Pozitivní Ranč Vránov – útulek pro pejsky a jezdecký oddíl

Vedoucí útulku na Ranči Vránov a hybná duše jezdeckého oddílu je sympatická Veronika Fazekašová. Pečlivá, ať už jde o výcvik zvířat a dětí, o úklid prostor, o vyplňování formulářů (pokud jste ještě nepotkaly ženskou od koní, která píše, jako když tiskne, krasopisem přímo neuvěřitelným, seznamte se schválně s Verunkou!) 🙂 Svědomitý přístup k naprosto všemu, co právě dělá, je u této vysoce výkonné srdcařky zaručen. I k našemu rozhovoru se Verča postavila velmi profesionálně, přestože měla právě nabitý program a nevěděla, co dřív…

Ranč Vránov – ten název nám musíš, Verunko, vysvětlit! Co, proč, jak, od kdy…

Na počátku vzniku ranče byl před šestnácti lety nápad jednoho šikovného, podnikavého chlapa (nekoňáka!) pořídit k dětskému táboru dva koně, kteří budou přes léto vzorně vozit dětičky, v zimě se spokojeně popásat ve velké ohradě a k absolutnímu zdraví a štěstí jim bude stačit nějaká ta trošička sena. No… 🙂

Tato idea vzala za své velice bystře, už po dvou měsících života s koňmi byl na spadnutí jejich prodej. 🙂 No a přesně tady jsem se do toho vložila já. Jak do koní, tak postupně i do života šikovného Pana Podnikavého. A protože zemědělství je vysoce návykové, dnes tu v ohradě podupávají koně všech možných barev, bečí stádo ovcí, hýkají dva oslíci a k ránu mě budí kokrhání. Lišky nám sem běžně chodí dávat dobrou noc a pečlivě luxují stájovým kočkám misky. Také někdo zřejmě umístil do lesa cedulku pro toulavá zvířátka „hotel je tímhle směrem“, protože každou chvíli znenadání přibyde nějaký hladový krk, hlasitě se dožadující večeře. Největší kuriozitou byl asi pštros, který jednoho rána po otevření brány prostě nakráčel dovnitř a rozhodl se, že u nás bude bydlet. Prostě tohle místo je na zvířata zřejmě karmicky zatíženo! 🙂 A tak jsme se nebránili ani vybudování psího útulku…

Život na ranči mě naučil mnohému, ač jsem původně vystudovaný ekonom. Nejvíce jsem si rozšířila veterinární vzdělání, naučila jsem se rozdělávat oheň prakticky z ničeho (neustále všude topíme), vyrábět kozí sýry, stříhat ovcím vlnu a paznehty, lít alkohol do nadmutých koz (fakt to veterináři doporučují a fakt to funguje!), bleskem reagovat na tiché klapity klap kopyt koní mimo ohradu…

Také jsem se naučila začínat ráno pohledem z okna do pastvin, vychutnávat si tiché řehtání na uvítanou a nadšené přiběhnutí mých protěžovaných srdcovek. Kdyby se mě někdo ptal, co pro mě znamená vlastnictví koně, tak je to přesně tohle ‒ koňské oči rozsvícené radostným „konečně jsi přišla! – … a teď se mi koukej věnovat!“.

Jak se stalo, že město Sokolov založilo útulek pro psy právě u vás na ranči? A jak se vlastně shání finance na provoz, je to hodně náročné?

Ze zákona má každá obec povinnost postarat se o toulavá či ztracená zvířata. Město Sokolov mělo dříve soukromé smluvní zařízení, ale vzhledem k vzrůstajícímu počtu bezprizorních psů muselo začít tuto situaci řešit svépomocí. Původně se měl stavět jiný, veliký útulek a Ranč Vránov měl sloužit jen jako přechodné zařízení po dobu tří let, ale ukázalo se, že zde máme pro pejsky ideální podmínky a smlouva se prodloužila na delší časové období.

Mně se tím vlastně splnil dětský sen, už jako malá jsem louskala knížky od Zdeny Frýbové a snila o pomoci opuštěným pejskům. Ani by mě nenapadlo, že mi jednou tito psi opravdu budou demolovat byt. 🙂 Díkybohu tím, že jsme pod patronátem města, s financemi problém nemáme, za což jsem neskutečně vděčná. Máme určitý rozpočet, který dodržujeme, ale díky hodným lidem a dárkům, zejména v podobě krmení, pelíšků a dek, nemáme problém ho dodržet a můžeme penízky tedy investovat i více do veterinární péče a kastrací.

Kastrujete všechny přijaté pejsky, než jdou do nové rodiny?

Fenky ano, ty opravdu všechny. U pejsků podle toho, zda jim to pomůže například při soužití s jinými psy.

Jaké pejsky vám do útulku vozí ‒ a kdo vlastně?

