Přiježďování v terénu: pohodlí, bezpečnost i zábava

25. 05. 2011 05:00

Obrázky: 4

Autor: Dominika Švehlová Foto: archiv autorky Rubrika: Teorie ježdění Počet přečtení: 10963 Počet komentářů: 1 Komentuji zde: Ne Bookmarkován 1 krát

Na vyjížďce se dá dobře s koněm pracovat, ale jezdit sám, to je nuda. Dá se přiježďovat i v případě, že vás do lesa vyjede víc? Určitě! Přinášíme vám pár tipů, jak hromadně zdokonalit poslušnost a ovladatelnost svých koní. Začněme ale pár odstavci o tom, co na sebe a co na svého koně, aby bylo drezurování v terénu pohodlnější a bezpečnější.

Pro lepší pohodlí i bezpečnost

Drezura je jen jedna - v hale, na jízdárně či louce. Aby měla kdekoli smysl, kůň se musí pohybovat uvolněně, pravidelně, na měkkém přilnutí a s odpovídajícím kmihem. Kdo jste se ale rozhodl přiježďovat v terénu, jistě budete souhlasit s tím, že „venku" je to jiné. Větší roztěkanost koně, členitost terénu i různorodost povrchu výše zmíněné vlastnosti negativně ovlivní a vy to pocítíte přinejmenším jako větší nepohodlí při vysezení pohybu koně nebo jeho horší (pomalejší, méně přesnou, méně ochotnou...) reakce na vaše pomůcky. A to nemluvím o možnosti, že se kůň něčeho lekne, uskočí, začne utíkat - a vy ho musíte opět nějak dostat pod kontrolu. Začněme tedy několika tipy, jaké zvolit - na rozdíl od drezurních lekcí na jízdárně - oblečení a výstroj pro přiježďování v okolní krajině.

Samozřejmě platí, že sedlo, dečka, uzdečka, kamaše, boty, přilba či rajtky nesmí nikde tlačit, dřít, svírat nebo se krabatit, na což je třeba myslet ještě před vyjetím ven. Z lesa za obzorem se vám bude hůř vracet se převléknout, než z jízdárny za stájí. Mezi stromy možná bude větší problém koně přesedlat, než u stěny jezdecké haly.

Sedlo

Kromě samozřejmých obecných požadavků na padnoucí sedlo a korektní sedlání bych chtěla zmínit, že ne vždy vám i vašemu koni bude ve členitém terénu pohodlný moderní drezurní speciál s hlubokým sedem, vysokou zadní rozsochou a do stran čnícími "airbagy" stehenních opěrek. V terénu bude třeba častěji usedět pohyb koně po nerovnostech a tehdy se hodí sed trochu odlehčit. Usnadníte tím pobyt v sedle sobě, ale především pohyb svému koni. Bylo zjištěno, že i u zkušených jezdců na rovném povrchu odlehčený sed nejméně ovlivnil rovnováhu a pohyb koně, naopak sed plný to nejvíce narušoval.

Vhodnější jsou sedla s plošším posedlím, protože umožní větší pohyblivost sedu, bočnicemi ne tak striktně svislými a s menšími stehenními opěrkami, protože ty zase dovolí větší pohyblivost nohou jezdce. Kromě toho je pro drezurní ježdění v přírodě lepší zkrátit si trochu třmeny, o dírku či dvě, což v moderních drezurních speciálech často není možné. Kratší třmeny vám pomohou snáze vysedět pohyb koně po nerovném povrchu i častěji použít odlehčený sed nebo lehký klus pro překonání větších vzdáleností, svahů nebo ježdění ve svižnějších "terénních" chodech. Dobrým řešením může být padnoucí drezurní univerzál nebo starší typ drezurního sedla, který ještě není tolik „polštářován". Samozřejmě přiježďovat lze do jisté míry i v sedle skokovém či vytrvalostním, příznivci westernu mohou vesele zůstat u svých westernových sedel.

Třmeny by měly být dostatečně široké, aby z nich bota snadno vyklouzla, ideálně bezpečnostní. Podsedlových deček neberte moc, ani nevolte příliš tlusté, protože snižují stabilitu sedla na hřbetě koně. Pod dobře padnoucí a dobře vycpané sedlo stačí dát tenkou „utěrku", aby sála pot a chránila před ním kůži sedla - nic víc.

