energie přicházející ze zadních nohou koně: „Ruce berou to, co do nich vkládají zadní nohy.“ Přilnutí by měl jezdec cítit jako živé, nikdy ne mrtvé nebo tupé, jako by cítil malou rybku na konci rybářského vlasce nebo papírového draka na konci provázku.
„Když napravujeme koně, kteří byli nekorektně trénováni, může být přilnutí zpočátku těžší, než by se nám líbilo. V tomto případě se budeme snažit vést koně k sebenesení tím, že budeme opakovat mnoho polovičních zádrží. Jakmile si kůň najde vlastní rovnováhu, přilnutí bude lehčí. Zjistil jsem také, že když napravujete koně, musíte ho vždy začít jezdit tak, jak byl zvyklý. Jinými slovy, pokud předchozí jezdec koně jezdil na těžkém přilnutí a kůň nezná nic jiného, nebudete schopni ho jezdit na lehkém přilnutí, ale budete ho muset měnit postupně, protože kůň dospěl k názoru, že jezdec chce těžké přilnutí. A nyní máte tohoto koně převychovat a říct mu, že se pravidla změnila. To je velký požadavek, který mění životní návyky tohoto koně, a může to trvat několik měsíců, než se to podaří. Záleží na tom, jak hluboce je tento zvyk v koni zakořeněný, a samozřejmě zde hraje roli i exteriér a osobnost koně.“ (Dr. Thomas Ritter)