V útulku často končí psi, se kterými si majitelé už neví rady, nezvládají společné soužití. Pro tyto případy nabízíme zdarma bezplatné konzultace, ale většinou problém doroste do větších rozměrů a pejska je nutné dát pryč, nabízíme tedy po uhrazení příslušného poplatku převzetí psa přímo od majitele. Dalšími typickými obyvateli útulku jsou zahradní psi, kteří si jen tak sami pro sebe žijí v omezeném prostoru a jednoho dne prostě dírou v plotě utečou. Následně máme mnoho produktů nevhodného množení, přece „každá fena by měla mít aspoň jednou v životě štěňátka, udáme je samozřejmě do dobrých rukou!“. Otázkou je, co vlastně jsou ty dobré ruce a kolikrát se v průběhu života psa vlastně změní… 

Nakonec mnohý pes skončí na ulici a má velké štěstí, pokud je odchycen a umístěn do útulku, kam ho odvezou strážníci městské policie, hlídka PČR, odchytová služba nebo pověření zástupci obce.

Málokdo ví, že útulky běžně nemohou přijímat psy od běžných občanů – nálezců. Každý nález psa se totiž musí hlásit příslušné obci. Na ní je, jak se zařídí, zda má své vlastní odchytové kotce, nebo smlouvu s nějakým zařízením.

U nás převládají nalezenci přímo z ulice (nebo porůznu někde přivázaní), kteří často nemají ani základní znalosti ze „psí školky“ – neumí chodit na vodítku, nevěnují žádnou pozornost člověku, natož jeho povelům, často vykazují strachovou agresi a mají problém s ostatními psy. A když už náhodou dorazí pejsek vychovaný, většinou se ukáže, že trpí separační úzkostí – nedokáže vydržet o samotě, aniž by neštěkal, neničil zařízení bytu nebo se nepomočoval. Tato úzkost bývá jednou z nejčastějších příčin, proč se lidé zbavují psa, zejména kvůli stížnostem sousedů. 

Vrátím se ještě k jedné tvé ironicky pronesené větičce: „Každá fena by měla mít aspoň jednou v životě štěňátka!“ S tímto tvrzením, které často slýchám, mimochodem nejen od pejskařů, ale i od koňáků (majitelů klisen), tedy nesouhlasíš?

Odpovím stejně, jako každý pracovník útulku – opravdu nesouhlasím. Psů je veliký nadbytek a útulky jsou přeplněné, navíc každý další vrh vezme naději na nový domov několika psům z tisíců opuštěných, marně čekajících na adopci někde za mřížemi útulků třeba i několik let. Také ono udání do dobrých rukou bývá často iluze – sami víme nejlépe, jak se to špatně poznává, jak se umí lidé přetvařovat. Navíc existuje mnoho životních situací, kdy se lidé nadále nemohou o psa starat a předají ho jinam. U některých útulkáčků pátráme v jejich historii a mnohdy zjistíme, že pes změnil majitele hned několikrát v průběhu velice krátké doby.

Druhá věc k zamyšlení je osobní zodpovědnost za celkovou situaci v chovu – pokud moje fena bude mít třeba pět štěňat, a dejme tomu, že až na jednu holčičku budou všechna vykastrovaná, stejně i ta jedna fenka jediným svým vrhem přivede na svět dalších x potomků a ti zase další a další – a najednou tu mluvíme o desítkách zvířat v průběhu jen několika málo let. Z naší zkušenosti však lidé připouští opakovaně a psi se pak množí doslova geometrickou řadou. A dají se pak levně získat, prakticky zadarmo, za flašku v hospodě, nebo se naopak na nich dá skvěle vydělávat, pokud vypadají jako nějaké plemeno…

Navíc já osobně si myslím, že by se měl připouštět, ať v případě psů, nebo koní, jen ten nejlepší chovatelský materiál. Sama se této myšlenky též držím, všechny feny mám vykastrované a ze stáda šesti klisen připouštíme jen dvě. Myslím na budoucnost i v případě, že si vyrábím hříbátko pro sebe – nikdy nemohu zaručit, že já tu budu po celý jeho život nebo se nedostanu do existenční krize. Pokud je hříbě cenný chovatelský kus, má velikou naději, že se i tak dostane do správných, povolaných rukou, které si ho budou vážit, a neskončí někde v bahně na dvorku.

Jak tedy s takovými pejsky pracujete, kolik vás na to je a jak zvládáte období např. po Vánocích, kdy hodně útulků nárazově praská ve švech?

U převážné většiny psů nevíme, co mají za sebou a jaké mají zkušenosti s lidmi, musíme s nimi tedy pracovat velice opatrně a ohleduplně. Seřvat cizího psa, nebo na něj nevhodně sáhnout, by také mohla být nejkratší cesta do nemocnice, a až příliš často se k nám dostávají problematičtí kříženci rotvajlerů, pitbulů a stafordů.

Věnujeme se tedy hodně studiu psí etologie, psychologie a samozřejmě využití operantního podmiňování, zejména pozitivního posilování, při učení nových věcí nebo přeučování starých, špatně zažitých cviků. Nicméně, pokud máme pejska, který se hodně bojí, nebo nemá daleko ke kousnutí při narušení svého prostoru (strachová agrese), opravdu nemá smysl mu nabízet piškoty – ve stresu zvířata potravu odmítají, není pro ně v tu chvíli důležitá. Potřebují mít hlavně kontrolu nad prostředím, ve kterém se momentálně nachází. Je to stejné, jako kdybychom my utíkali před násilníkem v parku, nebo pryč z hořícího domu (tedy z prostředí, které nemáme pod kontrolou) ‒ ani ty nejlepší kulinářské výtvory odložené na cestě by pro nás v té chvíli nic neznamenaly.