Uzdečka

Pokud uzdečka koni dobře sedí, na typu nezáleží. Z hlediska bezpečnosti by však měla sedět na hlavě i pevně, čili mít podhrdelník (a korektně zapnutý, na postavenou pěst), aby se v krizové situaci nesvlékla koni z hlavy. Pro lepší ovladatelnost koně bývá lepší brávat si na do terénu nánosník, i když na jízdárně pracujete bez něho. Přece jen se kůň ve vypjatých situacích snáze vymaní z kontroly jezdce a částečně se tah za udidlo přenese v tah za nánosník, když se kůň bude snažit otevřít hubu.

Udidlo není nutné měnit, i když někteří jezdci si do terénu brávají stihlo trochu ostřejší, než na kterém jezdí běžně „doma". Pro přiježďování je však třeba mít udidlo lomené (jednou či dvakrát, jak je libo) a nikoli pákové. Z bezpečnostního hlediska lze doporučit roubíkové udidlo, gumové kroužky nebo podbradní řemínek, aby se při problémech nestalo, že jezdec nechtěně protáhne koni udidlo hubou. Pro práci ve vyšším shromáždění se i ven může brát plná drezurní uzda, příznivci ježdění bez udidel zase raději popadnou své sidepully, bosaly či jiné bezdudidlovky určené pro přesnější vedení koně.

Přestože na jízdárně jezdíte s poctivými hladkými koženými otěžemi, do terénu se možná hodí plátěné se zarážkami; přece jen méně kloužou, když zmoknete nebo se vám v horku zpotí ruce.

Výstroj jezdce

Otřepaná fráze říká, že do terénu by měl jezdec nosit na hlavě přilbu. Nebo aspoň měkkou čepici či klobouk. Přece jen upadnout na kamenitou cestu je něco jiného, než na jízdárenský písek. Vhodné je pohodlné oblečení: volnější triko nebo halenka, ideálně s dlouhým rukávem, který ochrání paže při pádu i proti hmyzu. Přiléhavé rajtky s volným rozkrokem a bez záhybů u kolen, tak dlouhé, že se nebudou vytahovat nahoru. Boty by rozhodně měly mít podpatek, který zabrání proklouznutí nohy třmenem, hladkou podrážku, která se ve třmenu při pádu nezasekne, a mají být výrazně užší, než třmen, aby noha při pádu snadno ze třmenu vyklouzla. Pokud vyloženě holdujete teniskám, pak si pořiďte „klece" na třmeny; ty zabrání nadměrnému zasunutí chodidla. To, zda bude někdo jezdit v holínkách, chapsech či pantalonech, je už čistě věc vkusu a osobního pohodlí.

Pokud jezdíte v létě a potí se vám ruce, mohou být vhodné lehké rukavice, které vám zajistí v případě potřeby pevné sevření otěží. V zimě pak je dobré mít ze stejného důvodu rukavice neklouzavé.

Velice vhodnou součástí jezdecké výstroje v terénu je bičík; při přiježďování pak drezurní tušírka. Samozřejmě je třeba, aby se jí kůň nebál a jezdec ji uměl ovládat. Možná nastane situace, kdy se vám hodí. Naopak ostruhy jsou opět otázkou volby, jezdeckého umu jezdce i výcvikového stupně koně. Obecně však lze říct, že bude bezpečnější nechat je doma.

skupinová vyjížďka

Ježdění ve skupině

Na závěr tématu o přiježďování v terénu bych ráda poskytla pár tipů těm, kteří nechtějí - nebo nemohou - jezdit na vyjížďky sami, a přesto jim nestačí jen se přesouvat na koni coby čtyřnohém vozidle z bodu A do bodu B za družného rozhovoru s podobně postiženými spolujezdci. Ano, i ve skupině se dá přiježďovat. Někdy je to zjednodušení vlastního přiježďování (když například méně zkušená dvojice provádí jízdárenské figury za dvojicí zkušenou), někdy to naopak představuje další stupeň náročnosti (když se od sebe jednotlivé dvojice různě vzdalují a zase přibližují). Proč si nezpestřit společnou vyjížďku hromadnou drezurou? Procvičujete tím soustředění koně na vaše pomůcky, jeho poslušnost, ale i váš postřeh a orientaci v prostoru a samozřejmě i ohleduplnost k ostatním. S trochou fantazie si tak můžete doslova natrénovat „přírodní čtverylky" ;-).

