Požehnání, když kůň řekne ne

Kdo z nás je schopen sebereflexe a zapátrá ve své paměti, jistě si na nějaký ten moment v “kariéře”, kdy evidentně “znásilňoval” svého koně, vzpomene. Kůň vyhnul skok, odmítl vstoupit do vody, nepřeskočil … následovalo zatvrzelé “musíš” a nekompromisní nátlak hlava nehlava. A přitom by pro nás mělo být požehnáním, když nám náš kůň řekne: “Ne!”

Kdo jezdí delší čas, se dříve nebo později setká se dvěma základními typy koní. Prvním typem jsou rošťáci, Belmondové mezi koňmi. Belmondové jsou veselí, pružní, elastičtí a často i nesmírně nadějní. Problém je, že obvykle nedělají přesně to, co od nich chceme. Korektní pomůcka vyvolá raz dva bouři epických rozměrů, často od nich “slyšíme”: “Ne, ne a ne! To zrovna!”. Načež obvykle následuje i gymnasticky dokonale provedené jupííí, hola hej! Jezdec bývá po čase poněkud zoufalý. “Proč ten kůň tráví tolik času tím, aby činil můj život tak těžkým? Je tak nesnesitelný!”.

Druhý typ jsou Artušové, rytíři submisivních koní. Jsou svatí, dobromyslní, nikdy nemají “vlastní hlavu”, vždy vykonají ihned to, oč je požádáme, a nikdy, vůbec nikdy neříkají: “Ne!”.

Ano, může se zdát, že majitel Artuše je již dnes “vítěz”, že vyhrál v loterii jezdeckého světa svůj první milion. Co ale platí dnes, nemusí platit zítra!

Koně z kategorie Artušů jsou totiž rukám a názorům zaslepených jezdců vystaveni na milost a nemilost. Na každý požadavek kývnou hlavou, jdou do všeho i přes bolest. Nemají odvahu se šetřit. Nebrání se. Jejich kariéra končí obvykle předčasně. Podlehnou trvalým následkům na pohybovém aparátu, páteři, psychice…

A mimo to, Artušové nás toho o koních a o jezdectví mnoho nenaučí.

Doporučujeme: Knižní novinka Fitness pro jezdce.

Pokud náš kůň řekne: “Ne!”, měli bychom jeho hlas přijmout jako dar. Po NE bychom měli toužit. O NE bychom měli přemýšlet. Velká, dramatická ne, a rovněž tak ne malá, totiž koně ochraňují a udržují svěží. Na těle i na duchu. A také nás, jezdce, učí a vzdělávají.

Lidské bytosti koně až příliš často žádají o věci nemožné. Neúnavné pokusy o přilnutí, nekonečná snaha o narovnání, nikdy nekončící drilování bývají nedomyšlené a plné násilností. Koně do naddimenzovaných požadavků obvykle nestačili výkonnostně dorůst, jsou fyzicky a psychicky nezralí. Ne, které kůň řekne, tedy není zlovolná a proradná neposlušnost, ale logická reakce plynoucí z neznalosti či dokonce zlé zkušenosti. Ve chvíli, kdy jezdec odmítne o “ne” svého koně přemýšlet, končí dialog. Konec jezdectví, konec umění.

Koňské ne, pokud ho pochopíme, může být zdrojem neuvěřitelného objemu významných informací, který nám umožňuje rozvinout a posílit vztah, partnerskou vazbu s naším koněm. Ne by nemělo být o frustraci, mělo by být o nasměrování, o vývoji, o zářících ukazatelích na cestě k úspěchu. Kůň by nikdy neměl ztratit možnost “promlouvat” do věcí a jezdec by mu nikdy neměl přestat “naslouchat”.

Jestliže tedy máme pod sedlem rošťáka a šprýmaře, není důvod klesat na mysli, naopak, je čas začít přemýšlet, začít analyzovat…

• Jestliže kůň často říká “Ne!”, musíme udělat jen jedno jediné… pochopit, kdo náš kůň je. Odkud přichází, s čím se setkal, kdo ho v jeho myšlenkách a reakcích ovlivnil. Jestliže nejste ten, kdo koně odchoval a také obsedal, uvědomte si, že zamítavá reakce koně může být velmi moudrou reakcí na jeho předchozí zkušenosti. Jestliže se pokusíte být maximálně empatičtí a dokážete se s “ne” svého koně identifikovat, dost možná zjistíte, že ne vašeho koně je inteligentní reakcí, je pouhopouhou sebeobranou a rozhodně ne výrazem zášti vůči vám a vašim příkazům. Jistě, může trvat dlouhý čas, než takového koně přesvědčíte, že právě vám může důvěřovat, že právě vy nejste nepřítel. Rozhodně to ale stojí za to. Z koní, kteří “z dobrých důvodů změnili na člověka názor” se často rekrutují ti největší dříči, spolehliví partneři do sucha i nepohody. Věřte koním, že jejich ne má vždy své důvody!

