Byla jsem doma a bylo slyšet všude dokola, že pořád hřmí, ale na to už jsem zvyklá, to je snad každý večer a buď se to někam stáhne, nebo je nějaká běžná bouřka, při které bych si troufla jít i ven. Chci aby moje kobylka, Mia, měla možnost být co nejvíc venku a nemusela být zavřená v boxe, tak jsem si ještě v pohodě dala chleba k večeři a děda mě pořád pobízel ať prý už jdu ke kobyle, že se něco žene a mohla bych zmoknout a dělal si srandu, jak budu muset zůstat ve stáji a spát s kobylou na seně. 😀 To ani nevěděl, že od pravdy nebyl zas tak daleko..
Když jsem se vydala na cestu ke stáji, ještě se mě jedna pani ptala, jestli nezmoknu a na to jsem jí odpověděla, že doufám, že ne, protože jdu kobylu jenom zavřít do boxu a pak hned zas pudu. Stáj- podélná celkem nízká budova bývalého teletníku- se nachází na kopci kousek od začátku naší vesnice. Byla jsem tam tedy vcelku rychle a pozdravila se s Miou. Z nebe začaly pomalu padat první kapky, ale to vypadalo, že nic moc nebude, takže mě to nechávalo klidnou. Šla jsem jí nanosit do boxu podestýlku a začal foukat docela dost vítr, teda spíš jako normálně když řeknu, že fouká hodně vítr.. Rychle jsem jí tedy donesla do boxu vodu a seno a mezitím Mia vyklusala ze stáje a pak zase zpátky zrovna když jsem ji chtěla zavřít.. Tak potom, že ji půjdu chytit, ale ona jak kdyby byla smyslů zbavená vyběhla zase rychlým klusem ven a to už jsem viděla jak doopravdy je!
Pořád jsem na Miu volala, ať už jde domu, než jí to odnese. Všude dokola hřímalo, už začínaly i lítat blesky, vítr najednou šíleně zesílil a vyrval nějakou plachtu po straně přístřešku, to se ještě nikdy nestalo a to už jsme taky zažili hodně silných větrů. Taky to odneslo plachty, které tam byly složené a vlítly do vchodu do přístřešku, kterým se prochází do stáje. Tím pádem bylo moje volání marné a Mia se bála tam jít a pořád bezhlavě lítala po celém výběhu. Z větru se stala jakási vichřice a já se bála, že mi drahá kobylka uteče, protože to vypadalo, že co nejdříve ze své vyplašenosti prorazí ohradník.. Rychle jsem odnesla plachtu stranou a běžela jsem pro Miu do výběhu. Nemohla jsem ji chytit, pořád byla jako smyslů zbavená a nenechala mě k sobě přijít, už jsem začínala být zoufalá. Do toho všeho začalo nesnesitelně pršet a v kombinaci s vichřicí se to opravdu nedalo snést. Z vysokých topolů, co rostou podél opačné strany výběhu, než jsem stála na mě začínaly lítat urvané větve. Ano, opravdu byl tak silný vítr, že lámal větve, a ty na nás lítaly přes celý výběh. Najednou jsem pocítila špatný pocit z nejvyššího topolu, který je hned vedle stáje a celý se ohýbal. Nosím brýle, takže jsem kvůli prudkému dešti a větru moc neviděla, což mi na klidu rozhodně nepřidávalo. Mia na tom byla asi stejně, možná ještě hůř. Všude lítaly strašný blesky. V tom okamžiku vítr urval velký kus větve a ta dopadla na střechu stáje, vichřice tomu ještě přidala na síle a zaplaťpánbůh, že jsme v tu chvíli nebyly uvnitř. Na střeše stáje jsou v řadě vedle sebe položené dlouhé plechy, se kterými nemohli hnout ani chlapy. Jenže teď se dva z nich ze střechy svezly jakoby nic, navíc to bylo v části stáje, kde má Mia box. Už jsem to dál nemohla snášet, opravdu jsem se bála, že mě strefí nějaká větev. Byla jsem celá mokrá a stejně jsem nic moc neviděla, tak jsem se rozběhla ke stáji. V tu chvíli tam ale běžela i Mia, tak jsme se tak trochu srazily. Ale běžela jsem dál a ona za mnou. To bylo jediné štěstí. Proběhly jsme spolu přístřeškem a rovnou do stáje. Tam jsem rychle zavřela dveře, aby už se za žádnou cenu Mia nedostala ven.
Obě jsme byly celé promočené a vyděšené. Zavedla jsem kobču do boxu a všimla jsem si, že u dvouch stěn a přesně veprostřed stropem šíleně zatéká voda. To tu ještě scházelo. Co asi teď budu dělat? Pořád jsem se strašně třásla, ale běžela jsem do přístřešku napytlovat slámu, kterou jsem potom rozhodila po boxu, ale to stejně nemohlo stačit, vždyť nemůžu dopustit, aby tady takhle celou noc na kobču pršelo. Venku to nepřestávalo, ale my jsme už byly svým způsobem v bezpečí. Dveře boxu jsem otevřela, co nejvíc to šlo a zajistila je, aby se nemohly zavírat. Miu jsem nechala volně chodit po celé stáji, tam totiž nikde voda nezatékala a taky jsem byla víc v klidu, protože v této části stáje nehrozí, že by na ni při téhle vichřici mohl spadnout strom. Šly jsme spolu do seníku, kde Mia v poklidu začala večeřet a já jsem ještě v rychlosti zabednila několik menších obdélníkových oken podél jedné stěny stáje pytlema, protože dvěma z nich, která nejsou zasklená do stáje zaháněl déšť a ostatníma byl vidět každý záblesk, až to děsilo. Potom jsem si lehla na seno a pozorovala Miu, jak spokojeně žvýká. Několikrát jsem se šla podívat ven, abych zkontrolovala situaci, ale Miu vždycky celou dobu stála u dveří a řehtala, tak jsem ji tam nechtěla nechávat samotnou. Pomalu se venku vítr uklidnil a pak už tu byla jen bouřka, pršelo také už jen málo, ale zato vytrvale.
V 21:15 volala babička, kde jsem a říkala jsem jí, že tam musím zůstat s Miou. Pak jsem to volala mamce, ale ta mi to nedovolila, protože už prý bouřka odcházela a už to bude v klidu. Když mi došlo, že už ji asi neukecám, slíbila jsem, že přijdu, ale že tu ještě chvíli budu s Miušou. To mi dovolila. Okýnkem jsem pozorovala, jak se vše uklidňuje, horší bouřka odešla doleva a ta menší doprava a vše očividně končilo. Povídala jsem si s Miou, ona mi vždy zaržála v odpověď a čas letěl. V 22:15 jsem si řekla, že už nic nehrozí a Miu tu můžu nechat, ona si to asi taky myslela a nic nenamítala. Strašně dlouho jsem se s ní loučila a pak jsem tedy vyrazila na cestu domů.
Tráva všude kolem byla neskutečně polehlá. Taky mě dost naštvalo, že jako naschvál nefungují pouliční lampy a musím jít domů v takové tmě. Když jsem prošla kolem značky, označující naši vesnici, teprve mi došlo, že je celá nějaká tmavá, ponurá a strašně tichá. To je pravda, všude bylo až neuvěřitelné ticho. Vypadalo to, jako bych se na chvíli ocitla v opuštěném westernovém městečku. Asi až v půlce cesty domů mi došlo, že nejspíš vypadl kvůli bouřce proud =D. To se mi po příchodu domu samozřejmě potvrdilo..
PŘÍDAVEK:
Druhý den jsme s pomocí mého taťky a bratra celou střechu opravili a upravili, za což jim strašně moc děkuju, a se zděšením jsme zjistili, že téměř po celé střeše chybí šrouby držící plechy na střeše. Střecha opět vypadala jako nová a dovnitř už nezatékala voda, to bylo super. Větve jsem z celého výběhu tahala na stranu, bylo jich tam dost. Nakonec to vše dobře dopadlo a hlavně, že se Mie nic nestalo.
Asi to není nic moc, ale snažila jsem se to sepsat, tak jak se to stalo. Ve skutečnosti to bylo ale mnohem hrozivější, než to může z příběhu vyplívat.
Nedávný průzkum mezi britskými majiteli koní přinesl docela zajímavé poznatky o praktických obtížích spoj...
Jedním z nejstarších řemesel na vesnici bylo řemeslo kovářské. V Evropě se kováři zabývající se ř...