Při této skupinové drezuře je nutné - stejně jako na jízdárně - dodržovat rozestupy. Už to je velmi náročný cvik, protože vyžaduje dobrou ovladatelnost koně. Pokud jezdíte za sebou, měli byste udržovat cca jednu koňskou vzdálenost. To je důležité především z hlediska bezpečnosti; jednak kůň vepředu může vyhodit po kolegovi za sebou, naopak druhý kůň může prvního okusovat či mu dokonce šlápnout předním kopytem na patky zadní končetiny. Pokud jezdíte vedle sebe, vzdálenost by měla být taková, aby nehrozilo nebezpečí, že se vám zamotají třmeny nebo si se sousedem „ťuknete koleny".

Důležitá je ještě jedna věc. Při ježdění ve skupině by se měli všichni přítomní domluvit na komunikaci. To je důležité především při „husím pochodu". Je třeba, aby první jezdec, který také určuje tempo a chod, vždy před změnou dal avízo jezdcům za sebou. Může se otočit a povel říct (myslete na to, že pokud se neotočí, jezdec za ním mu nebude rozumět), nebo dá domluvené znamení paží. Pokud je jezdců více, většinou pak tato informace jde postupně dozadu, jako tichá pošta. První jezdec by proto měl se změnou chvíli počkat, aby se nestalo, že první koně vyrazí cvalem, zatímco poslední ani netuší, že už se nemá jít krokem. Platí zásada, že při zrychlení začíná vždy první jezdec a postupně vždy ten další za ním, protože nevadí, když se rozestupy mezi koňmi zvětší. Naopak při zpomalování je nutné, aby se začalo odzadu. Pokud by zpomalil jezdec vepředu, vyvolá zcela jistě hromadnou srážku hodnou dálnice D1.

Pokud jedete vedle sebe, pak je často žádoucí, abyste přechody provedli všichni najednou. Je třeba zvolit jednoho, který bude řídit změny tempa. Ten pak musí povely dávat dostatečně hlasitě a vždy tak, aby nejdříve uvedl změnu a teprve potom dal pokyn k jejímu zahájení (například „naklusat á-teď").

Jako husy za sebou

Velmi často jezdí jezdci za sebou, například na cestách, pěšinách, po okrajích luk či polí. Jako husy pak můžete v řadě za sebou jezdit různými chody a dělat přechody s tím, že budete striktně udržovat stanovené rozestupy. Zkušené dvojice mohou nejen jezdit rovně, ale i kličkovat mezi stromy, „šněrovat silnici" nebo provádět stranové chody. Na otevřeném prostranství můžete takto projíždět celé jízdárenské figury.

Další z možností ježdění ve skupince je střídání pozic. Jeďte za sebou (udržujte rozestupy), přitom si měňte postupně pořadí. Vždy poslední může slalomem projet mezi ostatními a postupně si tak vyměníte pozice. Možností je hned několik:

  • všichni zastaví v dostatečných rozestupech a poslední prokličkuje mezi nimi na první pozici ve zvoleném chodu (krok, klus, výjimečně cval - s kontracvalem či přeskoky);
  • všichni jdou pomalejším chodem (krokem) a poslední mezi nimi kličkuje například klusem.

slalom mezi jezdci

Jiná možnost střídání pozic je ta, že zpomalí či zastaví první a ostatní ho postupně předjedou, popřípadě udělá čelem vzad a proti směru jízdy skupinky se vrátí na konec celé řady. Postupně se tak mohou všichni přítomní koně vystřídat v pozici v čele, na konci nebo uprostřed.

předjíždění prvního jezdce

vracení se na konec řady

Hlava-hlava, třmen-třmen

Docela pestré „šachy" můžete na široké cestě nebo na otevřeném prostranství (strniště, posečená louka, zasněžená pláň apod.) provádět v řadě vedle sebe. Udržujte si rozestupy, ale také pozici vedle sebe, jak se říká „hlava-hlava, třmen-třmen". To znamená, že vaši koně půjdou všichni s nosem na jedné úrovni, nebo tak, aby na jedné úrovni (v „jedné lajně") byli sedící jezdci. Už jen jet takto rovně dá zabrat - zkoordinovat tempo všech přítomných koní, aniž by tito byli drženi za hubu nebo naopak okopávaní. Domluvte se, který kůň bude tempo udržovat, ideálně by to měl být ten, který přirozeně chodí „středně rychle".