• “Ne!” velmi často signalizuje nejen nedůvěru k jezdci a jeho schopnostem, ale i bolest či významné nepohodlí. Pokud chceme mít koně partnera, musíme poslouchat, musíme být schopni pochopit, že negativní odezva koně může indikovat zranění, bolest nebo i psychické přetížení. Naše sofistikované posouzení reakce koně je tedy stejně významné jako důkladné veterinární vyšetření. Změnilo se v posledních týdnech něco? Sedlo, povrch v hale, začali jsme trénovat nový cvik? Kůň se může cítit frustrovaný, pokouší se zpracovat novou dovednost a potřebuje k tomu o trochu více času, než si my myslíme, že by potřebovat měl, může být fyzicky vysílený, může mít bolesti. To vše mohou být pravdivé odpovědi na “nenadálé ne” našeho koně.

• Jestliže bod číslo jedna a bod číslo dvě jsou z našeho úhlu pohledu úplně “mimo mísu” a kůň je v tomto ohledu tak trochu “simulant”, může jít o něco docela jiného. Může jít o charakter. Ovšem pozor. Nejde o “špatný charakter”. Kůň, který často říká ne, není horší než kůň, který ne nikdy neříká. Je jen víc ukecaný, víc aktivní, ne horší, ne lepší. Pokud máme rošťáka, který do všeho rád mluví a ne říká často a velmi rád, není třeba věšet hlavu.

Musíme pouze přehodnotit svůj pohled na věc a začít negativní reakce koně vnímat pozitivně. Většina jezdců vnímá koňské ne, obzvláště ozve-li se na veřejnosti, jako zdroj potupy a ponížení. Tváří se stejně ublíženě jako rodič batolete, které má v přeplněné restauraci nekontrolovatelný záchvat vzteku. Cítí se zesměšnění, mají pocit selhání, pocit neúspěchu.

Pokud si ale tento svůj možný pocit uvědomíme a změníme ho, může se “Ne!” stát stavebním kamenem veškerého dalšího pokroku. Jestliže kůň řekne “Ne!”, a to i pokud to řekne v ne příliš vhodné situaci, musíme my, jezdci, odpovědět: “Ale, ale, to je zajímavé, o co tady jde?” a “Výborně! Skvělé! Houstone, máme problém! Nevadí!”. Na tyto “hrozné momenty potupy a hany” je třeba reagovat metodicky a sofistikovaně. Staňte se Sherlockem Holmesem, nejde o meziplanetární problém! Ne je v této situaci stopa. Indície, která nás může dovést až k původci zločinu. Ne je stopa, která nám může pomoci diagnostikovat, a také ohodnotit, celý stávající výcvikový systém. Hledání příčiny selhání nás totiž opravdu může významně posunout.

Upřímná snaha o nalezení odpovědi na to, co neznáme, čemu nerozumíme, může zaplnit mezeru v našem přístupu, může nám pomoci odhalit chybu hned v úvodu. Je to začátek procesu, začátek cesty, která opravdu někam vede!

Pocit prázné frustrace bychom tedy měli vyměnit za frustraci produktivní, takovou, která se stane investicí vašeho jezdeckého vývoje. Pokud tuto výzvu přijmete, po čase si uvědomíte, že jste někdo jiný. Jistě, stále budete mít sem tam neúspěch a stále se budou objevovat chyby, mezery a “odmlouvání”, ale brzy si už nebudete moci vzpomenout, kdy naposledy vám kůň úplně odmítl poslušnost.

Rozpoznávání problému a řešení nedostatků jsou procesem, kterým samozřejmě nelze projít bez frustrací. Ale právě tento proces je derivátem dobrého jezdectví. Zapomeňte, prosím, na to, že kůň musí dělat cokoli a kdykoli. Neposlouchejte řeči o tom, že koně, kteří říkají ne, musí být nahrazeni těmi, kteří ne ve svém slovníku nemají.

S koňmi, kteří říkají ne často a rádi, bude váš jezdecký svět bohatší, bude mít více dimenzí. I s těmito koňmi můžete mít vztah plný a harmonický, protože výcvikové lekce s nimi budou nejen o jezdectví, ale i o filozofii. Stanou se dynamickým a inteligentním rozhovorem. Nebudou monologem, který utluče čepicí každou osobnost, s kterou je konfrontován.

Nechte tedy růst nejen sebe, ale i svého koně. Přijměte dialog, diskutujte, nechtějte za každou cenu prosazovat a prosadit jen a jen svůj vlastní názor. Partnerství vyrůstá z dialogů. Ne tedy není gesto vzdoru, ne je požehnání a dar.