Každý potřebuje mít vyřešen V PRVÉ ŘADĚ pocit bezpečí. A právě o to jde v naší práci: pokud pejskovi navrátíme onu kontrolu, přestane mít potřebu chovat se agresivně a zklidní se. V extrémních případech pracujeme s některými psy jako s divokými zvířaty, kdy jim navracíme kontrolu nad prostředím tím, že si sami řídí ustoupení člověka ze zorného pole, zvětšení vzdálenosti mezi námi, nebo úplné zastavení. Když pes zjistí, že to funguje, přestává mít důvod kousat nebo štěkat ‒ vždyť to jde i jinak, mnohem jednodušeji! Zároveň jsou pak ochotní tolerovat i mnohem více, než kdyby nebezpečnou situaci – např. příchod člověka – nemohli nijak ovlivnit. 

Moc pěkné video útulkáčka Maxíka si můžete prohlédnout ZDE.

Za svoje velké štěstí považuji to, že jsem si k sobě na útulek našla spřízněnou duši – kolegyni Vandu, která mi naplno pomohla realizovat mé představy a rozšířila je o své výcvikové metody. Zároveň se spolu stále vzděláváme a účastníme různých kurzů, na útulku pořádáme nejrůznější akce, závody a vzdělávací semináře pro majitele psů.

Díky dalším dvěma pomocnicím – Ivce a Dáše – mají pejskové u nás v útulku plný komfort, denně chodí i na několik dlouhých procházek, běhají vedle kola nebo koloběžky, dostávají výcvikové lekce a mají neustále vymydlené a voňavé boudičky i kotce. Důsledkem tohoto režimu máme pejsky po nějaké době až neuvěřitelně čistotné, pojem „úklid kotců“ pak nabývá úplně jiného významu.  

Vánoce jsou takový rozšířený mýtus, my jsme totiž přeplnění celoročně. 🙂 A kdyby to nejhorší, co nás může potkat, byl nával malých štěňátek vyhozených společně s vánočními stromečky, pískali bychom si. Jenže skutečnost je trochu jiná, štěňátka jsou roztomilá, lidé si je dlouho nechávají, a zbavují se jich často až v roce věku, kdy z nich už vyrostli velcí, nezvladatelní psi, se kterými cloumá puberta a další pudy. A s námi pak na vodítku cloumá místo čtyřkilového miminka čtyřicetikilový macek…

Zmínila jsi problematické křížence rotvajlerů, pitbulů a stafordů. Tato plemena budou nejspíš vyžadovat trochu jiné zacházení než třeba pudl či bišonek…?

Zacházení vyžadují úplně stejné, ale kladou mnohem větší nároky na rozumného majitele. Přece jen, když pokazíme výchovu malého bišonka nebo jorkšírka, stane se z něj pro sousedy maximálně „ta malá uštěkaná hysterická koule“. Ovšem zanedbaný pitbul, který je od přírody vybaven silným stiskem čelisti a vysokým prahem bolesti, může být pro sousedy a jejich psy noční můrou.

A samozřejmě to souvisí i s váhovou kategorií psů – přece jen menšího psa si lidé na vodítku zvládnou lépe, i když s ním nemají jasně nastavená pravidla. V žádném případě nemáme vůči těmto rasám psů nějaké předsudky, jen jsou dost často pořizováni na základě nějaké módní vlny lidmi, kteří si je nevybrali pro jejich charakter a vlohy, ale pro vzhled nebo na podporu svojí image. 

Co agresivní pejsci ‒ umíte si s nimi bezpečně poradit, nebo také míváte úrazy?

Agresivita je takový přeceňovaný pojem, který vede ke škatulkování zvířat a odrazem je pak naše vlastní – zhoršené – chování k nim. Je až k nevíře, jak lidé dokážou vystupňovat některé vcelku banální záležitosti, jako třeba psí střežení zdrojů (misky se žrádlem, kosti, hračky) jen proto, že „pes mě přece musí poslouchat a musí mě respektovat!“. Bohužel, pes tuhle příručku nečetl a uvažuje úplně jiným způsobem než my lidé. Často má jen pocit, že si opravdu musí to svoje bránit a hlídat, čímž dochází k řadě zbytečných konfliktů a nepochopení, na jejichž konci může být pokousání.

Sahání psovi do misky, braní kostí a hraček z tlamy se dá přitom naučit úplně jinak, bez dokazování lidské nadřazenosti a dominance, navíc s bonusem upevnění důvěry ke svému člověku. Pro jistotu kvůli budoucím majitelům učíme všechny pejsky v útulku na povely „čekej a volno“ u krmení – čekají vsedě opodál před miskou se žrádlem, dokud se neozve kouzelné slovíčko. 🙂 Až tehdy mohou k plné misce. (Vše učíme, samozřejmě, pozitivním posílením.)

Dalším častým případem bývá strachová agrese, kdy pes kouše proto, aby ochránil sám sebe, většinou to souvisí i s jeho osobním prostorem, nebo předchozími špatnými zkušenostmi s určitým předmětem a podobně. Lidé často nerespektují drobné psí náznaky, že situace pro zvíře přestává být v pohodě – drobné zatuhnutí mimiky, ustrnutí, konejšivé signály… Dokonce existuje rozšířený zvyk trestat psa za vrčení, což přitom bývá velmi důležitý poslední signál, kdy zvíře nekousne hned, ale ještě naposledy vlastně upozorní: „já už to opravdu nezvládám“. Pokud si vrčení tzv. „vypneme“, psovi pak nezbyde nic jiného, než se uchýlit k funkční strategii, což je kousnutí. A samozřejmě čím více si toto nové chování upevňuje, tím méně ostatních varovných signálů používá…

My v podstatě učíme psy znovu komunikovat s námi lidmi – ale tentokrát s tím, že jim naslouchat budeme. Využíváme přitom úžasnou teorii Franty Šusty START, STOP a BEZPEČNÉ MÍSTO, kdy si zvíře může případně zastavit nepříjemnou situaci a vyrovnat se s ní, než je připraveno opět pokračovat. Znovu mne dnes a denně fascinuje, o kolik více si koně a psi nechají líbit například ošetřování bolestivých ran, pokud s nimi máme dohodnutá tato pravidla. A samozřejmě zpočátku se psy pracujeme v chráněném kontaktu přes kotec, který tvoří hlavně ochrannou psychickou bariéru pro psa, protože ví, že snášení nepříjemných podnětů (pro některé psy i jen pouhý pohled či dotek člověka) závisí na jeho vůli ‒ tedy že má situaci pod kontrolou. Což je, jak jsem již zmiňovala, pro každé zvíře zcela zásadní pro klid a pocit bezpečí.

Co nám naopak nefunguje, je takové to „já bych mu ukázal, kdo je tady pán!“. Těžký případ na útulku byl asi rotvajler Don, který měl kousání do lidí opravdu velice dobře naučené a posílené, jeho vlastní pán mu nebyl schopen ani připnout vodítko nebo nasadit obojek, takže i jen převoz k nám byl velice problematický. V době, kdy už byl Don vcelku spolehlivý, měl zájem o jeho adopci poměrně sympatický pán, který se nám svěřil, že dříve pracoval s tygry v cirkuse ‒ a prý nenásilnou metodou, protože umí respektovat šelmy. Po dlouhém zvažování jsme se rozhodli adopci vyzkoušet, když přece pán má tolik zkušeností… Samozřejmě se spoustou pokynů a s náhubkem. Hned druhý den nám pán Dona vracel ‒ a zkrvavenou ruku si celou dobu držel v kapse kabátu, aby si před námi neuřízl ostudu. Holt jít se zvířetem do konfliktu a snažit se ho vyhrát silou není vždy dobré řešení…

Tento případ zmiňuji, abych ilustrovala fakt, že se nám výrazně osvědčilo převychované problémové psy dávat klidně méně zkušeným majitelům, ale o to „učenlivějším“, ochotným respektovat naše pokyny a psa samotného. Don se na útulku stal miláčkem všech dobrovolných venčitelů a nyní už žije mnoho let s čistým štítem a milujícím majitelem.

Co se úrazů týče, zatím se nám vyhýbají. Snažíme se situaci vždy dobře odhadnout a vyhnout se tak přehnané reakci psa, ale samozřejmě nevylučuji, že se můžeme někdy do budoucna zmýlit v úsudku a k úrazu přijít 🙂 ‒ pak to holt bude poučení pro příště. Někdy je situace nevyhnutelná a prostě musíme trochu zariskovat – např. při akutním ošetření právě přijatého psa, se kterým jsme ještě nemohly pracovat na nápravě chování. Ale i tak se mi stále dokola potvrzuje to, že psi jsou neuvěřitelně vstřícná stvoření a strašně moc nám odpustí (ostatně stejně jako koně).  

Jak často ti některý útulkáček přiroste natolik k srdci, že už ho nedokážeš poslat dál…?

Snažím se ze všech sil to nedělat. Zpočátku to bylo velice těžké a každého vydaného psa jsem oplakala, nyní už mám jistý nadhled a stále si opakuji, že jinde to bude milovaný a rozmazlovaný jedináček, zatímco já svou přízeň musím dělit mezi mnoho zvířat. Ale v některých případech to bývá velice těžké, jako nedávno s Lišáčkem ‒ pejskem s obrovskou ránou na krku od škrcení drátem. Bojovali jsme za jeho uzdravení a nehezkou ránu několikrát denně ošetřovali ‒ v průběhu té doby se mi nějak nenápadně nastěhoval do postele i do srdíčka.

Útěchou mi ale jsou pak fotky a informace od nových majitelů, kdy vidím, jak jsou všichni společně šťastní. Posláním útulku, jak ho u nás vnímáme, totiž je najít pejskům ty nejlepší možné nové domovy, které jim vynahradí většinu příkoří, které si prožili v minulosti. Zároveň se ale snažíme, abychom pro ně nebyli jen přestupní stanice, ve které trpně čekají, ale aby už útulek sám byl pro ně dobrým novým domovem, kde poznají, jak příjemná je teplá náruč člověka a celkově spolupráce s ním. Správně prováděné pozitivní posilování tento proces výrazně urychlí. 

Zmiňuješ ošetřování i hodně vážných zranění ‒ viděla jsem fotku Lišáčkova krku a musím říct, že to opravdu nebylo nic pro slabší povahy! Seženeš vždy veterináře, kdykoli máte příjem či potřebujete akutně ošetření? Máte s některými smluvní dohody, aby se nestalo, že potřebuješ urychleně doktora a všichni veterináři v okolí, jak to občas bývá, jsou zrovna u akutního stavu či na dovolené, příp. na semináři? Jak řešíš tyto situace, pokud nastanou?

Pro útulek máme uzavřenou smlouvu s veterinářem, který speciálně pro nás zavedl i velice výhodné ceny, za to mu moc děkujeme. Smlouvu sice máme, ale každý doktor je jen člověk a stát se může cokoliv. V okolí máme jen několik málo ochotných veterinářů, kteří případně pohotovostně fungují za cenu obrovského osobního nasazení. Moc si jejich práce vážím – i jako majitel koní moc dobře vím, co je to noční zoufalství!

Jak hledáš pejskům nové majitele? A jak zvládá takový pozitivkou „rozmluvený“ pejsek páníčky, kteří třeba vůbec neví, jak v tomto systému dál zvíře vést?

Vybíráme velice pečlivě, máme za sebou už roky zkušeností. Někdy je to velice těžké, lidé nebývají objektivní a často dají na „lásku na první pohled“, což bývá při výběru správného psa někdy zlo. Je totiž nutné vzít v úvahu hlavně temperament zvířete, pohybovou náročnost, ale i respektovat jeho psychickou stránku a celkové založení.

V opačném případě se pak trápí oba dva, pes i jeho nový páníček. Někdy musíme tedy lidem jejich výběr rozmluvit a případně jim doporučit vhodného psa, jindy je dokonce kategoricky odmítnout, pokud by to byla opravdu nešťastná kombinace. Samozřejmě, i přes vhodný výběr osvojitelů může v jejich vztahu něco zaskřípat, pro tyto případy máme v adopční smlouvě dvouměsíční lhůtu na bezplatné vrácení psa.

Co se reakcí na povely týče, pes vedený pozitivkou reaguje úplně stejně, jako při jiné formě výcviku – noví majitelé to ani nepoznají. Naopak, mají situaci o hodně jednodušší – nemusí si u psa nic dokazovat, nebo upevňovat pozici autority či dominantního jedince, cviky jsou založené na jednoduchém principu: podnět-chování-následek. A pokud se daný cvik „rozbije“, stačí pár piškotů k jeho opětovnému upevnění. 🙂 Moje kolegyně některé pejsky připravila i na dogdancingové zkoušky ‒ a i bez procvičování jí je pejsci opět nadšeně předvedli, když k nám po letech zavítali s novým páníčkem na návštěvu 🙂

Čím krmíte? Co když dostanete nevhodné granule nebo konzervy, přece nemůžete pejskům střídat značky a druhy krmiv podle toho, co kdo náhodně (i když v dobré víře) donese? Umíte si poradit s těmito nevhodnými dary ‒ jak?

Bohužel, občas taková situace opravdu nastane… Někdy zde máme náročná zvířata na krmení – např. podvyživené, nemocné nebo alergické psy. Ti musí dostávat jen speciální kvalitní krmení, jako jsou granule s vysokým podílem masa, výborné zkušenosti máme také s BARFEM (syrové maso) a vařenou stravou. Snažíme se proto s případnými dárci domluvit, aby nám věnovali raději třeba menší balení kvalitnějších granulí. Ty pro nás nevhodné předáváme do jiných útulků, nebo přímo „sociálním případům“ ‒ lidem, kteří mají velké problémy s krmením vlastních zvířat. Co se střídání značek týče, to až tolik neřešíme, protože se nám zde mnohem častěji střídají samotní psi. Citlivým jedincům ale raději krmíme stejnou značku, snažíme se vycházet i ze samotné chuťové preference psů.

Pokud by v útulku uhynul některý z pejsků, příp. koník z ranče, jak rychle funguje ve vaší oblasti odvoz kafilerií a jak složité je následné papírování? Utrácíte útulková zvířata?

Určitě psy neutrácíme, ale umím si představit takové rozhodnutí u pejska, který trpí bolestmi a nemá naději na uzdravení. Zatím to musím zaťukat – naši útulkoví stařečci se drží, většinou u nás spíš hodně ožijí a dokonce velmi často pejsek při přijetí ve stavu „těsně nad hrobem“ začne po čase u nás vyžadovat čím dál tím delší procházky a aktivity. Co mě však dojímá úplně nejvíce, že se stále najdou hodní lidé, kteří si tyto staroušky vezmou na dožití. O malá roztomilá štěňata má zájem každý, ale poskytnout krásný důchod staršímu zvířeti umí jen lidé s obrovským srdcem.

Samozřejmě i v naší oblasti funguje kafilerie a pro tyto případy máme na útulku i mrazicí box, ale doufám, že zůstane i nadále nevyužitý. Pro naše koňské důchodce bych si přála vyřídit povolení pohřbení na ranči, pokud to bude možné.

Trénink koní pomocí pozitivního posilování ‒ čím to, že jsi přešla na tento styl výcviku? V čem spatřuješ výhody? A vidíš i nějaké mínusy?

Inspirovala mne zejména práce s útulkovými psy a moje arabská klisna – velice jemné a temperamentní zvíře. Hledala jsem cestu, jak se s ní nejlépe dohodnout. A ona se díky této metodě víceméně otevřela sama ‒ jako dveře do kouzelného světa plného nových barev. Ač jsem své koně vždy milovala a vždy s nimi dobře vycházela, nikdy dříve jsem s nimi neměla tak hezký oboustranný vztah. A v žádném případě ne kvůli pamlskování jako takovému – je to spíše ta svoboda, kterou koni dopřejete a ona se pak vrátí v podobě větší motivace a energie. 

Pozitivní posilování vás také donutí sledovat i ty úplně nejjemnější konejšivé signály, řeč těla, řešit náladu koně a jeho ochotu k práci, myšlenky ‒ a najednou zjistíte, kolik věcí je ve skutečnosti jinak, než se na první pohled zdá. Kromě vztahu s člověkem však pozitivní posilování efektivně pomáhá v záležitostech, které bychom ani jiným způsobem nenaučili – např. pití na povel (k nezaplacení při vytrvalostních závodech nebo zdravotních problémech!), při veterinárním ošetření a zákrocích, při aplikaci injekcí, odčervovacích past, ošetřování ošklivých ran, kdy kůň dobrovolně drží.

A už vůbec nemluvím o drobnostech při každodenním soužití – přistoupení na povel, když chcete nasednout, aniž byste museli být „vyzbrojeni“ tušírkou, samonauždění koně, nasazení deky navolno ve výběhu, prostě cokoliv si vzpomenete.

Velikou výhodu vidím zejména v toleranci koně: třeba svou temperamentní arabskou klisnu sedlám jen několikrát ročně ‒ a ona se na sedlo neskutečně těší. Spolehlivě na ni mohu i po několikaměsíční pauze posadit malé dítě a vyjet do tmy do terénu, ona nereaguje jako většina jezdeckých koní tím, že se pouze podvolí (nebo dokonce bude protestovat), ale aktivně a nadšeně spolupracuje.

Ještě bych zmínila jednu výhodu, která se pro někoho může zdát i záporem – tito koně se většinou pořádně „rozmluví“, začnou více a více projevovat svoje názory, upozorňovat na nepohodlí ve výstroji například, které do té doby jen trpně snášeli. Je tomu tak i z toho důvodu, že trenéři při pozitivním posilování nutně musí koně více vnímat a více nad jeho projevem přemýšlet, protože podávat nové cviky tak, aby zvíře mělo vysokou úspěšnost a tedy vysokou motivaci dobrovolně a s radostí spolupracovat, není vždy úplně jednoduché pro mozkové závity cvičitele. 🙂

Respektovat osobnost koně při výcviku samozřejmě vede časem k tomu, že se tito logicky začnou více a více vyjadřovat, když vidí, že je člověk bere na vědomí, že „jsou slyšeni“. A mohou tudíž rychleji a úspěšněji upozornit na drobné bolístky nebo nepohodlnost, takže celá situace nemusí zajít až do dalších fází, kdy je již třeba volat fyzioterapeuta nebo jiného odborníka.

Nicméně v žádném případě nejsem žádným fanatickým propagátorem jediného správného způsobu zacházení s koňmi – svět není černobílý a už dávno jsem zjistila, že zvířata chtějí hlavně čitelného majitele, aby se mohla spolehnout na jeho reakce a život tak byl pro ně jasný a předvídatelný. Také trenér musí vzít do úvahy svou vlastní osobnost a založení, protože to vždy ovlivní jeho způsob tréninku a přístupu ke zvířeti celkově…

Ale je škoda úplně se ochudit o jeden kvadrant učení jen proto, že koním se přece pamlsky z ruky nikdy nedávají. 🙂 A jen tak mimochodem, pozitivka není o pamlskování, je o odměnách ‒ a to je mnohem, mnohem širší téma. Odměnou může být více věcí a co je odměna a co trest, si určuje jen a pouze samo zvíře. My lidé totiž ve skutečnosti často odměňujeme, když si myslíme, že trestáme, a naopak.

Mínusy – to je poměrně těžká otázka, protože většina negativních věcí zmiňovaných u pozitivního posilování jsou většinou důsledkem nějaké chyby trenéra nebo špatné aplikace do praxe. Všeobecně by se ale dalo říct, že kůň se stane aktivnějším, více spolupracujícím a projevujícím se, což ne každému vyhovuje, někdo má opravdu raději utlumené koně, kteří jen zcela v klidu stojí a čekají, nic sami aktivně nenabízí. Já si zase raději užívám tu radost a jiskru v očích.

Tvých videí (podávání odčervovací pasty, pití koní na povel, …) si všiml dokonce i František Šusta, odborník na výcvik zvířat napříč druhy ‒ a dokonce i světově proslulá trenérka Gabby Harris. Jak ses cítila při osobním setkání s profi trenéry zvířat, plánujete další spolupráci?    

Velice mne uznání od nich potěšilo, já sama se stále považuji za amatéra a experimentátora. Jak Franta, tak Gabby jsou oba úžasné osobnosti, inspirující, plní znalostí, ale zároveň i pokory. Po každém setkání s nimi se cítím plná energie a nových myšlenek – oni dovedou přesně pojmenovat to, co se člověku při výcviku honí hlavou, o čem přemýšlí a neví, jak to uchopit. Gabby měla u nás na ranči letos poprvé i seminář, zaměřený na pozitivní posilování u koní v praxi a bylo to moc zajímavé, určitě plánujeme pokračování.

Jedno z videí si můžete prohlédnout například tady.

Jezdecký oddíl u vás na ranči funguje již dlouhá léta ‒ jak to v dnešní době vypadá se zájmem mladých o ježdění? A jak s jejich zájmem o související (ošetřovatelské a pracovní) aktivity?

Ano, stále si tu držíme malý soukromý jezdecký oddíl, jen pro pár dětí. Mají to někdy se mnou těžké, mám totiž svoje utkvělé představy o vykydaném boxu nebo vyčištěném koni… a já se svých utkvělých představ jen tak nevzdávám! 🙂

Přístup volím staronový – na jednu stranu si myslím, že ke koním patří i nějaká ta práce okolo, takže holky mají jednou týdně na starost kydání boxů například. Ovšem v moderní stáji s všestrannými úlevami při práci rozhodně nezažívají tu otročinu, kterou jsme u koní coby děti zvládaly my a která mě excelentně posílila na těle, duchu i odhodlání koním se věnovat. I před vlastními rodiči jsem tajila, co všechno obnášely dříve brigády u koní – nekonečné nakládání pilin na pilách, slámy z pole, ruční hrabání sena a jeho házení do patra, tahání těžkých pytlů s ovsem, místování desítek koní. Jen těch kýblů vody, co jsem na sebe v zimě cestou po zledovatělém kopci převrhla! Na koně jsem se dostala sporadicky, ale o to více jsem si toho vážila – a když mě s sebou trenér vzal jako vodiče koně na závody, málem jsem tehdy praskla pýchou!

Dnes je trochu jiná doba, cesta ke koním je stejně snadná, jako cesta od nich pryč. Navíc mnoho mladých jezdkyň dostane rovnou svého koně do péče, nebo mají ihned vlastního, aniž by nejprve dostaly stabilní základy, na kterých mohou stavět. Často pak trápí sebe, své zvíře i zkušené koňáky v diskuzích.

Vím, že hodně využíváš nabídky různých seminářů a svědomitě se stále vzděláváš, zdokonaluješ se jezdecky i teoreticky, dokonce vyhledáváš i psychologicky zaměřené kurzy na práci s lidmi. A následně tyto poznatky a nabyté vědomosti předáváš dál svým svěřenkyním v jezdeckém oddíle.

Jako trenér se nebojím experimentovat a dále se rozvíjet, v oddíle zkoušíme vše možné, bezudidlové ježdění, ježdění bez sedla v terénu, různé hry s koňmi… V jezdectví čerpám inspiraci z nových zdrojů, oslovilo mě třeba centered riding (ježdění podle Sally Swift) a nepřekonatelná anglická trenérka Alison Robbins, kterou jezdím okukovat, jak to jen jde. A já sama při výcviku dbám hodně moc na správný sed a pomůcky, takže počáteční výuka jezdců bývá někdy delší, žádné hurá skákání po dvou týdnech se u nás nekoná. Myslím, že tento poctivý a velmi pečlivý základ naplno ocení mnou vedené holky až mnohem později.

I v ošetřovatelských aktivitách se je snažím zapojovat do všeho, byla bych ráda, kdyby jednou šly do případného vlastnictví koně dobře připravené. Součástí tréninku je i teoretická výuka, kromě klasických licenčních otázek a běžných jezdeckých pojmů probíráme koňskou etologii, chování koní ve stádě, rozlišování nejrůznějších signálů, které nám koně dávají – a už dnes holky někdy vidí více než kdejaký dospělý.

A ještě za jednu věc bych je chtěla moc pochválit, nejsou jim lhostejní ani pejskové v útulku a ochotně mi je pomáhají o víkendu venčit.

Kolik koní máš na ranči v současné době? Poskytuješ i ustájení koníkům cizích majitelů? Pořádáš na ranči semináře a jezdíš vyučovat i do jiných areálů?

Stádo koní se nenápadně stále rozrůstá, vůbec nechápu, kde se jich vylouplo těch současných devět. 🙂 Ustájení jsme dříve poskytovali, časem se k tomu určitě zase vrátíme. Na ranči pořádáme nejrůznější akce, od psích po koňské, nově se snažím pořádat i semináře o pozitivním posilování u koní, protože bych velice ráda mezi koňskou veřejnost tuto myšlenku trochu rozšířila a objasnila některé její principy.

Zejména v různých diskuzích bývá „pozitivka“ velice mystifikovaná, mnohými naprosto zavrhovaná, nepochopená, jinými zase milovaná, ale špatně praktikovaná. Je to veliká škoda, pozitivní posilování se používá již dlouhou dobu napříč všemi druhy zvířat a je škoda se připravit o řadu výcvikových možností jen kvůli zažitým mýtům. Operantní podmiňování má čtyři kvadranty a ať chceme nebo ne, my i koně je v praxi používáme všechny. Když lépe pochopíme, jak vlastně výcvik a učení celkově funguje, když se naučíme je používat efektivně, můžeme být svým koním lepšími majiteli a jezdci.

Zabýváš se i chovem? Jak držíš chovné klisny ‒ vím, že běžně máš smíšené stádo, s kobylkami i valachy. Jak v době březosti a porodů?

Nevím, jestli se dá říkat chov tomu, když to nově narozené čtyřnohé neopustí bránu ranče za účelem změny majitele. 🙂 Ale ano, v malé míře se zabýváme i chovem, momentálně jsme v radostném očekávání dvou přírůstků: dalšího potomka po Bernsteinovi (jednu kobylku po něm již mám, brzy se bude obsedat) a arabského plnokrevníka. Klisny jsou ve stabilním smíšeném stádě, porody samozřejmě hlídáme a pro tuto dobu mají k dispozici porodní boxy o velikosti 8 x 3,5 m. Už druhý den po porodu jdou klisna s novým přírůstkem do odděleného výběhu ‒ snažím se, aby hříbata byla co nejvíce venku a měla dostatek pohybu. Proto i samotný čas porodu směřuji na pozdější jarní měsíce.

Když se matky přestanou o své mrně úzkostlivě bát, postupně je zase začleňuji do stáda. Je krásné vidět, jak se v dobře složeném stádě koně zklidňují a prospívají, hříběti to hodně pomůže do dalšího života a i samotný odstav proběhne lépe. Pro hříbě je obrovské plus, když se může spolehnout na starší členy stáda, od kterých přebírá sociální návyky – ale také i třeba to, kdy se neplašit, protože zrovna okolo projel bagr. Samozřejmě pro hříbě je velká výhoda podobně starý kamarád na lumpárny, ale přímo jen do skupiny hříbat bych já osobně svoje odstavené mládě neumístila – v takové skupině je sice hodně společníků pro hry, ale také pro šikanu a neprobíhá tam tak jemná komunikace, jako u starších koní ve smíšeném stádě. U nás vedoucí klisna jen loupne okem a všichni stojí v pozoru, a to jsem ji nikdy neviděla v jakémkoliv projevu agrese, je to taková ta klidná síla vůdce. Zajímavé je, že nechává koně, aby si řešili své problémy sami mezi sebou, pokud to nepřeroste přes určitou mez, pak je jde od sebe oddělit. A stejně vlídně, ale důrazně, vychovává i pubertální hříbata.

Co ty a závody?

Závodím ráda, miluju ten pocit, kdy se mi adrenalin vlévá do žil – ale zároveň si moc vážím toho svého koňského parťáka pode mnou, a snažím se, aby on měl naopak adrenalinu v sobě co nejméně. Dříve jsme se hodně věnovali parkurům, teď už roky převládají vytrvalostní závody, opět si plním dětské popelkovské sny a cválám úchvatnou neznámou krajinou. Navíc mě závody s koněm a jiné společné akce zase trochu popostrkují v tréninku, nutí mě se stále zlepšovat a pracovat na sobě.

Prioritou je však vždy pro mě můj kůň a to, abych mu svými ambicemi neublížila. Takže občas v rámci jeho šetření dorazíme do cíle i poslední a koníček má pak ještě spoustu energie na rozdávání, já dobrý pocit, jak jsem ho chudáčka pošetřila. 🙂 Samozřejmě jsou i chvíle, kdy se skutečně daří a ještě týden se vezeme na vlně euforie. A nejvíce chvilek je takových, kdy nemohu uvěřit ani po všech těch letech, že mám takové štěstí a mohu vůbec toto všechno se svým čtyřnohým kamarádem zažívat…

Jak se díváš na problematiku koňských důchodců?  

Důchodci jsou pro mě nyní velice aktuální téma – moje kobylky srdcovky nějak stárnou, přibývají jim šediny. A já se snažím přijít na nejlepší možný způsob, jak jim dopřát hezké stáří. Starý kůň potřebuje mnohem více péče, vyváženou dávku krmení, promyšlený pohybový management – moje důchodkyně nechtějí být odložené v ohradě, ale ani nemohou běhat a skákat jako zamlada, i když by rozhodně chtěly.

Po celý život nám věrně sloužily, mnoho juniorek dovezly k vysněným licencím, mnoho mašlí vyhrály, mnoho dětí na táborech ochotně povozily na hřbetě ‒ za to si zaslouží naši úctu a kvalitní péči na stará kolena. Dnes se o tyto klisny starají nové juniorky, které možná vůbec netuší, že pod tou starší skořápkou se skrývá srdce jako zvon – srdce, které bez zaváhání překonalo každou vysokou překážku v crossu, uběhlo stovky vytrvalostních kilometrů, vyhrálo každý dostih s jiným koněm a nikdy se nevzdalo. Jednou se bude muset vzdát, ale do té doby budu vděčná za každý jeho úder! 

A tímto překrásným, poetickým zakončením se s Verunkou rozloučíme – Veru, moc děkuji za úžasně zajímavý rozhovor a přeji, ať se ve tvém pohádkovém království vždy nachází nejen mluvící zvířátka, ale i dostatek Živé vody pro ně…