Ale bude přituhovat: přejděte takto do klusu, dělejte přechody. Jezděte blíže sebe, dál od sebe. Stále si hlídejte „hlavu-hlavu, třmen-třmen". Je to jednoduché? Tak zkuste jiné kreace: kruhy (kůň uvnitř kruhu půjde pomalu, kůň na obvodu musí prodloužit či přejít do vyššího chodu), vlnovky (platí to stejné, jako o kruzích) či celé jízdárenské figury. Čím více vás bude, tím to bude náročnější :-). Můžete se takto rozdělit na dvě poloviny, jedna udělá kruh vpravo, druhá vlevo a uprostřed se zase sejdete.

Ale řádit můžete i na omezenějším prostoru polních cest. Střídejte různé útvary, například se rozpočítejte a z „husí" řady za sebou přejděte do dvojstupu (každý druhý „dojede" svého prvního) a zase zpátky. I ve dvojstupu můžete například měnit pozice jednotlivých dvojic (viz „Jako husy za sebou"). Když vyjedete zase na louku (strniště apod.), můžete jít za sebou, přejít do dvojstupu, pokud vás je více, pak i třeba do trojstupu či jet všichni vedle sebe a zase se postupně přeorganizovávat zpět do „husího pochodu".

Samostatný kůň

Teď se možná vzdálíme od vlastní drezury, přesto zůstaneme u přiježďování. Ve skupinkách lze procvičovat dokonalou ovladatelnost, schopnost mít koně na pomůckách - učit koně samostatnosti. Rozdělte skupinku na dvě poloviny, jedna zůstane na místě a druhá bude odcházet. V určité vzdálenosti se otočí a vrátí se k první skupince. Po celou dobu by koně měli být klidní a na pomůckách. Časem může takto odejít od skupinky pouze dvojice koní a nakonec jen jeden jezdec na koni. Dávejte přitom pozor hlavně na moment, kdy se budete otáčet a vykročíte směrem ke skupince; kůň nesmí provést „rollback" ani se za koňmi rozběhnout. Začněte vždy s menší vzdáleností a v pomalém tempu (kroku). Toto cvičení můžete provést i naopak: jeden kůň zůstane stát a ostatní odcházejí; popřípadě se každý skupinka vydá opačným směrem, otočí se a vrátí k sobě.

Obměnou tohoto „pořadového" cvičení může být i to, že dvojice jezdec-kůň bude samostatně přistupovat k překonávání různých překážek či terénních nerovností: po jednom vycválejte svah, po jednom přeskočte kládu, po jednom projděte kaluží apod.

Věřím, že existuje mnoho dalších cviků a nápadů, jak využít naší přírody ke zdokonalení komunikace se svým koněm i jeho pohybových schopností. Ostatně - komentáře pod článkem jsou tu pro vás!

Připojené obrázky

Komentáře

rozbalit všechny komentáře sbalit všechny komentáře

Seřadit komentáře: Od nejstaršího / Od nejnovějšího

  • 1. myšák

    výstroj

    18:56 - 25. 05. 2011

    Jsem ráda, že autorka zmiňuje helmu, ale jak koukám po článcích, tak autorka ji nemá snad nikde na hlavě...Pro mě osobně je to nejdůležitější výstroj, co se týče mne jako jezdce. Dneska jsme třeba vyrazili ven, že budeme pracovat venku jenže ta skutečnost je opravdu jiná....louka tvrdá, každou chvilku rozválcovaný krtičinec s různými hrboly...po nájezdu místních zemědělců na louku v době mokra zanechal nepěkné koleje po celé louce, takže spíš k vzteku než k radosti. Tiše závidím autorce, že má takový pěkný terén a okolí k práci venku :-((

Ohodnoť článek:

1 2 3 4 5

Čím více bodů, tím lepší hodnocení.

Článek hodnotilo 0 čtenářů. Celkový počet bodů: 0.

Linkuj na:

Sdílej článek na Linkuj.cz Sdílej článek na Jagg.cz Sdílej článek na De.licio.us Sdílej článek na Connotea.org Sdílej článek na Facebook.com


Equichannel na Facebooku

Děkujeme
našim
partnerům: